pátek 31. října 2014

Jeden den na Notre Dame

V rámci konference o chudobě byl dnes den bohatý na příspěvky mimořádných osobností.

Alisdair MacInyre mluvil na téma “bezohlednost” (heedlessness). Bezohledností označoval slepotu vůči strukturálním nespravedlnostem a lékem na ní jsou prý odbory, (veřejné) školy, a jakási daň z příjmů … Současná dominantní koncepce trhů (což zahrnuje Kongres) nemá porozumnění pro spravedlnost, společné dobro, atd. Přednáška byla poměrně detailní, nicméně mě zas až tak nezaujala, celé mi to připadalo dost neomarxistické. (Tím to nechci smést, s pravicí sympatizuji, ale nejsem dogmatik a problémy beru jednotlivě, napříč "levicovým" či "pravicovým" spektrem). Diskuse pak byla zajímavější, mj. v ní zdůrazňoval význam habitů (ovšem na úkor artikulovaných přesvědčení), úzkého zameření rodinného prostředí (které prý může rozšířit až škola) a nakonec se rozhovořil o nedostatku sdíleného společného dobra v současném USA (ilustrováno na příkladu války ve Vietnamu, dodnes nedořešené).

John Finnis měl přednášku, která se překvapivě týkala biblické exegeze: “Kdo řekl blahoslavení chudí v duchu?” U Lukáše totiž čteme “blahoslavení chudí v duchu” a u Matouše “blahoslavení chudí”. Přednáška nejprve vypadala dost technicky, poté přešla k analýze primátu Marka, Matouše a Lukáše a nakonec se z partikulárního tématu se vyklubal frontální, vtipný a dost "overwhelming" útok proti současné katolické biblistice (John P. Meier, Raymong Brown, atd.). Podle současných biblistů např. nebyli evangelisté očití svědci, ale až vyznavači z druhé a třetí generace. Současný "biblistický cech (guild)" nerozvíjí "dostatečně kritické metody", protože si plete "kritickou metodu se skeptickými výsledky", přičemž tyto výsledky "cannot be even approximately true". Finnis samozřejmě také čerpal z řady biblistů, vč. současných, ovšem ty patří do oficiálního cechu jen výjimečně (Doporučené biblisty jsem naneštěstí nepochytil, kromě Bauckmana a jeho knihy Jesus and the Eyewitnesses, Eerdmans 2008). (Podobný útok proti biblistické iracionalitě vedl zde na Notre Dame již kdysi i Michael Dummett). Finnis uvedl i patnáct důvodů toho, proč je evidence proti současné oficiální "cechovní orthodoxii" ignorována: obava ze zbožného omylu, snaha být respektován ne- a proti-křesťanskými badately, lenost, snaha říci něco nového, předsudky vůči předkoncilním biblistům, snaha získat práci, obava ze zabřednutí do detailů (pokud studujeme dané téma do hloubky), líbivost snadných řešení, atd.

Gerhard Ludwig kardinál Müller měl předem sepsaný "rozhovor", zpočátku dost nudný, nicméně nakonec zajímavý díky tématu teologie osvobození. Do r. 1988 byla jeho znalost “teoretická”, jen skrze texty. Pak navštívil Peru a učinil důležitou osobní zkušenost jak s tamnějšími teology (především s Gustavem Gutierrez), tak s perunánskou realitou chudých - navštívil slumy, jedl jejich jídlo, vnímal jejich nedostatek příležitostí vzdělávat se, žít v bezpečí, atd. Dospěl k názoru, že jádrem teologie osvobození není marxismus, ale autentická christologie, identifikace Krista s chudými. Zkušenost ovlivnila jak jeho osobní život a tak i jeho učení. V tomto smyslu je třeba vidět i téma “preferenční volba pro chudé”. “Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali. (Mt 25, 40 - jde o přítomnost Krista v chudých). (Díky mé nedávné návštěvě Peru jsem dost jasně chápal o čem Müller hovořil).

Padla i otázka k poslednímu, patrně nepříliš zdařenému biskupskému synodu o rodině (důvodem jsou spory ohledně stanoviska k homosexualitě). V podstatě jsem z mnoha a mnoha vět téměř nic nepochopil, nakonec ale přeci jen zaznělo srozumitelné “matrimony of a man and a woman is the basis”. Paradoxně probíhá na této univerzitě zároveň i jakási konference "Gay in Christ".

