středa 11. dubna 2012
Nicota: silné a slabé teorie
Teorie ne-existence či nicoty lze rozdělit na "silné" (thick) a "slabé" (thin), podobně jako teorie existence či bytí. Podle silných teorií je nicota cosi "aktivního" či "hlubokého", co stojí za studium, zatímco podle slabých teorií nicota za úvahu téměř nestojí - maximálně můžeme vyjasnit jakési myšlenkové či jazykové potíže, které v souvislosti s užívání různých záporných slov jako je 'nicota' vznikají, ale toť vše. V dějinách západního myšlení převažovali až do německého idealismu slabí teoretikové nicoty. Slabá teorie nicoty byla tradičně spojována se silnou teorií bytí, tj. s pojetím, že existence, bytí, jsoucno a jiné spřízněné pojmy stojí za hluboké úvahy - že ontologie jakožto nauka u jsoucnu není triviální. Od Fregeho se od tohoto tradičního pojetí odpoutala analytická tradice se svým slabým pojetím bytí, kdežto filosofie kontinentální setrvala u silného pojetí bytí, ke kterému ovšem přidala i silné pojetí nicoty - vzniká meontologie jakožto nauka o nejsoucnu. (Silné pojetí nicoty bylo tradičně silné v indické, čínské a japonské filosofii - od Nagarjuny po Kjótskou školu).
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Hezky napsané, Dane, odkud to taháš? Vyznávám spíš slabou teorii nicoty, ale neřekl bych přitom, že nicota nestojí za analýzu. Dokonce bych řekl, že vyznávám ještě slabší pojetí nicoty než je obvyklé, protože nevidím ani důvod pro tvrzení možnosti nebytí u něčeho, co je (a je tedy možné).
OdpovědětVymazatAhoj Mirku a vítám Tě na svém novém skoro-blogu (pořád nejsem rozhodnut, zda se budu snažit o nějaké pravidelnější psaní jako vloni). Rozlišení na slabé a silné teorie ničeho mám z "vlastní hlavy" (i tam se občas něco urodí), inspirován jsem ovšem van Inwagenovým rozlišením slabé a silné teorie bytí.
OdpovědětVymazatTvé stanovisko, pokud rozumím, je, že každá věc je nutná. Neexistuje kontingence, tj. možnost nebytí nějaké jsoucí věci. Je to tak? V logickém "prostoru" je tedy možné rozlišit tři stanoviska:
1. Každá věc je kontingentní.
2. Některá věc je kontingentní, některá věc je nutná.
3. Každá věc je nutná.
Tato stanoviska předpokládají, že existenci přisuzujeme individuálním věcím, tj. předpokladem je "spíše silnější" teorie existence/bytí. Teoreticky vzato zřejmě můžeš své stanovisko 3 kombinovat se slabou i silnou teorií nicoty.
Teď mě ovšem napadá, že pokud bys existenci přisuzoval indiviuím, své-stanovisko-mnou-interpretované by bylo asi neudržitelné tváří v tvář zkušenosti. Individuální věci přeci vznikají a zanikají a jsou tudíž kontingentní - to jestli je nutné, že daná individuální kontingentní věc vznikla je jiná otázka.
Takže zatím nevím jak to vlastně myslíš.
Ahoj Dane,
OdpovědětVymazatano, zastávám (jakožto ontologický determinista), že každá věc je (ontologicky, metafyzicky) nutná. Myslím, že to nelze dokázat s logickou nutností, existuje pro to ale silná empirická i logická evidence a pro opačné stanovisko neexistuje evidence žádná (respektive existuje pro ni jen velmi slabounká indicie v podobě logického rozlišení mezi nutností a kontingencí). Nutnost ale nechápu jako vázanou na nekonečnou časovou existenci - tj. z toho, že něco existuje jen v nějakém časovém omezení, pro mě neplyne, že je to kontingentní (maximálně bychom mohli říkat, že je to časově kontingentní, ale spíše jako metaforu, ve velmi přeneseném smyslu). Časový index je prostě jednou z nutných podmínek existence, který s jinými nutnými podmínkami tvoří podmínku dostatečnou.
