Úvod do politické filosofie (Steven B. Smith)

Yaleova univerzita má na internetu sérii velmi zajímavých kurzů. Jedním z nich je "introduction to political philosophy" od Stevena B. Smithe z katedry politologie. Zde je seznam přednášek, časem bych se je chtěl všechny poslechnout (v rámci výuky antické filosofie a pravděpodobně i bloku Filosofie a společnost na TF JČU):

Lecture 1 Introduction: What Is Political Philosophy?
Lecture 2 Socratic Citizenship: Plato, Apology
Lecture 3 Socratic Citizenship: Plato, Crito
Lecture 4 Philosophers and Kings: Plato, Republic, I-II
Lecture 5 Philosophers and Kings: Plato, Republic, III-IV
Lecture 6 Philosophers and Kings: Plato, Republic, V
Lecture 7 The Mixed Regime and the Rule of Law: Aristotle, Politics, I, III
Lecture 8 The Mixed Regime and the Rule of Law: Aristotle, Politics, IV
Lecture 9 The Mixed Regime and the Rule of Law: Aristotle, Politics, VII
Lecture 10 New Modes and Orders: Machiavelli, The Prince (chaps. 1-12)
Lecture 11 New Modes and Orders: Machiavelli, The Prince (chaps. 13-26)
Lecture 12 The Sovereign State: Hobbes, Leviathan
Lecture 13 The Sovereign State: Hobbes, Leviathan
Lecture 14 The Sovereign State: Hobbes, Leviathan
Lecture 15 Constitutional Government: Locke, Second Treatise (1-5)
Lecture 16 Constitutional Government: Locke, Second Treatise (7-12)
Lecture 17 Constitutional Government: Locke, Second Treatise (13-19)
Lecture 18 Democracy and Participation: Rousseau, Discourse on Inequality (Author's Preface, Part I)
Lecture 19 Democracy and Participation: Rousseau, Discourse on Inequality (Part II)
Lecture 20 Democracy and Participation: Rousseau, Social Contract, I-II
Lecture 21 Democratic Statecraft: Tocqueville, Democracy in America
Lecture 22 Democratic Statecraft: Tocqueville, Democracy in America
Lecture 23 Democratic Statecraft: Tocqueville, Democracy in America
Lecture 24 In defense of politics

Aktualizace 4.1.2014: Přednášky jsem doposlouchal a jsem za ně velmi vděčný. Řadu postřehů a poznámek jsem začlenil do své výuky předmětu na TF JČU "Filosofie a společnost" a to jak v ZS 2012/13, tak ZS 2013/14. Rozvrh přednášek je taktéž inspirován Smithem a soustředí se na hlavní představitele západního politického myšlení (Sókratés, Platón, Aristotelés, Augustin, Machiavelli, .Hobbes a Locke).

Platón: Ústava I-V

Synopse Platónovy Ústavy (podle Andersona/Osborna a Františka Novotného - pro jednoduchost vynechávám uvozovky):

Kniha I
327a-328c  V Piraeu
328c-331d  Sókratés a Kefalos: uvedení spravedlnosti
331d-336a  Sókratés a Polemarchos: Spravedlnost je pomáhání přátelům a působení škody nepřátelům
336b-342e  Sókratés a Thrasymachos: Spravedlnost je výhoda silnějšího
343a-354c  Sókratés a Thrasymachos: Nespravedlnost je výhodnější než spravedlnost

V Peiraieu a v domě Kefalově. Rozmluva o stáří. Co je spravedlnost? Výklad Polemarchův. Thrasymachos dokazuje, že spravedlivé jest, co prospívá silnějšímu. Sókratova obrana spravedlnosti.

Kniha II
357a-362c  Glaukónova obrana Thrasymachovy pozice
362d-367e  Adeimantova obrana Thrasymachovy pozice
367e-373e  Řeč o obci
373e-376c  Strážci a jejich charakter
376c-378e  Výchova strážců; příběhy pro mládež
378e-380c  Bůh je zodpovědný pouze za dobro
380d-383c  Bohové nemění své formy, neumírají

Glaukón: spravedlnost jest pomoc z nouze. Adeimantos: třeba zkoumati spravedlnost samu o sobě. Sókratés počíná zkoumati spravedlnost ve velkém měřítku, v obci. Vznik obce, dělení práce. Výběr a výchova strážců. Výchova múzická a gymnastická. Kritika bájí, zejména o bozích.

