Tuggy: Trojice (Leftow a jeho teorie proudů božského života)

Po úvodní diskusi modalismu se Tuggy ve svém článku na SEP věnuje teorii "proudů božského života" Briana Leftowa. Leftow vyučoval po mnoho let na Fordham University, nyní nastoupil po Richardu Swinburnovi na  Nolloth Chair of the Philosophy of the Christian Religion na Oriel College, Oxford. Na svém blogu Tuggy označuje Leftowa za "one of the most important living Christian philosophers" a "uber-sophisticated, latter-day medieval ... or maybe the lost love child of Aquinas and David Lewis".

Trent Dougherty (kterého jsem kdysi navštívil v Rochestru, což bylo od Buffala co by kamenem dohodil) publikoval s Leftowem inspirující rozhovor (část 1 , část 2, část 3 - Boží atemporalita, část 4). Na "Internetové Video Univerzitě" se Leftow objevuje v různých přednáškách na Closer to Truth, z nichž je vystřižen i pro krátký anti-křesťanský dokument.

---------

V převratném článku "Anti-Social Trinitarianism" (1999) Leftow pronikavě kritizuje různé verze sociálního trinitarianismu (který vychází z faktu tří božských osob a snaží se vysvětlit jejich jednotu). Žádnou z verzí sociálního trinitarianismu nepovažuje za dostatečně orthodoxní. Z tohoto důvodu preferuje latinský trinitarianismus (který vychází z faktu jedinosti boží a snaží se vysvětlit odlišnost osob):

„I do not think unorthodoxy acceptable if LT is remotely viable. Historic Christian orthodoxy represents the best effort of nearly 2,000 years of Christian minds to plumb God’s nature. It is possible that they have all been wrong, even fundamentally wrong. But it would be hubris for a twentieth-century trinitarian to conclude this so long as any orthodox approach is not utterly exhausted. So if ST’s prospects do not look good, the moral one ought to draw is that it is time to reconsider LT.” (248-249).

V (1999) je latinský trinitarianismus jen krátce představen, její obhajobě se věnuje až článek „A Latin Trinity“ (2004) .

Východiskem LTT je pro Leftowa prohlášení Toledského synodu:

„although we profess three persons, we do not profess three substances, but one substance and three persons … they are not three gods, he is one God … each single Person is wholly God in Himself and … all three persons together are one God.“

A Tomášovo:

„among creatures, the nature the one generated receives is not numerically identical with the nature one generating has … But God begotten receives numerically the same nature God begetting has.“ (ST I 38, 5 ad 2)

Tedy: Každá z božských osob je Bůh sám. Leftow zavádí pojem „trop“ jakožto „individualizovaný případ nějakého atributu“ a Tomášovu nauku formuluje takto (citát z původního článku):

"Abel and Cain were both human. So they had the same nature, humanity. Yet each also had his own nature, and Cain's humanity was not identical with Abel's… Cain's humanity is distinct from Abel's just because it is Cain's, not Abel's. With this term in hand, I now restate Aquinas' claim: while Father and Son instance the divine nature (deity), they have but one trope of deity between them, which is God's" (1999)

Tedy: Jednotliví lidé mají různé tropy člověčenství, kdežto jednotlivé osoby sdílejí jeden trop božství. Schematicky: Kainovo lidství ≠ Ábelovo lidství, zatímco Otcovo božství = Synovo božství = Duchovo božství.

Latinský trinitarianismus musí čelit řadě obtíží – hlavní z nich je to, jak vysvětlit odlišnost osob, která by nebyla (a) diskrétností a ani (b) pouhým vlastnictvím společné části. Leftow potíže zpřítomňuje následující úvahou:

(1) Otec = Bůh [protože „each single Person is wholly God in Himself“]

(2) Syn = Bůh [protože „each single Person is wholly God in Himself“]

(3) Bůh = Bůh [nutná pravda]

(4) Otec = Syn [vyplývá z (1) až (3) – modalismus, tj. odmítnutí “diskrétnosti”]

Jiná potíž pro latinský trinitarianismus vzniká z Nicejského kréda:

(5) Otec plodí Syna

(6) Bůh plodí Boha [vyplývá z (1), (2) a (5)]

Teze (6) připouští buď nutně nepravdivou interpretací (něco přivádí do existence samo sebe) anebo neorthodoxní interpretaci (Bůh přivádí do existence druhého Boha – polyteismus).

Latinský trinitarianismus je tedy na ohrožen neorthodoxním modalismem a (podle Leftowa) stejně neortodoxním pojetím „Boha=Božství“ jakožto společné části třech osob. Zdá se, že tento přístup nemůže být zároveň koherentní, monoteistický a orthodoxní. Co s tím? 

