sobota 19. září 2015
Pozvánka: "Jezuitská kognitivní psychologie v raněnovověké scholastice"
Zajímavé téma, vynikající odborníci.
pondělí 10. srpna 2015
Tomáš Akvinský: O andělech (I) a (II)
Právě vyšla nová kniha k tématu andělů. Jedná se o plod téměř dvouleté práce (5.8.2013), byť často přerušované. (Potenciální) čtenář(i) tohoto blogu si k tématu mohli již sem tam něco přečíst. Hlavní zásluha na knize, tj. překladu a úvodní studii, patří Tomáši Machulovi. Doufáme, že kniha podnítí nový zájem o toto podceňované téma.
Kniha vyšla ve dvou dílech v Krystalu OP (I a II).
Kniha vyšla ve dvou dílech v Krystalu OP (I a II).
úterý 28. dubna 2015
pátek 24. dubna 2015
"Baroko" jako kategorie v dějinách filosofie
Před šesti lety jsem publikoval tak trochu "aktivistický" článek "In Defense of Baroque Scholasticism", později integrovaný do knihy Ens rationis (2013), ovšem nikdy neprezentovaný a "netestovaný" na publiku. Občas se k tématu vracím, např. naposledy v recenzní studii "K východiskům a metodologii současných suárezovských studií" (FČ 2015-1). Měl jsem také vystoupit na konferenci "Is There Such a Thing as Baroque Philosophy?", pořádané na Università Aldo Moro di Bari loni v prosinci (10.06.2014), což mi ovšem nevyšlo kvůli stáži na Notre Dame (08.10.2014).
S jistým časovým odstupem bych se rád znovu podíval na to, co je v tomto článku obstává a co ne, a pokusil se o rozvinutí či doplnění toho, co je v něm nosného. Pokud vím, na světě existuje jen jediné centrum explicitně zaměřené na "barokní studia" a jsem proto rád, že budu moci prodiskutovat svůj článek s historiky tohoto centra (přičemž doufám, že přijdou i nějací filosofové). Prozatímní popis a osnova semináře/přednášky:
The aim of this seminar/presentation is to defend the view that "Baroque" is an appropriate and perhaps even indispensable category for the historians of philosophy. The presentation is based on an article "In defense of Baroque scholasticism" from 2009, integrated as a chapter into Ens rationis book from 2013 but never presented to an audience. To non-philosopher historians this presentation or rather its main thesis may seem entirely trivial. Of course, we do need the category of "Baroque" to describe and understand a certain philosophical and theological culture expressed in countless printed texts and manuscripts preserved in libraries across Europe and America and now accessible for the most part online! As I shall show, however, what may seem trivial to general historians and historians of art and culture is entirely unknown to most but very few historians of philosophy. This stunning fact should itself be a topic for investigation: Why is general and art history of the seventeenth and eighteenth century isolated from the history of philosophy of this period? How did the "standard story" of the history of Western philosophy get constituted and when? What could be done to improve the inadequate state of knowledge of the seventeenth and eighteenth century thought? What implications does the revision of the "standard history" of philosophy have for self-understanding of contemporary philosophy? These and other similar questions will be set aside in this presentation and hopefully pursued at some other occasion. My job here will be more elementary and fundamental and will proceed in four steps:
(I) First I argue that there is a relatively little known philosophical culture, namely the seventeenth-century scholasticism that should best be labeled “Baroque scholasticism”.
(II) Second, I present a brief account of its emergence.
(III) Third, I argue that this period should be viewed as a sui generis chapter in the history of ideas.
(IV) Fourth, I give some reasons for mobilizing the historians of philosophy in its investigation.
Bibliografie (zcela subjektivní a momentální - co mám zrovna v hlavě, či lépe řečeno na stole)
S jistým časovým odstupem bych se rád znovu podíval na to, co je v tomto článku obstává a co ne, a pokusil se o rozvinutí či doplnění toho, co je v něm nosného. Pokud vím, na světě existuje jen jediné centrum explicitně zaměřené na "barokní studia" a jsem proto rád, že budu moci prodiskutovat svůj článek s historiky tohoto centra (přičemž doufám, že přijdou i nějací filosofové). Prozatímní popis a osnova semináře/přednášky:
The aim of this seminar/presentation is to defend the view that "Baroque" is an appropriate and perhaps even indispensable category for the historians of philosophy. The presentation is based on an article "In defense of Baroque scholasticism" from 2009, integrated as a chapter into Ens rationis book from 2013 but never presented to an audience. To non-philosopher historians this presentation or rather its main thesis may seem entirely trivial. Of course, we do need the category of "Baroque" to describe and understand a certain philosophical and theological culture expressed in countless printed texts and manuscripts preserved in libraries across Europe and America and now accessible for the most part online! As I shall show, however, what may seem trivial to general historians and historians of art and culture is entirely unknown to most but very few historians of philosophy. This stunning fact should itself be a topic for investigation: Why is general and art history of the seventeenth and eighteenth century isolated from the history of philosophy of this period? How did the "standard story" of the history of Western philosophy get constituted and when? What could be done to improve the inadequate state of knowledge of the seventeenth and eighteenth century thought? What implications does the revision of the "standard history" of philosophy have for self-understanding of contemporary philosophy? These and other similar questions will be set aside in this presentation and hopefully pursued at some other occasion. My job here will be more elementary and fundamental and will proceed in four steps:
(I) First I argue that there is a relatively little known philosophical culture, namely the seventeenth-century scholasticism that should best be labeled “Baroque scholasticism”.