Kniha III
386a-392c  Další omezení na působnost básníků
392c-398b  Vhodné a nevhodné způsoby přednesu
398c-402e  Hudba: melodie a rytmus
402e-403c  Nadměrná rozkoš: sex
403c-404e  Gymnastika a stravování
405a-408e  Lékařství a lékaři
409a-e        Soudci
410a-412b  Shrnutí účinků gymnastiky a hudby na tělo a duši
412b-414b  Výběr vládců mezi strážci
414b-415d  Nezbytné nepravdy
415d-417b  Společné soužití strážců

Výchova k statečnosti, k pravdomluvnosti, k uměřenosti. O slohu básní; odsouzení básnictví dramatického. O hudbě, harmonii a rytmu. Výchova tělesná. Mýtus o přirozeném základu tříd. Strážcové nesmějí mít soukromého jmění.

Kniha IV
419a-421d  Štěstí strážců a celé obce
421d-427d  Bohatství a chudoba; řádná velikost obce; inovace v hudbě a další směrnice a zákony
427d-429a  Moudrost v obci
429a-430c  Odvaha v obci
430c-432b  Uměřenost v obci
432b-434d  Spravedlnost a nespravedlnost v obci
434d-441c  Trojí část duše
441c-444b  Odvaha, moudrost, uměřenost, spravedlnost a nespravedlnost u jednotlivce
444c-445b  Spravedlnost a nespravedlnost spojená se zdravím a nemocí
445b-e        Aristokracie a monarchie

Jednodnost ideální obce. Moudrost, statečnost, uměřenost obce. Spravedlnost jest v tom, že každý koná své dílo. Spravedlnost v jednotlivém člověku. Tři složky duše, rozum, vznetlivost a žádostivost. Formy ústavního zřízení.

Kniha V
449a-451c  Žádost o vysvětlení Sókratovy poznámky, která se týkala společného vlastnictví žen a dětí
451c-452e  Vzdělání žen v hudbě a gymnastice (tělocviku)
452e-456c  Ženy mohou být vzdělávány v hudbě a gymnastice (a mohou být i strážci)
456c-457c  Je dobré, aby ženy byly vzdělávány v hudbě a gymnastice
457c-466d  Sdílení žen a dětí má blahodárné účinky, zabraňuje řevnivosti
466e-471c  Exkurs: válka
471c-473c  O tom, zda je možné sdílet ženy a děti
473c-474b  Úvedení filosofa.krále
474b-480a  Rozlišení mezi filosofem a ne-filosofem: poznání toho-co-je a mínění o tom-co-je-a-zároveň-co-není

Ženy ve třídě strážců konají stejné práce a a jsou stejně vychovávány jako muži. U strážců není rodinného života. Eugenická opatření. Společenství zájmů je prospěšné. Chování ve válce. Požadavek, aby vládli filosofové. Kdo je filosof.                                                                                                                                     

Antická filosofie - výuka TF JČU

Na TF JČU dnes zahajuji výuku tří seminářů k antické filosofii - zde je pracovní wiki.

LS 2011/2012: Platónovo pojetí dialektiky
Seminář si klade za cíl vyložit a pochopit základní rysy řecké dialektické tradice, především tak jak je zachycena v Platónových dialozích, případně i ve své systematizaci u Aristotela.

LS 2011/2012: Platón (a platonismus)
Cílem semináře je hlubší seznámení se základy Platónova myšlení. Spíše než na všeobecný přehled čerpaný ze sekundárních zdrojů se zaměříme na pečlivé studium vybraných pasáží ze zdrojů primárních, především na dialogy raného a středního období.

