Williams: Neočekávaná cesta

Jedna z nejlepších knih o katolictví, které znám - od profesora indické a tibetské filosofie na univerzitě v Bristolu.

Knihu v českém vydání (CDK 2010) kazí předmluva prof. Halíka. Williams dospěl k pojetí katolické víry, které si Halík zařazuje jako "konzervativní" a paternalisticky Williamse vyzývá k tomu, aby dozrál:

"Problémy s Williamsovou knihou vyznání začínají, podle mého názoru, tam, kde nám autor s vášnivostí zamilovaného a s horlivostí čerstvého konvertity interpretuje a obhajuje ty otázky katolické víry a morálky, které budí v dnešním sekulárním publiku největší rozpaky, posměch či odpor. ... Ten, kdo Chestertona nezná, ale je v katolické teologii trochu víc doma než nadšený neofyta Williams, se jeho argumentaci leckdy pousměje. Ten, kdo se na katolicismus dívá zcela zvnějšku, může být dokonce poděkud rozladěn tím, že Williams místo větší vstřícnosti k "pochybujícím" často dává až poděkud příliš na odiv svou odvahu "jít proti proudu": Podívejte se, čemu všemu jsem ochoten věřit!
      Jako člověk, který skoro čtyřicet let před Williamsem prošel rovněž nadšenou intelektuální konverzí ke katolicismu a také poznal líbánky s jeho konzervativní, většinovou mentalitu provokující formou, bych dnes Williamsovi bratrsky radil, aby psal o katolické víře raději trochu později, až novou víru vstřebá hlouběji a až se v jeho emocích trochu zklidní plamen prvotního okouzlení. Až se ještě důkladněji pustí do studia teologie a biblické exegeze, vyhne se asi příliš naivním (a leckdy téměř fundamentalistickým) apologetickým pohledům na vzkříšení a eucharistii a možná dojde k názoru, že vlastní jádro velikonočního poselství leží mnohem hlouběji než v onom naivně realistickém chápání ... Také jednoznačně nadšená chvála soudobé katolické morálky (zejména zákazu antikoncepce, který Williams ještě trochu zpřísňuje i oproti stávající nauce) může být po letech (bude-li ji autor ve svém manželském životě důsledně aplikovat či vyslechne-li zkušenosti přemnohých, kteří se o to léta snaží) poněkud zdrženlivější." s. 6-7

Williams je intelektuál daleko vyššího formátu než Halík, takže tyto výzvy jsou nejen arogantní, ale i trapné. Williams ve své knize vede racionální argumentaci, ktežto Halík poskytuje jen vágní psychoanalytickou spekulaci a rady typu "však ty pochopíš až budeš starší".

Aktualizace (10-05-2014): Všiml jsem si, ze Paul J. Griffith (mimochodem taktéž konvertita z budhismu ke katolictví) napsal v r. 2013 krátkou recenzi - správně předpovídá reakci některých "starých" katolíků. Přístuné přes archiv zde.

NDPR recenze monografie "Interpreting Suarez"

Shodou okolností byla tento týden publikována na Notre Dame Philosophical Review  i recenze Schwartzovy knihy o Suárezovi, Interpreting Suárez: Critical Essays (2012), do níž jsme s Jorge Graciou přispěli článkem o základních rysech Suárezovy metafyziky. Nebyl jsem si jist, jak bude kapitola přijata recenzenty, protože kromě transcendentálií a kategorií, kterým jsme se věnovali, by bylo užitečné věnovat se i příčinám, nicméně na ně už nezbylo v kapitole místo. Helen Hattab hodnotí nicméně naši kapitolu velmi pozitivně:

"In their chapter on "Fundamentals in Suárez's metaphysics: transcendentals and categories" Gracia and Novotny give a masterful breakdown of the ordinarily confusing maze of Scholastic debates about transcendentals and metaphysical categories, situating Suárez's arguments within them. This chapter is an invaluable springboard for delving into late Scholastic metaphysics and subsequent developments in early modern metaphysics. It provides the necessary background in such a concise and clear way that it is the kind of work one would want to assign to introduce graduate students to these issues."

NDPR recenze monografie "Metaphysics: Aristotelian, Scholastic, Analytic"

Prestižní Notre Dame Philosophy Review zveřejnil recenzi našeho sborníku "Metaphysics: Aristotelian, Scholastic, Analytic". Autor recenze (Tim Pawl) nás vesměs chválí:

This type of book is very useful. The Scholastics worked out intricate theories of many metaphysical topics in light of the theological beliefs many of them shared and were attempting to understand. ... Furthermore, especially among the later scholastics, these arguments and theses are put forward with analytic rigor that rivals the contemporary metaphysical literature ... Given this overlap of both matter and form, one would expect much interplay between the analytic and scholastic traditions. But there is hardly any. I welcome this book as working toward that interplay between the two traditions, and in fact achieving it well in some instances.

Hlavní výtky recenzenta jsou směrovány na to, že jsem zařadili příspěvek Marka Fullera o Leibnizovi a dále, že máme v knize řadu typografických chyb. Je pravda, že příspěvek Marka Fullera se do naší knihy hodil nejméně, nicméně několik příspěvků jsme vyřadili a Fuller dostal dobrý posudek v recenzním řízení, tj. nebyl zásadní důvod tento příspěvek vyřazovat.  Navíc, po pravdě řečeno, jsem nečekal, že se dostaneme až do tak "vysokých kruhů" jako je NDPR, tj. snažil jsem se o vyřazení opravdu nevhodných příspěvků (tematicky či kvalitativně) a Fullerův příspěvek zcela nevhodný není. Co se týče chyb, myslím, že kvalita příspěvků byla v průběhu editorského a korektorského zpracování výrazně zlepšena, nicméně je vidět, že jazyková laťka současných publikací je nasazena opravdu velmi vysoko.

Tahko - příspěvky ke kategoriím

Následuje pět příspěvků, které se zabývají ontologickými kategoriemi (viz 06.12.2012). První příspěvek se věnuje obecnému pojmu ontologické kategorie, další tři diskutují Loweho „čtyřkategoriální ontologii“, pátý diskutuje systémy ontologických kategorií především s ohledem na pojem substance. K obsahu příspěvků (alespoň zatím) pouze stručně.

5. Ontologické kategorie (Gary Rosenkratz)

V prvním přiblížení charakterizuje Rosenkrantz jako kategorii to, co denotuje obecnou neprázdnou třídu (s. 83). V současné analytické metafyzice lze nalézt celou řadu systémů ontologických kategorií (především systém Chisholmův 1996, dále Loweho 1998 a Hoffman-Rozenkranzův 1994). Mimochodem: užití slova 'kategorie' je zde netradiční – tradičně se chápaly jako kategorie nejvyšší rody predikátů, případně celé uspořádání rodů-druhů těchto predikátů, vypovídatelné o reálných individuích.
     Rosenkratz pak uvádí deset podmínek na to, aby něco bylo ontologickou kategorií. Řada z těchto podmínek je formálních a jejich cílem je vyloučit negativní, konjuktivní, disjunktivní či jiné predikáty trpící na „redundancy or gratuitous logical complexity“ (p. 87). Některé podmínky ovšem takto formální nejsou.
     Zajímavé by zde bylo srovnání s pojetím ontologických kategorií u Peter van Inwagena (08.06.2010).

6. Jsou nějaké druhy ontologicky fundamentální? (Alexander Bird)

Bird si klade otázku, zda jsou některé přirozené druhy ontologicky fundamentální. Lowe (2006) hájí tezi, že ano (pod hlavičkou 'substančních univerzálií'). Armstrong (1997) naproti tomu hájí tezi, že nikoli. Armstrong uznává pouze jednotliviny (substance) a univerzálie (vlastnosti). Bird se nakonec uchyluje k Armstronvově řešení; podle Birda jsou druhy komplexní univerzálie.