Tuggy: Trojice (přehled)

Daleko podrobněji než Moreland/Craig má trinitární nauku v současném analytickém pojetí zpracovanou Dale Tuggy na SEP:

1. Modalismus
2. Latinský trinitarianismus
   2.1. Teorie proudu božského života (Divine life stream theories)
   2.2. Teorie relativní identity
      2.2.1. Čisté teorie relativní identity (pure relative identity theories)
      2.2.1. Smíšené teorie relativní identity (impure relative identity theories)
3. Sociální trinitarianismus
   3.1. Teologové 20-tého století
   3.2. Funkčně monoteistický sociální trinitarianismus
   3.3. Trinitárně monoteistický sociální trinitarianismus
   3.4. Perichoreticky monoteistický sociální trinitarianismus
   3.5. Sociální trinitarianismus monoteismu "skupinové mysli" (group mind social trinitarianism)
4. Mysterianismus
   4.1. Negativní mysterianismus
   4.2. Pozitivní mysterianismus

Tuggy se poměrně podrobně věnuje modalismu (jedna či více osob Trojice jsou "pouhý modus" Boha), k němuž, zdá se, cítí sympatie. Dále podrobněji než Moreland/Craig rozebírá i "latinský" ("anti-sociální") trinitarianismus (viz modely Trojice 22.05.2012). Podobně jako Moreland/Craig rozlišuje i Tuggy podle Leftowa trojí typ "sociálního" trinitarianismu: trinitarní, funkční a skupinové-mysli, přidává k těmto typům Davisův perichoretický trinitarianismus. K těmto ontologickým teoriím připojuje Tuggy epistemologii trojičních nauk - mysterianismus.

Tuggy má navíc dodatky ke svému hlavnímu článku - k historii, židovským a islámským námitkám a k unitářství.

Craig o Trojici (video přednášky)

Žijeme v období úžasných možností pro lidského ducha. Sedím si v hartmanické synagoze a ve volném čase mohu poslouchat vlastní Craigovy přednášky o Trojici přímo z Talbot School of Theology. ...

První část (úvod až arianismus)

Druhá část (arianismus - řečtí otcové) ZDE

Třetí část (modely Trojice - sociální trinitarianismus: kritika teorie Řehoře Nysského především kvůli jeho pojetí individuace osob Trojice, Tomáš Akvinský) ZDE

Čtvrtá část (zhodnocení - kritka teorie Tomáše Akvinský především proto, že vztah nemůže být osobou; kritika Swinburnova funkčního trinitarianismu především proto, že je to tritheismus; kritika teorie skupinové mysli) ZDE

Pátá část (kritika teorie skupinové mysli + shrnutí podle Craigova diagramu Leftowovi kritiky sociálního trinitarianismus; po přestávce na 6.39 začíná Craig s obhajobou svého vlastního pojetí Trinitárního monotheismu) ZDE

Šestá část (pokračuje hodnocením svého pojetí z hlediska patristické tradice; van Inwagen a relativní identita; jak ale jsou tři osoby částí jednoho Boha - analogie se trojhlavým psem Kerberem) ZDE

Sedmá část (analogie s Kerberem; a propos k Howard-Snyderově kritice z r. 2003, viz SEP) ZDE

Osmá část (pokračuje diskuse k Howard-Snyderově kritice) ZDE

Devátá část (diskuse - mj. proč jsou právě tři osoby; Craig sympatizuje se Swinburnovým argumentem pro vícero osob, byť ohledně právě-trojitosti, je skeptický) ZDE

Desátá část (diskuse Kerberos analogie, atd. závěr: kritika termínu "zrozen" kvůli subordinacionistickému residuu) ZDE

Craig/Moreland: "Trinity monotheismus"

Podle nauky tzv. "Trinity monotheism" (trochu problémová nálepka, protože vlastně všichni křesťanští myslitelé usilují o trinitární monotheismus, dále TM-TM) jsou osoby Trojice božské, ale nejsou Bůh (či jsou jinak Bůh než Trojice jako celek). Leftow proti tomuto pojetí konstruuje několika vrstevnaté dilemma:

"Either the Trinity is a fourth case of the divine nature, in addition to the Persons, or it is not. If it is, we have too many cases of deity for othodoxy. If it is not, and yet is divine, there are two ways to be divine--by being a case of deity, and by being a Trinity of such cases. If there is more than one way to be divine, Trinity monotheism becomes Plantingian Arianism. But if there is in fact only one way to be divine, then there are two alternatives. One is that only the Trinity is God and God is composed of non-divine persons. The other is that the sum of all divine persons is somehow not divine. To accept this last claim would be to give up Trinity monotheism altogether. (Leftow s. 221, Craig s. 589)

(K Leftowově argumentaci připojuje Craig přehledné grafické znázornění.) Craig TM-TM hájí pomocí volby "Plantingovského Arianismu" (podle Cornelia Plantingy). Nejprve k nálepce "Arianismus" - proč Leftow označuje toto stanovisko takto? Protože jen Trojice je Bůh, ovšem Syn je božský, nikoli Bůh. Na to Craig/Moreland: pokud je Syn Bohem, tak v jiném smyslu než celá Trojice, vždyť vtip TM-TM spočívá právě v tom, že je více než jeden způsob jak být "Bůh" či "božský". Jinak řečeno, zatímco výrok "Trojice je Bůh" je (striktně) identitní, tak výrok "Syn je Bůh" (striktně) identitní být nemůže.

Otázkou ale zůstává, v jakém smyslu jsou osoby Trojice božské, když Bohem je jen Trojice jako celek? Zde přichází Craig/Moreland s analogií. Např. je více způsobů, jak být "kočičí" (feline). Např. kočka je "kočičí", protože je instancí kočičí přirozenost. Ale i její části, kosti, DNA apod. jsou "kočičí" a to neméně, třebaže nejsou příkladem kočičí přirozenosti. V jakémsi smyslu slova nelze popřít, že božské osoby jsou částí Boha:

"we could think of the persons of the Trinity as divine because they are parts of the Trinity, that is, parts of God. Now obviously, the persons are not parts of God in the sense in which a skeleton is part of a cat; but given that the Father, for example, is not the whole Godhead, it seems undeniable that there is some sort of part-whole relation obtaining between the persons of the Trinity and the entire Godhead." (s. 591)