Má evidence je tato: jediné možnosti, které známe přímo a s jistotou, jsou uskutečněné možnosti (protože možnost můžeme ze skutečnosti odvodit). Neznáme žádnou neuskutečněnou možnost, všechny je klademe jen jako hrubé teoretické modely. Nevíme, zda některý z těchto modelů odráží opravdu nějakou uskutečnitelnou možnost, protože je nedokážeme formulovat dost přesně. I v případě, že by ale nějaká z těchto možností opravdu, i v posledním detailu, uskutečnitelná byla, z toho pořád neplyne, že by tato možnost nebyla uskutečněna - v nějakém jiném vesmíru. Zdůrazňuju, že předpokládat takové uskutečnění je occamovsky přijatelnější než nepředpokládat, právě proto, že při takovém předpokladu vycházíme z něčeho, co známe (uskutečněné možnosti) a pouze to analogicky multiplikujeme, kdežto předpokladem, že něco je možné a přitom to není skutečné, postulujeme nějakou entitu zcela odlišnou od toho, co známe. Jediná na první pohled uskutečnitelná a přitom neuskutečněná možnost je možnost neexistence toho, co existuje - nicota, kontingence existujícího. Důvod je jasný: nicota nemá žádnou strukturu a tak u ní (narozdíl od jiných kandidátů na neuskutečněné možnosti, které formulujeme) víme s jistotou, že se v ní neskrývá vnitřní rozpor. Odkud ale víme, že neexistence existujícího je vůbec možná? Zde přece - na rozdíl od jiných kandidátů na neuskutečnitelné možnosti - nemluvíme o nějakém jiném uspořádání věcí, ale popíráme uskutečnění nějakého uspořádání. Takové popírání ale už předpokládá, že mezi možností a jejím uskutečněním je nějaký reálný, nikoliv pouze myšlený, rozdíl. To je ale právě něco, co nikde nevidíme ani jinak nezjišťujeme, pro co nemáme žádnou evidenci. Z rozdílu mezi logickou nutností a logickou kontingencí to neplyne: logická kontingence plyne totiž přímo z neexistence logické nutnosti. Pokud budou všechny uskutečnitelné možnosti uskutečněněny, pak z toho bude plynout, že neexistují žádné neuskutečněné možnosti - a protože bychom takto zahrnuli VŠECHNY uskutečnitelné možnosti, znamenalo by to, že neuskutečněné možnosti ani existovat NEMOHOU. Pokud ale existovat nemohou, pak to znamená, že žádná uskutečněná možnost není ontologicky kontingentní, protože ontologická kontingence znamená právě to, že vůči ní existuje nějaká neuskutečněná uskutečnitelná možnost. Ale s logickou kontingencí, v jejím původním významu, to neudělá vůbec nic: pokud ti ani z kompletních dat o našem vesmíru nebude plynout, že toto uspořádání je jediné možné a všechna ostatní uspořádání jsou nemožná, tak prostě nikdy neřekneš, že náš vesmír je logicky nutný. A kdybys při kompletní znalosti našeho vesmíru i struktury jiných uspořádání dokázal, že tato jiná uspořádání jsou možná, tak automaticky prohlásíš, že náš vesmír je logicky kontingentní - zda tato jiná uspořádání jsou či nejsou uskutečněna v jiných vesmírech, pro tvé prohlášení nebude hrát žádnou roli.
Samozřejmě, ještě lze vznést námitku, že možnosti formulujeme vůči našemu vesmíru a pokud je uskutečněna ve vesmíru jiném, tak pořád zůstává otázka, proč byla tato možnost uskutečněna právě tam a ne v našem vesmíru. Tato námitka ovšem pracuje s představou, že náš vesmír je určen kromě svého obsahu také nějakým místem, nikou. V multiverzu v jeho základním významu ale žádná taková místa nejsou, vesmíry vůči sobě nezaujímají žádné časoprostorové souřadnice. A není to ani tak, že by se se možnosti uskutečňovaly na nějaké hromadě částic, ze které budou možnosti "ukusovat" a mohl by ses tedy ptát, proč zrovna tahle hromada částic přijala tuto možnost a ne tamtu. Hmotná podoba vesmíru je prostě vyjádřením jeho uskutečnitelnosti, není nějakou hroudou částic, která čeká na svůj tvar.