7. Jsou čtyři kategorie dvě navíc? (John Heil)

Heil presenzuje skpetický pohled na obecniny:

„I began with an admission. I don't get universals. In saying this, I am not being coy. I am admitting failure. I am admitting that, although I have learned to talk the talk, I really have no idea what I am talking about when the talk concerns universals.” (s. 109).

Heil samozřejmě nezůstává pouze u tohoto vyznání, ale podrobně zkoumá různá tvrzení, která o obecninách spřádají jejich přátelé. Heil tato tvrzení nicméně v posledku považuje za záhadná a navíc – z hlediska explanace – zbytečná. V závěru se nicméně věnuje možnému pozitivnímu pojetí obecnin, které zastával např. otec teorie tropů D. C. Williams. Podle jeho pojetí obecniny „nic nepřidávají k bytí“, přesto lze s nimi jakýmsi způsobem počítat. Heil k tomu říká:

„If that is so, however, universals and kinds would not, after all, constitute fundamental ontological categories. The situation would parallel accounts of realtions according to which relational truths are grounded in non-relational features of the world. We are back to a two-category ontology.“ (s. 124)

Heilovy úvahy nad obecninami pozoruhodným způsobem otevírají otázky, které jsou tradičně diskutovány v aristotelské tradici (viz např. sborník o univerzáliích Heidera a Svobody). Jedná se zde o široké pole výzkumu, kde by hlubší komparace současných a historických teorií přinesla jistě své plody.

8. Čtyři kategorie – a více (Peter Simons)

Peter Simons ve svém příspěvku hájí nutnost dalších kategorií. To by samo o sobě bylo zajímavé. Simonsův brilantní příspěvek ovšem obsahuje další zajímavou a důležitou myšlenku, totiž to, že ontologie je třeba budovat pomocí systém tzv. faktorů:

"Leaving aside the question of how we come up with and defend a particular scheme of (ontic) categories, we may ask what is different about things that is the reason or ground in reality why they fall into these different categories. One answer might be that there is nothing: they simply do. I call this view surdism because it makes categorial distinctions surd or brute. Now at some level or other there may be surd distinctions, but not here, I thing. The reason is that when we distinguish things in the different categories we have quite a lot to say about what it is that does so. For example substances differ from accidents in that substances are independent while accidents are dependent of substances. ... I suggest that all categorial distinctions among things can be given at least a partial descriptive-explanatory account along these lines, in which grounds of the distinction are given. To have a name for the grounds of categorial distinction, I borrow a term from mathematics and call them factors. An ontology which explicitly mentions and gives an account of the factors distinguishing the categories I call a factored ontology." (s. 130)

Tato idea samozřejmě není nová, pod hlavičkou "kriterium dělení", které vede k derivaci Aristotelských katerogií, lze tuto myšlenku nalézt např. u Tomáše Akvinského a Simons dokonce vidí precedent již u Empedokla:

"Empedocles divided stuff into the four elements, which were earth, air, fire, and water, and mixtures of these in different proportions, giving the variety of stuffs we observe around us. Aristotle apparently approved of and used Empedocles's theory. The four elements however do not simply sit there as four basic stuffs: they are generated by two distinctions or factors: the temperature factor (hot vs cold) and the humidity factor (wet vs dry). Hot and wet gives air, hot and dry gives fire, cold and wet gives water, while cold and dry gives earth." (s. 130)

Nicméně zdá se, že rigorózní zkoumání kategoriálních systémů pomocí metody faktorů doposud nebylo výrazněji využito a leží zde další z výzev pro současnou metafyziku. Je také patrné, že tato metoda může přispět k formulaci základů metodologie metafyziky, kterou pouze stručně naznačuje ve svém příspěvku Tuomas Tahko.

9. Neoaristotelismus a substance (Joshua Hoffman)

Hoffman se v příspěvku „Neoaristotelismus a substance“ zabývá podmínkami, které každá teorie individuální substance musí splňovat, aby bylo možné ji považovat za neoaristotelskou. Hoffman probírá systém kategorií Chisholma, Lowa a Rozenkratze-Hoffmana, aby ukázal, že tyto podmínky splňují. Jedná se opět o vynikající příspěvek, jenž by zasloužil podrobnější výklad a hlubší rozbor.

Turkmenistán 1

Dnes začínám svou třetí cestu do Turkmenistánu (viz 2011 a 2010). Tentokrát na konferenci "Revival of the great Silk Road in the prosperous epoch of the powerful state: deep roots and modern opportunities" pořádané Institutem historie Turkmenské akademie věd. Budu mluvit především o Avicennovi a jiných myslitelích Khorásánu (al-Farabi, al-Kwarizmí, al-Biruni), kteří v těchto oblastech působili a kteří se zasloužili o rozvoj arabské scholastiky.

Tahko - Olson (Identita, kvantifikace a číslo)

Eric Olson začíná svůj příspěvek tím, že jako student byl  vyučován tezi, že je intimní spojení mezi kvantifikací, identitou a počtem. Podle principu kvantifikace: 

Něco je F tehdy a jen tehdy jestliže alespoň jedna věc je F.

Podle principů identity:

x=y tehdy a jen tehdy jestliže x a y jsou jedno.

x≠y tehdy a jen tehdy jestliže x a y nejsou jedno.

Olson se nejprve krátce zamýšlí nad úzkými vztahy mezi těmito principy. Někteří filosofové, jako např. Michael Dummett, popírají první princip (1981: 547). Jiní, jako např. E. J. Lowe (1998: 72), dokonce popírají všechny tři teze. 

Olson se pak s tezí, že některé věci jsou zcela nepočitatelné, vyrovnává. Pro představu, zde jsou někteří kandidáti na nepočitatelné věci: tropy (tj. partikulární akcidenty), fakta, Lewisův atomless gunk, či látkové porce (portions of stuff).

Olsonův příspěvek je brilantním příkladem pronikavého metafyzického uvažování. Opět ale není jeho článek nějak přímo relevantní pro specificky aristotelskou metafyziku.

Tahko - Crane (Existence a kvantifikace znovuuvážená)

Tim Crane ve svém příspěvku "Existence and quantification reconsidered" v Tahkově sborníku pronikavým způsobem rozplétá předpoklady a důsledky současného standardního pojetí existence a kvantifikace a poukazuje na pojetí alternativní. Stežejním problémem, kterému se Crane v tomto příspěvku věnuje, je myšlení o neexistujících věcech (srv. taktéž jeho příspěvek na Philosophy Bites)

Sekce 4.1

Podle standardního pojetí je úzká souvislost mezi tím, jak v přirozeném jazyce mluvíme o existenci, jak v přirozeném jazyce kvantifikujeme a jak obojí reprezentujeme pomocí symbolů formální logiky. Tvrzení jako „prvočísla existují“ je podle tohoto pojetí ekvivalentní tvrzení „alespoň jedno prvočíslo je dáno (there is)“ a to je ekvivalentní tvrzení „některé věci jsou prvočísla“.

The verb „exist“, the verb phrase „there is“, and the quantifier „some“ are treated as all playing similar roles. And these roles are made explicit in the standard common formalization of all three sentences by a single formula of first-order logic '(Ex)[P(x) & N(x)]' …” p. 44

Standardní pojetí lze chápat buď revisionisticky anebo deskriptivně. Podle revizionisticky uchopeného standardního pojetí nezáleží na tom, jak funguje přirozený jazyk; výše uvedeným způsobem je třeba chápat existenci a kvantifikaci ve všech vážných vědeckých kontextech. Podle deskriptivně uchopeného standardního pojetí popisuje výše uvedený způsob stukturu či fungování běžného, přirozeného jazyka. Známým proponentem revizionistického pojetí je Quine (viz např. "Existence and Quantification", 1969), Cranův přístup je deskriptivní a pokračuje tak (bez výslovné zmínky) ve Strawsonovském pojetí deskriptivní metafyziky (21.10.2009). 

Cílem Craneho článku je tedy "zpochybnit propojení mezi slovesy existence a kvantifikátory v přirozeném jazyce" (s. 45).