Craig/Moreland dále dochází k logickému závěru, že některé božské vlastnosti má Trojice díky tomu, že je mají jednotlivé osoby, jiné vlastnosti naopak má jen Trojice jako celek:

"Far from downgrading the divinity of the persons, such an account can be very illuminating of their dontribution to the divine nature. For parts can possess properties which the whole does not, and the whole can have property because some part has it. Thus, when we ascribe omniscience and omnipotence to God, we are not making the Trinity a fourth person or agent; rather, God has these properties because persons do. Divine attributes like omniscience, omnipotence and goodness are grounded in the persons' possessing these properties, while divine attributes like necessity, aseity and eternity are not so grounded. With respect to the latter, the persons have these properties because God as a whole has them. For parts can have some properties in virtue of the wholes of which they are parts. The point is that if we think of the divinity of the persons in terms of a part-whole relation to the Trinity that God is, then their deity seems in no way diminished because they are not instances of the divine nature." (s. 521)

Craig/Moreland pak krátce zvažují orthodoxii z hlediska tradice. Zdá se, že stanovisko by nepůsobilo problém v patristice, např. Hilary píše, že "každá z božských osob je v Jednotě, žádná ale není jedním Bohem", De Trinitate VII.2). Později ovšem, např. toledský synod (675) či - mnohem důležitěji - IV. lateránský koncil (viz Vyznání víry) jakoby deklarovaly, že každá z božských osob je celý Bůh. Pokud ovšem chápeme trinitární nauku ve smyslu striktní identity, hrozí kontradikce. Jistou záchranu by mohla poskytnou teorie relativní identity (viz např. 17.08.2010), ta je ovšem obecně považována za silně pochybnou. (Craig/Morelandovu kritiku relativní identity a její trinitární aplikace zde přeskakuji).

Jádrem Craig/Morelandova modelu Trojice je analogie s trojhlavým antickým psem Kerberem:

"We can enhance the Cerberus story by investing him with rationality and self-consciousness. In that case Rover, Bowser and Spike [výše zavedená jména jednotlivých hlav] are plausibly personal agents and Cerberus a tripersonal being. Now if we were asked what makes Cerberus a single being despite his multiple minds, we should doubtless replay that it is because he has a single physical body. But suppose Cerberus were to be killed and his mind survive the death of his body. In what sense would they still be one being? How would they differ instrinsically from three exactly similar minds that have always been unembodied? Since the divine person are, prior to the Incarnation, three unembodied minds, in virtue of what are they one being rather than three individual beings? ... The question of what makes several parts constitue a single object rather than distinct objects is a difficult one ... Suppose, then, that God is a soul which is endowed with three complete sets of rational cognitive faculties, each sufficient for personhood. Then God, though one soul, would not be one person but three, for God would have three centers of self-consciousness, intentionality and volition, as social trinitarians maintain. God would clearly not be three distinct souls because the cognitive faculties in question are all faculties belonging to just one soul, one immatrial substance." (p. 594)   

Kapitola končí teologickým návrhem zbavit se derivace jedné osoby z druhé (třebaže to není pro TM-TM jako takové nutné) - jedná se prý o reziduální subordinacionismus - a pozitivními důvody pro Trojici převzatými od Richarda od sv. Viktora a Swinburna.

Hodnocení: Přehledné, upřímné, pro katolickou teologii ovšem silně problematické. Diskuse contra pojetí TM-TM Craiga/Morelanda by ale předpokládala řadu pojmů a tezí z metafyziky a filosofie mysli, které Carig/Moreland (zatím) neuznávají (subsistence - suppositum, jiná ontologie vztahů, rozlišení mezi vědomím a duší, pojetí predikace, atd.). Latinský trinitarinismus je rozhodně daleko nadějnější než mají Craig/Moreland za to. 

Craig/Moreland: Trojice (zhodnocení modelů 2)

Zhodnocení modelů - Sociální trinitarianismus - Funkční monoteismus

Podle funkčního trinitárního monoteismu (TM-F, zastávaném např. Swinburnem) je Bůh kolektivní substance tří božských substancí, kde Otec je aktivní a Syn a Duch permisivní příčinou dalších dvou osob. Všechny tři osoby nutně jednají spolu, tj. společně fungují:

"functional monotheism appeals to the harmonious, interrelated functioning of the divine persons as the basis for viewing them as one God. For example, Richard Swinburne considers God to be a logically indivisible, collective substance composed of three persons who are also substances. He sees the Father as the everlasting active cause of the Son and Spirit, and the latter as permissive causes, in turn, of the Father. Because all of them are omnipotent and perfectly good, they cooperate in all their volitions and actions. It is logically impossible that any one person should exist or act independent of the other two." (s. 587) 

Craig přebírá Leftowovu kritiku podle níž je Swinburnovo pojetí jen lehce maskovaný polyteismus. Syn a Duch jsou díky aktivní kauzalitě Otce vlastně jakoby stvořeni z ničeho a tudíž stvoření. Případně, pokud odstraníme Swinburnovy kauzální vztahy, pak jsme zaseknuti v nevysvětlitelném faktu tří božských individuí (proč ne dvou či čtyř?) Navíc to, že tři osoby společně fungují, z nich nečiní jednoho Boha.