(II) Second, I present a brief account of its emergence.
(III) Third, I argue that this period should be viewed as a sui generis chapter in the history of ideas.
(IV) Fourth, I give some reasons for mobilizing the historians of philosophy in its investigation.
Bibliografie (zcela subjektivní a momentální - co mám zrovna v hlavě, či lépe řečeno na stole)
- KALISTA, Zdeněk, Tvář baroka, České Budějovice: Garamond, 2005
- MACINTYRE, Alasdair, God, Philosophy, Universities: A Selective History of the Catholic Philosophical Tradition, Lanham, MD: Rowman and Littlefield, 2009.
- PEREIRA, José, The Mystical Theology of The Catholic Reformation, Lanham, MD: University Press of America, 2006.
- SOUSEDIK, Stanislav, Filosofie v českých zemích mezi středověkem a osvícenstvím, Praha: Vyšehrad, 1997.
- VILLARRI, Rosario, ed. Barokní člověk a jeho svět, Praha: Vyšehrad 2004 (it. orig. 1991).
sobota 21. března 2015
Přednáška: Taiwan - ostrov živých čínských tradic
O cestě do Hong Kongu a na Taiwan (28.05.2013), v rámci GA JU grantu "Tradice, proměny tradice, setkání tradic" (112/2013/H):
úterý 3. února 2015
Secada: Pojetí filosofie u Suáreze a Descarta
Dnes má na TF přednášku Jorge Secada k zajímavému tématu pojetí filosofie u Suáreze a Descarta. Díky Danovi Heiderovi za organizaci.
Aktualizace: Skvělá přednáška. Hlavní tezí je, že Descartovy Meditace o první filosofii (1641), v kontrastu s převažujícím scholastickým i současným pojetím filosofie jako hledání pravdivé a zdůvodněné nauky, chtějí přivést čtenáře k (přirozené) intelektuální kontemplaci (Boha) a k pravému sebe-poznání. Odtud název “meditace” jež dílo situuje do žánru duchovních děl 16. a 17. století. Secada samozřejmě uznává i Descartův další cíl, totiž vyrovnat se s mnohostí filosofických názorů, což je problém, v němž se skrývá skeptická hrozba. Nicméně duchovní cíl vidí jako primární (byť nepochopený nejen dnes, ale ani v Descartově době).
Aktualizace: Skvělá přednáška. Hlavní tezí je, že Descartovy Meditace o první filosofii (1641), v kontrastu s převažujícím scholastickým i současným pojetím filosofie jako hledání pravdivé a zdůvodněné nauky, chtějí přivést čtenáře k (přirozené) intelektuální kontemplaci (Boha) a k pravému sebe-poznání. Odtud název “meditace” jež dílo situuje do žánru duchovních děl 16. a 17. století. Secada samozřejmě uznává i Descartův další cíl, totiž vyrovnat se s mnohostí filosofických názorů, což je problém, v němž se skrývá skeptická hrozba. Nicméně duchovní cíl vidí jako primární (byť nepochopený nejen dnes, ale ani v Descartově době).
pondělí 26. ledna 2015
Islamofobie, antimuslimové a hypermuslimové
Trochu váhám, zda se mám pokoušet na svém blogu o nějaké komentáře k současnému dění - svému úsudku moc nedůvěřuji a navíc si myslím, že podložené odpovědi na aktuální otázky předpokládají mnohem lepší evidenci, než mám čas sesbírat. No ale přeci jen, na Facebooku občas něco plácnu, nyní se o to pokusím i zde.
Máme se bát islámu?
Podle "anti-muslimů" rozhodně ano: islám je náboženství špatné samo o sobě. Existují sice dobří lidé, kteří jsou muslimy, ale je to jen proto, že jsou to špatní muslimové, že neberou své náboženství vážně. Jen "špatný muslim je dobrý člověk". Jen muslim, který nežije své náboženství opravdově může být dobrým člověkem a spoluobčanem.