Sekce 4.2

V čem spočívá hlavní problém pro standardní pojetí? Hlavním problémem je to, že běžně kvantifikujeme věci, které neexistují. Říkáme smysluplně (a pravdivě) např.

(S) Některé biblické postavy existovaly a některé nikoli. 

Tato věta má na první pohled stejnou strukturu jako:

(K) Někteří králové Anglie zemřeli násilnou smrtí a někteří nikoli.

Intuitivně by se zdálo, že obě věty vychází z identifikace skupiny věcí (biblické postavy, angličtí králové) a ty jsou rozděleny na dvě části (existující, zemřelí násilnou smrtí). Standardní přístup ovšem tuto intuici popírá: podle tohoto přístupu totiž tvrzení formy 'některá F jsou G' jsou ekvivalentní tvrzením formy 'existují F, která jsou G'. Tedy (S) je třeba podle standardního pojetí interpretovat takto:

(S1) Existují biblické postavy, které existují a existují biblické postavy, které neexistují. 

Což je spor. (S1) a (S) jsou tudíž nutně nepravdivé. 

Podle standardního pojetí má kvantifikátor 'někteří' existenční význam (existential import) a proto se také nazývá existenční kvantifikátor (existential quantifier). Jiným způsobem lze také charakterizovat standardní pojetí jako to, které přepokládá výhradně doménu (univerzum diskurzu) reálných, tj. existujících věcí.

Sekce 4.4 -4.6

Cranovo řešení spočívá v rozšíření univerzu diskurzu tak, aby zahrnovalo nejen existující, ale i neexistující věci. Crane tedy navrhuje zachovat běžnou formalizaci nedotčenu, pouze nyní uvažuje univerzum diskurzu s jakýmkoli myslitelným objektem (z nichž jen některé reálně existují). Crane trvá na to, že neexistující věci nejsou entity, ale „objekty myšlení“ (objects of thought):

Objects of though are not, as such, entities. An object of thought is just anything which is thought about, in the most general sense of that term. Some objects of though exist, and some do not. But to say this is not to assume that there is an ontological or quasi-ontological category of 'object of thought' to which all these things belong. When an object of thought exists – for example, when I think about the planet Neptun – then the object of thought simply is the thing itself (Neptune itself). When the object of thought does not exist, it is nothing at all.” (s. 57-58)

Toto řešení ovšem nechává otevřenou otázku ontologického statusu neexistujících věcí. O čem vlastně mluvíme, mluvíme-li o neexistujících věcech? Jsou to věci nějak závislé na našem poznání? Či nikoli? Je to čiré nic? Zdá se, že si je Crane vědom možnosti klast si podobné otázky (s. 59-61), nedává ovšem na ně jasné odpovědi:

„The approach defended in the present chapter assumes the idea of representation too, by assuming the idea of an object of thought. An object of thought is anything which can be thought about, in the broadest sense of 'object' and 'thought about'. Thinking about is a form of representation. So I am assuming the idea of representation in explaining the idea of a domain of quantification.” (s. 61)

Crane uvádí příkladem ty, kteří používají aparát možných světů, aniž by jim dávali plný status reálných věcí (kontra David Lewis). Možné světy jsou něco jiného, než čím se zdají být, např. jsou „rekombinací aktuálních vlastností“ (David Armstrong) či maximálně konsistentními množinami propozic (Robert Stalnaker). Lewis nazývá tento redukcionismus vůči možným světům ersatzismus.

Tato analogie je zajímavá, ovšem sama o sobě nám k zodpovězení otázky po ontologickém statusu neexistujících věcí příliš nepomůže. 

Sekce 4.3

Na závěr bych rád uvedl, že Crane (na rozdíl např. od Sousedíka v diskusích s Cmorejem, 2010-2012), chápe svůj příspěvek čistě deskriptivně-linguisticky, v rámci filosofie jazyka. Crane se sice hlásí k tezi, že existence je predikát prvního řádu, ovšem tato teze ho (v tomto článku) nezajímá, protože jeho cílem je zpochybnění standardního pojetí. A to je plně kompatibilní s tezí o existenci jako predikátu prvního řádu:

"The essence of the standard view is that a use of a quantified sentence of the form 'some Fs are G' expresses a belief in the existence of Fs. If you think 'exists' is not a first-level predicate you will probably take 'some Fs exist' to be of the form '(∃x) (Fx)'. But the fact that your use of 'some' commits you to the existence of the things you are quantifying over does not prevent you from treating 'exists' as one-place predicate, if you have other reasons to treat it in this way. If you did this, you would treat 'some Fs exist' as having the form '(∃x) (Fx & Ex) where 'Ex' is your first-level existence predicate. ... The standard use is about the relationship between existence and quantification, not about the logical form of 'exists'." (s. 50)

Zastánci standardního pojetí tedy mohou, ale nemusí odmítat existenci jako predikát prvního řádu. (Crane zde uvádí Gareth Evanse, 1982, 346-8, jako toho, kdo chápe 'existuje' jako predikát prvního řádu a přijímá nicméně standardní pojetí)

Crane dále výslovně poukazuje na kompatibilitu standardního pojetí s rozlišením mezi bytím a existováním, kterého tím pádem také (prvoplánově) nezajímá:

"The second irrelevant idea I need to discuss is that there is no significant (non-verbal) distinction between being and existence, and that this is the essence of the standard view. The idea is this: those who say 'there are things that do not exist' are distinguishing between what there is and what exists. So they are distinguishing between being and existence. But once we recognize that the distinction between being and existence is merely verbal, then we will see why, properly understood, a sentence like (S) is genuinely contradictory: for either it implies that there are things which there are not, or that there exist things which do not exist. 

   This line of thought is derived from Quine (1948), and the idea that there is non non-verbal difference between being and existence is described by Peter van Inwagen as 'the essence of Quine's philosophy of being and existence' (2008: 37). But it seems to me that the distinction between being and existence is largely irrelevant to the question posed by (S)." (s. 50-51)

Crane chce ukázat dvojí:

(1) Lze odmítnout standardní pojetí a přitom odmítat i distinkci mezi bytím a existencí. Toto je, zdá se, Cranovo vlastní stanovisko.Cokoli má bytí existuje a naopak. "Mít bytí" a "existovat" znamená totéž. To, že říkáme o neexistujících věcech, že jsou (v angličtině 'there are') podle Crana nikterak neznamená, že mají nějaké bytí:

"But before leaving the topic of being and existence, I need to make two final points.

    First, a possible reason for thinking that 'there are things that do not exist' introduces a distinction between being and existence is that the expression 'there is' contains the third-person present tense form of the English verb 'to be'. But we should not move too quickly here. The merepresence of this verb is not in itself a sign that we are talking about being. (Consider: 'there are things that have no being' is not an obvious contradition.) As is well-known, the verb 'to be' has many uses which have no simple connection to being. The English verb is used to express the copula too, and there is no inferene from this use to predications of being or existence. The fact that the word 'is' occurs in 'Pegasus is a mythological horse' implies nothing, of course, about whether Pegasus has being." (p. 53)

Crane dále odmítá van Inwagenův návrh (2003), že lze rozlišovat dvojí typ kvantifikátorů (závazné a nezávazné):

"Second, it is sometimes said (e.g. by van Inwagen 2003) that 'there are things which do not exist' involves two quantifiers: a committing one (associated with existence) and a non-committing one (associated with being). I will not discuss this view in detail, for two reasons. The first is that it is implausible to regard claims about what has being to be 'non-committing'. If you really want a non-committing quantifier - and I shall argue below that our quantifiers are non-committing - then it should commit us neither to the existence nor to the being of someting. The second reason is that 'there is' is not, on the face of it, a natural language quantifier phrase. So we need good reasons for seeing it as 'really' a quantifier." (s. 54)

