Horton (2) Proč jsme nebyli připraveni?

V druhé kapitole Why Were We not Prepared? se Horton věnuje následujícím tématům:

   - špatná připravenost Británie na pandemii a rozhodnutí USA ukončit spolupráci s WHO
   - SARS-1 a otázka zodpovědnosti Číny za průběh pandemie v západních zemích
   - infodemie: epidemie misinformací  

Kapitola si připravuje půdu pro další dikusi v kap. 3-5, kde Horton rozebírá:

„deficiencies in decision-making [that] reflect not only the surprising fragility of modern science-based societies but also something far worse - inherent failures in the mechanics of Western democracies that threaten their very existence“ (s. 40) 

Špatná připravenost 

Nepřipravenost Británie na pandemii je obtížně zpochybnitelný fakt. Horton zmiňuje cvičení Cygnus z r. 2016, simulaci, která měla prověřit národní zdravotní systému.Výsledkem bylo 200 000 mrtvých. Z těchto a podobných varovných signálů nebylo vyvozeno žádné praktické poučení. 

Podobně současní politici vesměs nevnímají současnou pandemii jako varování do budoucnosti, alenaopak hledají zástupné viníky. "National failings were sometimes sublimated into international attacks" (s. 26)

Na koho se pokouší politici přenést své selhání? Nejčastěji na WHO anebo na ČLR. Typickým příkladem selhávajícího politika, který se pokouší vyhnout se zodpovědnosti útočnými manévry, je americký president Donald Trump. Jeho útok vůči WHO dokonce nabyl extrémní podoby naprostého přerušení spolupráce. To považuje Horton za čin na úrovni "zločinu proti lidskosti":

„I believe that President Trump’s decision to cut funding to WHO in the middle of a global pandemic constituted a crime against humanity. Is that claim an exaggeration? No, and here is why. WHO exists to protect the health and wellbeing of the world’s peoples. A crime against humanity is a knowing and inhumane attack against a people. By attacking and weakening WHO while the agancy was doing all it could to protect peoples in some of the most vulnerable countries in the world, Peseident Trump, has, in my view, met the criteria for the act of violence the international community calls a crime against humanity.“ (s. 2

SARS-1

Bez ohledu na nedokonalosti postupu na straně WHO či ČLR považuje Horton jejich postupy za dramaticky lepší než postupy většiny západních zemí. Kořeny rozdílů v postupech vidí v rozdílných reakcích na SARS-1.

„So who was reposnsible for a pandemic that infected 5 miloon people and killed over 300,000? China? National goevernments? WHO? Some of the anwers, I think, lie in the lessons from the last outbreak of a SARS virus in 2002-5“ (p. 28 )

Připomeňme si základní historické skutečnosti: SARS-1 má původ v Guangdong, jižní provincii ČLR. První doložený případ „neobvyklého zápalu plic“ pochází z listopadu 2002, z města Foshan. Kvůli oslavám lunárního nového roku byly případy těchto zápalů plic vesměs ignorovány a virus se proto dál šířil populací. Teprve 31. ledna se dostala zpráva o nové nemoci k WHO. ČLR v ní uvedla, že 305 lidí je nakaženo a 5 jich zemřelo. V únoru 2003 se 12 lidí nakazilo v hotelu Metropol v Hongkongu od lékaře z ČLR. Virus se dále dostal do Singapuru, Vietnamu, Kanady, Irska a USA. Většina z 8000 doložených případů je právě z této superspredingové události. 13 března bylo vyhlášeno PHEIC. Země světa následně zareagovaly rychle, koordinovaně a impozantně efektivním způsobem. Virus byl eradikován v květnu 2003.

„The outbreak was short, sharp and, although global, strictly confined to a very limited number of countries“ p. 29

Následky byly ovšem obrovské (p. 30). Několik věcí si lze na epidemii SARS-1 povšimnout:

• nezvládnuté epideme přináší obrovské ekonomické náklady; ukázalo se, že posílení připravenosti na zdravotní rizika je otázkou národní obrany. 
• kooperace; ukázalo se, že epidemická rizika nelze řešit jen lokálně, ale koordinovaně na mezinárodní úrovni. (
• ČLR do velké míry při této epidemii selhala: slabý zdravotní systém, potlačování evidence a kooperace vedlo k mezinárodní ostudě; WHO ČLR otevřeně krizikovalo; nový president Hu Jintao odvolal Ministra zdravotnictví i pekingkského starostu; ČLR se rozhodla, že již nikdy nebude takto pokořena.