Podle “hyper-muslimů” rozhodně nikoli: Islám je náboženství samo o sobě veskrze dobré. Existují sice lidé, kteří citují Korán a vyznávají svou islámskou víru a zároveň odpalují bomby na svém těle či střílejí do bezbranných mužů, žen a dětí, ale toto nejen, že nejsou muslimové, tito lidé prý nemají s islámem naprosto nic společného. “Špatný muslim není muslim."
Lidé, kteří se islámskou kulturou zabývají nejsou ani anti-muslimové ani hyper-muslimové. Jsou si vědomi obrovské názorové plurality islámu v minulosti i současnosti. Pokud má někdo navíc muslimské přátele a navštívil nějakou muslimskou zemi, pak také ví, že muslimové jsou vesměs stejní lidé jako my, prožívají stejné radosti i starosti jako my nemuslimové. Mezi těmi, co nejsou anti-muslimy, ani hyper-muslimy, panuje shoda v tom, že islám je podobně jako jakákoli jiná tradice, vč. křesťanské, sekulární, humanistické, osvícenské, atd. směsicí dobrých, špatných a neutrálních prvků. Otázkou je, který prvek v daném čase a na daném místě převládá a co s tím, aby byly dobré prvky podpořeny a špatné potlačeny.
Máme se tedy něčeho bát?
Islám má mnoho tváří a otázkou tedy je, zda forma islámu, jež je v ČR a jinde v Evropě vyznávána a vyučována, je v souladu s naším pojetím základních lidských práv a povinností, tj. se svobodnou volbou náboženství, vyjádřením svého názoru obrazem a slovem, rovností žen s muži, přiměřeností trestů a přestupků, apod. Není zde šířena forma anti-liberálního islámu, který je v rozporu s našimi nejzákladnějšími právními a morálními principy?
Podle Daniela Pipese, s odvoláním na různé výzkumy, prý patnáct procent evropských muslimů podporuje tzv. islamismus, tj. snahu zavést islámské právo do všech oblastí společnosti (muslimské i nemuslimské); z nich asi třetina navíc schvaluje užití násilí k prosazení tohoto cíle. Islamisté jsou sice menšinou, ovšem menšinou aktivní, oddanou své kauze, disponující velkými finančními prostředky.
Dokladem toho, že ani naši čeští muslimové nejsou imunní před svody anti-liberálního islámu je vydání knihy jamaicko-kanadského teologa Bilala Philipse “Základy tauhídu”. Nebezpečí této knihy bychom neměli přeceňovat, jedná se z drtivé části o čistě teologický výklad a obhajobu striktního monoteismus, nicméně tradice, z níž tento autor vychází, je explicitně islamistická. Autor např. na str. 27 píše:
“Přijetí neislámských pravidel místo šarí’i v muslimských zemích je akterm polyteismu (širk) a nevíry (kufr). Ti, kdo mají moc to změnit, musí tak učinit, zatímco ti, kdo tuto moc nemají, musejí veřejně vystupovat proti uplatňování světských zákonů a vyžadovat zavedení šarí’i. A pokud anit to není možné, je nutné své neislámské vlády upřímně nenávidět a pohrdat jimi k uspokojení Alláha a udržení víry v Jeho jedinečnost (tauhíd).”
Není islamismus nebezpečím, podobně jako byl kdysi nebezpečím komunismus či nacismus? Domnívám se, že ano. Naším nepřítelem není islám jako takový, našimi nepřáteli nejsou muslimové, naším nepřítelem je jistá forma ideologie, jejíž další rozšíření by podkopalo náš právní řád a vposledku zničilo hodnoty, které jsou pro nás zásadně důležité.
Co s tím?
Politikové by měli zvážit kritéria imigrace a integrace, policie a rozvědka porozumnět struktuře ideologií s níž má co do činění a zasahovat účinně (ale ne zbytečně). My ostatní bychom měli rozvíjet dobré sousedské a přátelské vztahy s muslimy, jež o to stojí a otevřít se mnoha úctyhodným a krásným aspektům islámské civilizace. Umírnění čeští muslimové by se pak měli spolu s námi vyhranit proti islamismu, neboť ani pro ně toto hnutí nevěstí nic dobrého. Pokud o tom někdo z nich pochybuje, měl by si vzít k srdci výzvu muslimského starosty Rotterdamu Ahmeda Aboutaleba: “Komu se nelíbí život v západní svobodě, měl by si sbalit kufry a odejít”.
Máme se bát islámu?
Podle "anti-muslimů" rozhodně ano: islám je náboženství špatné samo o sobě. Existují sice dobří lidé, kteří jsou muslimy, ale je to jen proto, že jsou to špatní muslimové, že neberou své náboženství vážně. Jen "špatný muslim je dobrý člověk". Jen muslim, který nežije své náboženství opravdově může být dobrým člověkem a spoluobčanem.