V těchto pasážích se jasně ukazuje to, co jsem vyčítal Cranovi již výše: jeho nezájem o vlastní ontologický status objektů myšlení, resp. těch objektů myšlení, které jsou neexistujícími věcmi. Podle Crana je možné říci beze sporu 'there are things that have no being'. Ano, ale jen když 'mít bytí' interpretujeme jako reálné či aktuální. Co když ale ono 'mít bytí' interpretujeme jako "být objektem myšlení"? V této interpretaci je potom nutně sporné tvrdit, že jsou věci, které nemají žádné bytí (ani pomyslné). (Tento tradiční argument nazývám "ontologický důkaz existence pomyslných jsoucen"). Van Inwagen se možná mýlí, když říká, že existují dva typy kvantifikátorů - protože možná 'there is' není kvantifikátor (jak si myslí Crane). Mně ovšem nejde o filosofii jazyka: i když v přirozeném jazyce 'there is' nenfunguje jako kvantifikátor, přesto souhlasím s van Inwagenem, že je možné rozlišovat mezi závazným a nezávazným kvantifikátorem, které tím pádem vyjadřují "reálné bytí" (ontologicky závazné) a pomyslné bytí (ontologicky nezávazné). Věci, které mají pouhé pomyslné bytí jsou tím, čím je nazývá Crane: pouhé objekty myšlení. Tyto objekty ale nejsou čiré nic, jak má podle všeho Crane za to. Jsou přeci myšleny; jsou to předměty Cranova univerza diskurzu. Čiré nic by tedy muselo být něco, co není ani myšlené (Čiré nic tedy striktně vzato nemůžeme myslet, respektivě můžeme ho myslet pouze tak, že odhlédáme od faktu, že ho zrovna myslíme). 

(2) Lze přijmout standardní pojetí a přitom přijímat i distinkci mezi bytím a existencí. (Aniž by tím problém s pravdivostí vět (S) byl touto distinkcí jako takovou vyřešen).

Distinkce mezi bytím a existencí totiž může nabýt podoby zcela "neškodné" a přijatelné pro kohokoli, vč. Quina:

Meinong's distinction is intended to express the idea that there are different kinds of ways or modes of being. Although contemporary philosophers occasionally ridicule the idea that there are different modes of being ... the phrase has a perfectly unexceptional reading, and the idea it expresses should be accepted by everybody. Some of those who believe in events, for example, consider them to be entities which are temporally extended over time, and which have temporal parts. This is the mode of being of events as opposed to the mode of being of material objects, which have no termporal parts. ... At least with regard to the distinction between being and existence, then, Meinong's view is only terminologically different from the Quinean view. For the Quinean can distinguish between concrete and abstract objects, just as Meinongian can distinguish between existing and subsisting obejct. Each of them will agree that there are such objects, but the Quinean will say that the abstract objects exist in as much as the concrete ones do. The Quinean and the Meinongean can agree about what has being, they just dissagree about how to use the word 'exist'. There should, therefore, be no dispute between the Quinen and the Meinongean about whether there are diferent modes or kinds of being. The only dispute is whether different modes of being are decribed in terms of (say) contrast between existence or subsistence, or in some other way. And this might indeed be a verbal dispute." (s. 53)

Reálný nesouhlas mezi Meinongiány a Quiniány prý leží jinde než v rozlišení mezi bytím a existencí. Totiž v tom, zda je možné přijmout Meinongovu tezi, že některé objekty myšlení nemají vůbec žádné bytí. Podle raného Russella toto není možné - "being is that which belongs to every conceivable term, to every possible object of thought ... " (The Principles of Mathematics, 1903, par 427). Naopak podle Crana je Meinongův názor na věc zcela plauzibilní:

"Meinong (1904) did draw a distinction between being and existence, and held that only spatiotemporal things exist. Non-spatiaotemporal things - like numbers, propositions ('objectives' in Meinong's terminology) - do not exist. Rather, they have a different mode of being, which Meinong called subsistence. But in addition to these entities, there are also things that have no being at all, neither existence nor subsistence. There are the objects of thought which are 'beyond being' (Meinong 1904; Priest 2005). ... Meinong's view that not everything we think about (not every object of thought) has being is surely more plausible than Russell's. Of the many things that can be said about the concept of being, one obvious connection is with the idea or reality: what has being is what is real, it is an inhabitant or part of reality. Not everything we think about is part of reality, despite what Russell says: the Homeric gods are not. Neither are non-existent biblical characters. Not only do they not exist, but they also have no reality, they are not beings. Whatever we want to say about the vexed questions of being, this at least seems obvious. So we should reject Russell's 1903 view." (s. 51)

Odmítnutí tohoto rozlišení (jak to činí Quine) nám ovšem nijak nepomůže v problémech se (S):

"If we can think about things that have no being at all, then the problem posed by (S) remains. Distinguishing between being and existence does not help n solving the problem posed by (S). On this the Quineans are right. But rejecting the distinction in the way just indicated does not make the problem dissapear either. For the problem arose because (S) seemed to be a straightforward generalization from 'Abraham did not exist, Jesus did' etc. And yet (S) expresses a contradiction. Insisting that there is no distinction between being and existence does not show us how to avoid this contradiction." (s. 52)

(Mimochodem: Crane poukazuje na některé ironie ve vývoji Russelova myšlení: svůj názor z r. 1903 Russell prý připisuje Meinongovi, srv. My Philosophical Development, 1959: 64. Naopak s Meinongovým názorem Russell souhlasí, aniž si uvědomuje, že je Meinongův, srv. Intro to Math Philosophy, 1919: 169-70)      

K této diskusi bych ještě dodal toto: Crane tvrdí, že pro standardní pojetí a problém s větami (S) je rozlišení mezi existencí a bytím irrelevantní. Zcela irrelevantní ovšem toto rozlišení přeci není. Mírně upravené standardní pojetí plus rozlišení bytí-existence řeší problém s pravdivostí vět (S) poměrně přímočaře. Existenční kvantifikátor vyjadřuje ontologicky nezávazné bytí; jen některé věcí v univerzu diskurzu reálně existují, což lze vyjádřit speciálním predikátem, např. E!

ZAVĚR

Co říci na závěr? Cranův příspěvek, jakkoli jinak vynikající, je příspěvkem spíše k analýze některých aspektů přirozeného jazyka, než k aristotelské metafyzice. Zásadní otázky - metafyzická povaha myšlených objektů, povaha existence, atd. jsou zmíněny, ale Crane se s nimi nijak hlouběji nevyrovnává.

Tahko - Tahko (Na obranu Aristotelské metafyziky)

Ve svém příspěvku "Na obranu Aristotelské metafyziky" se Tahko zabývá metodologií metafyziky spíše než jejím obsahem. Kromě úvodu má Tahkův příspěvek tři části.

I.

V první části se Tahko předběžně vyrovnává s neo-Quineovským či spíše neo-Carnapovským pojetím, podle něhož se metafyzika zabývá tím, k jakému typu entit nás naše teorie zavazují. Toto pojetí dále rozvíjí a precizuje Thomas Hofweber  pomocí rozlišení mezi interním a externím čtením existenčního kvantifikátoru (viz jeho příspěvek v Metametaphysics 01.12.2012; Hofweber se zde evidentně inspiruje Carnapem, 10.08.2009). Interní čtení existenčního kvantifikátoru nás ontologicky nezavazuje, pouze slouží k inferencím v rámci nějaké domény, např. čísel či propozic. Externí čtení nás naopak zavazuje. Metafyzika pak spočívá v rozhodnutí, zda přijmout interní či externí čtení kvantifikátoru. Toto rozhodnutí ovšem činí metafyzika podle Hofwebera pomocí "metod používaných při studiu jazyka a podobných témat." (Metametaphysics, s. 287) Proti tomuto pojetí Tahko uvádí dva předběžné argumenty. Za prvé, metafyzika se tímto stává jakousi ne příliš zajímavou verzí lingvistiky. Za druhé, metafyzika se podle řady jejích představitelů (např. Fine) zabývá spíše podstatou věcí, než jen tím, zda jsou. Že např. čísla v nějakém smyslu jsou, je předpokladem, abychom vůbec mohli začít dělat metafyziku. Spornou otázkou je, zda jsou čísla reálná a zda (reálně) existují či nikoli. Metafyzika se tedy zabývá podstatou věcí a dále jejich základností (ground) a závislostí (dependency) - které věci jsou základem kterých, které věci (existenčně) závisí na kterých. Hofweber a jiní neo-Carnapovci toto pojetí metafyziky odmítají. Jedná se podle nich o "esoteriku", o používání slov jako je "reálný" či "základní" v podivných, neznámých významech. Tahko samozřejmě Hofweberovo pohrdání "esoterickou metafyzikou" nesdílí, nicméně uznává, že je třeba "esoterické pojetí" metafyziky lépe vyjasnit, o což se pokouší v závěrečné části svého příspěvku.