OdpovědětVymazatUf, vlastně jsem ti napsal základ argumentace ze svého textu vysvětlujícího, proč je vesmír. Tak jsem zvědav, co ty na to :-)
Ahoj - pořád Tvému stanovisku příliš nerozumím. Pokus o interpretaci:
OdpovědětVymazat- verze monismu: vše kolem nás je vposledku jedna "super-věc"
- verze eternismu: čas je iluzorní, to co bereme jako věci jsou 4D časoprostorové "červi", tj. změna neexistuje
- verze modálního realismu: vše co je, je nutně, protože co si myslíme, že by mohlo být jinak, ve skutečnosti jinak je, v jiném možném světě;
Tak jak to po sobě čtu, vychází mi z toho něco jako stanovisko Davida Lewise.
Co Ty na to? (Zatím mi nejde o evidenci pro či proti, ale o pochopení teze).
Lewis je mi blízký, v článku ho i cituji, ale mám vůči němu i výhrady: podle mne příliš snadno ztotožňuje kondicionály s ontologickými možnostmi, kdežto pro mě jsou to dvě oblasti, respektive druhá je podmnožinou první (existují i platné kondicionály pracující s obecninami, kterým ale neodpovídá žádná ontologická možnost). Jinými slovy, Lewis toho prostě považuje za ontologicky možné příliš mnoho, což je častá chyba logiků.
OdpovědětVymazatK tvým interpretacím:
Monismus: ne nutně, s mým stanoviskem je nejspíš slučitelný, ale nenahlížím, proč by z něj musel plynout. Spíš bych řekl: empirická evidence + logická analýza + Occamova břitva = pravděpodobný výsledek. Asi bych ale ten výsledek nazval "absolutně pravděpodobný" - nemyslím totiž nějaké procentuelní rozdělení, ale existenci evidence pro jedno řešení a neexistenci evidence pro konkurenční řešení, bez důkazu logické spornosti konkurenčního řešení.
Eternismus: Ano, mám k němu trochu sklony, ale také myslím z mého stanoviska nutně neplyne. Mé stanovisko je deterministické a determinismus myslím připouští i prezentismus. Snad jen s dvěma výhradami. První: čas má absolutní začátek a je uvnitř vesmíru. Druhá výhrada je jediným případem, kdy by eternalismus musel platit, aby se dal naturalisticky deterministicky vysvětlit vesmír: za předpokladu platnosti východiska kodaňského výkladu kvantové mechaniky, tj. pokud by bylo možné fyzikálně s jistotou dokázat (např. experimentálně), že existuje nějaký stav t a následující stav t+1, který nelze principielně určit ani tehdy, pokud bychom měli k dispozici všechny informace ze stavu t. Pak by musel být stav t dourčen dalším kontextem, tj. budoucím. A to lze jen při platnosti eternismu. Tímto směrem vedou některé současné fyzikální experimenty, ale zatím není myslím nutně potřeba postulovat eternismus.
Modální realismus: viz. nahoře, ale ještě to trochu rozvedu. V zásadě ovšem ano, tady podle mě jsi nejblíž tomu, o co mi jde. Neřeknu ale v "možném světě", ale v "paralelním vesmíru", protože "možný svět" je příliš široký pojem a obvykle se do něj řadí i kontrafaktuální kondicionály, u kterých nemůžeme bez dalšího zkoumání říci, zda jsou ontologickými možnostmi a tedy kandidáty na paralelní vesmír. Nemám teď po ruce žádný Lewisův příklad, ale něco jsem myslím dal do toho svéhgo textu. Ale obecně: Lewis by myslím celkem snadno souhlasil s tím, že pokud se rozhoduji mezi jízdou autem a tramvají a zvolím auto, existuje možný svět, kde jsem jel tramvají. Nebo by řekl, že pokud je v místnosti stůl a ten stůl v ní není LOGICKY nutně, tak existuje možný svět, kde v místnosti odpovídající této žádný stůl není. Pro mě jde ale na této úrovni popisu jen o velmi hrubé kondicionály, které jsou takto obecně platné (protože je lze nějak logicky rozvíjet, na této rovině - pokud například nejdeme do subatomárních podmínek a detailního kontextu - nemají vnitřně sporné důsledky apod.). Ale to z nich ještě automaticky nedělá ontologické možnosti.