Mezinárodní komunita si tedy se SARS-1 v kontrastu s ČLR skvěle poradila, nicméně bylo zřejmé, že je třeba se připravovat i na podobné další události. [1] 

„The public health response that was needed was also clear – surveillance, early detection, isolation, contact tracing, quarantine, accumulating surge capacity within the health system … and effective communication to the public.“ (s. 31)

Mimochodem. Horton v této souvislosti uvádí tezi, že SARS-1 patří mezi klíčové geopolitické události počínajícícho století.

„Indeed, SARS represented the beginning of an entirely new geopolitical era. As noted by David Fidler, a specialist ininternational relations and global health law, „SARS represents the first infectionus disease to emerge into a radically new and different global political enironment for public health“ The ‚historical moment‘ that was SARS came about because coronavirus was ‚the first post-Westhphalian pathogen‘. … From 1648 until 2002-3 infectious diseases – indeed all disease – could be managed largely withing the confines of national borders. For over three centuries international relations were shaped by three principles: national soveriegnity, non-interventionism in the affaires of soverign states, and consent-based internationa law … pandemics have eroded governmental omnipotence. National states have slowly had to succumb to curbs on their power and authority. SARS was a different kind of pathogen, because like HIV, it posed a truly global threat. It became a global public health emergency. SARS inaugurated a new era of post-Westphalian public health – public health that transcended national borders and national sovereighnities. And that new ear itself was inaugurated with an achievement of specutacular proportions: ‚the global campaign against SARS achieved a victory that will go down in the annals of phublic health and international relations“ (p. 32-3) cf. [2]

Kromě SARS-1 jsme měli i další dvě vyznamné epidemie, totiž eboly (2013-14) a ziky (2015-16), ani z nich si ovšem většina zemí poučení nevzala. (MERS se obtížně předává z člověka na člověka, tj. jeho nebezpeční nebylo tak výrazné, z dřívějších nových infekčních nemocí stojí za zmínku: Hendra 1994, Nipah 1998).

Shrnuto: Naneštěstí svět se nejen nepřipravoval, ale dokonce i omezoval kapacity na připravenost, a to i v bohatých západních zemích jako Francie, Británie či USA. Pokoušet se vyhnout zodpovědnosti je klam.

„Despite President Trump’s attempt to blame WHO and China for the destructive effect of Covid-19 on American society, it was the lack of readiness of the US public health care system that played a more importan part. … The US was spectacularily unprepared for SARS-CoV-2, largely owing to its own acts of self-harm.“ (p.36-7)

„[W]hen SARS-CoV-2 arrived there was no global leadiership, no willingess to cooperate, and no ablity to view what was taking place as a lethal global challenge demanding a coordinated global response. Indeed there was inattention, rivalry and accusation.“ (p. 37)

Infodemie 

Křehká a dysfunkční mezinárodní komunita byla taktéž nepřipravena na další epidemi – infodemii.

„An infodemic is an overflow of information, some of it true some of it not, which hampers a reliable and effective resopnse to an epidemic. When confronted by a plethora of claims and counter-claims, who should one believe? (p. 38)

Kromě nadmíry informovací, ať už kvalitních či nekvalitních, se šířil mnohem závažnější problém: ochromující desinformace, příp misinformace (který jsou „deliberately aimed to deceive“). Horton identifikuje čtyři kategorie desinformací. Na všech se podílí nejrůznější subjekty, je ovšem pozoruhodné, že ve všech kategoriích mimořádně vyniká přímo sám president světové supervelmoci Donal Trump.

• Původ: „The most conspiratorial is the claim that the virus was somehow engineered and then leaked from a biological wapons facility in the city [of Wuhan]. President Trump gave credence to the idea in April (p. 38) Dále např. 5G pověra.
• Symptomy a přenos: Např. někteří hinduističtí nacionalisté obvinili muslimy z korona-jihadu. Podobnou xenofobii a rasismus šířil i President Trump tím, že vir nazývá v rozporu s mezinárodními pravidly „čínský vir“.
• Léčba: Např. pomocí vitamínu C či koloidním stříbrem. President Trump zde desinformačně zmiňoval či dokonce propagoval léčbu vnitřním užitím desinfekce, ozařováním, příp. i dalšími neověřenými způsoby.
• Bagatelizace: „One theory …. that Covid 19 is largerly an invention by the media that the disease is not worske than a routine influenza epidemic“. I zde President Trump vyniká.