II.

V druhé části příspěvku se Takho zabývá naturalizovatelností metafyziky, především v odpovědi na výtky prezentované v knize Every Thing Must Go (Oxford 2007) od Jamese Ladymana a Dona Rosse. Podle Ladymana a Rosse "neoscholastická" metafyzika, což zahrnuje i současnou analytickou metafyziku, ignoruje nejnovější poznatky věd a spoléhá se na různé křeslové intuice (armchair intuitions) a a priori. Ladyman a Rosse poukazují na řadu metafyzických intuic, které věda falsifikovala. Tahko namítá, že i ve vědě se pracuje s intuicí, což koneckonců přiznává i Ladyman a Rosse. Vědecké intuice jsou podle nich:

"the experienced practitioner's trained ability to see at a glance how their abstract theoretical structure probably - in advance of essential careful checking - maps onto a problem space." (2007: 15) 

a nejsou brány jako evidence, ale pouhý heuristický nástroj. Tahko na to namítá, že stejným způsobem bere intuici řada metafyziků, tedy že není nutné brát metafyzické intuice jako neomylnou evidenci:

"The intuitions themselves are at best only prima facie evidence: careful study, or in some cases empirical research, is required before they can be accepted. But it is certainly a naive view of metaphysics to assume that metaphysicians simply take their intuitions at face value and leave it at that - generally a book-length study follows!" (p. 34)

Nechme ale intuice intuicemi a podívejme se na a priori. Tahko schvaluje pojetí E. J. Lowa, podle něhož metoda metafyziky spočívá v a priorním náhledu do možností, z nichž empirická věda vybírá ty, které jsou aktuálně realizované:

"... most proponents of (neo-)Aristotelian metaphysics at least contend that some kind of a priori inquiry is possible. One acount about the role of this inquiry comes from Lowe (The Possibility of Metaphysics, 1998), who suggests that metaphysics studies the realm of metaphysical possiblity - the space of the possible fundamental structures of reality - but we also need empirical science to determine which if the possible structure corresponds with the actual world. This is one way to understand the Aristotelian conception of metaphysics: the first philosophy studies the fundamental structure of reality, possibility strictly in virtue of being qua being, but we need the second philosophy, the special sciences, to determine how this structure is reflected in the actual world." (s. 35)

Ladyman a Ross ovšem odmítají možnost a priorního zkoumání toho, co je metafyzicky možné:

"We differ with Low on how this task is to be accomplished, because we deny that a priori inquiry can reveal what is metaphysically possible. Philosophers have often regarded as impossible states of affairs that science has come to entertain. For example, metaphysicians confidently pronounced that non-Euclidean geometry is impossible as a model of physical space, that it is impossible that there not be deterministic causation, that non-absolute time is impossible, and so on. Physicists learned to be comfortable with each of these ideas, along with others that confound the expectations of common sense more profoundly" (2007: 16-17) 

Tahko namítá, že toto odmítnutí předpokládá, že apriorní zkoumání je neomylné. Tak tomu ale vůbec být nemusí. Kant udělal chybu, když měl za to, že Eukleidovská geometrie je jediná možná a bylo to koneckonců apriorní zkoumání matematiků jako je Gauss či Riemann, co vedlo k objevu geometrie ne-Eukleidovské. Není to tak, že by empirická věda jednoduše určovala metafyziku (jak mají za to Ladyman a Ross), spíše je to tak, že jen díky předchůdnému metafyzickému zkoumání lze vůbec s nějakými vědeckými hypotézami přijít. K otázce vztahu metafyziky a (empirické) vědy, píše jinak Tahko toto:

"I think that philosophy is indeed the queen of the sciences. However, this in no way entails that one needs to be educated in metaphysics to be able to pursue metaphysical questions or to gain access to metaphysical truths - there is no doubt that it will help, but it is not necessary. Moreover, I do not think that philosophy is the queen of the sciences because it is concerned with what reality is REALLY like: I think that both philosophy and science are concerned with reality in this capitalized sense. In fact, this is why I take metaphysics and science to be continuous. It should be emphasized here that when I say that metaphysics and science are continuous, I do not mean it in the sense that they would both have exactly the same agenda. Rather, I mean that we could not really engage in one without the other, that is, we could not get very far in our inquiry into the nature of reality with just one of these disciplines. Because of this, it might be better to say that metaphysics and science complement each other." (p. 33)

Svůj nesouhlas s Ladymanem a Rossem shruje Takto takto:

"... the call for naturalization is deeply mistaken: not only is Aristotelian metaphysics already naturalized, it is also a necessary precursor of all scientific activities." (s.27)

Co k tomu říci? S Tahkem souhlasím téměř ve všem, co v této druhé části říká: intuice ani apriorní zkoumání by neměly být brány naivně jako neomylná evidence; i jen formulace vědeckých hypotéz má své metafyzické předpoklady (tj. metafyzika, byť implicitní, je nevyhnutelná); metafyzikové i vědci zkoumají (či měli by zkoumat) stejnou realitu a tudíž jejich výsledky by měly být komplementární, atd. Svůj nesouhlas vidím v dvojím:

(1) Nesouhlasím s Tahkem v tom, že by metafyzika musela být nějak "naturalizovaná". Tedy alespoň pokud tím Tahko myslí to, co se tím běžně myslí, tj. omezená na to, co je součástí přírody. Pokud se např. neukáže pojem anděla či Boha jako metafyzicky nemožný, proč by neměl být metafyzik otevřen tomu, že některá jsoucna nejsou součástí přírody a nejsou dostupná současným empirickým vědám? Bůh je koneckonců jedním z hlavních témat tradiční metafyziky. 

(2) Klást empirickou vědu jako jediného "partnera v diskusi" vůči metafyzice přehlíží důležitou roli běžné zkušenosti. Z ní totiž věda vychází a tu různě rozšiřuje či reviduje ve světle nové evidence (mikroskop, dalekohled, urychlovače, atd.). Nicméně ani při sebevětší revizi či rozšíření běžné zkušenosti nemůže empirická věda tuto zkušenost zcela nahradit či vytlačit. Často je to právě reflexe nad běžně dostupnou zkušeností, např. změny, predikace, příčinnosti, atd. která dává základní podnět k tvorbě metafyzických teorií a žádná nová evidence empirické vědy k tomu nějak zásadně nepřispívá. Bylo by tedy lépe říci, že "metaphysics and experience, whether common or scientific, complement each other."

III.

Konečně ve třetí části svého příspěvku se Tahko zabývá epistemologií či metodologií metafyziky. Vzhledem k tomu, že je podle Tahka (v návaznosti na Lowa) úkolem metafyziky rozvrhnout metafyzické možnosti, je pro něho zásadní výzvou modální epistemologie. Jak můžeme spolehlivě prozkoumat metafyzické možnosti? Jednou z nutných podmínek je představitelnost (conceivability), ovšem nejedná se o podmíku dostatečnou - umíme si představit i nemožnosti, aniž víme, že se jedná o nemožnosti. 