Ptej se dál a namítej :-)
Ještě jedna věc mě napadla: do jisté míry by se dalo mluvit o eternalismu jako o vlastnosti "média", v něm v multiverzu existují vesmíry. Protože čas je spjat s prostorem uvnitř vesmírů a jednotlivé vesmíry spolu (v multiverzu čtvrtého Tegmarkova typu, abych byl přesnější) nemají žádné časové, prostorové ani kauzální vazby, existují vlastně všechny "zároveň". To ale myslím není eternalismus, na který ses ptal, protože tvá otázka mířila k tomu, co se děje v nějakém konkrétním vesmíru. A tam může myslím klidně platit prezentismus.
OdpovědětVymazatA ještě stručně k tomu rozdílu mezi Lewisem a mnou: Lewis sice také zastává stanovisko, že některé možné světy jsou jen zdánlivými ontologickými možnostmi, ale pokud bys mu položil otázku: "existuje aspoň jedna ontologická možnost neuskutečněná v tomto vesmíru (aktuálním světě)?", podle mne by téměř určitě odpověděl "ano". Já řeknu "nevím", nebo spíš "pravděpodobně ano".
OdpovědětVymazatUž je to možná zbytečné, ale ještě jedno přiblížení: Lewis by (domnívám se, chápu ho tak) přijal existenci silných možných světů, tj. jiných světů existujících ve stejné ontologické rovině jako svět aktuální) jako ontologický závazek. Já ale existenci paralelních vesmírů jako ontologický závazek nepřijímám, respektive přijímám jej jako ontologický závazek jen kondicionálně: podle mě máme silné důvody tvrdit, že pokud vůbec existují nějaké v tomto světě neuskutečněné ontologické možnosti, pak existují ve formě paralelních světů, a že tedy neexistují žádné (absolutně) neuskutečněné ontologické možnosti. Netvrdím, že nějaké v tomto světě neuskutečněné ontologické možnosti existují - tvrdím, že žádnou takovou ontologickou možnost, o které bychom to mohli s jistotou či alespoň silnou pravděpodobností tvrdit, zatím neznáme. Velmi zajímavým kandidátem na ni jsou ale vstupní podmínky našeho vesmíru.
OdpovědětVymazatJeště jedno zamyšlení k tomu monismu: samozřejmě, pokud to bereš tak, zda existence má jeden zdroj, nějak vnitřně propojený, tak ta má koncepce monistická je. Nevylučuje Boží existenci - ovšem Bůh by v tomto případě nebyl tím, kdo (tradičně) udržuje věci v jejich existenci, ale naopak tím, kdo některým věcem z prostoru ontologických možností existenci znemožňuje, "pleje" existenci. Ale neznám žádnou indicii, která by o existenci Boha svědčila a má koncepce se bez ní "laplaceovsky" obejde. Takže v tomto smyslu přijímám nálepku monismu. Neřekl bych to ale tak, že skutečnost je jedna "super-věc".
OdpovědětVymazatNo, nejsem z toho sice zatím moc moudrý (je to na mne příliš mnoho slov najednou), ale přinejmenším rozumím, že nezastáváš Lewisovo stanovisko: jiné možné světy nemusí být. Jde tedy o to, že epistemická/fiktivní kontingence je subjektivní, tj. z hlediska skutečnosti jí nic neodpovídá? Takto to myslíš?
OdpovědětVymazatPotom bych to formulovat takto:
"Vše co je, je nutně. Co si myslíme, že by mohlo být jinak, by ve skutečnosti jinak být nemohlo."