Zhodnocení modelů - Sociální trinitarianismus - Monoteismus "skupinové mysli"

Podle trinitárního monoteismu "skupinové mysli" (TM-SM) je Trojice mysl/duch složená ze tří myslí. Trojiční mysl si sama sebe uvědomuje pouze díky sebe-uvědomění na "nižší úrovni" Otce, Syna a Duch. (Jinak bychom měli svatou čtveřici, tj. Trojici-mysl, Otce-mysl, Syna-mysl a Ducha-mysl). Pojem "nižší mysli" (submind) je vzat z některých současných neurofyziologických dat a experimentů, např. tzv. komisurotomie, kdy dojde k přerušení kalózního tělesa (corpus callosum) spojujícího mozkové hemisféry (odborný úvod do tématu jednoty vědomí, viz SEP, populární úvod, viz Ingramův Hořící dům, klasický článek je Nagelův, 1971). Člověk se tímto a obdobnými syndromy se projevuje v určitých situacích jakožto s jednou myslí, v jiných s dvěma (či dokonce i vícero).

Výhodou  TM-SM je větší sjednocení Trojice, než je tomu u TM-F. Pokud tuto teorii chápeme dynamicky, tj. jakožto (věčné) plození Syna od Otce a vycházení Ducha od Otce a/skrze Syna, pak je tato teorie podle Craiga podobné raně křesťanské teorii Logu (tj. mysli či slovu), které Otec (odvěků) vyslovuje.

Nevýhody TM-SM jsou poměrně zřejmé: jednota Trojice je nejasná a celá teorie závisí na kontroverzním pojmu "myslí nižší úrovně". Dále je předpokladem ztotožnění pojmu osoby s pojmem mysli (jinak bychom skončili u jedné osoby se třemi mysli).

Craig/Moreland: Trojice (zhodnocení modelů 1)

Zhodnocení modelů - Anti-sociální trinitarianismus
Craig/Moreland příliš pozornosti "latinskému" tj. "anti-sociálnímu" trinitarianismu nevěnují. Výklad a kritika je zaměřena především na teorii Tomáše Akvinského, která je podle nich (1) nekonzistentní s Tomášovým pojetím boží jednoduchosti. (2) neudržitelná i nezávisle na doktríně Boží jednoduchosti.

Ad (1)
"Thomas's doctrine of the Trinity is doubtless inconsistent with his doctrine of divine simplicity. Intuitively, it seems obvious that a being that is absolutely without composition and transcends all distinctions cannot have real relations subsisting within it, much less be three distinct persons." (s. 586)

Ad (2)
"On no reasonable understanding of person can a person be equated with a relation. Relations do not cause things, know truths or love people in the way the Bible says God does." (s. 586)

"Suppose the anti-social trinitarian insists that in God's case the subsistent relations within God really do constitute distinct persons in a sufficiently robust sense. Then two problems present themselves. First, there arises an infinite regress of persons in the Godhead. If God as understood really is distinct person called the Son, then the Son, like the Father, must also understand himself and love himself. There are thereby generated two further persons of the Godhead, who in turn can also consider themselves as intentional obejcts of their knowledge and will, thereby generating further persons ad infinitum. We wind up with a fractal-like infinite series of Trinities within Trinities in the godhead. ... Second, one person does not exist in another person. On Aquinas's view the Son or Word remains in the Father. ... It is true that the classic doctrine involves a perichoresis (circumcessio) or mutual indwelling of the three persons in one another ... But this may be understood in terms of complete harmony of will and action, of mutual love, and full knowledge of one another ... beyond that it remains obscure ..." (s. 587)

Diskuse je samozřejmě podrobnější, zde cituji pouhé jádro.

Craig/Moreland: Trojice (úvod - historie)

Úvod

• Řada biblických pasáží indikuje podivuhodný fakt, že (1) Existuje jediný Bůh; (2) Tento Bůh existuje jakožto Otec, Syn a Duch svatý. Jak se intelektuálně s tímto faktem vyrovnat?

Historické pozadí - Logos kristologie

• Ranní řečtí apologeté (Justin, Athenagoras, atd.) ztotožnili Slovo (logos) sv. Jana se Slovem jakožto Rozumem Boha, patrně s využitím idejí židovského autora Filóna Alexandrijského. 
• "According to this doctrine, then, there is one God, but he is not an undifferentiated unity. Rather, certain aspects of his mind become expressed as distinct individuals." (s. 578) 

Historické pozadí - modalismus 

• Ireneus rozvinul na Západě Logos kristologii tak, že Syn je Bůh-Slovo a Duch svatý je Bůh-Moudrost.
• Noetus, Praxeus, Sabellius a další rozvinuli unitářské pojetí Boha, zvané taktéž modalismus, monarchianismus či Sabellianismus, podle nějž nejsou Syn či Duch od Otce odlišná individua.
• Tertullián (Proti Praxeovi) kritizuje modalismus a usiluje o zachování "monarchie" (= monoteismus) zároveň s "ekonomií" (tj. trojím způsobem bytí Boha). Hovoří o třech personae  ... "Tertullian clearly thinks of the Father, Son and Spirit as individuals capable of employing first-person indexicals and addressing one another with second-person indexicals, which entails that they are self-conscious persons." (s. 580)  

Historické pozadí - arianismus

• Arius v r. 319 začal hlásat, že Syn je stvořen Otcem, tj. není Bohem. Kontroverze přerostla v teologickou práci prvních dvou ze sedmi ekumenických koncilů, Nicejského (325) a Konstantinopolského (381). V krédech, které zde byly vyhlášeny je Syn a Otec chápán jako"zrozený, ne stvořený" a   "homoousios" (jedné "podstaty").
• Odsouzení těch, kteří tvrdili, že Syn a Otec jsou různých "hypostaseis či ousia" způsobilo velké zmatky,  protože řada Řeků chápala hypostasis jako nositele vlastností, tj. nikoli synonymně s ousia, jak to chápala řada Latiníků (vč. koncilu). Zmatky byly vyjasněny v r. 362, kdy alexandrijský synod povolil vyznávat tří hypostaseis a jednu ousia.  

