pondělí 30. září 2013
Švýcarsko 1: Fribourg
První den na Université de Fribourg. V rámci svého postdoku zde trávím dva měsíce. Kromě zlepšení francouzštiny, bych zde rád pokročil ve svém článku k recepci Tomášovy q. 52 (andělé a místo) a přehledové kapitole o metafyzice v baroku. Přijetí na katedře středověké filosofie bylo milé, interakce s kolegy (William Duba, Tiziana Suárez-Nani, atd.) bude pro mou práci velmi inspirativní.
sobota 28. září 2013
Hellyer: kurikulum v sedmnáctém století 2
Ratio studiorum je dokument specifikující obsahový i formální rámec jezuitské výuky, ovšem zároveň ponechává poměrně široký prostor pro konkretizaci. Vlastní obsah toho, co a jak bylo vyučováno, je proto třeba hledat v dalších pramenech: dobových komentářích a učebnicích, poznámkách k přednáškám a tištěných tezích.
Od komentářů a učebnicím
Od druhé poloviny šestnáctého století lze mezi jezuity sledovat přechod od komentářů (Fonseca, Toledo, Rubio a Konimbricenští), přes systematické Suárezovo opus magnum (Disputationes metafyzicae) po učebnice (cursus). Tento vývoj lze charakterizovat postupným odpoutáváním se od Aristotelova textu. Jak komentáře tak učebnice byly vesměs určeny spíše pro profesory k přípravě na výuku než pro studenty (jedná se o gigantická díla).
Prvním německým jezuitským autorem filosofické učebnice pro studenty byl Melchior Cornaeus (Curriculum philosophiae peripateticae, Würzburg1657). Kniha má formát quarto, je stručnější než obvyklé učebnice a Cornaeus výslovně v předmluvě zmiňuje fakt, že je určena nikoli vyučujícím, ale studentům. Odtud tedy "curriculum" nikoli "cursum". V teologii, píše Cornaeus, podobné kompendium pro studenty, Summa theologiae scholasticae, 1612, sepsal vlámský jezuita Martin Becanus [Schillebeckx],1563-1624.
Z učebnic vlivných v Německu Hellyer dále zmiňuje Hurtadovy Disputationes in universam philosophiam (Mainz, 1619), Oviedův Cursus philosophicus (Lyon 1640) a Cursus philosophicus Francisca Soareze (Coimbra, 1651). Není ale jasné, zda tyto učebnice považuje za určené pro studenty (což evidentně nejsou). Učebnice využívají formy disputace, která se vyvinula ze středověkých quaestiones disputatae.
Poznámky k přednáškám a tištěné teze
Učebnice byly profesory využívány k přípravě přednášek, které si studenti zapisovali, přepisovali a v rámci odpoledních repetitio opravovali a doplňovali (srv. Const. IV,6,8 z r. 1558). Řada manuskriptů těchto poznámek je zachována v evropských knihovnách.
Patrně především z německých oblastí (tj. i z Prahy) je zachováno i velké množství tištěných tezí. Krátkých, dlouhých, vesměs standardizovaných, ale občas i originálně koncipovaných. Jedná se o různé "Theses, Conclusiones, Assertiones," atd. ex Universa Philosophia. Ke konci sedmnáctého století se teze zabývali i specializovaným problémem, často pod názvem "dissertatio".
Důležité je uvědomit si, že cílem barokních/raně novověkých univerzit nebylo vytváření nových poznatků, ale předávání starých, osvědčených poznatků (na rozdíl od vznikajících akademií, které o objev nových poznatků usilovaly).
Od komentářů a učebnicím
Od druhé poloviny šestnáctého století lze mezi jezuity sledovat přechod od komentářů (Fonseca, Toledo, Rubio a Konimbricenští), přes systematické Suárezovo opus magnum (Disputationes metafyzicae) po učebnice (cursus). Tento vývoj lze charakterizovat postupným odpoutáváním se od Aristotelova textu. Jak komentáře tak učebnice byly vesměs určeny spíše pro profesory k přípravě na výuku než pro studenty (jedná se o gigantická díla).
Prvním německým jezuitským autorem filosofické učebnice pro studenty byl Melchior Cornaeus (Curriculum philosophiae peripateticae, Würzburg1657). Kniha má formát quarto, je stručnější než obvyklé učebnice a Cornaeus výslovně v předmluvě zmiňuje fakt, že je určena nikoli vyučujícím, ale studentům. Odtud tedy "curriculum" nikoli "cursum". V teologii, píše Cornaeus, podobné kompendium pro studenty, Summa theologiae scholasticae, 1612, sepsal vlámský jezuita Martin Becanus [Schillebeckx],1563-1624.
Z učebnic vlivných v Německu Hellyer dále zmiňuje Hurtadovy Disputationes in universam philosophiam (Mainz, 1619), Oviedův Cursus philosophicus (Lyon 1640) a Cursus philosophicus Francisca Soareze (Coimbra, 1651). Není ale jasné, zda tyto učebnice považuje za určené pro studenty (což evidentně nejsou). Učebnice využívají formy disputace, která se vyvinula ze středověkých quaestiones disputatae.
Poznámky k přednáškám a tištěné teze
Učebnice byly profesory využívány k přípravě přednášek, které si studenti zapisovali, přepisovali a v rámci odpoledních repetitio opravovali a doplňovali (srv. Const. IV,6,8 z r. 1558). Řada manuskriptů těchto poznámek je zachována v evropských knihovnách.
Patrně především z německých oblastí (tj. i z Prahy) je zachováno i velké množství tištěných tezí. Krátkých, dlouhých, vesměs standardizovaných, ale občas i originálně koncipovaných. Jedná se o různé "Theses, Conclusiones, Assertiones," atd. ex Universa Philosophia. Ke konci sedmnáctého století se teze zabývali i specializovaným problémem, často pod názvem "dissertatio".
Důležité je uvědomit si, že cílem barokních/raně novověkých univerzit nebylo vytváření nových poznatků, ale předávání starých, osvědčených poznatků (na rozdíl od vznikajících akademií, které o objev nových poznatků usilovaly).
pátek 27. září 2013
Hellyer: kurikulum v sedmnáctém století 1
Začal jsem sepisovat výpisky ze čtvrté kapitoly Hellyerovy knihy, která se týká struktury jezuitského kurikula (s. 71-89) ovšem nakonec jsem se daleko nedostal, protože z Ratio studiorum (viz níže) je řada zajímavých pasáží, které stojí za ocitování.
"The Ratio required that "[f]rom the very beginning of Logic ... the young men be so trained that nothing would make them more ashamed than to fail in the form of disputation. And let the instructor demand nothing more severely from them than the laws and method of disputing." Shorter disputations were held weekly, and longer disputations, often accompanied by printed lists of theses, were held monthly. Disputation was a fundamental part of Jesuit education until the suppresion of the Society. As in all early modern universities, the goal was not to discover new knowledge but to enable students to master and reproduce a defined body of knowledge as effectively as possible." (Hellyer, s. 72)
Tříletý filosofický program byl strukturován do logiky, fyziky a metafyziky (srv. Common rules of the Professors of Higher Faculties, 19). Základem studia byla Aristotelovo dílo.
První rok - logika
"20 [Professor of philosophy] should teach the full course of philosophy in not less than three years, lecturing for two hours daily, one in the morning and one in the afternoon, unless in his particular university a different arrangement has been prescribed. ... He should explain the principles of logic the first year, devoting the first two months to a digest of it, not by dictating but by discussing pertinent passages from Toledo or Fonseca. In the introduction to logic he should discuss only such questions as: its claim to be a science, its proper subject matter, and the general concept of universal ideas. He should postpone the full discussion of universals until metaphysics, being contented here to give no more than a general idea of them. Similarly he should discuss only the easier of the predicables, which are usually taken from Aristotle, and should defer a larger discussion of them until the second year. But in logic he should explain as fully as need be the notions of analogy and relations, since these very frequently occur in philosophical discussions. He should cursorily cover the second book On Interpretation and both books of the Prior Analytics, except the first eight or nine chapters of the first book. Even in these chapters he should explain what is pertinent and treat only very briefly the notion of contingency and not at all the question of free will. In order to give the whole second year to the physical sciences, he should begin a fuller discussion of science at the end of the first year and in it he should include the major topics of the introduction to physics, such as the divisions of science, abstractions, theoretical and practical science, subordination, the difference of method in mathematics and physics, which is treated by Aristotle in the second book of the Physics, and finally what Aristotle says about definition in the second book On the Soul." (Ratio studiorum, vlastní podtržení).