Poznámky

[1] Institute of Medicine, Learning from SARS: Preparing for the Next Disease Outbreak (Washington DC, National Academic Press, 2004)

[2] David Fidler, SARS,Governance and the Globalization od Disease (Basingstoke: Palgrave Macmillan, 2004). Zde Horton patrně příliš zdůrazňuje význam globální spolupráce v kontrastu k národní suverenitě. Toto delikátní téma zatím ponechávám stranou, jedná se o jeden z mírně kritických bodů, které vůči Hortonově výkladu mám.

Horton (1): Z Wuhanu do světa

V první kapitole své hnihy Horton stručně charakterizuje vlastnosti viru (index nakažlivosti, smrtnost, atd.), připomíná základní chronologii událostí pro Čínu i některé západní země a podává přehled o stavu epidemie k 25. květnu (celosvětově evidováno téměř 330 000 úmrtí).

Patrně již zde bude třeba zdůraznit, že Hortonovo primární téma je covid-19 jako globální hrozba pro veřejné zdraví. Autor se nijak nevěnuje kontroverzi ohledně původu viru a jejímu šíření na území Číny. Soustředí se na ověřitelná data od ledna 2020 a stranou ponechává veškeré spekulativní pokusy rekonstruovat starší historii epidemie v r. 2019. Stejně tak se autor nezabývá naprosto revizionistickými názory, které zásadně rozporují čínské informace o stavu epidemie v Číně. Naopak proti-epidemická intervence je hodnocena spíše positivně, chválou Horton nešetří především na adresu čínských zdravotníků a odborné komunity, úspěch tedy nepřipisuje primárně tomu, že by čínská opatření byla přepjatě represivní. Čtenářům Hortonovy knihy, kterým chybí běžná negativní rétorika, na kterou jsou zvyklí, snad nebude tento střízlivý pohled na Čínu zásadně vadit. Důležité je to, že kniha primárně o Číně není. Sice se z pochopitelných důvodů Číně taktéž věnuje, ale nijak neaspiruje na celkového hodnocení Číny a jejího politického režimu v oblastech mimo etiku epidemie. Autor se primárně zabývá tím, jak se společenství zemí světa, především pak vyspělé a bohaté západní země, vyrovnaly s epidemií v okamžiku, kdy tato epidemie dospěla na jejich území. Horton píše:

„Něco se stalo. Přesné detaily zůstávají stále nejisté a možná se je plně nedozvíme nikdy. Ale tímto si v rozumné míře můžeme být jisti. 30. prosince 2019 byly odebrány vzorky z plic pacient trpícím na neznámý typ zápalu plic. Byl přijat do nemocince Jin Yin-tan ve Wuhanu, v čínské provincii Hubei. Test reverzní transkripční polymerázové řetězové reakce (RT-PCR) potvrdil přítomnost nového typu koronaviru“ [1]

Následuje připomínka základní chronologie z přelomu roku 2019/2020: Během prosince lékaři různých odbornost zaregistrovali potenciálně nový typ nemoce. Proslul především ofthalmolog Li Wenlian, později rehabilitovaný, kterému na místní policejní stanici bylo uloženo, aby ohledně nové nemoci „nešířil poplašnou zprávu“. Informace o nové nemoci se nicméně, patrně jen s mírným zpožděním, dostaly mimo provincii Hubei k centrálním zdravotnickým autoritám v Pekingu. Ty bez prodlení kontaktovaly 31. prosince WHO, které následující den ustanovilo vyšetřující komisi. 3. ledna bylo již zaznamenáno 44 případů nové nemoci. Během ledna byl genotyp nového viru plně sekvenován, přičemž bylo zjištěno, že se jedná vir příbuzný SARS-1, jednomu ze sedmi známých koronavirů, který napadá člověka. Kompletní výsledky byly zveřejněny 12. ledna. Následující den zaregistrovalo Thajsko, jako první země mimo ČLR, svůj první případ. 21. ledna první případ zachytilo USA. 23. ledna byla vyhlášena plošná karanténa ve Wuhanu. 24. ledna začíná WHO zvažovat vyhlášení mimořádného PHEIC (Public Heath Emergency of International Concern), tj. nejzávažnějšího upozornění, které WHO může vydat. To se vydává v případě, kdy jsou splněny dvě podmínky: (1) nemoc ohrožuje veřejné zdraví tím, že se šíří na mezinárodní úrovni. (2) nemoc vyžaduje mezinárodní koordinaci při svém řešení. Lancet a tento den taktéž publikuje několik zásadních studií s informacemi o nové nemoci. Horton a mnozí další experti doporučují PHEIC vyhlásit, což se 30. ledna děje. 