Tahko dále odmítá pojmovou analýzu jakožto dostatečné vodítko k prozkoumání metafyzických možností a poukazuje na to, že zdrojem modality je esence či přirozenost: 

"The a priori work required ... does not concern an analysis of the concepts of 'mass' and 'energy', but rather the natures of mass and energy. Einstein's insight was that really we are only talking about the nature of one thing, namely energy; mass energy, which we observe as matter, is just one of many forms of energy. In the terminology of Aristotelian metaphysics, it would appear to be a part of the essence of energy that it can exist in many forms, one of them being mass energy." (s. 41)

Podobně je třeba nejen empirického, ale i apriorního (ale nepojmového) zkoumání k tomu, abychom rozhodli o tom, např. zda je atomové číslo součástí esence prvků (srv. článek Roberta Hendryho, 2006), zda je pravdivá teze o identitě mozku a mysli, či zda vlnová funkce kvantové mechaniky je užitečnou matematickou fikcí či realitou. 

Podařilo se Tahkovy objasnit metodologii metafyziky, či alespoň modální epistemologii? Nikoli. Tahko je si toho ovšem sám vědom. V závěru naznačuje, jak by bylo možné dále téma rozvinout a odkazuje na své další články:

"Some difficult questions about the epistemic role of a priori inquiry remain. From what has been said above, it may still seem that we are dealing with some sort of mysterious rational intuition, since a priori inquiry provides the parameters for any interpretation of empirical data while also being self-corecting. Even given fallibilism, there remains a problem concerning the justification of the criteria usd to evaluate a priori propositions. But here as well I believe that Aristotelian metaphysics has a long tradition of research, for the Aristotelian categories are central to the task of determining the criteria by which we judge both empirical and rational information. Several chapters in this volume discuss either the categorical structure of reality in general or specific categories; this is exaclty the type of reasearch needed to examine the foundations of metaphysics. It should be emphasized thought that this research goes hand in hand with empirical research: there is a bootstrapping relationship between a priori and a posteriori inquiry, an we cannot engage in one without the other (Tahko 2008). Certain a priori principles, such as the ones emerging from the categorical structure of realitz, may be more fundamental, and it is perhaps with these principles that the bootstrapping begins. One of the obvious candidates for such a fundamental principle - one that Aristotle certainly considered to be fundamental - is the law of non-contradition" s. 42 (cf. Tahko 2009, 29.08.2009 a 20.05.2010)

Co říci k této třetí části?

(1) Odmítám Lowe-Tahkovu dělbu práce, při níž metafyzika zkoumá možnosti a věda aktuálnosti, což mimochodem připomíná pojetí Sebastiana Izquierdo (srv. 06.07.2011). Nejsem si jist, zda metafyzika zkoumá existenci jen v abstrakci od aktuálnosti; navíc se metafyzika dopracovává k nutně aktuálnímu jsoucnu (Bohu).

(2) Lowe-Tahko se dále výslovně hlásí k tezi, že "possibility precedes actuality" (s. 39). Není příliš zřejmé, co je tímto myšleno, ovšem někteří recenzenti (Koons) z tohoto důvodu označují Tahkovo pojetí za "platónské" spíše než aristotelské a poukazují na aristotelštější alternativy (metafyzické možnosti odvozené z aktuality, srv. Alexander Pruss, Actuality, Possibility and Worlds, Continuum 2011)

(3) Tahko příliš bryskně odsuzuje pojmovou analýzu a klade ji do protikladu k náhledu do esencí či přirozenosti věcí. To je dané tím, že nemá vypracovanou teorii pojmů, která v realistickém pojetí má právě vazbu na esence věcí. Pojmová analýza "není odtržená od reality", jak je tomu v současných běžných, ne-realistických pojetí pojmů. (Celou tematiku má brilantně promyšlenou Lukáš Novák v řadě svých pracích, jak je Úvod do logiky, Scire Deum esse, online např. "Virtuální obsaženost namísto syntetických a priori jako vysvětlení možnosti metafyziky")

Tahko - Fine (Co je metafyzika)

Kit Fine (New York) se ve svém příspěvku pro Tahkovu knihu (30.11.2012) věnuje tématu "Co je metafyzika?" Fine identifikuje pět odlišností, které společně charakterizují metafyziku a odlišují ji od jiných forem bádání:

1. apriornost metod
2. obecnost subjektu zkoumání
3. transparentnost pojmů (viz níže) 
4. eidicta (hledání podstaty věcí)
5. základnost (hledání základních pravd)

Ad 1:
"The claims of science rest on obervation; the claims of metaphysics do not, except perhaps incidentally. Its findings issue from the study rather than from the laboratory." 9

Ad 3:
"Roughly speaking, a concept is transparent if there is no significant gap between the concept and what it is a concept of. Thus there is a significant gap between the concept water and the substance H2O of which it is a concept but no significant gap between the concept identity and the identity relation of which it is a concept." s. 9

(Zde objasňuje Fine jednu z možných definic transparentnosti)
"Epistemic transparency, whether for terms or for concepts, is both a global and an epistemic phenomenon. But it might be thought to have a basis in the local and modal features of the individual concepts and terms themselves. Consider Kripke's famous example of what being H2O. This statement signifies a necessary truth and yet is a posteriori. Why? It might be thought that this is because of the character of the concept of water (and perhaps also of H2O). For what the concept is a concept of is hostage to the empirical facts. In this world it is a concept of H20 but in another world, in which XYZ falls from the sky and fills the oceans etc., it will be a concept of XYZ. 
      Say that a concept of x is modally transparent if it is necessarily a concept of x and that otherwise it is modally opaque. Thus the concept of identity will be modally transparent since it is necessarily a concept of identity while the concept of water will not be modally transparent since it will not necessarily be a concept of water (i.e. of H2O)." s. 23

Finova diskuse je poměrně náročná (což nepřekvapuje - Fine je profesorem filosofie a matematiky a editorem Journal of Symbolic Logic). Třebaže celkově vzato s Finem souhlasím, mám jisté připomínky a dotazy ohledně podmínek 1 a 3.

1. V jakém smyslu mluví Fine o "apriornosti metod"?
Současní autoři (patrně pod vlivem Kanta) nerozlišují mezi apriorností pojmů a apriorností poznatků. I v případě, že veškeré naše pojmy jsou aposteriorní (tj. získané ze zkušenosti), můžeme poznatky získávat apriorně, tj. reflexí nad těmito pojmy. Fine např. uvádí následující odvození metafyzického principu (3):

(1) red and green are two distinct determinates of the determinable color
(2) distinct determinates of a determinable are incompatible
(3) if distinct determinates of a determinable are incompatible then they are by their very natures incompatible

Souhlasil by Fine, že (3) je apriorní poznatek, který se ovšem skládá z aposteriorních pojmů?

3. V jakém smyslu je možné differencovat mezi "transparentními" a "netransparentními" pojmy?
Nezdá se mi správné říci, že pojem vody je "netransparentní", tj. jako bychom nevěděli, jaký je jeho obsah. Příklad, který Fine uvádí spíše ukazuje, že máme pojem vody, v němž uvažujeme dvě pojmové známky, totiž fenomenální (to tekuté, co pijeme a padá z nebe) a strukturní (H2O). Jedna z těchto známek byla "přidána" do pojmu až po objevu chemické struktury vody. Jedná se o známku, která vynucuje známku fenomenální (třebaže nejspíš nikoli naopak). Co je zde netransparentního? Problém možná vězí v obratu "pojem x". Fine nerozlišuje mezi formálním a materiálním předmětem - a zatímco formální předmět (aspekt věci, který je pojmem vyjádřen) nutně spadá pod svůj pojem, materiální předmět (věc vzatá se vším všudy) může mít nejrůznější další vlastnosti, které které daný pojem nevyjadřuje. ... Nicméně když nad tím tak ještě jednou přemýšlím, jak by toto rozlišení Fineovi pomohlo? ... Abych to shrnul: zdá se mi, že Fine je na stopě něčeho důležitého, když říká, že např. pojem vody je na rozdíl od pojmu identity "hostage to the empirical facts". Nicméně mám dojem, že Fine neposkytnul správnou definici transparentnosti a netransparentnosti.