Zajímavé je (mimojiné), že v logice jsou výslovně doporučeny učebnice Francisca de Toledo (1532-1596) [patrně Introductio in dialecticam Aristotelis, Řím 1561 spíše než u Hellyera uvedená Commentaria una cum questionibus in universam Aristotelis logicam, Řím 1572] a Pedra da Fonsecy (1528-1599) [Institutionum dialecticarum libri octo, Lisbon 1564].
Druhý rok - fyzika
"21 The discussion of the grounds of proof and fallacies from the Topics and the Elenchi, rearranged in more convenient order, should preferably be explained in the digest given at the beginning of logic. In the second year he should explain the eight books of the Physics, the books On the Heavens, and the first book On Generation. He should treat the text of the sixth and seventh books of the Physics compendiously, and likewise that part of the first book which discusses the opinions of the ancients. In the eighth book he should omit discussion of the number of intelligences, of liberty, and of the infinity of the prime mover. These matters will be explained in metaphysics according to the views of Aristotle. The text of the second, third, and fourth books On the Heavens will be summarized and for the most part omitted. In these books he should deal only with the elements and with the substance and influences of the heavens. The rest can be left to the professor of mathematics or reduced to a summary. What is contained in the Meteorology will be gone through in the summer months during the last hour of the afternoon class. Where possible it should be taught by the regular professor of philosophy, or by a special teacher, unless another arrangement seems more convenient.
Třetí rok - metafyzika (a duše)
21... In the third year he is to explain the second book On Generation, the books On the Soul, and the Metaphysics. He should merely summarize the opinions of the ancient philosophers that are discussed in the first book On the Soul, and when he is discussing the sense organs in the second book he should avoid digressing into anatomy and similar topics which are the concern of medical science. In the Metaphysics he should pass over the questions on God and on the types of intelligence, which depend entirely or in great part on truths derived from revelation. The preface and the text of the seventh and twelfth books are for the most part to be thoroughly explained.
K metodologii výuky metafyziky se v Ratio studiorum píše:
22 From each of the other books he should select certain principal texts which are basic to the discussion of questions found in the Metaphysics. He should make it his chief aim to interpret well the text of Aristotle and be as painstaking in this interpretation as in discussing the subject matter itself. He should likewise convince his students that their philosophy will be weak and wanting if they do not value highly this study of the texts. Whenever he comes upon celebrated texts that are often argued in disputations, he must examine them carefully by comparing the more noted interpretations so as to judge which is to be preferred. He should base his judgment on a study of the context, on the special force of the Greek expression, on a comparison with other texts, on the authority of eminent commentators, or finally, on the conclusiveness of the reasons advanced. He will then come to certain minor questions of interpretation which are not to be gone into too deeply nor omitted if they are of any importance. He should have available a large selection of topics for discussion. If, however, any of these do not have their origin in the Aristotelian text at hand, but are suggested by some axiom he himself uses as a passing remark in his argument, they are to be deferred until they are met in their proper place in other books, provided they are treated there. Otherwise they are to be explained immediately following the text by which they were suggested. Questions that come up in the reading of Aristotle are to be treated only after all the passages touching on this matter have been explained, unless indeed the passages are too numerous to be expounded in one or another lecture. But if passages being read are too lengthy, such as those on principles, causes, and motion, then the emerging questions are to be neither treated exhaustively nor entirely postponed to the end of the reading. Rather let reading and discussion be suitably intermingled. At the conclusion of a lecture, the students in small groups of about ten each should spend half an hour reviewing among themselves the lecture just given.
Konečně je zde i specifikace jak a s kým mají probíhat disputace.
23 One of the students, preferably a member of the Society, should be put in charge of each group. Monthly disputations are to be held, in which not less than three students should pose objections in the morning and as many in the afternoon. The first should argue for an hour and the others for about three-quarters of an hour. In the morning disputation some theologian (if there are enough theologians) should open the argument against a student of metaphysics; a student of metaphysics against a student of physics; a student of physics against a student of logic. In the afternoon a student of metaphysics, physics, and logic respectively should propose arguments against another student of each of these disciplines. In the morning also a student of metaphysics and in the afternoon a student of physics should briefly substantiate one or other conclusion by philosophical arguments. While the professor is teaching the elements of logic, neither he nor his students are to attend these disputations. In fact, during the first week or two the logicians will have no disputations but will be content with the explanation of their subject. There- after they can hold disputations in their own class on Saturdays. Where there is only one professor of philosophy, he is to hold more impressive disputations three or four times a year on a feast day or other holiday, surrounding them with pomp and ceremony and inviting religious and other doctors to take part in the arguments. In this way our philosophical studies will receive a fruitful stimulus. The young philosophers are to be trained from the very beginning of logic to consider it a matter of shame to deviate in a disputation from the use of the scholastic form. The teacher should be most vigorous in demanding of them the observance of the laws of argumentation and the proper order to be followed by the disputants. Accordingly, one who defends in a disputation must first repeat the full objection without replying to the separate premises. Next he is to repeat each premise of the argument and reply “I deny” or “I concede the major, minor, or conclusion.” Occasionally, too, he should distinguish, but rarely interject explanations or reasons, particularly if unasked."
--------
Ke konci šestnáctého století jezuité usilovali o standardizaci své pedagogické činnosti v různých zemích. Výsledkem bylo Ratio studiorum (1599). Jednalo se o striktně metodické kurikulum, studenti následovali daný řád předmětů, ukončený zkouškou. Prvních pět let bylo věnováno humanistice (latina a řečtina), další tři roky filosofii. Přednášky byly doplňovány denním opakováním a častými disputacemi: "The Ratio required that "[f]rom the very beginning of Logic ... the young men be so trained that nothing would make them more ashamed than to fail in the form of disputation. And let the instructor demand nothing more severely from them than the laws and method of disputing." Shorter disputations were held weekly, and longer disputations, often accompanied by printed lists of theses, were held monthly. Disputation was a fundamental part of Jesuit education until the suppresion of the Society. As in all early modern universities, the goal was not to discover new knowledge but to enable students to master and reproduce a defined body of knowledge as effectively as possible." (Hellyer, s. 72)
Tříletý filosofický program byl strukturován do logiky, fyziky a metafyziky (srv. Common rules of the Professors of Higher Faculties, 19). Základem studia byla Aristotelovo dílo.
První rok - logika
"20 [Professor of philosophy] should teach the full course of philosophy in not less than three years, lecturing for two hours daily, one in the morning and one in the afternoon, unless in his particular university a different arrangement has been prescribed. ... He should explain the principles of logic the first year, devoting the first two months to a digest of it, not by dictating but by discussing pertinent passages from Toledo or Fonseca. In the introduction to logic he should discuss only such questions as: its claim to be a science, its proper subject matter, and the general concept of universal ideas. He should postpone the full discussion of universals until metaphysics, being contented here to give no more than a general idea of them. Similarly he should discuss only the easier of the predicables, which are usually taken from Aristotle, and should defer a larger discussion of them until the second year. But in logic he should explain as fully as need be the notions of analogy and relations, since these very frequently occur in philosophical discussions. He should cursorily cover the second book On Interpretation and both books of the Prior Analytics, except the first eight or nine chapters of the first book. Even in these chapters he should explain what is pertinent and treat only very briefly the notion of contingency and not at all the question of free will. In order to give the whole second year to the physical sciences, he should begin a fuller discussion of science at the end of the first year and in it he should include the major topics of the introduction to physics, such as the divisions of science, abstractions, theoretical and practical science, subordination, the difference of method in mathematics and physics, which is treated by Aristotle in the second book of the Physics, and finally what Aristotle says about definition in the second book On the Soul." (Ratio studiorum, vlastní podtržení).
Zajímavé je (mimojiné), že v logice jsou výslovně doporučeny učebnice Francisca de Toledo (1532-1596) [patrně Introductio in dialecticam Aristotelis, Řím 1561 spíše než u Hellyera uvedená Commentaria una cum questionibus in universam Aristotelis logicam, Řím 1572] a Pedra da Fonsecy (1528-1599) [Institutionum dialecticarum libri octo, Lisbon 1564].
Druhý rok - fyzika
"21 The discussion of the grounds of proof and fallacies from the Topics and the Elenchi, rearranged in more convenient order, should preferably be explained in the digest given at the beginning of logic. In the second year he should explain the eight books of the Physics, the books On the Heavens, and the first book On Generation. He should treat the text of the sixth and seventh books of the Physics compendiously, and likewise that part of the first book which discusses the opinions of the ancients. In the eighth book he should omit discussion of the number of intelligences, of liberty, and of the infinity of the prime mover. These matters will be explained in metaphysics according to the views of Aristotle. The text of the second, third, and fourth books On the Heavens will be summarized and for the most part omitted. In these books he should deal only with the elements and with the substance and influences of the heavens. The rest can be left to the professor of mathematics or reduced to a summary. What is contained in the Meteorology will be gone through in the summer months during the last hour of the afternoon class. Where possible it should be taught by the regular professor of philosophy, or by a special teacher, unless another arrangement seems more convenient.
