Španělsko 6: Bilbao

Bilbao či správně baskicky Bilbo je největší město Baskicka, má kolem 350 tisíc obyvatel, rozkládá se jako nudle podél stejnojmenné řeky. Jedná se o moderní, pěkně navržené město, po historické stránce ovšem není až zas tak zajímavé (i když založeno bylo ve 13. století, tj. nějaké pamětihodnosti zde jsou). Mimojiné se zde narodil slavný filosofující spisovatel Miguel de Unamuno (nar. 1864, z. 1936 v Salamance). Zhruba polovina lidí zde prý mluví baskicky, kterou nicméně stále nejsem schopen foneticky identifikovat. Nápisy jsou dvojjazyčné, nicméně když poslouchám lidi kolem sebe, nevím, zda drmolí nějaký dialekt či zda mluví baskicky. Takto zní baskičtina:

 

Tento jazyk ovšem není zajímavý jen svou slovní zásobou a tím, že nebyly nalezeny žádné příbuzenské vztahy k jiným jazykům. Má i zajímavou gramatiku, jedná se o jediný tzv. ergativní jazyk v Evropě (další ergativní jazyky jsou také dost exotické: kavkazké, tibetština, australské a některé americké domorodé, atd.). Všechny indoevropské jazyky jsou jinak (téměř výlučně) nominativně-akuzativní, tj. mají typickou strukturu (ponechávám stranou obměny slovosledu, např. SVO):

S (subjekt v nominativu)    -      O (objekt v akuzativu)         -         V (verbum či přesněji predikát)
           Muž                                         chlapce                                       viděl (transitivní sloveso)        
           Muž                                                                                            přijel (intransitivní sloveso)                

V indoevropských jazycích je, jak vidíme, neproblematická syntakticko-morfologická ekvivalence mezi subjektem transitivních a intransitivních sloves.

U ergativních jazyků je tomu jinak. Pokud bychom užili terminologie získané z nominativně-akuzativních jazyků (subjekt a objekt), řekli bychom, že je zde syntakticko-morfologická ekvivalence mezi objektem transitivního a subjektem intransitivního slovesa:

S (agens v ergativu či argument v absolutivu)   -   O (objekt v absolutivu)        -        V
        Gizon-ak (ergativ)                                      mutil-a (absolutiv)                        ikusi du.
          Muži                                                            chlapec                                   (se) viděl.
        Gizon-a (absolutiv)                                                                                        etorri da.
          Muž                                                                                                                přijel.

Lingvisté v popisu fenoménu ergativity/akuzativity mluví o agens (původce děje pro transitivní slovesa), argument (původce děje pro intransitivní slovesa), objekt (pro transitivní slovesa). Rozdíl mezi akuzativními a ergativnímu jazyky lze pak vyjádřit tak, že zatímco akuzativní jazyky pojímají ekvivalentně agens a argument, ergativní pojímají ekvivalentně argument a objekt.

Mám dojem, že gramatický fenomén ergativity/akuzativity poukazuje na odlišné před-reflexivní pojetí světa, na rozdílnou "naivní" ontologii či logiku předpokládanou "přirozeným jazykem". Alespoň ve dvou bodech:

1. Akuzativní jazyky nemají problém přijmout subjekt a predikát jako základní logicko-ontologické kategorie. Subjekt je totiž v těchto jazycích jak pro transitivní, tak pro intransitivní slovesa ve stejné formě (nominativ). U ergativních jazyků je ovšem subjekt-predikátová analýza revisionistická, protože dochází k morfologické změně subjektu u transitivních a intransitivních sloves (ergativ -> absolutiv).
2. Ergativní jazyky budou mít potíže přijmout tezi, že vnější denominace je nějakým způsobem pomyslná. Vše je totiž pro tyto jazyky jakási vnější denominace. "Muž viděl chlapce" je vyjádřeno jako "muži se viděl chlapec", tj. na aktivitu muže se hledí z perspektivy chlapce, tj. že je viděn mužem. 

Tyto dva body mě vedou k formulaci smělé historické hypotézy: Pedro Hurtado de Mendoza (1578-1641), revolucionář barokní scholastiky a rodák z baskické Balmasedy, byl ve svém myšlení ovlivněn baskičtinou. Hurtado, jenž podnítil mezi jezuity konceptualisticko-nominalistický obrat, strávil mj. dvě třetiny své disputace o pomyslných jsoucnech tím, že vyvracel pojetí podle něhož jsou vnější denominace pomyslné. (Srv. str. 125-127 mé knihy; "baskická hypotéza" mě ovšem napadla až zde, v Baskicku).