LS 2011/2012: Aristotelés
Cílem semináře je hlubší seznámení se základy Aristotelova myšlení. Spíše než na všeobecný přehled čerpaný ze sekundárních zdrojů se zaměříme na pečlivé studium vybraných pasáží ze zdrojů primárních.

POZN: ZPĚTNÝ EDIT

John Corcoran: Argumentace a logika (1989) 2

2. Důkazy: Argumentace produkující vědění
Každý důkaz je argumentací, která dokazuje, že její závěr je pravdivý. Každá propozice, o níž je dokázáno, že je pravdivá, je známa jako pravdivá pro osoby, které ji jako pravdivou dokázali. Každá propozice známá jako pravdivá je opravdu pravdivá. Neexistuje nic takového jako "důkaz s nepravdivým závěrem" nebo "důkaz jehož závěr není znám jako pravdivý". Podobně jako "znám jako pravdivý" mlčky odkazuje k poznávajícímu (knower), tak "důkaz" a "dokázán jako pravdivý" mlčky odkazuje k účastníkovi či ke společenství účastníků.
     Jeden ze známých důkazů iracionality druhé odmocniny ze dvou užívá jako premisu propozici, že každé číslo, jehož mocnina je sudá, je sama sudá, což lze, samozřejmě, snadno dokázat. Ale žádná argumentace, která užívá tuto propozici jako premisu, není důkazem pro osobu, která nezná tuto propozici jako pravdivou. Pro tuto osobu jsou takovéto argumentace "tvrzením bez důkazu" (beg the question), užívají totiž nezaručenou (unwarranted) premisu.
     Každá premisa důkazu je známa jako pravdivá těm osobám, pro něž je tento důkaz nezvratný (conclusive). Každá argumentace, která má premisu, která není známa jako pravdivá dané osobě, je pro tuto osobu "tvrzením bez důkazu". Logická chyba "tvrzení bez důkazu", také nazývaná nezaručená premisa, užívá v zamýšleném důkazu premisu, která není známa jako pravdivá cílovým posluchačům (intended audience). Protože žádná nepravdivá propozice není známá jako pravdivá, každá argumentace, která má nepravdivou premisu, je "tvrzením bez důkazu". Třebaže každá nepravdivá propozice implikuje nekonečně mnoho pravdivých propozic, není ani jediná pravdivá propozice, kterou by nějaká nepravdivá "dokazovala". Přesněji řečeno, žádná nepravdivá propozice není premisou důkazu.
     Termíny 'důkaz', 'dokázán jako pravdivý' a dokonce i 'tvrzení bez důkazu' mlčky odkazují nejen k určitému publiku (audience), ale také k určitému času. Argumentace, která je v daný čas pro danou osobu "tvrzením bez důkazu", může být později  pro tuto osobu důkazem, pokud tato osoba mezitím získala nové vědění. Vskutku, jak jsme již viděli, jedna z heuristik pro aplikaci deduktivní metody spočívá v konstrukci jedné argumentace s "tvrzením bez důkazu" za druhou, větvících se z původní hypotézy, dokud všechny z krajních (ultimate) premis nejsou známy jako pravdivé. Když k tomu dojde, původní argumentace s "tvrzením bez důkazu" se stává důkazem.
     Zdá se, že Aristotelés a dalším myslitelé, včetně Pascala a Fregeho, měli za to, že každá premisa opravdového důkazu je buď "prvním principem" anebo je závěrem seskupení důkazů jehož krajní premisy jsou "prvnímy principy". "První princip" je propozice, která je verifikovatelná bez důkazu každým poznávajícím (knower). Vskutku, zdá se, že Aristotelés, Pascal a Frege měli za to, že je vždy možné začít danou propozicí známou jako pravdivou a postupovat zpět tak, abychom nalezli "první principy", které formují "ty jediné" krajní premisy pro danou propozici. Hypotéza, že nějaké takové "první principy" existují nebyla vyvrácena, ovšem evidence v její prospěch se zdá být chabá. Fakt, že jasně prokázané (demonstrative) či apodiktické vědění předpokládá předchůdné vědění (prior knowledge), je dostatečně zřejmý, ovšem idea, že nejzažší předpoklady tohoto předchůdného vědění (ultimately presupposed prior knowledge) jsou obecně verifikovatelné, se zdá být nevěrohodná. Podobně se zdá nevěrohodnou myšlenka, že některé verifikovatelné propozice nemohou být dedukovatelné z žádných jiných verifikovatelných propozic. Téma podstaty předchůdného vědění není pro tento esej důležitá. Důležité je nicméně to, že k tomu, aby argumentace byla důkazem pro dané publikum, není nutné, aby byly premisy známy jako pravdivé těmi osobami, které nejsou v daném publiku. Na příklad je běžné, že nějaká osoba prezentuje jiným osobám argumentaci, která je pro tuto osobu důkazem, ovšem pro ty druhé je pouhým "tvrzením bez důkazu".
     Zdá se, že Russell, Tarski, Popper a další měli za to, že lidé mohou získat zodpovědný a dobře-odůvodněný názor (well-grounded belief), ovšem, že vědění v přísném slova smyslu přesahuje naše schopnosti. Pokud žádná propozice není známa (known) jako pravdivá, pak neexistuje nic takového jako důkaz. Ti, kteří věří, že vědění je nemožné, popisují obdobu (analogue) deduktivní metody jakožto prostředek zvýšení zodpovědné jistoty spíše než jako prostředek získání vědění. Je pravda, že můžeme zvýšit stupeň našeho přesvědčení (degree of confidence) v danou propozici tím, že ji dedukujeme z propozic, které mají pro nás vyšší stupeň přesvědčení,  a že to takto často děláme. Toto lze nazvat probabilistickou deduktivní metodou. Tato metoda je poněkud komplikovanější než deduktivní metoda a její diskuse přesahuje rozsah tohoto eseje.