Třetí rok - metafyzika (a duše)
21... In the third year he is to explain the second book On Generation, the books On the Soul, and the Metaphysics. He should merely summarize the opinions of the ancient philosophers that are discussed in the first book On the Soul, and when he is discussing the sense organs in the second book he should avoid digressing into anatomy and similar topics which are the concern of medical science. In the Metaphysics he should pass over the questions on God and on the types of intelligence, which depend entirely or in great part on truths derived from revelation. The preface and the text of the seventh and twelfth books are for the most part to be thoroughly explained.
K metodologii výuky metafyziky se v Ratio studiorum píše:
22 From each of the other books he should select certain principal texts which are basic to the discussion of questions found in the Metaphysics. He should make it his chief aim to interpret well the text of Aristotle and be as painstaking in this interpretation as in discussing the subject matter itself. He should likewise convince his students that their philosophy will be weak and wanting if they do not value highly this study of the texts. Whenever he comes upon celebrated texts that are often argued in disputations, he must examine them carefully by comparing the more noted interpretations so as to judge which is to be preferred. He should base his judgment on a study of the context, on the special force of the Greek expression, on a comparison with other texts, on the authority of eminent commentators, or finally, on the conclusiveness of the reasons advanced. He will then come to certain minor questions of interpretation which are not to be gone into too deeply nor omitted if they are of any importance. He should have available a large selection of topics for discussion. If, however, any of these do not have their origin in the Aristotelian text at hand, but are suggested by some axiom he himself uses as a passing remark in his argument, they are to be deferred until they are met in their proper place in other books, provided they are treated there. Otherwise they are to be explained immediately following the text by which they were suggested. Questions that come up in the reading of Aristotle are to be treated only after all the passages touching on this matter have been explained, unless indeed the passages are too numerous to be expounded in one or another lecture. But if passages being read are too lengthy, such as those on principles, causes, and motion, then the emerging questions are to be neither treated exhaustively nor entirely postponed to the end of the reading. Rather let reading and discussion be suitably intermingled. At the conclusion of a lecture, the students in small groups of about ten each should spend half an hour reviewing among themselves the lecture just given.
Konečně je zde i specifikace jak a s kým mají probíhat disputace.
23 One of the students, preferably a member of the Society, should be put in charge of each group. Monthly disputations are to be held, in which not less than three students should pose objections in the morning and as many in the afternoon. The first should argue for an hour and the others for about three-quarters of an hour. In the morning disputation some theologian (if there are enough theologians) should open the argument against a student of metaphysics; a student of metaphysics against a student of physics; a student of physics against a student of logic. In the afternoon a student of metaphysics, physics, and logic respectively should propose arguments against another student of each of these disciplines. In the morning also a student of metaphysics and in the afternoon a student of physics should briefly substantiate one or other conclusion by philosophical arguments. While the professor is teaching the elements of logic, neither he nor his students are to attend these disputations. In fact, during the first week or two the logicians will have no disputations but will be content with the explanation of their subject. There- after they can hold disputations in their own class on Saturdays. Where there is only one professor of philosophy, he is to hold more impressive disputations three or four times a year on a feast day or other holiday, surrounding them with pomp and ceremony and inviting religious and other doctors to take part in the arguments. In this way our philosophical studies will receive a fruitful stimulus. The young philosophers are to be trained from the very beginning of logic to consider it a matter of shame to deviate in a disputation from the use of the scholastic form. The teacher should be most vigorous in demanding of them the observance of the laws of argumentation and the proper order to be followed by the disputants. Accordingly, one who defends in a disputation must first repeat the full objection without replying to the separate premises. Next he is to repeat each premise of the argument and reply “I deny” or “I concede the major, minor, or conclusion.” Occasionally, too, he should distinguish, but rarely interject explanations or reasons, particularly if unasked."
čtvrtek 26. září 2013
Hellyer: Fyzika eucharistie
Výpisky z páté kapitoly Hellyerovy knihy:
5. The Physics of the Eucharist
(Podkapitolky: Jezuité a eucharistie; kvantita a substance; absolutní akcidenty; filosofické důsledky; karteziánská hrozba; Thomas Compton Carleton SJ; Descartes a němečtí jezuité)
Eucharistie patřila k hlavním bitevním polím mezi protestanty a katolíky v Německu.
"Two related yet distinct question with crucial consequences for the Eucharist became standard elements of Jesuit Physics texts. The first was whether the quantity of any particular natural body was identical to its substance. The second was whether the external appearances of the bread and wine could be accounted for only by the scholastic category of absolute accidents." p. 91
Jedním z hlavních důvodů odmítání kartezianismu ze strany jezuitů bylo přesvědčení, že identifikací substance a kvantity se zbavíme prostředků vysvětlit reálnou přítomnost Krista v eucharistii . Kristovo tělo je totiž podle tradiční transubstanciační koncepce vypracované Tomášem přítomno v eucharisti substanciálně (substanciální formou a první látkou), ale nikoli kvantitou. S kvantitou je eucharistie pouze "spojena"; vlastní "kvantita Kristova těla" je v nebi; věřící tedy nejí "kus těla". Jedná se o elegantní vysvětlení, ovšem za cenu neintuitivní teze o reálném rozdílu mezi substancí a kvantitou a jejich (napřirozené) oddělitelnosti. Např. Ockhamovi a dalším nominalistům se pojem těla bez kvantity zdál sporný a oddělitelnost substance a kvantity popírali. Nominalistické vysvětlení eucharistie bylo napadáno, přesto mezi scholastiky přežívalo. Suárez se k němu sice nepřiklonil, nicméně oddělitelnost substance a kvantity přijímal pouze jako tezi nutnou pro zjevenou teologii, nikoli jako zdůvodnitelnou přirozeně filosoficky (DM d40s2n8). Pozdější jezuité, např. Rodrigo de Arriaga nominalistické vysvětlení nicméně přijali jako "pravděpodobné". Prohibice nominalistického stanoviska byla zavedena v Ordinatio v r. 1651, kde zakázaná propozice 23 tvrdí:
"It is doubtful whether quantity is distinguished from matter. Similarly whether quantity and impenetrability are distinguished from substantial forms." (Hellyer, str. 99)
Jezuitští profesoři sice zákaz vesměs přijímali, nicméně:
"Even when consent was given, the Society's hierarchy could not make professors stop presenting the forbidden opinion in a more convincing fashion than the approved one." (Hellyer, s. 100)
Hellyer dále zmiňuje v baroku vedený spor ohledně toho, zda chléb a víno po transubstanciaci jsou (de fide) absolutní akcidenty - otcové Tridentu totiž užili výrazu "species" a nikde není explicitně řečeno, že "species" znamená totéž co "(absolutní) akcident". Podle jedněch ano (co jiného by tím mínili), podle jiných nikoli (podle těchto se koncilní otcové snažili vyhnout dogmatizaci nějakého partikulárního filosofického systému, např. tomismu). (Dnešní teologové, jako Schillebeeckx, zastávají ještě jiné stanovisko: otcové tím mínili totéž, ale to je jedno, protože vlastní tridentská terminologie je historicky kontingentní). Jezuité se prý vesměs stavěli na stranu těch, co zastávali (de fide) ekvivalenci mezi termíny "species" a "absolutní akcident". Zde byl jeden z důvodů jezuitského odporu vůči atomismu (jenž eliminoval kategorii akcidentů).
Dalším podnětem k tematizaci akcidentů byl Torricelliho (1608-1647) experiment s rtutí, která, vyteče-li z uzavřené trubice, tak vytvoří prázdný prostor. Jedná se o vakuum? Pokud ano, pak vzhledem k tomu, že tímto prostorem může procházet světlo, které bylo považováno za akcident, znamenalo by to, že světlo je "separovaný akcident" - jednalo by se o přirozenou analogii eucharistického zázraku! Jedním z řešení bylo "reklasifikovat" světlo z akcidentu na substanci (stanovisko francouzského paulána Emanuela Meignana, 1601-76); jezuité vesměs zvolili cestu popření možnosti vakua (Honore Fabri, Paolo Casati, Athanasius Kircher, atd.)