Aktualizace 1.11.2014: Dnes mluvil Thomas D. Williams o vývoji pojmu "preferenční volba pro chudé". Vynikající přednáška. (Williams je mimochodem z hlediska "církevní politiky" taktéž zajímavá osobnost).

středa 29. října 2014

Kripke: Reference a existence (2014)

Van Iwagenův seminář se dnes naposledy týkal Kripkeho knihy Reference and existence (seminář spočívá v tříhodinové debatě se studenty, kteří knihu přečetli a zaslali k ní "substantivní otázky"). Tato kniha je založena na Kripkeho John Locke přednáškách z r. 1973. Tyto přednášky rozvíjí témata z Pojmenování a nutnosti a zabývají se především tématy fiktivního diskurzu. Protože se jedná o záznam přednášek (jen mírně upravených), jedná se o čtivé dílo.



Některé hlavní myšlenky (podrobněji srv. Stuart Brock v NDPR 2014.09.35):

Přednáška 1: Fiktivní diskurz spočívá v předstírání (pretence) a tak je zcela irelevantní pro řešení otázky, která teorie vlastních jmen je správná (deskriptivní či kauzální).

Přednáška 2: I kdyby byla dekripce spojená s fiktivním jménem "náhodou" instanciována v reálném světě, nečinila by dané fiktivní jsoucno realitou. Sherlock Holmes nemůže být reálný. Podobně ani jednorožci či draci. (O ne-realizovatelnosti individuálních fiktivních jsoucen jsem byl již delší dobu přesvědčen, novinkou pro mne bylo rozšíření teze i na druhová jména).

Přednáška 3: Kripke zde rozvíjí "artifaktualismus", podle něhož jsou fiktivní jsoucna "vytvořená abstraktní idnividua", tj. reálné, sociální konstrukce, podobně jako např. národ. Kripkě rozlišuje, podobně jako nezávisle na něm van Inwagen ("Creatures of Fiction" APQ 14 (1977): 299-308),  predikaci v realitě ("Hamlet je fiktivní postava") a ve fikci ("Hamlet je melancholik").

Přenáška 4: Aplikace předchozích úvah na debatu o vnímání mezi Ayerem a Austinem.

Přednáška 5 a polovina 6: první verze Kripkeho slavného článku "Speaker's Reference and Semantic Reference" (Midwest Studies in Philosophy, 1977). (Van Inwagen ale považuje za dost nudné téma).

Přednáška 6 druhá polovina: problém negativních existenčních výroků. Výroky "Hamlet neexistuje" se zdá být pravdivý, nicméně pro artifaktualisty je nepravdivý - samozřejmě, že Hamlet existuje, je přeci fiktivní osobou. Jak tedy odvysvětlit naši intuici, že se jedná o pravdivý výrok? Artifaktualisté se snaží nalézt takové čtení věty, které by vyjádřilo pravdivý výrok (a nebylo v rozporu s artifaktualismem). Jedna možnost je chápat danou větu jako metalingvistický výrok "Jméno "Hamlet" k ničemu nereferuje" nebo "Jméno "Hamlet" je prázdné". Tuto možnost Kripke odmítá z řady důvodů (viz NDPR recenze). Vlastní Kripkeho tentativní řešení spočívá v tom, že pokud bereme "Hamlet" jako prázdné jméno (které nereferuje k fiktivnímu individuu) pak "Hamlet neexistuje" nevyjadřuje žádnou propozici, říkáme tedy "Žádná propozice Hamlet existuje není". (Mně osobně ale připadá, že nějaká verze metalingvistické strategie je ta pravá, diskuse je ale samozřejmě velmi komplikovaná).

Van Inwagen označuje Kripkeho strategii za správnou (v krátké recenzi pro Times Literary Supplement, březen 2014). Na semináři ale vyjadřoval (podobně jako Kripke) svou nespokojenost.

pondělí 20. října 2014

Finitní a infinitní aristotelismus

Vlasta Vohánka mě upozornil na následující skvělou diskusi o nekonečnu mezi dvěma filosofujícími matematiky:



Wildberger hájí tezi, že aktuální nekonečno je nesmyslný či nekoherentní pojem. (Či něco takového - vlastně je to spíše výzva "pryč s aktuálním nekonečnem!") Klade si tři otázky:

O1: Co je množina? Nevíme (Axiomatizace primitivního pojmu množiny je prý jen vytáčka)
O2: Existuje “množina všech přirozených čísel”? Ne, pouze můžeme přidávat další a další jednotky.
O3: Co je teorie “podmnožin množiny N”? Nemáme prý žádnou pořádnou definici reálných čísel.