Chalmers et al: Metametaphysics

Ve čtvrtek jsem zmiňoval knihu Davida Chalmers et al. Metametaphysics: New Essays on the Foundations of Ontology (Oxford UP, 2009). (Srv. NDPR; starší příspěvky k metametafyzice: 26.05.2011). Pro orientaci, zde je synoptický přehled obsahu tohoto důležitého sborníku:

1. Introduction: A Guided Tour of Metametaphysics (David Manley)
   1. Worrying about Metaphysics
   2. Themes from Carnap and Quine
   3. Verbal Disputes
   4. No Determinate Truth Value?
   5. Epistemic Pessimism
   6. Easy Answers
   7. Defending Mainstream Metaphysics
   8. Reforming Metaphysics
   9. Conclusion
2. Composition, Colocation, and Metaontology (Karen Bennett)
   1. 'That's a Stupid Question'
   2. Three Kinds of Dismissivism
   3. A Methodological Suggestion
   4. Two Metaphysical Disputes
       4.1. Constitution
       4.2. Composition
       4.3. Preliminary Analogies
   5. Difference Minimization I: Downplaying Excess Ontology
   6. Against Semanticism
       6.1. Hirsch's Notion of a Verbal Dispute
       6.2. The Linking Principles are not Analytic
   7. Difference Minimization II: Up-Playing Expressive Power
       7.1. The Nihilist
       7.2. The One-Thinger
   8. The Costs of Up-Playing Expressive Power
   9. Problems Rearising for the Low-Ontologist
   10. The Third Dismissive Attitude
3. Ontological Anti-Realism (David J. Chalmers)
   1. Introduction
   2. Ontological and Ordinary Existence Assertions
   3. Disagreements in Commonsense Ontology
   4. Disagreements in Ontological Theory
   5. Ontological Realism and Ontological Anti-realism
   6. Lightweight and Heavyweight Realism
   7. Against Lightweight Realism
   8. Against Heavyweight Realism
   9. Models, Worlds, and Domains
   10. An Analysis of Ordinary Existence Assertions
   11. An Analysis of Ontological Existence Assertions
   12. Questions and Objections
   13. Conclusion
4. Carnap and Ontological Pluralism (Matti Eklund)
   1. Introduction
   2. External and Internal Questions
   3. The Shalowness of Ontological Questions
   4. Ontological Pluralism
   5. Was Carnap an Ontological Pluralist?
   6. Semanticism
   7. Against Ontological Pluralism
   8. On Some Replies to the Foregoing Arguments
   9. A Different Route? 
5. The Question of Ontology (Kit Fine) 
6. The Metaontology of Abstraction (Bob Hale and Crispin Wright)
7. Superficialism in Ontology (John Hawthorne)
   1. Verificationism
   2. Intensional Issues
   3. Hyperintensional Issues
   4. Conclusion
8. Ontology and Alternative Languages (Eli Hirsch)
   1. Introduction
   2. Alternative Languages
   3. Verbal Disputes and Interpretive Charity
   4. The Demand for a Semantics
   5. Platonism versus Nominalism
   Appendix: Duran's Dilemma (a parable)
9. Ambitious, Yet Modest, Metaphysics (Thomas Hofweber)
   1. What can Metaphysics Hope to do?
   2. Ontology as Esoteric Metaphysics
   3. Ontology as Egalitarian Metaphysics
      3.1. Polysemous Quantifiers
      3.2. Non-Referential Singular Terms
      3.3. Internalism vs. Externalism
      3.4. Internalism about (Talk about) Natural Numbers
      3.5. Internalism about (Talk about) Properties and Propositions
      3.6. A domain for Ontology
   4. The Answer to the Ontological Question
   5. The Prospects for Ontology
10.Ways of Being (Kris McDaniel)
   1. Introduction
   2. Senses of "Being", Ways of Being
   3. Theodore Sider Meets Martin Heidegger
   4. Heidegger and the Ontological Deflationist
   5. Ways of Believing in Ways of Being
   6. Some Brief Remarks on Other Ontological Debates
      6.1. Subsistence Revisited
      6.2. Possibilism 
11. Metaphysics after Carnap: The Ghost Who Walks? (Huw Price)
   1. The Car Nap Case
   2. Carnap's Deflationism
   3. Quine's Defense of Metaphysics - The Bad News
   4. Against Pluralism?
   5. Carnap, Quine and Ryle on the "Mixing of Spheres"
   6. Sving Ontology?
   7. Is the an Argument from Indispensability?
   8. How Metaphysical is Modal Realism? 
12. On What Grounds What (Jonathan Schaffer)
   1. Three Conceptions of Metaphysical Structure
        1.1. The Quinean View: On What There is
        1.2. The Aristotelian View: On What Grounds What
        1.3. Metaphysical Structures: Flat, Sorted, and Ordered
   2. Three Arguments for Ordered Structure Plus Permissivism
        2.1. Permissivism: The Triviality of Existence Questions
        2.2. Ordering: The Importance of Dependence Structure
        2.3. Substantial Presuppositions: The Quinean Method Presupposes Aristotelian Structure
   3. Towards a neo-Aristotelian Framework
        3.1. The Grounding Family
        3.2. Grounding Itself
        3.3. Illustration: A neo-Aristotelian Metaphysics
13. Ontological Realism (Theodore Sider)
   1. The Ontology of Composite Material Objects
   2. Losing One's Nerve
   3. Forms of Ontological Deflationism
   4. Blame the Predicates or the Quantifiers?
   5. Quantifier Variance
   6. Other Ways to be Shallow
   7. Structure
   8. Regimentation of Talk of Structure
   9. Logical Structure
   10. Quantificational Structure
   11. Reply to the Deflationist
   12. What Should We Believe?
14. Ontology, Analyticity, and Meaning: the Quine-Carnap Dispute (Scott Soames)
    1. Ontological Commitment and Abstract Objects in "On What There is"
    2. Ontology and the Rejection of Metaphysics in "Empiricism, Semantics and Ontology"
    3.  Abstract Objects and the Role of Analyticity in "Empiricism, Semantics and Ontology"
    4. "Two Dogmas" and Beyond: Quine and Carnap on Meaning, Reference, and Analyticity
    5. The Relevance of Quine's Holism to the Dispute over Analyticity and Ontology
    6. Extracting Posibite Lessons about Ontology from the Debate
15. Anwerable and Unanswerable Questions (Amie L. Thomasson)
   1. Problems about Reference
   2. Questions about Identity and Persistence
   3. Questions about Existence
   4. Specific Existence Questions
   5. Generic Existence Questions: Three Ways of Looking at Things
       5.1. Sortal Uses
       5.2. The Covering Use
       5.3. The Alleged Neutral Use
   6. Quantification and Existence Questions
   7. The Metaphysician's Work 
16. Being, Existence, and Ontological Commitment (Peter van Inwagen) 
   Thesis 1. Being is not an activity
   Thesis 2. Being is the same as existence
   Thesis 3. Existence is univocal
   Thesis 4. The single sense of being or existence is adequately capture by the existential quantifier of formal logic 
17. Must Existence-Questions have Answers? (Stephen Yablo)
    1. Introduction
    2. Goals and Desiderata
    3. Ontology Recapitulates Philology
    4. Counting as False
    5. Counting as True
    6. Nominalistic Ramifications(?)
    7. Platonistic Ramifications(?)
    8. Quizzicalistic Ramifications(?)
    9. Extent of the Phenomenon

Na první pohled mě nejvíce zaujaly příspěvky Kit Fina, Kris McDaniela, Jonathana Schaffera, Amie Thomasson, a Peter van Inwagena.