(sekce pokračuje)

John Corcoran: Argumentace a logika (1989) 1

"Argumenace a logika" (1989):

"Argumentace je jedna z aktivit charakterizujících racionální život, v nejpokornějších a v nejvznešenějších smyslech slova 'racionální'. Používání rozumu je neoddělitelné od argumentace. Souhlas, nesouhlas i pochybování většinou zahrnuje argumentaci. Ať už rozmýšlíme či měníme názor, argumentace je často přítomná. Argumentace je naším tak všudypřítomným průvodcem, že často je třeba vědomého úsilí, abychom, si ji vůbec povšimli - pokud nedojde k její dysfunkci. A poté, co jsme si jí všimli, jen s velkými potížemi se ji učíme popsat a analyzovat.
     Některé propozice jsou známy jako pravdivé a některé jsou známy jako nepravdivé. Ale propozice, které jsou pro nás důležité, často zahrnují hypotézy, což jsou propozice, které nejsou ani známy jako pravdivé ani známy jako nepravdivé. ... Každá hypotéza je buď skutečně pravdivá nebo skutečně nepravdivá. Některé propozice jsou hypotézami pro jedny osoby, ale nikoli pro jiné. Pro některé osoby je hypotézou propozice, že každá pravdivá propozice může být známa jako pravdivá. Pro některé tato propozice byla hypotézou, ale nyní je již vyřešena. Některé osoby, které nyní věří, že vyřešili hypotézu, později pochopí, že ji vůbec nevyřešili. Některé propozice, o nichž se myslí, že se o nich ví, že jsou pravdivé, ve skutečnosti vůbec nejsou známy jako pravdivé. Naopak, některé z nich jsou nepravdivé. Některé propozice, o nichž se myslí, že se o nich ví, že jsou nepravdivé, ve skutečnosti nejsou známy jako nepravdivé. Naopak, některé z nich jsou pravdivé.
     Hypotézy vzbuzují náš zájem a zvědavost. Rozumíme hypotézám. Víme, že jsou buď pravdivé či nepravdivé, ale nevíme, co z toho. Jak to s nimi dopadne? Můžeme je vyřešit? Můžeme je vyřešit na základě toho, co už víme, anebo potřebujeme nové informace?"