Mimo ČLR bylo v době vyhlášení PHEIC zachyceno asi sto nakažených. Svět byl varován. Základní informace o nové nemoci, vč. nejčastějšího způsobu jejího přenosu, byly známy. Na rozdíl od SARS-1 nervalo vyhodnocení rizika osm měsíců, ale pouhý jeden. Svět byl tedy v mimořádně příznivé situaci, jak  efektivně zareagovat a podobně jako v případě SARS-2 společnými silami epidemii zastavit. Nestalo se tak. Respektive, stalo se tak jen v některých zemích, především v jihovýchodní Asii, Austrálii, Oceánii a Africe, ovšem nikoli v Evropě či Amerikách. Jak je to možné? Kde došlo k selhání a proč?

*** 

K čínské proti-epidemické odpovědi cituje Horton zprávu WHO týmu, který v 16.2 až 24. 2 navštívil ČLR. 

„In the face of a previously unknown virus, China has rolled perhpas the most ambitiouus, agile and aggresive disease containment effort in history … Achieving China's exceptional coverage with and adherence to these containment measure has only been possible due to the deep commitment of the Chinese people to collective action in the face of this common threart … China’s bold approach to contain the rapid spread of this new resporatory pathohen has changed the course of a rapidly escalating and deadly epidemic.“[2]

Někdo by mohl namítnout, že Hortonův přístup k Číně a WHO je naivní. Není tomu tak. Horton má jako šéfredaktor přístup k informacím od odborníků z celého světa, vč. očitých svědků událostí v Číně (obšírně např. cituje email z Wuhanu), Správné je spíše Hortonův přístup označit jako metodickou opatrnost, která se snaží vyhnout předpojatostem jak ve prospěch, tak ale i neprospěch Číny. Dobře tento postoj vystihuje tato pasáž.   

„The Chinese government owes a world a more detailed explanation of what took place in Wuhan. … I simply whant to know what happended. Something happened. We need to know so that we have the best chance of preventing it from happening again. … But I also believe that we must say this – Chnese scientists and health workers deserve our graitude. I know from my own knowledge of these dedicated individuals that they worked tirelessly to unsderstand the nature of this pandemic. They made it their dutiy to inform WHO when they were sure that was a reason to signal global alarm. And in my dealings with Chinese sicentists and policymakers, I have osberved nothing less than an extraodrdinary commintment to collaborate openly and unconditionally to defeatt this disease.“ [4]

Poznámky

[1] CIT.

[2] CIT

[2] WHO, Report of the WHO-China Jounit Mission on Coronavirus Disease 2019 --- February 2020. 

[4] P. 22 

KNIHA: Richard Horton, "The Covid-19 Catastrophe: What's Gone Wrong and How to Stop it Happening Again" (Cambridge, 2020)

Konečně jsem dočetl kratičkou, ale brilantní knížku The Covid-19 Catastrophe: What's Gone Wrong and How to Stop it Happening Again (Cambridge, 2020) od Richarda Hortona, šéfredaktora prestižního lékařského časopisu Lancet. Jsem mu nesmírně vděčný za odvahu k poctivému, morálnímu a věcnému pohledu na dosavadní průběh epidemie a podněty, co dál.

Hlavní teze: 

„Odpověď vlád na covid-19 představuje největší politické selhání západních demokracií od druhé světové války. První odpovědností vlád je její povinnost pečovat o občany. Prvotní nečinnost vlád vedla k úmrtím tisíců těchto občanů, kterým bylo možné se vyhnout.“ [1] 

Kniha je rozdělena na sedm kapitol:

1. Z Wuhanu do světa (From Wuhan to the World)

2.  Proč jsme nebyli připraveni? (Why Were We Not Prepared?)

3. Věda: paradox úspěchu a selhání (Science: The Paradox of Success and Failure)

4. První linie obrany (First Line of Defence)

5. Politika covidu-19 (The Politics of COVID-19)

6. Riskařská společnost znovuposouzena (The Risk Society Revisited)

7. Na cestě k další pandemii (Towards the Next Pandemic)

Postupně bych rád jednotlivé kapitoly shrnul a příležitostně krátce komentoval.

[1]  The response of governments to COVID-19 represents the greatest political failure of Western democracies since the Second World War. A government's first responsibility is its duty of care to citizens. Early government inaction led to the avoidable deaths of thousands of those citizens." (s. 84)