Done Jakue Plazatxoa, Bilbao

Naneštěstí nevím, zda byla pro Hurtada baskičtina mateřštinou, či zda ji vůbec uměl. Mám dojem, že význam baskičtiny vzrostl až v poslední době, pro řadu slavných baskických rodáků (sv. Ignác z Loyoly, sv. František Xaverský), nebyla jazyková identita nijak zvláště důležitá. (Baskové, mimochodem, vyvíjejí v posledních letech obdivuhodnou filosofickou aktivitu, dokonce díky nakladateli a filosofu Joxe Azurmendim, nar. 1941, byla do baskičtiny přeložena řada klasických filosofických děl, vč. Aristotela).

Španělsko 5: Pamplona

Když se řekne "Pamplona", jistě si hned každý vybaví velkého morálního teologa  Martína de Azpilcueta (1493-1596), či originální navarrské barokní teology a filosofy - Valentína de Heríce SJ (1572-1636), který se zde narodil, Antónia Péreze SJ (1599-1649), který se narodil v nedalekém Puente la Reína, Miguela de Elizalde SJ (1617-1678), který se narodil asi 60 km severně odsud, případně Perda Hurtada de Mendozu SJ (1578-1641), který se narodil v sousedním Baskicku. A pokud si někdo nevybaví tyto autory, jistě nelze zapomenout Rodriga de Arriagu SJ (1592-1667), který se narodil v Logroño, hlavním městě sousedího autonomního společenství La Rioja a který působil v Praze. Anebo i on je zapomenut?

Že by býci byli slavnější?

Můj bratr tento způsob oslavy sv. Fermina neschvaluje, není sám:

Nicméně, z pěkného popisu krajanky se zdá, že to tak hrozné nebude (pro býky), alespoň ne vlastní běh ulicemi. Každopádně tu nesetrvám do července a vše budu sledovat z bezpečné vzdálenosti 2000 km.

Individuace v raném středověku (Gracia)

Právě jsem dočetl Introduction to the Problem of Individuation in the Early Middle Ages (Munich 1984, rev. 1988) od Jorge Gracii. Brilantní dílo, příkladná systematičnost aplikovaná na komplikovaný historický materiál. Přes svůj skromný název doposud nepřekonaná.

Gracia rozlišuje, patrně inspirován svou prací na Suárez on Individuation (Milwaukee 1982), šest aspektů problému: obsah pojmu "individualita", jeho rozsah, ontologický status individuality, její princip, princip rozlišitelnosti, a sémantický problém reference k individuím. (Kdysi jsem tyto aspekty krátce popsal v Organonu F). Na základě tohoto mustru, po detailních analýzách komplikovaných a nesourodých textů od Boethia po Abelarda, je Gracia schopen identifikovat čtyři teze tzv. Standardní teorie individuace, která byla vyvinuta především v rámci raněstředověkých komentářů k Boethiovi (Druhý komentář k Isagogé, O Trojici):

(1) Pojem individuality je chápána především jako odlišnost 
(2) Individuální jsou substance, nikoli jejich vlastnosti 
(3) Metafyzický problém principu individuace je směšován s epistemickým problémem principu rozlišitelnosti
(4) Princip individuace jsou akcidenty (jako svazek, příp. jednotlivě, především místa)

Tato teorie byla zastávaná (či předpokládána) nejrůznějšími autory jako je Jan Scottus Eriugena (asi 810–877), William z Champeaux (asi 1070–1121), Anselm z Canterbury (1033–1109), Thierry z Chartres (před r. 1155) a mnozí další. Některé její části kritizoval až Gilbert z Poitiers (1075–1154) a pak především Abelard (1079–1142). Její všeobecné opuštění způsobila až recepce Aristotela a Arabů.

Objevné pro mě bylo to, že dnes rozšířené (např. u Swinburna) pojetí vlastností jako obecnin, bylo vlastně běžné do recepce Aristotela. Dále jsem si při četbě této knihy lépe uvědomil důležitost Boethia pro pochopení zrodu západní scholastiky a komplexitu a zajímavost "před-Aristotelského" středověkého myšlení. Gracia je navíc mistr jasného psaní a uvádění souvislostí mezi historickými a současnými analytickými diskusemi.