1. Řešení hypotéz argumentací
Řešení hypotéz na základě toho, co již víme, zahrnuje argumentaci. Každá argumentace, která dedukuje hypotézu z premis, které jsou známy jako pravdivé, dokazuje, že tato hypotéza je pravdivá. Toto je, samozřejmě, deduktivní metoda řešení hypotéz. Každá argumentace, která dedukuje propozici známu jako nepravdivou z hypotézy samotné anebo z hypotézy rozšířené o premisy známy jako pravdivé, dokazuje, že hypotéza je nepravdivá. Toto je, samozřejmě, hypoteticko-deduktivní metoda řešení hypotéz. Použiváním deduktivní metody se hypotéza dokazuje jako pravdivá. Použiváním hypoteticko-deduktivní metody se hypotéza dokazuje jako nepravdivá. Nicméně ne každý pokus použít některou z těchto metod je úspěšný. Metody samy jsou spolehlivé, ale v některých situacích nemohou být aplikovány a někdy zdánlivé aplikace nejsou úspěšné kvůli chybám, které učinila osoba pokoušející se o jejich aplikaci. Je důležité rozlišit metody samy od pokusů o jejich aplikaci.
...
     Deduktivní metoda je spolehlivá, protože každá hypotéza, která je dedukována [deduced; vyvozena] z propozic, které jsou známy jako pravdivé, je sama pravdivá. Ideálně vzato, každá hypotéza, o niž je známo, že je dedukována z premis, které jsou známy jako pravdivé, je sama známa jako pravdivá. Hypoteticko-deduktivní metoda je spolehlivá, protože každá hypotéza ze které byla dedukována nepravdivá propozice je sama nepravdivá. Ideálně vzato, hypotéza sama je známa jako nepravdivá poté, co propozice, která je známa jako nepravdivá, byla dedukována buď z ní samotné anebo s přidáním propozic již známých jako pravdivé. Lidé spoléhali na tyto metody dlouho před tím než byli schopni vysvětlit, či se dokonce zeptat na to, proč jsou spolehlivé.
      V ideálním případe začíná aplikace deduktivní metody poté, co jsou k dispozici tři věci: hypotéza sama, množina premis známých jako pravdivé a domněnky, že hypotéza je pravdivá. Problém je v nalezení řetězce úsudků [chain of reasoning], který by dedukoval hypotézu z premis. Tento problém, samozřejmě, není vždy řešitelný. V ideálním případě začíná aplikace hypoteticko-deduktivní metody poté, co jsou k dispozici čtyři věci: hypotéza sama, množina premis známých jako pravdivé, propozice známa jako nepravdivá a domněnka, že hypotéza je nepravdivá. Problém je v nalezení řetězce úsudků, který by dedukoval propozici známu jako nepravdivou z hypotézy doplněné o tyto premisy. Tento problém, samozřejmě, není vždy řešitelný.
     V úspěšných aplikacích deduktivní metody je řetězec úsudků často nejrozsáhlejší částí argumentace; řetězec úsudků je často vyložen v textu, který je několikrát delší než text, který vyjadřuje premisy a hypotézu. Podobně, mutatis mutandis, v úspěšných aplikacích hypoteticko-deduktivní metody.
     V určitém smyslu si před tím, než se rozhodneme k použití této metody, mlčky klademe otázku: je problém určení pravdivostní hodnoty hypotézy redukovatelný na podobné problémy, které již byly vyřešeny? Argumentace je zahrnuta v redukci nových problémů na staré, které již byly vyřešeny. Argumentace spojuje současné výzvy se minulými úspěchy. Deduktivní a hypoteticko-deduktivní metody umožňují redukovat nový problém mimo-logického (non-logical) charakteru na nový problém logického charakteru, totiž na problém zda existuje jistý druh argumentace.