Historické pozadí - modely Trojice

• Lze rozlišovat trojí myšlenkový přístup k Trojici: "latinský" (často preferovaný západními otci jako např. Augustin či Akvinský) a "sociální" (často preferovaný východními otci jako např. Řehoř Nysský). 
• "The central commitment of social trinitarianism is that in God there are three distinct centers of self-consciousness, each with its proper intellect and will. The central commitment of anti social trinitarianism is that thtere is only one God, whose unicity of intellect and will is not compromised by the diversity of persons. Social trinitarianism threatens to veer into tritheism; anti social trinitarianism is in danger of lapsing into unitarianism." (s. 583)
• "Aquinas holds that there is a likeness of the Trinity in the human mind insofar as it undersands itself and loves itself ... We find in the mind the mind itself, the mind conceived in the intellect, and the mind beloved in the will. ... God as understood and God as beloved do subsist and therefore count as distinct persons from God the Father. ... different divine persons are the different relations in God like paternity (being father of) and filiation (being son of) ... Despite his commitment to divine simplicity, Aquinas regards there relations as subsisting entities in God." (s. 586)

Craig/Moreland: Trojice

Kapitola 29 Morelandovy/Craigovy knihy Philosophical Foundations for a Christian Worldview (viz 02.01.2012) se týká nauky o Trojici - kapitola je rozdělena následovně:

1. Úvod
2. Historické pozadí
   2.1. Logos kristologie
   2.2. Modalismus
   2.3. Arianismus
   2.4. Modely Trojice
3. Zhodnocení modelů
   3.1. Anti-sociální trinitarianismus
   3.2. Sociální trinitarianismus
      3.2.1. Funkční monoteismus
      3.2.2. Monoteismus "skupinové mysli"
      3.2.3. Trinitární monoteismus

Zítra zde ve stručnosti shrnu úvod a historické pozadí (tak jak je vidí Moreland/Craig).

Konference: Právo a morálka

Dnes se koná v Praze konference "Právo a morálka: Spojenci či lhostejní souputníci?" Na konferenci nakonec nejedu - počítal jsem s obvyklým výborným autobusovým spojem Sušice-Praha, který ale v sobotu nejede a vlakem je spojení velmi zdlouhavé. (Třebaže za normálních okolností preferuji vlak pro jeho údajnou šetrnost k našemu životnímu prostředí). Na konferenci má vystoupit mj. Fulvio di Blasi, působící na Notre Dame. Ústřední téma bude samozřejmě přirozené právo a jeho vztah k právu pozitivnímu.

V této souvislosti bych (si) rád připomněl útlou knížečku Stanislava Sousedíka, Svoboda a lidská práva (Praha, 2010), která se tématem zabývá. Sousedík ve své knize usiluje o filosofickou obhajobu potřeby lidská práva respektovat a o nalezení kritérií, jež by nám pomohla určit, která práva jsou vlastně neporušitelná a přirozená (a která jsou výsledkem kontingentních historicko-kulturních okolností).Tento projekt filosofického zdůvodnění lidských práv nelze podle Sousedíka uskutečnit bez "předchozí obnovy metafyziky, v níž jediné lze přirozenoprávní teorii bezpečně ukotvit." (str. 10)

Jak je mým zvykem, předložím zde na blogu nejprve strukturu (obsah) knihy; k jednotlivým částem se případně vrátím v budoucnosti, začnu-li se tématem přirozeného práva blíže zabývat.

Předmluva
Úvod
Náboženské zdůvodnění lidských práv
   - Křesťanství
   - Buddhismus
   - Islám
   - Konfucianismus
   - Závěr
Filosofické zdůvodnění lidských práv
K dějinám přirozenoprávních teorií (první část)
  - Sofisté
  - Aristotelés
  - Stoikové
  - Tomáš Akvinský
Soustavný výklad přirozenoprávní teorie
  - Základní dobra
  - Námitka historického relativismu
  - Co znamená pojem "dobrý"
  - Pojem přirozenosti
  - Teoretický a praktický rozum
  - Přirozený zákon
  - Vlastnosti přirozeného zákona
  - Závaznost přirozeného zákona
  - Metafyzika přirozeného zákona
K dějinám přirozenoprávní teorie (druhá část)
  - Přirozenoprávní teorie v pozdní scholastice (Tomášovi pokračovatelé, voluntarismus, přiroz. zákon bez Boha)
  - Přirozenoprávní teorie v osvícenském pojetí (kontraktualismus: Hobbes, Locke, Kant, novověké státy)
  - Lidská práva od poloviny 19. století (emancipace, pozitivismus, Kelsen, Hart, diskursivní etika, komunitarismus)
Na závěr

Zebedeus - koncert

Zítra vystoupí v Horské synagoze Hartmanice klatovská vokálně-instrumentální skupina Zebedeus, zaměřená na spirituály a folk. Před několika měsíci měla skupina zajímavý rozhovor s řadou ukázek v rámci cyklu "Hovory o víře" na Českém rozhlase (zde). Jak po hudební, tak po textové stránce se jedná o vynikající skupinu (což říkám nejen pro to, že vedoucí Pavel Koura je můj přítel).