Souhlas? Stačí jedno slovo - "ANO". Jakákoli jiná odpověď znamená "NE". :-)
ANO. Jen tu větu ale trochu doplním:
OdpovědětVymazat"Vše co je, je nutně. Co si myslíme, že by mohlo být jinak, A NENÍ V TOMTO VESMÍRU ANI V JINÉM, by ve skutečnosti jinak být nemohlo." Co si myslíme, že by mohlo být jinak než v tomto vesmíru, a skutečně by to jinak být mohlo, je v jiném vesmíru.
To jsou ale jen tvrzení, ještě je tam ta evidence pro něj, silné indicie.
Jinak by mě ale samozřejmě velmi zajímaly tvé námitky.
OdpovědětVymazatDíky, jsem moc rád, že jsem pochopil tvé zajímavé stanovisko, které mi tím pádem začíná připomínat spíše Parmenida než Lewise. Připadá mi přinejmenším na první pohled zcela konzistentní a vzhledem k Tvému determinismu se nedivím, že jsi k němu logicky dospěl.
OdpovědětVymazatPovažuji toto stanovisko za revizionistické, tj. podle mého přesvědčení břemeno důkazu leží na Tobě. (Vím, že se asi neshodneme ani na tomto, kdysi jsme o tom diskutovali, viď?). Ve svých komentářích jsi předložil určité důvody, můj postup by tedy spočíval v pokusu tyto důvody neutralizovat.
Nenapadá mne, jaké námitky bych "na oplátku" proti Tvému stanovisku vystřelil já, kromě různých apelů na lidskou zkušenost, modální diskurz, apod. Předpokládám ovšem, že toto můžeš snadno odmítnou jakožto iluzi.
Možná ale přeci jen se pokusím o jistou kritickou otázku či námitku: Odkud se bere naše iluze o tom, že možnost existuje? Že by se věci mohly dít jinak než se dějí?
Podle mě hlavně ze dvojího: z existence kondicionálů a z logického rozdílu mezi nutností a kontingencí. Kondicionály mi umožňují zjistit (jakžtakž), do kterých souvislostí ve světě vůbec mohu v principu zasáhnout, tj. které jsou závislé na mně jako na druhu kauzálního činitele, a následně porovnat v mysli, čemu bych dal (takový, jaký jsem v dané chvíli) přednost. Mám ovšem sklon pokládat kondicionály za skutečné možnosti, protože "nevidím za vlastní oči", tj. když o něčem uvažuje, tak sám sebe nevnímám zvnějšku, jako jednoho z kauzálních činitelů.
OdpovědětVymazatA pak je tu ten logický modální rozdíl, tj. nesamozřejmost toho, že by skutečné bylo nutné. Podle mě sice lze ukázat, že se logická nutnost plně nekryje s ontologickou (že logické nnutnosti jsou podskupinou ontologických) a lze ukázat i to, že máme důvody pro existenci uskutečněných možností a nemáme důvody pro existenci neuskutečněných možností, ale neumím dokázat s logickou nutností, že neuskutečněné možnosti neexistují. Pokud to není jen vlčí mlha, moje neschopnost, a opravdu to nijak dokázat nejde, je to dalším z důvodů, proč v neuskutečněné možnosti věříme.
Ještě jsou pak další důvody, teologické apod., ale ty bych teď nechal stranou.
Ano, řekl bych, že jsem někde mezi Parmenidem a Lewisem - ostatně Lewis byl dost velký zastánce 4D ontologie, perdurantismu a eternalismu, ne? Takže to spojení mezi těma dvěma bude asi ještě užší...
Pak jsou myslím ještě praktické důvody psychologické (hlavně motivační) a právní, které v tom hrají roli - podle mne je ale koncept svobody vůle v nich docela dobře nahraditelný.
OdpovědětVymazatZajímavé. Většinou se totiž to co říkáš (lingvistické, právní, psychologické důvody) bere jako evidence PROTI Tvému "necessitarianismu" (N). Pokud by ale bylo N pravdivé, pak by se jednalo o zdroj vysvětlení, proč nám N připadá protiintutivní.
OdpovědětVymazatNicméně i zde bychom se mohli ptát: proč nám jazyk umožňuje hovořit o možnostech, když vše se děje nutně?