Absolutní akcidenty a jejich význam pro porozumnění eucharistii byl nejprve tematizován v Itálii a Francii, v Německu až po proniknutí kartezianismu. S námitkou, že vzhledem k absenci smyslových kvalit a neoddělitelnosti kvantity se Descartesova ontologie nemůže vyrovnat s eucharistií přišel Antoine Arnauld, 1612-94, v prvních námitkách k Meditacím. Descartes nejen, že své stanovisko nemodifikoval, ale výslovně zamítl pojem reálných akcidentů a obvinil zastánce nauky z filosofického a teologického omylu. Smyslově vnímatelné "akcidenty" jsou pouze Bohem vyvolané dojmy v očích pozorovatelů eucharistie. Na tuto provokaci odpověděl mj. anglický jezuita působící v Liege Thomas Compton Carleton Philosophia universa, 1649, ve své slavné disp. phys. XI de forma substantiali). V Německu byla Descartovi věnována pozornost až ke konci sedmnáctého století, v r. 1705 Georg Saur publikoval explicitně anti-karteziánské dílo Difficultates Physicae Cartesianae.
POZN. K Tomášově nauce o eucharistii, srv. ST III, q. 77; tradiční koncepce tvrdí: accidentia sine subjecto; existentia corporis ad modum spiritus; multilocatio.
5. The Physics of the Eucharist
(Podkapitolky: Jezuité a eucharistie; kvantita a substance; absolutní akcidenty; filosofické důsledky; karteziánská hrozba; Thomas Compton Carleton SJ; Descartes a němečtí jezuité)
Eucharistie patřila k hlavním bitevním polím mezi protestanty a katolíky v Německu.
"Two related yet distinct question with crucial consequences for the Eucharist became standard elements of Jesuit Physics texts. The first was whether the quantity of any particular natural body was identical to its substance. The second was whether the external appearances of the bread and wine could be accounted for only by the scholastic category of absolute accidents." p. 91
Jedním z hlavních důvodů odmítání kartezianismu ze strany jezuitů bylo přesvědčení, že identifikací substance a kvantity se zbavíme prostředků vysvětlit reálnou přítomnost Krista v eucharistii . Kristovo tělo je totiž podle tradiční transubstanciační koncepce vypracované Tomášem přítomno v eucharisti substanciálně (substanciální formou a první látkou), ale nikoli kvantitou. S kvantitou je eucharistie pouze "spojena"; vlastní "kvantita Kristova těla" je v nebi; věřící tedy nejí "kus těla". Jedná se o elegantní vysvětlení, ovšem za cenu neintuitivní teze o reálném rozdílu mezi substancí a kvantitou a jejich (napřirozené) oddělitelnosti. Např. Ockhamovi a dalším nominalistům se pojem těla bez kvantity zdál sporný a oddělitelnost substance a kvantity popírali. Nominalistické vysvětlení eucharistie bylo napadáno, přesto mezi scholastiky přežívalo. Suárez se k němu sice nepřiklonil, nicméně oddělitelnost substance a kvantity přijímal pouze jako tezi nutnou pro zjevenou teologii, nikoli jako zdůvodnitelnou přirozeně filosoficky (DM d40s2n8). Pozdější jezuité, např. Rodrigo de Arriaga nominalistické vysvětlení nicméně přijali jako "pravděpodobné". Prohibice nominalistického stanoviska byla zavedena v Ordinatio v r. 1651, kde zakázaná propozice 23 tvrdí:
"It is doubtful whether quantity is distinguished from matter. Similarly whether quantity and impenetrability are distinguished from substantial forms." (Hellyer, str. 99)
Jezuitští profesoři sice zákaz vesměs přijímali, nicméně:
"Even when consent was given, the Society's hierarchy could not make professors stop presenting the forbidden opinion in a more convincing fashion than the approved one." (Hellyer, s. 100)
Hellyer dále zmiňuje v baroku vedený spor ohledně toho, zda chléb a víno po transubstanciaci jsou (de fide) absolutní akcidenty - otcové Tridentu totiž užili výrazu "species" a nikde není explicitně řečeno, že "species" znamená totéž co "(absolutní) akcident". Podle jedněch ano (co jiného by tím mínili), podle jiných nikoli (podle těchto se koncilní otcové snažili vyhnout dogmatizaci nějakého partikulárního filosofického systému, např. tomismu). (Dnešní teologové, jako Schillebeeckx, zastávají ještě jiné stanovisko: otcové tím mínili totéž, ale to je jedno, protože vlastní tridentská terminologie je historicky kontingentní). Jezuité se prý vesměs stavěli na stranu těch, co zastávali (de fide) ekvivalenci mezi termíny "species" a "absolutní akcident". Zde byl jeden z důvodů jezuitského odporu vůči atomismu (jenž eliminoval kategorii akcidentů).
Dalším podnětem k tematizaci akcidentů byl Torricelliho (1608-1647) experiment s rtutí, která, vyteče-li z uzavřené trubice, tak vytvoří prázdný prostor. Jedná se o vakuum? Pokud ano, pak vzhledem k tomu, že tímto prostorem může procházet světlo, které bylo považováno za akcident, znamenalo by to, že světlo je "separovaný akcident" - jednalo by se o přirozenou analogii eucharistického zázraku! Jedním z řešení bylo "reklasifikovat" světlo z akcidentu na substanci (stanovisko francouzského paulána Emanuela Meignana, 1601-76); jezuité vesměs zvolili cestu popření možnosti vakua (Honore Fabri, Paolo Casati, Athanasius Kircher, atd.)
Absolutní akcidenty a jejich význam pro porozumnění eucharistii byl nejprve tematizován v Itálii a Francii, v Německu až po proniknutí kartezianismu. S námitkou, že vzhledem k absenci smyslových kvalit a neoddělitelnosti kvantity se Descartesova ontologie nemůže vyrovnat s eucharistií přišel Antoine Arnauld, 1612-94, v prvních námitkách k Meditacím. Descartes nejen, že své stanovisko nemodifikoval, ale výslovně zamítl pojem reálných akcidentů a obvinil zastánce nauky z filosofického a teologického omylu. Smyslově vnímatelné "akcidenty" jsou pouze Bohem vyvolané dojmy v očích pozorovatelů eucharistie. Na tuto provokaci odpověděl mj. anglický jezuita působící v Liege Thomas Compton Carleton Philosophia universa, 1649, ve své slavné disp. phys. XI de forma substantiali). V Německu byla Descartovi věnována pozornost až ke konci sedmnáctého století, v r. 1705 Georg Saur publikoval explicitně anti-karteziánské dílo Difficultates Physicae Cartesianae.
-------
POZN. K Tomášově nauce o eucharistii, srv. ST III, q. 77; tradiční koncepce tvrdí: accidentia sine subjecto; existentia corporis ad modum spiritus; multilocatio.
středa 25. září 2013
Hellyer: Katolická fyzika (2005)
Kniha Marcuse Hellyera Catholic Physics: Jesuit Natural Philosophy in Early Modern Germany (EN-amazon; recenze Peter Dear) patří mezi nejlepší knihy zabývající se barokní scholastikou, resp. jednou její oblastí: barokní jezuitskou filosofií přírody v Německu. (Autor nicméně preferuje označení "raně novověkou"). Knihu mám zatím prostudovanou jen zběžně, hledisko ze kterého ji nyní studuji je velmi omezené: pro listopadovou přednášku o metafyzice v baroku, kterou bych měl přednést ve Fribourgu.
Obsah knihy:
Introduction
Part 1. Discourses and Institutions
1. Managing Philosophy in the Society of Jesus
2. Censorship and Its Limits
3. The Colleges
Part 2. The Seventeenth Century
4. The Curriculum in the Seventeenth Century (27.10.2013; 28.10.2013)
5. The Physics of the Eucharist (26.10.2013)
6. The Tension between Mathematics and Physics
7. The Peregrinations of the Pump
Part 3. The Eighteenth Century
8. Censorship and Libertas Philosophandi in the Eighteenth Century
9. The Spread of Experiment
10. The Jesuits and Their Contemporaries in the Aufklaerung
11. The Transubstantiation of Physics
Epilogue: After the Suppression
Conclusion
Obsah knihy:
Introduction
Part 1. Discourses and Institutions
1. Managing Philosophy in the Society of Jesus
2. Censorship and Its Limits
3. The Colleges
Part 2. The Seventeenth Century
4. The Curriculum in the Seventeenth Century (27.10.2013; 28.10.2013)
5. The Physics of the Eucharist (26.10.2013)
6. The Tension between Mathematics and Physics
7. The Peregrinations of the Pump
Part 3. The Eighteenth Century
8. Censorship and Libertas Philosophandi in the Eighteenth Century
9. The Spread of Experiment
10. The Jesuits and Their Contemporaries in the Aufklaerung
11. The Transubstantiation of Physics
Epilogue: After the Suppression
Conclusion
úterý 24. září 2013
Kolokvium "Rozvoj myšlení"
Filosofie pro děti (P4C) je hnutí iniciované především americkým filosofem Mathew Lipmanem (1922-2010), třebaže nezávisle na něm se o vznik zasloužili i další filosofové, např. Oskar Brenifier (22.11.2010). Řada metod vyvinutých v rámci P4C je užitečná i pro práci s dospělými, především v úvodech do filosofie, jedná se tedy o hnutí jehož význam není zaměřen jen na děti a ty, kteří s dětmi pracují. Cílem těchto metod je totiž kultivace myšlení o podstatných věcech, tj. kultivace filosofování jako takového. Dnes se na TF JČU koná kolokvium k tomuto tématu.