     Ve praxi začíná aplikace těchto metod často tím, že máme hypotézu. Poté formujeme domněnku. Domněnka, že hypotéza je pravdivá, vede k hledání množiny propozic,které jsou známy jako pravdivé a postačující k tomu, aby implikovaly samu hypotézu. Toto hledání v typických případech odhaluje různé množiny propozic. V každém případě je třeba, abychom prověřili, zda jsou propozice známy jako pravdivé a zda jsou vhodné k použití jako množina premis, z nichž může být dedukována původní hypotéza. V typických případech jsme tedy vedeni k dalším hypotézám a k dalším aplikacím deduktivní metody  a v některých případech i k aplikacím jiných metod. Ne každý problém, se kterým se setkáme, je redukovatelný na problémy, které jsme již vyřešili.
     Někdy se stane, že najdeme propozici, která implikuje danou hypotézu, a najdeme i řetěz úsudků, který tuto implikaci prokazuje (establishes), jen abychom přišli i na to, že tato implikující propozice nemůže být užita, protože není známa jako pravdivá. V některých případech zjistíme, že implikující hypotéza je ve skutečnosti známa jako nepravdivá. Nalézt propozici, která je nepravdivá a která implikuje hypotézu, samo o sobě neukazuje, že domněnka o pravdě hypotézy byla mylná. Pokud bychom si toto mysleli, dopouštíme se logické chyby falsifikovaných premis implikace (fallacy of falsified implicants). Každá pravdivá propozice je implikována nekonečně mnoha nepravdivými propozicemi. Lze tedy učekávat, že síť implikací, které jsou zakončeny danou pravdivou hypotézou, zahrnuje mnoho slepých uliček.
     V praxi nás domněnka, že hypotéza je nepravdivá, vede k hledání důsledků spíše než premis implikace (implicants), takže aplikujeme hypoteticko-deduktivní metodu. Hledání pokračuje pro důsledky důsledků, a tak dále, dokud nenalezneme důsledek znám jako nepravdivý. Nalézt důsledek, o němž se ukáže, že je znám jako pravdivý, samo o sobě ještě neukazuje, že hypotéza je pravdivá, tj. že domněnka o její nepravdě byla mylná. Pokud bychom si toto mysleli, dopouštíme se logické chyby verifikovaných důsledků (fallacy of verified concequences). Každá nepravdivá propozice implikuje nekonečně mnoho pravdivých propozic. Lzed tedy očekávat, že síť implikací, které začínají u dané nepravdivé hypotézy, zahrnuje mnoho slepých uliček.
     Tak jak pokračuje hledání důsledků důsledků hypotézy, pokoušíme se rozšířit řetězec (či řetězce) úsudků dodatečnými hypotézami známými jako pravdivé. Toto zahrnuje další hypotézy, další domněnky a další aplikace obou metoda a případně i aplikaci jiných metod.
     Pokus o aplikaci jedné či druhé z metod má sklon vést k řadě nových hypotéz, nových domněnek, nových argumentací, k zostřenému vědomí rozsahu a hranic současného vědění a zostřenému vědomí vzájemných vztahů mezi propozicemi - ať už známých jako pravdivé, známých jako nepravdivé, či těch, o nichž není známo ani jedno ani druhé. Výsledkem úspěšné aplikace jedné či druhé z metod je argumentace, která řeší hypotézu; v jednom případě se jedná od důkaz toho, že hypotéza je pravdivá, tj. o důkaz hypotézy; v druhém případě se jedná o důkaz toho, že hypotéza je nepravdivá, tj. o vyvrácení hypotézy. Tyto výsledky spadají nepochybně do oblasti zdůvodňování, apodiktiky, v protikladu k oblasti objevování, heuristiky. Ani deduktivní, ani hypoteticko-deduktivní metoda není primárně metodou k objevování hypotéz. Existují různé heuristiky k objevování hypotéz - patrně nejznámější je metoda analogie. Existují různé heuristiky k objevování řetezců úsudků - patrně nejznámnější je tzv. metoda analýzy, jež zahrnuje představu, že kýžený řetězec úsudků byl již nalezen.