No ano, já to myslel tak, že existují důvody, které lidi vedou k zastávání existence neuskutečněných možností, a někdy i zastávání konceptu svobody vůle - samozřejmě obojí (a zvlášť to druhé) v silné závislosti na době a kulturním okruhu. Ale nejsou to důvody ve smyslu indicií pro pravdivé přesvědčení.
OdpovědětVymazatMyslím, že jazyk nám umožňuje hovořit o možnostech jednak z důvodů, které jsem už uvedl: kvůli existenci kondicionálů a jejich roli při rozhodování, kvůli naší subjektivitě vůbec ("nevidění za vlastní oči"), i kvůli logické nemožnosti automaticky ztotožnit skutečné s nutným (což zřejmě plyne ze struktury poznávání a argumentace). Našly by se zřejmě i další důvody. Za asi nejpodstatnější pokládám víceznačnost pojmu "možnost " a vzájemnou kontaminaci různých jeho významů, které se bez hodně pečlivého rozlišování nevyhneme.
Ještě jednou ale upřesňuji: nemám logický důkaz, že skutečné je nutné. Podle mě je ale obraz nutného jako něčeho ontologicky vyššího než jen skutečného klamem jazyka, protože implicitně vyžaduje existenci neuskutečněných možností, pro kterou ale nemáme žádnou evidenci, žádnou indicii. To, čemu říkáme "nutné", je v ontologickém řádu podle mě prvotní: vyjadřuje to prostě uskutečněnou možnost a tudíž i evidenci pro existenci uskutečněných možností. Že existují i nějaké neuskutečněné možnosti, pak musíme teprve dokazovat. Běžný logický obraz je ale opačný: pokud je něco skutečné, musíme dokazovat, že je to nutné (ne že je to kontingentní, kontingence se zde bere jako něco přirozeného - a v logickém řádu to tak asi i je, protože logicky vždy něco VYLUČUJEME, logický důkaz je vlastně výsledkem vylučování nemožného).
Nepodkopáváš si teď svou pozici? Na Tvém místě bych byl trochu drsnější, avec Parmenides:
OdpovědětVymazatTEZE: co je aktuální, je (nakolik je nám známo) nutné;
DůVODY:
(1) pro neuskutečněné možnosti nemáme evidenci
(2) pojem "neuskutečněné možnosti" je podezřelý; je to nicota či jsoucnost? jestliže první, pak "Good bye", jestliže druhé, pak to prostě je a je to nutně.
Neuskutečněnou uskutečnitelnou možnost chápu jako předpoklad, že něco může být a přitom není - myslím teď bytí na rovině skutečnosti. Lze to říci také jako: něco, co je na rovině možnosti (nějaká i v detailech bezrozporně popsatelná struktura) a zároveň není na rovině skutečnosti. Pokud jde o jsoucnost, tak je má pozice vlastně odmítnutím "polojsoucnosti" neuskutečněných uskutečnitelných možností. Buď je možnost uskutečnitelná, a pak je uskutečněna, nebo je neuskutečnitelná - a pokud je i při této neuskutečnitelnosti v konkrétních detailech bezrozporná aspoň na nějaké obecné rovině, pak patří mezi kondicionály, ty jsou ale součástí našeho (uskutečnitelného) světa. Jak PŘESNĚ existují kondicionály, to nechávám otevřeno - klaním se zde k určitému platonismu. V každém případě ale kontrafaktuální kondicionály nepatří mezi (ontologické) možnosti.
OdpovědětVymazatZkus mi kdyžtak blíže ukázat to podkopávání :-)
Výborně, takto bych Tvou pozici také hájil, kdyby byla má. Jde o odmítnutí "polojsoucnosti". Jedná se tedy o jakýsi "neo-Parmenidismus". MĚ ta pozice neláká díky tomu, že odporuje zkušenosti. Ale nevím, co bych měl říci TOBĚ jakožto námitku, která Tě nějak "zaangažuje".
OdpovědětVymazatNo, třeba nějak popsat tu zkušenost - já mám totiž dojem, že má koncepce neodporuje zkušenosti (tj. žádné zkušenosti, nejen mé), jen jejímu určitému výkladu.
OdpovědětVymazat