Tahko: Contemporary Aristotelian Metaphysics

Zde je synoptický obsah Tahkovy knihy:

1. What is metaphysics? (Kit Fine)
1.1. Foundational aims of metaphysics
1.2. Subject-matter
1.3. Generality
1.4. Eidicity
1.5. Transparency and aprioricity
1.6. The possibility of metaphysics

2. In defense of Aristotelian metaphysics (Tuomas E. Tahko)
2.1. Introduction
2.2. Shoes and ships, and sealing wax
2.3. Naturalizing Aristotelian metaphysics
2.4. The methodology of Aristotelian metaphysics

3. Existence and quantification reconsidered (Tim Crane)
3.1. Introduction
3.2. The problem
3.3. Two irrelevant ideas
3.4. Quantification in natural language
3.5. Domains of quantification and universes of discourse
3.6. Existential sentences: 'there'
3.7. Conclusion: Logic and ontology

4. Identity, quantification, and number (Eric T. Olson)
4.1. The quantificaiton and identity of principles
4.2. The uncountability thesis
4.3. Portions of stuff
4.4. Arguments for the uncountability of portions
4.5. The countability of portions
4.6. Numerical and quasinumerical desciptions
4.7. The number of things

5. Ontological categories (Gary Rosenkrantz)
5.1. Metaphysics and categories
5.2. Ontological taxonomies
5.3. Conditions on a predicate's properly expressing an ontological category

6. Are any kinds ontologically fundamental? (Alexander Bird)
6.1. Introduction
6.2. Kinds in Lowe's Four-category ontology
6.3. Do laws require kinds?
6.4. Kinds as combinations of properties
6.5. The inference problem
6.6. Conclusion

7. Are four category two too many? (John Heil)
7.1. Universals as an acquired taste
7.2. What are universals?
7.3. What universals are said to be?
7.4. Universals as explanatory
7.5. Dispositionality
7.6. Kinds real and nominal
7.7. Three little puzzles
7.8. One more shot at universals

8. Four categories - and more (Peter Simons)
8.1. Four categories
8.2. Disputes over categories
8.3. Two kinds of categories
8.4. Factors: grounds of categorial distinctions
8.5. Some factored ontologies
8.6. Categorial flexibility
8.7. The need for more than four categories
8.8. Basic relations
8.9. A vision of metaphysics

9. Neo-Aristotelianism and substance (Joshua Hoffman)
9.1. Aristotle on substance and ontological categories
9.2. Aristotle's analyses of substance
9.3. Aristotelian and neo-Aristotelian theories of substance
9.4. Chisholm's neo-Aristotelian theory of substance
9.5. Lowe's neo-Aristotelian theory of substance
9.6. The Hoffman/Rosenkratz neo-Aristotelian theory of substance
9.7. Conclusion

10. Developmental Potential (Louis M. Guenin)
10.1. The concept of potential
10.2. Dispositional characterization
10.3. Probabilistic modelling of manifestation
10.4. A Quinean attack
10.5. Defense against attack
10.6. Is developmental potential irreducibly probabilistic?

11. The origin of life and the definition of life (Storrs McCall)
11.1. Life's origin, and the division between life and non-life
11.2. The persistence of pattern in single-celled organisms
11.3. The 4D pattern hypothesis
11.4. Conclusion: genetic information and the role of DNA

12. Esence, necessity, and explanation (Kathrin Koslicki)
12.1. Introductory remarks
12.2. Fine's non-modal conceptions of essence
12.3. The causal role of essences in Aristotle's philosophy of science
  12.3.1. Deduction, demonstration, and definition
  12.3.2. Aristotle's explanatory method in biology
     12.3.2.1. Case-study: the multiple stomachs of camels
     12.3.2.2. Telos, matter, and habitat 
12.4. Conclusion

13. No potency without actuality: the case of graph theory (David S. Oderberg)
13.1. Introduction
13.2. The regress/circularity objection
13.3. Graph theory and Dipert's discontents
13.4. Assymetric graphs to the rescue?
13.5. Conclusion

14. A neo-Aristotelian substance ontology: neither relational nor constitutent (E. J. Lowe)
14.1. Constituent versus relational ontologies
14.2. Troubles with transcendentism and hylemorphism
14.3. The four-category ontology
14.4. The four-category ontology is not a relational ontology
14.5. The four-category ontology is not a constituent ontology

Z uvedeného přehledu je patrné, že by bylo možné Tahkovu knihu rozdělit na několik částí: metametafyzika (1-2), kvantifikace (3-4), ontologické kategorie (5), čtyřkategoriální ontologie E. J. Lowa (6-8, 14), substance (9), biologie (10-11), essence (12), aktualita/potencialita (13).  Největší pozornost je věnována metafyzice E. J. Lowa (kniha koneckonců vznikla z podnětu konference k jeho filosofii na Univerzitě v Buffalu, 8-9. dubna 2006).

Tahko: Contemporary Aristotelian Metaphysics

Na první pohled by se mohlo zdát, že současná analytická metafyzika vzkvétá. Z čistě kvantitativního hlediska neuplyne měsíc, kdy by v nějakém prestižní nakladatelství nevyšla kniha k metafyzice. Nicméně na druhý pohled je patrné, že stav současné metafyziky není zcela uspokojivý. I v případě, že uznáme, že metafyzika již pohřbila své domnělé hrobníky (Kant, Wittgenstein, Carnap, atd.), je zřejmé, že v rámci analytické tradice se zatím nejedná o dobře založenou disciplínu. Logika, etika, filosofie jazyka, epistemologie, a další filosofické disciplíny mají poměrně nekontroverzní systematický rozvrh hlavních problémů a přístupů, v jehož rámci se pak odehrávají partikulární zkoumání a kontroverze. Podobný plán zatím, zdá se, chybí současné analytické metafyzice, alespoň pokud hledíme na tuto disciplínu jakožto na kolektivní projekt. (srv. 16.05.2011)

Mezi první kolaborativní snahy o vyjasnění toho, co je a co má být metafyzika v analytické tradici, patří kniha Davida Chalmerse et al. Metametaphysics (Oxford, 2009). Tato kniha (kromě jiných nedostatků) věnuje neúměrně velkou pozornost post-pozitivistickému, Quineovskému pojetí metafyziky (k tomu pojetí srv. 17.08.2009 a jiné zápisy, později integrované do mého článku v Aithéru).

V této situaci je tedy třeba uvítat další knihu, která se zabývá podstatou metafyziky, nyní dokonce se specifickým zaměřením na aristotelskou metafyziku. Jedná se o Tahkovu knihu Contemporary Aristotelian Metaphysics (Cambridge, 2012) (srv. NDPR).

Kolín nad Rýnem: Duns Scotus

Dnes jsem navštívil hrob bl. Dunse Scota v minoritském kostele:

Z druhé, západní strany je slavný, lakonicky znějící epitaf (Scotia me genuit, Anglia me suscepit, Gallia me docuit, Colonia me tenet):

Den jsem ale jinak strávil na Thomas Institut, především kvůli rešerší literatury k Avicennovi.

Kris McDaniel - interview

Kris McDaniel je autorem několika brilantních článků z analytické metafyziky - obhajuje v nich mj. mody bytí, tj. ideu, že být či existovat lze různými způsoby. McDaniel tuto ideu hájí víceméně nezávisle na tradici (byť si je vědom autorů jako Tomáš, Suárez či Heidegger), v kontextu daném současnou analytickou metafyzikou (autory jako např. Quine, Lewis či Sider).

O tom ale zatím nechci psát. McDaniel poskytl interview pro "New Apps Blog", z něhož mě zaujalo několik pozoruhodností ohledně životního stylu filosofů. Zatímco je u profesionálních filosofů poměrně běžné, že  jejich život se promítá do jejich filozofování, ale ne naopak, u McDaniela je tomu podle jeho slov tak, že jeho filosofování se promítá do ostatních oblastí jeho života, ale ne naopak - např. McDaniel skládá hudbu o filosofii, třebaže o hudbě nefilosofuje.

Swinburne na FÚ

Z dopoledního semináře o aposteriorních důkazech Trojice (komentáře možná ještě doplním):