     Je zřejmé, že být pravdivý je jedna věc a být znám jako pravdivý je jiná věc. Podobně, mutatis mutandis, být nepravdivý a být znám jako nepravdivý. Pravda a nepravda je záležitostí ontiky. Poznání (knowledge) pravdy a nepravdy je záležitostí epistemiky. Důkaz (proof) je jedním z kritérií pravdy a vyvrácení (disproof) je jedním z kritérií nepravdy. Argumentace proto leží v jádru alespoň některých kritérií pravdy a nepravdy. Je také zřejmé, že přímá zkušenost s tematizovanou věcí je součástí jiných kritérií pravdy a nepravdy - ano, důkaz a vyvrácení tato jiná kritéria předpokládají. Nicméně, hledání argumentace, která řeší hypotézu, je pokus aplikovat kritéria pravdy a nepravdy.
     Hledání argumentace, která řeší hypotézu, může někdy vést k překvapujícím a znepokojujícím výsledkům. Někdy si můžeme např. myslet, že jsme dedukovali závěr, o němž si myslíme, že je nepravdivý, z hypotézy doplněné o premisy, o nichž si myslíme, že jsou pravdivé, a pak zjistíme, že hypotéza sama nehrála v našem usuzování žádnou roli. To znamená, že jsme dospěli k argumentaci, o níž se zdá, že dedukuje závěr považovaný za nepravdivý z premis považovaných za pravdivé.
     Argumentace, o níž se zdá, že dedukuje závěr považovaný za nepravdivý z premis považovaných za pravdivé, se nazývá paradox. Výrazy 'zdá se', 'považovaný za nepravdivý', 'považovaný za pravdivý' činí eliptický odkaz k účastníkovi. Jedna a táž argumentace, která je paradoxem pro jednoho účastníka, se může jinému zdát důkazem, že její závěr je pravdivý, dalšímu důkazem, že některé z jejích premis jsou nepravdivé, a konečně dalšímu, že se v ní skrývá klamné usuzování (fallacious reasoning). Patrně nejdůležitejším bodem zde je, že argumentace, která je opravdovým paradoxem pro daného účastníka v daný čas, může přestat být paredoxem pro téhož účastníka v jiný čas. Snad ani není třeba zmiňovat to, že obrat (converse) je také pravdivý, totiž že argumentace, která není paradoxem pro daného účastníka v jednom čase, se může stát paradoxem pro stejného účastníka v jiném čase.
     Proces přeměny paradoxu v ne-paradox se nazývá vyřešení (solving) či rozřešení (disolving) paradoxu. Lidé se cítí nesví, když mají paradox. Není obtížné najít pro to důvod:  žádná nepravdivá propozice není dedukovatelná z pravdivých propozic. V paradoxu dochází přinejmenším k jedné z následujících tří nešťastných situací: buď je závěr považovaný za nepravdivý ve skutečnosti pravdivý, nebo je jedna z premis považovaných za pravdivé ve skutečnosti nepravdivá, a nebo řetězec úvah, o němž se mělo za to, že dedukuje závěr z premis, ve skutečnosti tak nečiní.
     Objev paradoxu víceméně donucuje ke kritickému přezkoumání názorů (belief) a usuzování (reasoning). Po počátečním šoku nastupuje období, někdy krátké a někdy ne tak krátké, kdy je přinejmenším jedna ze čtyř propozic, které jsme přijímali za svůj názor, sesazena na místo pouhé hypotézy: propozice, že závěr je nepravdivý, propozice všechny premisy jsou pravdivé, propozice, že řetězec úsudků dedukuje závěr z premis, či propozice, že závěr je opravdu implikován premisami. Poslední dvě hypotézy vedou k tématům, které nás budou dále zajímat. Za prvé: pomocí jakých kriterií určíme, zda je řetězec úsudků průkazný (cogent) či klamný (fallacious)? Za druhé: pomocí jakých kriterií určíme, zda závěr vyplývá či nevyplývá z daných premis [= je či není implikován danými premisami]?
     Z toho, co bylo řečeno, je zřejmé, že některé argumentace řeší (settle) a některé ruší (unsettle). Některé rozšiřují to, co si myslíme, že víme. Některé vyjevují to, že ve skutečnosti nevíme vše, o čem si myslíme, že víme. Některé nás vedou k souhlasu (assent). Některé nás vedou k nesouhlasu (dissent). Některé nás vedou k pochybnostem.