Zvažoval jsem aktivní vystoupení, kde bych reflektoval předpoklady různých metod a pojetí používaných v rámci P4C. Např. Lipmanovo pojetí, zdá se, předpokládá jistý anti-fundacionismus, tj. přesvědčení, že pravdu je třeba hledat, i když s jistotou ji nalézt nelze. Lipmanovo pojetí není relativismem, protože pravda podle něho není subjektivní, jen není (s jistotou) dosažitelná. (Propracovanější verzi "antifundacionistického objektivismu" zastává např. Trent Dougherty). Jiné předpoklady by bylo lze nalézt u Oskara Brenifiera, příp. dalších autorů. Naneštěstí aktivně jsem si příspěvek připravit nestihl, alespoň se tedy účastním pasivně.
Postscriptum: dalšími zajímavými tématy by mohlo být: metody scholastické disputace; dílo amerického historika univerzitního vzdělání Josepha S. Freedmana (nar. 1946)
Zvažoval jsem aktivní vystoupení, kde bych reflektoval předpoklady různých metod a pojetí používaných v rámci P4C. Např. Lipmanovo pojetí, zdá se, předpokládá jistý anti-fundacionismus, tj. přesvědčení, že pravdu je třeba hledat, i když s jistotou ji nalézt nelze. Lipmanovo pojetí není relativismem, protože pravda podle něho není subjektivní, jen není (s jistotou) dosažitelná. (Propracovanější verzi "antifundacionistického objektivismu" zastává např. Trent Dougherty). Jiné předpoklady by bylo lze nalézt u Oskara Brenifiera, příp. dalších autorů. Naneštěstí aktivně jsem si příspěvek připravit nestihl, alespoň se tedy účastním pasivně.
Postscriptum: dalšími zajímavými tématy by mohlo být: metody scholastické disputace; dílo amerického historika univerzitního vzdělání Josepha S. Freedmana (nar. 1946)
pondělí 23. září 2013
Ens rationis from Suárez to Caramuel
V tomto záznamu bych si rád sbíral ohlasy ke své knize Ens rationis from Suárez to Caramuel: A Study in Scholasticism of the Baroque Era (Fordham 2013). Obsah knihy jsem již kdysi zčásti zvěřejňoval (28.10.2011): dvě úvodní kapitolky - jedna historická k barokní scholastice, druhá systematická k pomyslným jsoucnům - dále tři kapitoly k Suárezovi, a po jedné k Hurtadovi, Mastrimu a Caramuelovi.
Kniha vyšla před pár měsíci, zde jsou "pochvaly" z její obálky:
"This books is a splendid combination of systemic acuity and historical scholarship and provides a much-needed correction to some of the historical injustices of our time. It will be a welcome corrective to current neglect of Baroque philosophy" Nicholas Rescher, University of Pittsburg
Zatím vyšla jen jedna recenze a to ve španělském Anuário Filosofico (není online) a další by měla vyjít v International Philosophical Quarterly.
Kniha vyšla před pár měsíci, zde jsou "pochvaly" z její obálky:
"Novotný's book is a great work of scholarship and philosophical
analysis. It is an ambitious study of the seventeenth-century history of
one of the most disputed and controversial concepts in philosophy: the
notion of 'being of reason' (ens rationis), which is generally
contrasted with the notion of 'real being' (ens reale). It breaks new
ground in the study of an important period in the history of philosophy
and is a must-read for anyone interested in scholastic philosophy in
particular or metaphysics in general." Jorge Gracia, University of Buffalo, SUNY
"This books is a splendid combination of systemic acuity and historical scholarship and provides a much-needed correction to some of the historical injustices of our time. It will be a welcome corrective to current neglect of Baroque philosophy" Nicholas Rescher, University of Pittsburg
Zatím vyšla jen jedna recenze a to ve španělském Anuário Filosofico (není online) a další by měla vyjít v International Philosophical Quarterly.
středa 18. září 2013
úterý 17. září 2013
pondělí 16. září 2013
Dalajlama jako neo-aristotelik a neo-humeovec
Pro madhyamaku je fundamentálním epistemickým axiomem rozlišení mezi konvenční pravdou a konečnou pravdou. Dalajlama madhymaku rozvíjí tak, že na úrovni konvenční pravdy víceméně prezentuje tradiční neo-aristotelské pojetí člověka (cílem člověka je štěstí; prostředky k dosažení štěstí jsou různá cvičení ctností, především sou-cítění/láska, dále pak meditace, příp. i náboženské obřady). Konečná pravda je ovšem neo-humeovská: neexistují žádné substance a tedy aní žádné trvalé já. Svět ovšem není veskrze irreálný, jen je ne-trvalý a závislý a v tomto smyslu "prázdný", ne-reálný. Dalajlamovy etické, antropologické, spirituální a fyzioterapeutické úvahy propletené s metafyzikou a epistemologií jsou překvapivě populární. Čím to bude?
Praha, 15.9.2013 dalajlamovo veřené učení - žlutá tečička uprostřed snímku
Aktualizace 22.09.2013: Před arénou, kde přednášel dalajlama, byl jakýsi "hlasatel evangelia". Jeho seznam těch, co půjdou do pekla byl poměrně dlouhý: "Varování všem ... lhářům, zlodějům, opilcům, smilníkům, cizoložníkům, vrahům, sportovcům, fanatikům, pokrytcům, závistivcům, modlářům, homosexuálům, pedofilům, huličům trávy, katolíkům, jogínům, mormonům, ateistům, jehovistům, potratářům, mastrurbantum, feministkám, esoterikům, krišnovcům, narkomanům, zbabělcům, adventistům, všem guruům, čarodějům, satanistům, TV a PC ??? a líným křesťanům."
Na druhé straně transparentu: "Jen Ježíš Kristus tě může zachránit před PEKLEM"
pátek 13. září 2013
Lohr a metafyzika jako věda o bytí
Metafyzika jako věda o bytí
Renezance vs. Aristotelés: Metodologie metafyziky
Renezanční autoři (Kusánský, Ficino, ale i Llull) rozvinuli své
pojetí metafyziky nezávisle, či v přímé opozici k Aristotelovi. Za metafyziku u
nich Lohr označuje disciplínu, která se týká “reality nepřístupné smyslům”, aristotelovo
pojetí metafyziky se ovšem v předmětu zkoumání od renezančního pojetí
příliš nelišilo. Rozdíl byl především v metodologii. Aristotelská metoda
počítá s dvěma fázemu (vědeckého) poznání:
- nejprve pomocí indukce na základě smyslové zkušenosti objevíme esence a jiné první principy
- poté pomocí dedukce vše systematizuje (podobně i veškeré "induktivní" geometrické poznání je u Eukleida systematizováno do důsledků axiomů a prvotních pojmů/esencí).
- Je třeba rozlišovat dvě různé otázky: Odkud se bere poznání – ze smyslů, z rozumu, či z "nad-rozumu"? Kam směřuje poznání: k nad-smyslové skutečnosti, k nad-rozumové skutečnosti?
- Jak Platón, tak Aristoteles uznávali „dialektiku“ (Aristotelés pravděpodobně zastával justifikaci prvních principů pomocí dialektiky).
- Metoda, kterou (vágně) Lohr popisuje jako specificky platónsko-renezanční je spíše metoda hypoteticko-deduktivní; není na ní nic specificky „dialektického“ (metodologické rozdíly mezi platónsko-renezanční a aristotelskou metodou v metafyzice je třeba patrně hledat jinde).
čtvrtek 12. září 2013
Lohr a metafyzika jako věda o Bohu
Svoji kapitolu "Metaphysics" (Cambringe Companion, 1988) rozdělil Lohr na dvě části ("Metafyzika jako věda o Bohu" a "Metafyzika jako věda o bytí").