Odkud jméno Zebedeus? Zebedeus byl (podle jedné z biblických hypotéz) otcem apoštolů Jana a Jakuba Většího, manželem Marie Salome.

-----------
Při příležitostech různých hudebních vystoupení jsem kdysi jsem probíral filosofii hudby podle článku Andrew Kania na SEP (12.09.2009). Stále nedokončený projekt. Hudební výtvory (především ty instrumentální) jsou filosoficky zajímavé z mnoha důvodů (např. Platón ji bere zčásti na milost ve své kritice umění; jedná a nejedná se o fiktivní reprezentaci něčeho, apod.)

Sainsbury: Fiction and Fictionalism (1.2)

V předchozí podkapitolce (1.1) navázal Sainsbury na Currieho ve své definici fikce: jedná se o jazykový útvar (series of utterances), který se snaží v adresátech vzbudit předstíranou víru (make-believe) v tento útvar.

 V podkapitolce 1.2 se zabývá Sainsbury otázkou, zda pojem "předstírání tvrzení" (pretending to assert) by mohl sloužit k definici fiktivní intence a fikce. Jinýmimi slovy, za "předstírání" (pretending) by mohlo nahradit či osvětlit "předstíranou víru" (make-believe), kterou jsme výše uvedli v definici fikce.

Sainsbury odkazuje na teorii Johna Searla ("The Logical Status of Fictional Discourse" 1975/1979):

• Searlova teorie je formulována v kontextu Austinovy teorie řečových aktů (SEP), kde v rámci "lokučního aktu" (vydávání zvuků určitého jazykového systému s danými významy) vytváříme i "ilokuční akty" různých typů: tvrzení (assertive), vydávání rozkazů (directive), slibování (commissive), sebe-vyjadřování (expresive), prohlašování (declarative),  kladení otázek, atd. ("I believe that speaking or writing in a language consists in performing speech acts of a quite specific kind called "illocutionary acts". These include making statements, asking questions, giving orders, making promises, apologizing, thanking, and so on." (1975/1979: 66)

• S ohledem na mluvení ve fikci Searle říká: "autor fikce předstírá, že vykonává ilokuční akty, které ve skutečnosti nevykonává" ("an author of fiction pretends to perform illocutionary acts which he is not in fact performing" 1975/1979: 66)

Podle Sainsburyho není nutné, abychom ve fikci předstírali, že něco tvrdíme: můžeme to opravdu tvrdit - v rámci fikce - podobně jako když herec předstírá, že někdo jiný zpívá, tím, že opravdu zpívá; navíc mezi fikce lze řadit i obrazy a sochy a v těch umělci (většinou) nic netvrdí (Walton). Navíc předstírání není dostatečné, protože někdo může např. nacvičovat proslov, tím, že předstírá, že něco tvrdí a přitom nevytváří fikci.[Pozn. Sainsbury je skeptický, zda všechny tyto argumenty jednotlivě přesvědčí zastánce teorie předtírání, zdá se, že je bere tak trochu "kumulativně"]

Shrnutí: k vytvoření fiktivního diskurzu je třeba, aby tvůrce měl v úmyslu vyvolat v adresátech předstíranou víru v to, co tvoří. Pokud má tvůrce v úmyslu, aby adresáti věřili danému disurzu, jedná se o líčení faktů (a recounter of fact) - ať už pravdivé či nepravdivé.

Mysterianismus trinitární a naturalistický

Dnes proběhne v Praze první české setkání pracovní skupiny "Analytic Theology" na téma "Co se od sebe může naučit naturalistický a trinitární mysterianismus". Setkání povede dr. Vlastimil Vohánka, bezesporu nejlepší znalec současné analytické filosofie náboženství v ČR.

Mysterianismus jako takový je meta-teoretická pozice, která se týká teorií nějakého fenoménu. Slovo "mysterion" (tajemství) znamená v řečtině pravdu či věc, která je nějak skrytá, nepoznaná či nepoznatelná. Dale Tuggy rozlišuje pět pojmů vyjadřovaných běžně slovem "tajemství" v odborné literatuře:

(1) a truth formerly unknown, and perhaps undiscoverable by unaided human reason

(2) something we don't completely understand

(3) some fact we can't explain, or can't fully or adequately explain

(4) an unintelligible doctrine, the meaning of which can't be grasped

(5) a truth which one should believe even though it seems, even after careful reflection, to be impossible and/or contradictory and thus false. (SEP) 

Trinitární mysterianismus je pozice, která se týká specificky křesťanské nauky o Nejsvětější Trojici. Dale Tuggy tuto pozici charakterizuje takto:

Mysterianism is a meta-theory of the Trinity, that is, a theory about trinitarian theories, to the effect that an acceptable Trinity theory must, given our present epistemic limitations, to some degree lack understandable content. “Understandable content” here means propositions expressed by language which the hearer “grasps” or understands the meaning of, and which seem to her to be consistent. (SEP)

Existují samozřejmě různě silné verze trinitárního mysterianism - podle významu v němž je slovo "tajemství" ve formulaci teze interpretováno. Tuggy rozlišuje především mezi "negativním mysterianismem" (jakási teorie Trojice sice možná je, ale ne zcela uspokojivá) a mezi "pozitivním mysterianismem" (žádná teorie Trojice není možná; je třeba se jen naučit správně mluvit o Trojici).