Jádrem Wildbergovy argumentace se zdá být to, že některá velká čísla nemůžeme pojmenovat ani my, ani s pomocí našich počítačů a proto pryč s nimi. Franklin správně poukázal na základní nedostatek této argumentace - totiž, že to, zda nějaké konečné velké číslo existuje, nezávisí na tom, zda ho můžeme pojmenovat. Podobně zda jsou množiny, není závislé na tom, zda je umíme dobře definovat. Nicméně Franklin podle mě pouze ukázal možnost aktuálního nekonečna (či lépe: vyvrátil domnělé důkazy jeho nemožnosti), nikoli jeho aktualitu. Tento svět může instanciovat jen konečné množiny.

Zajímavé až ironické na debatě je, že Franklin jako jeden z mála současných aristoteliků ve filosofii matematiky (11.08.2014) hájí aktuální nekonečno, jež Aristotelés a jeho následovníci po staletí odmítali.

sobota 18. října 2014

Swinburne 80

Letos oslaví osmdesáté narozeniny jeden (ze dvou) největších filosofů náboženství dvacátého století, Richard Swinburne (n. 1934). Na konci září byla na jeho počest na nedaleké Purdue University (West Lafayette, Indiana) organizována konference Víra a rozum: témata z Richarda Swinburna. Při této příležitosti nahrál Dale Tuggy se Swinburnem dva rozhovory, jeden o životě a díle, druhý o Trojici.

Třebaže jsme měli čest prof. Swinburna uvítat v Praze i Českých Budějovicích (13.11.2012), z jeho díla je u nás známo zatím jen málo (překlad populární knížečky Bůh jako vysvětlení; srv. recenzi Ondry Kočnara SN 2011-1). Swinburne své "základní paradigma" bere v moderní vědě, kterou se zabýval podrobně a do hloubky před svým vstupem do filosofie náboženství. (Křesťanský) teismus je pro něho "supervědeckou" teorií, která podléhá stejným (či podobným) kritériím na přijetí jako jakákoli jiná vědecká teorie, hlavní rozdíl spočívá v tom, že se u teismu/ateismu nejedná o vysvětlení lokálních problémů (hmota, energie, organizmy, atd.), ale světa jako takového.

Není nutné zdůrazňovat, že v dnešním filosofickém klimatu, charakterizovaném pesimismem a fragmentárností, není Swinburnovo dílo všeobecně přijímáno. Nicméně v práci jím započaté tím či oním způsoběm pokračuje řada dalších mladších filosofů. V teologii je jeho dílo zatím v podstatě neznámé (což je dáno teologickou formací, která na rozdíl od středověku a raného novověku dnes nezahrnuje hlubší znalost logiky, vědy a filosofie).


pátek 17. října 2014

Páteční workshopy Centra pro filosofii náboženství

Další pěknou páteční filosofickou tradicí, kterou zde na Notre Dame mají, jsou workshopy Centra pro filosofii náboženství. Před vlastním workshopem si účastníci (doktorandi a pár vyučujících, např. Michael Rea) přečtou článek, na kterém prezentující právě pracuje (minulý týden to byla Christina van Dyke k tématu sebepochopení v apofatické tradici, dnes to byl Scott Williams s článkem "Persons, Experiential Consciousness and the Trinity: A Quasi-Social Latin Model"). Během workshopu se pak diskutuje nad tím, jak článek zlepšit.

sobota 11. října 2014

Páteční kolokvium na Notre Dame (Branden Fitelson)

Katedra filosofie University Notre Dame je velká a aktivní. Kromě obvyklé výuky zde probíhají týdenní semináře různých center a pracovních skupin, např. Centra pro filosofii náboženství. Každý pátek se navíc koná „plenární“ kolokvium katedry. Nevím zda pokaždé, ale přinejmenším tento pátek se v rámci tohoto pátečního setkání konala přednáška, konkrétně přednáška Brandena Fitelsona „Přesnost, koherence a evidence“ (“Accuracy, Coherence and Evidence“). Samozřejmě se jednalo o přednášku na vysoké technické úrovni, diskusi pak moderoval Richard Cross a zapojili se do ní např. Audi, van Iwagen, Shields a další. Celkem se zúčastnilo přes čtyřicet lidí (což prý bylo dost málo). Po diskusi byla připravená recepce. Za zmínku asi stojí i fakt, že se tato pravidelná setkání katedry konají v páteční podvečer – jak lépe jej trávit než filosofií?