Metafyzika jako věda o Bohu
Lohr nejprve věnuje katalánskému mysliteli Ramónu Llulovi (1232-1316) a jeho projektu dokázat muslimům a židům Trojici a Vtělení (Ars inveniendi veritatem), z níž později vznikl projekt obecné vědy věd (Ars generalis); jeho mystice devíti jmen božích a jejich využití v nad-racionálním poznání, atd. Llullův vliv byl nejprve malý, ohlas rostl od 15. století především v humanistické Itálii (Padova, Benátky, atd.). Díky kontaktům s Byzancí roste počet literárních a vědeckých zdrojů a vzniká potřeba "nové encyklopedie". Llullova encyklopedičnost a multikulturnost (katalánština, latina, arabština, atd.) se s jeho ars generalis se stává přirozeným objektem zájmu. (Llull byl dále vlivný na univerzitě v Barceloně a Valencii, což Lohr neříká - doklad lze nalézt např. u Suáreze, srv. 11.08.2011). Llull očaroval i Mikuláše Kusánského (1401-1464) během jeho šestiletého pobytu v Benátkách. (Tomu se Lohr taktéž obšírně věnuje). Lohr se taktéž věnuje objevu řecko-byzanstké tradice na Západě na poč. 15. století (překlady církevních otců, objev tradice harmonizující Platóna a Aristotela, rozvoji platonismu, atd.) a Kusánského ne-Aristotelskému a ne-Platónskému De non aliud. Poté Lohr přechází k Marsiliu Ficinovi (1433–1499) a florenskému platonismu, který dělí do tří etap:
"Pico's De ente et uno - along with the death of Savonarola and the fall of the Medici - marked a turning-point in the history of metaphysics as the science of divine things. It also marked the end of the third period of Florentine Platonism. Platonism continued to play an important role both in philosophy and in the arts and sciences. But the continuity of the tradition which understood reality dynamically - a tradition respected by Ficino's interpretation of Plato - was broken or became at least irrelevant for metaphysics as the science of God. After Pico, the history of metaphysics shifted from the problem of God to the problem of being.
The tradition of a dynamic understanding of reality which had been represented by Lull, Nicholas of Cusa and Ficino became associated with Renaissance magic and occultism. The idea of man's creativity was paralleled by the notion of a magical control over nature and by the vision of a new technology. These ideas led, in turn, to the demand for a new system of the sciences and to the works of men like Henricus Cornelius Agrippa and Giordano Bruno. At the same time, the Renaissance was characterized by a great explosion of knowledge. The immense amount of traditional knowledge which classical scholars made available rendered the Aristotelian encyclopedia of the sciences less and less tenable. Juan Luis Vives and Petrus Ramus made great efforts to develop ways of presenting this great body of knowledge in a methodical fashion for the purpose of instruction. Both of these came together around the end of the sixteenth century, but they do no belong to the history of metaphysics." s. 584
S řadou věcí s Lohrem nesouhlasím, považuji jeho líčení za ideologicky podbarvené (dynamické vs. statické porozumnění reality; neadekvátnost aristotelské "encyklopedie", benátská a florenstká svoboda a důstojnost vs. klerikální scholastika, atd.) Nelze ovšem neobdivovat šíři a velkolepost myšlenkové tradice, kterou Lohr ve své kapitole líčí.
Metafyzika jako věda o Bohu
Lohr nejprve věnuje katalánskému mysliteli Ramónu Llulovi (1232-1316) a jeho projektu dokázat muslimům a židům Trojici a Vtělení (Ars inveniendi veritatem), z níž později vznikl projekt obecné vědy věd (Ars generalis); jeho mystice devíti jmen božích a jejich využití v nad-racionálním poznání, atd. Llullův vliv byl nejprve malý, ohlas rostl od 15. století především v humanistické Itálii (Padova, Benátky, atd.). Díky kontaktům s Byzancí roste počet literárních a vědeckých zdrojů a vzniká potřeba "nové encyklopedie". Llullova encyklopedičnost a multikulturnost (katalánština, latina, arabština, atd.) se s jeho ars generalis se stává přirozeným objektem zájmu. (Llull byl dále vlivný na univerzitě v Barceloně a Valencii, což Lohr neříká - doklad lze nalézt např. u Suáreze, srv. 11.08.2011). Llull očaroval i Mikuláše Kusánského (1401-1464) během jeho šestiletého pobytu v Benátkách. (Tomu se Lohr taktéž obšírně věnuje). Lohr se taktéž věnuje objevu řecko-byzanstké tradice na Západě na poč. 15. století (překlady církevních otců, objev tradice harmonizující Platóna a Aristotela, rozvoji platonismu, atd.) a Kusánského ne-Aristotelskému a ne-Platónskému De non aliud. Poté Lohr přechází k Marsiliu Ficinovi (1433–1499) a florenskému platonismu, který dělí do tří etap:
- před koncilem ve Florencii se četl Platón a Aristotelés jako díla řecké literatury
- po koncilu se začal Platón i Aristotelés studovat více spekulativně, rozpoutává se kontroverze ohledně nadřazenosti Platóna či Aristotela; averroisticky ladění aristotelici i tomisté prosazují ideu neslučitelnosti těchto dvou myslitelů
- po pádu Konstantinopole se pomalu šíří pesimismus ohledně role člověka (filosofa) ve veřejném prostoru, pozornost je věnována životu v soukromí; Ficino zahajuje svou pedagogickou a překladatelskou činnost, vzniká florentinská "akademie"; Ficino se pokouší (re-)formulovat (neo-)platonskou filosofii jako základ pro křesťanskou víru; Picco della Mirandola (1463-1494) pokračuje v integraci nových zdrojů (domnělého) poznání (Hermes Trismegistos, kabala, kterou Pico považoval za důkaz Trojice a Vtělení, atd.); v poslední fázi života Pico hájí tradičnější a střízlivější metafyziku a epistemologii v De ente et uno (Pico se zde obrací proti nadřazenosti platónského Jedna nad aristotelským Jsoucnem)
"Pico's De ente et uno - along with the death of Savonarola and the fall of the Medici - marked a turning-point in the history of metaphysics as the science of divine things. It also marked the end of the third period of Florentine Platonism. Platonism continued to play an important role both in philosophy and in the arts and sciences. But the continuity of the tradition which understood reality dynamically - a tradition respected by Ficino's interpretation of Plato - was broken or became at least irrelevant for metaphysics as the science of God. After Pico, the history of metaphysics shifted from the problem of God to the problem of being.
The tradition of a dynamic understanding of reality which had been represented by Lull, Nicholas of Cusa and Ficino became associated with Renaissance magic and occultism. The idea of man's creativity was paralleled by the notion of a magical control over nature and by the vision of a new technology. These ideas led, in turn, to the demand for a new system of the sciences and to the works of men like Henricus Cornelius Agrippa and Giordano Bruno. At the same time, the Renaissance was characterized by a great explosion of knowledge. The immense amount of traditional knowledge which classical scholars made available rendered the Aristotelian encyclopedia of the sciences less and less tenable. Juan Luis Vives and Petrus Ramus made great efforts to develop ways of presenting this great body of knowledge in a methodical fashion for the purpose of instruction. Both of these came together around the end of the sixteenth century, but they do no belong to the history of metaphysics." s. 584
S řadou věcí s Lohrem nesouhlasím, považuji jeho líčení za ideologicky podbarvené (dynamické vs. statické porozumnění reality; neadekvátnost aristotelské "encyklopedie", benátská a florenstká svoboda a důstojnost vs. klerikální scholastika, atd.) Nelze ovšem neobdivovat šíři a velkolepost myšlenkové tradice, kterou Lohr ve své kapitole líčí.
středa 11. září 2013
Charles H. Lohr: Perera a metafyzika jako autonomní disciplína
S ohledem na konstituci metafyziky jako systematické disciplíny poukazuje Charles H. Lohr SJ ve své kapitole "Metapysics" v Cambridge History of Renaissance Philosophy (1988) na význam biblisty a filosofa Beneta Perery SJ (1535–1610) a jeho De communibus omnium rerum naturalium principiis et affectionibus. Perera rozdělil své dílo na dvě části. V první části (devět knih) se zabývá obecnými principy (přirozených) věcí, v druhé části (šest knih) jejich významnými vlastnostmi (kvantita, místo, čas, pohyb). Třebaže se nezabývá primárně interpretací Aristotela, chce být jeho textu věrný. Své porozumnění Aristotelovu textu opírá především o řecké autority jako jsou Alexander z Afrodiziady ("striktní aristotelik", 2 stol. n.l.), Themistius (317-390) a Simplicius (neoplatonik, asi 490–560) a samozřejmě sv. Tomáš. Perera se výslovně a výmluvně distancuje jak od Avicenny, tak od Averroa. Obšírně ovšem kritizuje i ty, kteří odmítají filosofii jako takovou, kvůli proti-křesťanským omylům, které se u některých filosofů vyskytují. K filosofům si zachovává kritický postoj, váží si jich, ovšem i Platón a Aristotelés se někdy hrubě zmýlili; vyšší autoritu dává (kromě křesťanské víry) vlastním smyslům a dlouhodobému pozorování.