Zatímco trinitární mysterianismus je tradiční katolická doktrína (viz např. Suárez: 17.08.2011 etc.), v současnosti došlo u významného britského filosofa Colina McGinna k překvapivému vzniku mysterianismu naturalistického. Jak známo, empirická věda a naturalističtí filosofové si po desetiletí lámou hlavu nad tím, jak zapadá naše vědomí do materiálního světa (tak jak ho známe). McGinn nejen že připustil nevyřešenost tohoto problému, ale pozitivně hájí jeho zásadní neřešitelnost (kvůli naší zásadní epistemické omezenosti). Zde je krátké video shrnující McGinnovu pozici:

Vlasta Vohánka pak bude porovnávat mysterianismus trinitární a naturalistický a vyvozovat z toho různé důsledky.

Sainsbury: Fiction and Fictionalism (1.1)

První kapitola (Co je to fikce?) je rozdělena na pět podkapitol.
1.1. Fiktivní intence
1.2. Předstírané tvrzení (Pretending to assert)
1.3. Předstírání, představování a fingování (Pretending, imagining, and making belive)
1.4. Fingování a emotivní odpověď (Make-believe and emotional response)
1.5. Rozmanitost fikce (Varieties of fiction)

Zatím shrnu jen první z nich:

1.1. Fiktivní intence (Fictive intentions)
V návaznosti na Gregory Currieho je podle Sainsburyho fikce produktem fiktivních výroků (Currie: "a work is fictional if and only if it is the product of a fictive utterance", The Nature of Fiction 1990: 35).

Fiktivní výrok je dán fiktivní intencí, která spočívá v tom, že potenciální adresáti předstírají, že výroku věří.

"A fictive intention is one in which the utterer intends a potential audience to make-believe something. When a work results from a systematically connected series of utterances some reasonable proportion of which are issued with fictive intentions, and whose truth is at best accidental, it is a work of fiction; otherwise it is not" s. 8

Zde mám další potíž (podobně jako se slovem "fikce") a to se slovem "make-believe". Sainsbury totiž rozlišuje "pretending" a "make-believe", přičemž i podle Hodkova/Haisova Velkého anglicko-českého slovníku je obojí synonymum:

• make-believe (substantivum) 1 předstírání, hra (the make-believe of children playing house together ... dětí, které si hrají na tatínka a na maminku), fikce (the make-believe of theater) 2 pokrytec
• make-believe (adjektivum) 1 imaginární, fiktivní (a make-believe land of the future, the fight is only make-believe) 2 předstíraný, neupřímný (make-believe friendship)
• pretend: 1 předstírat (never sincere, always pretending, pretending sickness) to be / that že / dělat že / dělat jako by (pretend to be asleep); hrát si na (let's pretend we are cowboys) 2 atd. 3 atd. 4. atd.

Zatím tedy překládám "make-belive x" jako "předstírat, že věříme x" a "pretend x" jako "předstírat x".

Sainsbury: Fiction and Fictionalism (obsah)

K tématu fikce mám doma knihu R. M. Sainsburyho Fiction and fictionalism z r. 2010 (naneštěstí stále ještě nedočtenou): Kniha má následující kapitoly:

1. Co je to fikce?
2. Realismus ohledně fiktivních objektů
3. Fiktivní objekty jakožto neexistující
4. Světy a pravda: fiktivní světy, možné světy, nemožné světy
5. Fiktivní jsoucna jakožto abstraktní artefakty
6. Irrealismus: fikce a intencionalita
7. Někteří fikcionalisté
8. Fikcionalismus ohledně možných světů
9. Morální fikcionalismus
10. Retrospektiva

Problémy s anglicky psanou literaturou k tématu fikce začínají již u otázky jak vlastně přeložit "fiction" - v angličtině jsou přinejmenším tři skupiny významů spojených s tímto slovem:
   a. fikce, výmysl, smyšlenka
   b. beletrie, román, krásná literatura
   c. konstrukce, konvenční lež, představa, zdání

Zdá se, že v kontextu, ve kterém je téma ve filosofii jazyka probíráno, je třeba anglické slovo "fiction" překládat jednoduše jako "fikce".

Metafyzika - esoterická a filosofická

S Ondrou Kočnarem vyučuji na ČZU metodologii vědy. Jedním z našich témat je v letošním běhu i pseudověda. Jistým spojencem v intelektuálním "boji" proti pseudovědě a jiným formám iracionality je "klub skeptiků" Sisyfos, ovšem nejedná se o spojence zcela spolehlivého, díky tendencím k scientismu a pozitivismu (jistý typ empirické vědy je podle nich jediná forma racionálního přístupu k poznání reality). Níže je např. charakterizace metafyziky z jejich onlinového slovníku. Kromě jazykových nepřesností (Leibnitz apod.) je článek podivnou směsicí kantianismu a pozitivismu. Následuje můj opravný návrh. 