Vzhledem k tomu, že se přednáška týkala (formální) epistemologie, o níž zatím vím velmi málo, vypsal jsem si z Fitelsonova handoutu pár stěžejních bodů.

Dnešní prezentace je o
  • (i) formálních, 
  • (ii) synchronních, 
  • (iii) epistemických 
  • (iv) koherenčních 
  • (v) požadavcích na ideální racionalitu.
 K tomu trochu více:
  • (i) Formální koherenci je třeba rozlišit od jiných druhů koherence, které jsou diskutovány v současné epistemologii (např. v některém empirickém, „truth/knowledge-conducive“ smyslu). Jedná se o koherenci, která podobně jako deduktivní konsistence, supervenuje na logických vlastnostech množin soudů (judgement sets
  • (ii) Synchronní koherence se týká koherence množin soudů, které agent S zastává v daném čase t. 
  • (iii) Epistemická koherence zahrnuje (involves) distinktně epistemické hodnoty (jmenovitě: přesnost a evidenční podporu). Nejedná se tedy o pragmatickou koherenci, imunitu od holandských knih apod. 
  • (iv) Koherence se týká toho, jak množiny soudů „se k sobě hodí“ (hang together). 
  • (v) Požadavky jsou evaluativní, poskytují nutné podmínky pro (ideální) epistemickou racionalitu doxastického stavu.
 Tato koherence, zdá se, by měla mít následující prvky:
  • Požadavek na konsistentní názor (CB: The consistency requirement for belief): Agenti by měli mít množinu názorů, která je logicky konzistentní. 
  • Pravdivostní norma pro názor (TB: The truth norm for belief) Agenti by měli mít názory, které jsou pravdivé. 
  • Evidenční norma pro názor (EB: The evidential norm for belief) Agenti by měli mít názory, které jsou podporovány evidencí.
Problém vzniká tím, že v některých případech (např. tzv. „předmluvy“) se pravdivostní (TB) a evidenční (EB) normy dostávají do konfliktu. V těchto případech nechceme celkový stav hodnotit jako iracionální. Slovy Richarda Foleyho (Working without a Net, Oxford, 1992):

„... pokud by vyhnutí rozpoznatelné nekonsistence bylo absolutním požadavkem racionálního názoru, nemohli bychom racionálně přijímat každý člen nějaké množiny propozic a zároveň racionálně přijímat to, že se v této množině nachází alespoň jeden nepravdivý člen. Toto by nás pak tlačilo k nemístné opatrnosti. Byli bychom tlačeni k přijetí pouze těch propozic, které jsou jisté či alespoň téměř jisté, protože jinak bychom měli pravděpodobně důvody k názoru, že alespoň jedna z těchto propozic je nepravdivá. Na první pohled by se zdálo, že požadavek vyhnutí se rozpoznatelné nekonsistenci je jen něco malého, co ve jménu racionality žádáme. Žádáme přeci jen o vyhnutí se nějaké chybě. Ukazuje se nicméně, že se zde žádá po nás příliš.“ 

Teze, že pravdivostní a evidenční normy se někdy dostává do konfliktu, byla brána jako výchozí problém (datum) a nebyla nějak dále zdůvodňována, pouze ilustrována paradoxem předmluvy (s odkazy na další literaturu). (K tomu snad něco příště)

Jak jsem již zmínil jednalo se o přednášku z formální epistemologie, tj. byla velmi technická. Přednáška je součástí Fitelsonova projektu nalézt „bedrock“, tj. jakýsi základní (formální) požadavek na racionalitu.

pátek 10. října 2014

USA 3

Již třetí den jsem na Univerzitě Notre Dame, kde se nachází jedna z nejlepších filosofických kateder na světě (jsou zde např. Robert Audi, Richard Cross, Alfred Freddoso, Michael Loux, Peter van Inwagen, Christopher Shields, Alvin Plantinga, atd.) Naneštěstí většina z velikánů tento semestr doktorandy nevyučuje (případně jsou již definitivně v důchodu). Jsem rád, že se "alespoň" mohu zúčastnit posledního z van Inwagenových seminářů "Saul Kripke: Language, Metaphysics, and Mind".


van Inwagen diskutuje Austinův příklad "That white dot on the horizon is my house," (Kripke, Reference and Existence, p. 90) O jaké "is" se zde jedná? Identitu?
Licence Creative Commons
Poznámky pod čarou, jejímž autorem je Daniel D. Novotný, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: poznamkypodcarou2012.blogspot.com