Pereirovo dílo má následující knihy:
1. De philosophia
2. De philosophia naturali
3. De via et ordine doctrinae physicae
4. De antiquis philosophis et variis eorum circa principia rerum naturalium opinionibus
5. De materia et privatione
6. De forma
7. De natura
8. De causis
9. De fortuna, casu et contingentia
10. De quantitate
11. De loco
12. De tempore, aeternitate et aevo
13. De natura motus
14. De varietate et praecipusis divisionibus motus
15. De motus et mundi aeternitate
Relevantní k otázce konstituce metafyziky jako autonomní disciplíny je především první kniha (především str. 15-36). Pereira se zde zabývá různými pojmy metafyziky a jejím postavením v dělení věd.
Podle Lohra se na Colegio Romano (prestižní jezuitské univerzitě v Římě, kde Pereira působil) rozpoutala diskuse ohledně postavení Aristotela v katolickém vzdělání: na jedné straně byli ti, kteří měli tendenci ztotožnit Aristotela s katolickou filosofií - ti museli Aristotela interpretovat např. jako obhájce nesmrtelnosti duše; na druhé straně byli ti, kteří uznávali fakt, že v některých bodech je Aristototelova nauka neslučitelná s křesťanstvím, což znamená, že v těchto bodech je třeba jeho filosofii odmítnout (a poopravit). Pereira náležel do této druhé skupiny. A byl prý (proto?) obviňován z averroismu (nerozumím ale proč). Každopádně důsledkem rezervovaného postoje k Aristotelovi je projekt nalezení pravé první filosofie - "přepsání Aristotela". Tento projekt prý byl nejprve podniknut ve Valencii (kde Pereira studoval), později v Alcale a Salamance.
Pereirovo dílo má následující knihy:
1. De philosophia
2. De philosophia naturali
3. De via et ordine doctrinae physicae
4. De antiquis philosophis et variis eorum circa principia rerum naturalium opinionibus
5. De materia et privatione
6. De forma
7. De natura
8. De causis
9. De fortuna, casu et contingentia
10. De quantitate
11. De loco
12. De tempore, aeternitate et aevo
13. De natura motus
14. De varietate et praecipusis divisionibus motus
15. De motus et mundi aeternitate
Relevantní k otázce konstituce metafyziky jako autonomní disciplíny je především první kniha (především str. 15-36). Pereira se zde zabývá různými pojmy metafyziky a jejím postavením v dělení věd.
Podle Lohra se na Colegio Romano (prestižní jezuitské univerzitě v Římě, kde Pereira působil) rozpoutala diskuse ohledně postavení Aristotela v katolickém vzdělání: na jedné straně byli ti, kteří měli tendenci ztotožnit Aristotela s katolickou filosofií - ti museli Aristotela interpretovat např. jako obhájce nesmrtelnosti duše; na druhé straně byli ti, kteří uznávali fakt, že v některých bodech je Aristototelova nauka neslučitelná s křesťanstvím, což znamená, že v těchto bodech je třeba jeho filosofii odmítnout (a poopravit). Pereira náležel do této druhé skupiny. A byl prý (proto?) obviňován z averroismu (nerozumím ale proč). Každopádně důsledkem rezervovaného postoje k Aristotelovi je projekt nalezení pravé první filosofie - "přepsání Aristotela". Tento projekt prý byl nejprve podniknut ve Valencii (kde Pereira studoval), později v Alcale a Salamance.
úterý 10. září 2013
Fonseca, Mas, Suarez a systematická metafyzika jako autonomní disciplína
Za prvního čistě systematicky píšícího metafyzika je často označován Francisco Suárez. Gallego Salvadores toto označení ve svých pracích kritizuje, tento titul je prý třeba přiznat valencijskému dominikánovi Diegovi Mas (1553-1608), jehož Metaphysica disputatio (1587) vyšla o deset let dříve než práce Suárezova. Gallego Salvadores má jistě pravdu, že Suárezovo dílo není zcela bezprecendentní, nicméně ani Mas by neměl být přeceňován. Ze tří důvodů. Za prvé je Suárezovo dílo neporovnatelně rozsáhlejší a podrobnější. Za druhé i sám Mas výslovně poukazuje na předchůce, jmenovitě Chrysostoma Javelli OP (1470–1538) a jeho In omnibus Aristotelis libris Metaphysicorum quaesita (vydání Benátky 1552, Benátky 1555, a ??? spolu s obsáhlou Praefatio) a Picu della Mirandola (1463–1494) a jeho dílko De ente et uno. Za třetí by měl být jako výrazně systematický metafyzik uveden i Pedro da Fonseca (1528-1599). Jeho dílo se sice nazývá Commentarium in libros Metaphysicorum Aristotelis, nicméně obsahuje strukturně kromě komentářů i systematické kvestie. Fonsecova genialita je podle mého názoru patrná již z toho, že si sám výslovně zvolil formu komentářů+kvestie, aby neodvedl čtenáře od obeznámenosti se samotným Aristotelovým textem:
"Nam etsi facilius nobis foret, res ipsas per sese, ac seorsum tractare, et multis fortasse etiam gratius, idcirco tamen eam scribendi rationem secuti non sumus, quod nescio quo pacto Philosophiae studisos a lectione Aristotelis avertat, quem tamen qui familiarem non habet, haud magnos unquem in Philosophia progressus faciet." (Admonitio Lectoris, vol. 1, vyd. Lyon 1585)
Metoda kvestií v metafyzice byla samozřejmě známa již ve středověku (Scotovy Quaestiones subtillisime) a systematická dílka v metafyzice taky (Tomášovo De ente et essentia). Ovšem v otázce sepsání rozsáhlejšího čistě systematického metafyzického pojednání patrně opravdu náleží prvenství Diegovi Mas.
"Nam etsi facilius nobis foret, res ipsas per sese, ac seorsum tractare, et multis fortasse etiam gratius, idcirco tamen eam scribendi rationem secuti non sumus, quod nescio quo pacto Philosophiae studisos a lectione Aristotelis avertat, quem tamen qui familiarem non habet, haud magnos unquem in Philosophia progressus faciet." (Admonitio Lectoris, vol. 1, vyd. Lyon 1585)
Metoda kvestií v metafyzice byla samozřejmě známa již ve středověku (Scotovy Quaestiones subtillisime) a systematická dílka v metafyzice taky (Tomášovo De ente et essentia). Ovšem v otázce sepsání rozsáhlejšího čistě systematického metafyzického pojednání patrně opravdu náleží prvenství Diegovi Mas.
---------
Fonsecův komentář k Aristotelově Metafyzice vyšel ve třech svazcích:- Ke knihám I-IV, pův. Řím 1577, zde Lyon 1585
- Ke knize V, pův. Řím 1589, zde Lyon 1590
- Ke knize VI-IX, pův. ???, zde Évora 1604
pondělí 9. září 2013
Jordán Gallego Salvadores OP: renezanční scholastická metafyzika jako autonomní disciplína
Metafyzika se v rámci renezanční scholastiky ustavila jako systematická autonomní disciplína až na jejím samém konci. Z nejvýznamnějších děl je třeba uvést:
- Pedro da Fonseca SJ: Commentarii in Metaphysicam (1577/1599),
- Diego Mas OP: Metaphysica disputatio de ente et eius proprietatibus (1587),
- Diego de Zúniga OESA: Philosophiae prima pars (1597),
- a především: Suareovy Disputationes metaphysicae (1597).
V barokním sedmnáctém století prožívá metafyzika svůj boom, zdá se, že především v Německu. Někdy je zájem o metafyziku vysvětlován popularitou Suárezových Disputací, ovšem nezávisle na Suárezovi byla koncipována systematická metafyzická díla i lutherány (Cornelius Martini) a reformovanými (Clemens Timpler). Metafyzika se stává standardní součástí filosofických kurzů, žánru, který "uvedl na trh" Pedro Hurtado de Mendoza.