Metafyzika
Metafyzika (meta = řecky „za“, fysis = příroda) je filosofický termín s neurčitým, historicky proměnlivým, vágně vymezeným obsahem. Metafyzika v nejširším slova smyslu se dokonce používá v esoterické oblasti pro pojmenování všeho, co je nadpřirozené, nevysvětlitelné, tedy pro jevy a síly z duchovního světa, „kosmickou energii“, magické nebo parapsychologické fenomény apod. V užším slova smyslu je metafyzika součástí filosofie, zahrnující ontologii, „naturfilosofii“ atd. Metafyzika se zabývá otázkami a vyslovuje teorie, co ve světě je skutečné, co je podstatou reality, jaká je vlastní povaha věcí apod. Např. dřívější metafyzická teorie mysli se zabývala spekulativně fenoménem vnímání, vědomí, paměti, myšlení apod., aniž se přímo opírala o vědecké, fyzikální a fyziologické poznatky (V dnešní kognitivní syntéze je tomu jinak.). Hlavním předmětem metafyziky jsou však ty nejobecnější, nejširší otázky a teorie o světě, tedy jaká je podstata skutečnosti, co je to materiální substance, dualita hmoty a ducha apod. Typické metafyzické problémy: Proč je zde něco spíše než nic (Leibnitz)? Existuje svobodná vůle? Existoval svět odjakživa? Existuje duše a spirituální bytosti, existuje život po smrti?

Hodnocení: Metafyzika v širším a pokleslém slova smyslu je jen jedno z onomatopoických slov, která mají v pseudovědě zastřít skutečnost, že popisovaný jev neexistuje nebo že o něm nevíme nic. Metafyzika v užším, prvotním slova smyslu patří do oblasti filosofie, nemá tedy vědeckou povahu. Metafyzické teorie jsou subjektivní a nemohou být empiricky testovány. Např. monismus (materialismus) a dualismus jsou dvě protichůdné koncepce, každá z nich je koherentní a konsistentní se zkušeností. Empiricky mezi nimi rozhodnout nelze, nelze je falsifikovat. Metafyzické názory a teorie jsou vytvářeny libovolně a na totéž téma jich může být libovolný počet. Spory mezi jednotlivými filosofy o správnost jejich metafyzických koncepcí nemohou být rozřešeny, protože jde o subjektivní výtvory vycházející z osobní zkušenosti, dispozice a temperamentu filosofa. Také samo hodnocení metafyziky je rozporné. Někteří v ní vidí vrchol filosofie a lidského myšlení, snažícího se poznat to nejzákladnější, tedy podstatu světa a naše místo v něm, podle jiného názoru je metafyzika, zejména spekulativní metafyzika o transcendentní realitě neúčelnou, zbytečnou aktivitou. Kant měl pravdu, když prohlásil, že je marné doufat, že někdy vyřešíme jakýkoli metafyzický problém, ale že člověk nikdy nedokáže neptat se a nehledat na takové otázky odpověď.

Odkazy: The Skeptic´s Dictionary

Opravný návrh (jakási minimalistická verze - nesnažím se o obhajobu ničeho "extrovního"): 

"Metafyzika" je termín, kterým Andronikos ze Rhodu (asi 1 stol. př. Kr.) pojmenoval soubor svitků řeckého filosofa a vědce Aristotela (384-322 př. Kr.). Jednalo se o svitky, které Andronikos zařadil v knižním katalogu za Aristotelova pojednání o přírodě, tj. o svitky meta-fyzické (za-fyzické). V jistém smyslu se ale i po obsahové stránce zabývá  Aristotelés v těchto svitcích tématy "za fyzickými", třebaže on sám tohoto slova pro nauku, kterou v nich rozvíjí, nepoužil (nazývá ji první filosofie či teologie). Podle Aristotela je totiž předmětem fyziky jsoucno proměnlivé, kdežto metafyzika se zabývá jsoucnem jako takovým, vč. jsoucna nepromělivého (boha). Význam slova "metafyzika" se v průběhu dějin různým způsobem transformoval (tak je to u slov s dlouhou historií obvyklé), přičemž v současnosti se používá ve dvou zcela odlišných významech: (1) v kontextu pseudovědeckém a esoterickém pro vše, co je považováno za neobvyklé, nadpřirozené, nevysvětlitelné, z jiného světa, magické nebo parapsychologické. (2) v kontextu filosofickém pro disciplínu, která si klade za cíl racionální řešení nejzažších otázek, především těch, které se týkají bytí, reality, její struktury, našeho místa v ní apod. 

Hodnocení: (1) Ve smyslu pseudovědeckém je metafyzika formou iracionality. Důvod tohoto tvrzení nespočívá v předmětu, kterým se "esoteričtí metafyzikové" zabývají, tj. v tom, že se zabývají neobvyklými a nevysvětlenými fenomény; s nimi se jako lidé odnepaměti ve svých zkušenostech setkáváme a úspěšné řešení záhad minulosti je zdojem důvěry v rozum a vědu. Důvod trvzení o iracionalitě "esoterické metafyziky" spočívá ve způsobu, jímž se tato pseudodisciplína svým předmětem zabývá - bez náležité, racionálně zdůvodněné metody, pomocí ad hoc vágních "teorií", bez jakékoli kritické návaznosti na jiné, dobře zdůvodněné poznatky. (2) Ve smyslu filosofickém je metafyzika kontroverzní disciplínou, která byla v minulosti mnohými považována za "mrtvou" (např. kvůli kritice myslitelů jako je David Hume, Immanuel Kant, Rudolf Carnap či Ludwig Wittgenstein). V současnosti je tato disciplína, především v anglo-americké analytické filosofii, do jisté míry rehabilitována a prožívá fázi obrody. Zda je filosofická metafyzika disciplínou, která nám skutečně poskytuje spolehlivé informace o nejzažší realitě, nelze v omezeném rámci tohoto článku potvrdit ani vyvrátit. Přinejmenším lze poukázat na to, že ve svých nejlepších představitelích je filosofická metafyzika disciplínou systematickou, racionální, podléhající metodické "sebe-korekci", podobně jako kterákoli jiná vědecká či filosofická disciplína.