Podle “hyper-muslimů” rozhodně nikoli: Islám je náboženství samo o sobě veskrze dobré. Existují sice lidé, kteří citují Korán a vyznávají svou islámskou víru a zároveň odpalují bomby na svém těle či střílejí do bezbranných mužů, žen a dětí, ale toto nejen, že nejsou muslimové, tito lidé prý nemají s islámem naprosto nic společného. “Špatný muslim není muslim."
Lidé, kteří se islámskou kulturou zabývají nejsou ani anti-muslimové ani hyper-muslimové. Jsou si vědomi obrovské názorové plurality islámu v minulosti i současnosti. Pokud má někdo navíc muslimské přátele a navštívil nějakou muslimskou zemi, pak také ví, že muslimové jsou vesměs stejní lidé jako my, prožívají stejné radosti i starosti jako my nemuslimové. Mezi těmi, co nejsou anti-muslimy, ani hyper-muslimy, panuje shoda v tom, že islám je podobně jako jakákoli jiná tradice, vč. křesťanské, sekulární, humanistické, osvícenské, atd. směsicí dobrých, špatných a neutrálních prvků. Otázkou je, který prvek v daném čase a na daném místě převládá a co s tím, aby byly dobré prvky podpořeny a špatné potlačeny.
Máme se tedy něčeho bát?
Islám má mnoho tváří a otázkou tedy je, zda forma islámu, jež je v ČR a jinde v Evropě vyznávána a vyučována, je v souladu s naším pojetím základních lidských práv a povinností, tj. se svobodnou volbou náboženství, vyjádřením svého názoru obrazem a slovem, rovností žen s muži, přiměřeností trestů a přestupků, apod. Není zde šířena forma anti-liberálního islámu, který je v rozporu s našimi nejzákladnějšími právními a morálními principy?
Podle Daniela Pipese, s odvoláním na různé výzkumy, prý patnáct procent evropských muslimů podporuje tzv. islamismus, tj. snahu zavést islámské právo do všech oblastí společnosti (muslimské i nemuslimské); z nich asi třetina navíc schvaluje užití násilí k prosazení tohoto cíle. Islamisté jsou sice menšinou, ovšem menšinou aktivní, oddanou své kauze, disponující velkými finančními prostředky.
Dokladem toho, že ani naši čeští muslimové nejsou imunní před svody anti-liberálního islámu je vydání knihy jamaicko-kanadského teologa Bilala Philipse “Základy tauhídu”. Nebezpečí této knihy bychom neměli přeceňovat, jedná se z drtivé části o čistě teologický výklad a obhajobu striktního monoteismus, nicméně tradice, z níž tento autor vychází, je explicitně islamistická. Autor např. na str. 27 píše:
“Přijetí neislámských pravidel místo šarí’i v muslimských zemích je akterm polyteismu (širk) a nevíry (kufr). Ti, kdo mají moc to změnit, musí tak učinit, zatímco ti, kdo tuto moc nemají, musejí veřejně vystupovat proti uplatňování světských zákonů a vyžadovat zavedení šarí’i. A pokud anit to není možné, je nutné své neislámské vlády upřímně nenávidět a pohrdat jimi k uspokojení Alláha a udržení víry v Jeho jedinečnost (tauhíd).”
Není islamismus nebezpečím, podobně jako byl kdysi nebezpečím komunismus či nacismus? Domnívám se, že ano. Naším nepřítelem není islám jako takový, našimi nepřáteli nejsou muslimové, naším nepřítelem je jistá forma ideologie, jejíž další rozšíření by podkopalo náš právní řád a vposledku zničilo hodnoty, které jsou pro nás zásadně důležité.
Co s tím?
Politikové by měli zvážit kritéria imigrace a integrace, policie a rozvědka porozumnět struktuře ideologií s níž má co do činění a zasahovat účinně (ale ne zbytečně). My ostatní bychom měli rozvíjet dobré sousedské a přátelské vztahy s muslimy, jež o to stojí a otevřít se mnoha úctyhodným a krásným aspektům islámské civilizace. Umírnění čeští muslimové by se pak měli spolu s námi vyhranit proti islamismu, neboť ani pro ně toto hnutí nevěstí nic dobrého. Pokud o tom někdo z nich pochybuje, měl by si vzít k srdci výzvu muslimského starosty Rotterdamu Ahmeda Aboutaleba: “Komu se nelíbí život v západní svobodě, měl by si sbalit kufry a odejít”.
-----
Literatura- KROPÁČEK, Luboš (1993/2011) Duchovní cesty islámu. Praha: Vyšehrad.
- PHILIPS, Bilal Abu Ameenah (2012) Základy tauhídu: islámský koncept Boha. Praha: Ústředí muslimských obcí [angl. 2006].
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