Konstituce metafyziky jako systematické autonomní disciplíny bude patrně dána nikoli iniciativou velkých autorů (Fonseca, Suarez či Hurtado), ale univerzitními kurikuly. Pokud vím, k tématu je velmi málo sekundární literatury, zdá se, že jeden z prvních si tématu povšiml španělský dominikán Jordán Gallego Salvadores (1933-2001), zde jsou některé z jeho relevantních článků:
Gallego Salvadores, Jordán. "La enseñanza de la metafísica en la Universidad de Salamanca durante el siglo XVI", en Cuadernos Salmantinos de Filosofí 3 (1976) 211-236;
____. "La Metafísica de Diego de Zúñiga (1536-1597) y la Reforma Tridentina de los Estudios Eclesiasticos". Estudio Agustiniano 9 (1974): 3-60. ____. "La aparición de las primeras Metafísicas sistemáticas en la España del XVI: Diego Mas (1587), Francisco Suárez y Diego de Zuñiga (1597)". Escritos del Vedat 3 (1973): 91-162. ____. "La enseñanza de la metafísica en la Universidad de Alcalá durante el siglo XVI". Analecta Sacra Tarraconense 46 (1973) 345-386;
____. "La enseñanza de la metafísica en Valencia durante el siglo XVI". Analecta Sacra Tarraconense 45 (1972): 136-172;
____. "El Maestro Diego Mas y su tratado de Metafísica: La primera metafísica systematica". Separata do "Analecta sacra Terraconensia", vol. 43 (1970).
____. "La enseñanza de la metafísica en la Universidad de Barcelona durante el siglo XVI". ???
úterý 3. září 2013
Scorraille 1: Suárezova biografie - Disputationes metaphysicae
Prolistoval jsem si (znovu po delší době) více než 500 stránek prvního dílu Scoraillovy autoritativní biografie Suáreze:
Kniha 1: Student: ve světe a v náboženství
Kniha 1: Student: ve světe a v náboženství
- Kapitola 1: Dětství a první studia (Grenada/Salamanca, 1548-1564)
- Kapitola 2: Povolání a filosofická studia (Salamanka/Medina del Campo/Salamanca, květen 1564-1566)
- Kapitola 3: Teologická studia (Salamanka, září 1566-září 1571)
- Kapitola 1: Na kastilských kolejích (Segovia/Avila/Valladolid, září 1571-září 1580)
- Kapitola 2: Na Colegio Romano (říjen 1580-srpen 1585)
- Kapitola 3: Doktrinální potíže Tovaryšstva ve Španělsku v Suárezově době
- Kapitola 4: V koleji v Alcale (říjen 1585-říjen 1593)
- Kapitola 5: Francisco Suárez a Gabriel Vázquez
- Kapitola 6: V Salamance (říjen 1593-duben 1597)
- Kapitola 1: Kontroverze De auxiliis ve Španělsku (1581-1597)
- Kapitola 2: Kontroverze De auxiliis v Římě (1598-1607)
- "La Métaphysique est la science de l'invisible."(str. 330); takže substance a její vlastnosti jsou neviditelné a bezdrátová komunikace je komunikace metafyzická;
- "... il est sûr que bien des auteurs ont largement emprunté leur doctrine à ce livre et, plus d'une fois, sans le laisser entendre." (str. 332-333); ve světle novějších bádání (např. Hurtada de Mendozy) se ukazuje, že tomu tak není - reálný historický vliv Suárezových vlastních metafyzických doktrín je patrně spíše malý;
- Metafyzické disputace byly nakladatelsky dost úspěšné, byl z nich slušný příjem (str. 334-5); to byly časy!
pondělí 2. září 2013
Francisco Suárez - curriculum vitae
kdy
|
kde
|
událost
|
přednášky
|
publikace
|
1548 (5. ledna)
|
Granada
|
narození
|
||
1558
|
tonsura; první studia
|
|||
1561 (listopad)
|
Salamanca
|
studium kanonického práva
|
||
1564 (16. června)
|
Medina del Campo
|
vstup do noviciátu Tovaryšstva Ježíšova
|
||
1564 (říjen) – 1566 (srpen)
|
Salamanca
|
studium filosofie; první sliby
|
||
1566 (říjen) – 1570 (srpen)
|
studium teologie
|
|||
1570 (září – listopad)
|
Granada
|
rodinné záležitosti
|
||
1570 (prosinec – )
|
Salamanca
|
krátký kurs filosofie pro relegentes
|
||
1571
|
Segovia
|
profesor filosofie
|
||
1571 (15. prosince)
|
třetí sliby
|
|||
1572 (25. března)
|
první mše sv.
|
|||
1574 (září)
|
Valladolid
|
repetitor teologie
|
||
1575 (září)
|
Segovia a Avila
|
profesor teologie
|
||
1576 (září)
|
Valladolid
|
profesor teologie
|
ST I (až do r. 1580)
|
|
1580 (září)
|
Collegio Romano
|
profesor teologie
|
ST II-1: De fine hominum ...
|
|
1582–1583
|
ST II-1: De actuum humanum ... De gracia
|
|||
1583 (29. května)
|
čtvrté sliby
|
|||
1583–1584
|
ST II-2: De fide, spe, caritate
|
|||
1585 (září)
|
Alcala
|
profesor teologie
|
||
1584–1585
|
ST III: De incarnatione
|
|||
1585–1586
|
ST III: De incarnatione; De sacramentis
|
|||
1587–1588
|
ST IIIsup: De poenitentia
|
|||
1588-1589
|
ST III: De sacramentis; De censuris
|
|||
1589-1590
|
ST III: De sacramentis; De censuris
|
|||
1590
|
ST III: De Verbo Incarnato
|
|||
1590-1591
|
ST III: De sacramentis; De censuris
|
|||
1591-1592
|
ST III: De sacramentis; De censuris
|
|||
1592
|
ST III: De Mysteriis vitae Christi
|
|||
1593 (říjen)
|
Salamanca
|
profesor teologie; psaní
|
||
1593–1594
|
ST III: De poenitentia
|
|||
1595
|
ST III: De Sacramentis (in genere, de baptismo, de
confirmatione, de eucharistia)
ST III: De Verbo Incarnato (nová edice)
|
|||
1597 (květen)
|
Coimbra
|
profesor teologie primarius
|
Disputationes metaphysicae
|
|
1597 (4. června)
|
doktorát z Évory
|
|||
1597 (červen – říjen)
|
Salamanca
|
publikační záležitosti
|
||
1597 (říjen) – 1598
|
Coimbra
|
profesor teologie primarius
|
ST III: De poenitentia
|
|
1598–1599
|
Coimbra
|
profesor teologie primarius
|
ST I: De Deo
|
|
1599 (leden – listopad)
|
Madrid, Avila, Salamanca
|
epidemie – nepřednáší se
|
Varia opuscula theologica
|
|
1599 (listopad)
|
Coimbra
|
profesor teologie primarius
|
||
1600–1601
|
ST I: De Deo
|
|||
1601–1603
|
ST II-1: De legibus
|
|||
1602
|
ST IIIsup: De poenitentia, extrema unctione,
purgatorio, indulgentia
|
|||
1603 (červenec)
|
Valladolid, Madrid
|
kauza zpovědi na dálku
|
ST IIIsup: De censuris
|
|
1604 (červen)
|
Řím
|
|||
1606 (leden)
|
Coimbra, Lisabon
|
profesor teologie primarius
|
ST I: De Deo uno et Trino
|
|
1606–1615
|
Coimbra
|
profesor teologie primarius
|
ST III: De gratia
|
|
1607
|
De immunitate ecclesiastica contra Venetos
|
|||
1608
|
De Religione I
|
|||
1609
|
návštěva Madridu
|
kanonizační proces Terezie z Avily
|
||
1609–1613
|
Coimbra
|
ST IIIsup
|
||
1612
|
ST II-1 De legibus
|
|||
1613–1614
|
ST II-2
|
ST II-2 De fide
|
||
1613
|
Defensio fidei
|
|||
1614–1615
|
De infidelitate et haeresi
|
|||
1615 (listopad)
|
odchod do důchodu; příprava děl k tisku
|
|||
1617 (květen)
|
Lisabon
|
kauza interdiktu
|
||
1617 (25. září)
|
Lisabon
|
smrt
|
||
1619
|
ST III: De gratia I et III
|
|||
1620
|
ST I: De angelis
|
|||
1621
|
ST I: De opere sex dierum et De anima
ST II-2 De fide, spe et caritate
|
|||
1624
|
De religione III
|
|||
1625
|
De religione IV
|
|||
1628
|
ST II-1 De fine, etc.
|
|||
1651
|
ST III: De gratia II
|
|||
1655
|
De vera intell. Auxilii effic.
|
|||
1859
|
Opuscula sex inedita
|
|||
Zdroj: Raoul de Scorraille, François Suárez de la Compagnie de Jesus, 2 vol. (Paris: Lethielleux, 1912-13, str. xix-xxi). (03.09.2013) Odkazy na vlastní díla podle Vivesova vydání (22.03.2011). Podrobnější bibliografické informace lze nalézt na stránkách PRDL a Sydneyho Pennera (srv. též sekundární bibliografii).
| ||||
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
