John Marenbon: Kdy byla středověká filosofie? (6)

Stručné hodnocení:  Marenbonova přednáška pro mne otevřela řadu témat a vrhla na ně nové světlo. Dvě z těchto témat bych rád vyzdvihnul.

Za prvé téma periodizace dějin filosofie. Před lety jsem publikoval článek "In Defense of Baroque Scholasticism", kde jsem se snažil navrhnout "novou" terminologii, v níž by se mluvilo o části filosofické produkce v období 1500-1600 jako o  renezanční scholastice a v období 1600-1700 jako o barokní scholastice. Marenbonovo "dialektické" označení tohoto období jako středověk i nestředověk, jeho rozšiřování a zároveň i "zničení" upřesňuje důležitým způsobem mou tezi. Marenbon má patrně pravdu, že myšlenkové směry mezi lety 200-1700 vykazují jakousi jednotu, jež je přirozeně vyděluje od období klasického  a helénistického, které předcházelo, a od období vzniku filosofování v národních jazycích, které následovalo. Samozřejmě opět se nejedná o příliš ostré hranice, protože mezi helénismem a myšlením třetího století je kontinuita a vliv scholastiky je patrný i na myšlení Immanuela Kanta.  Proto lze také říci, že každá periodizace dějin filosofie je striktně vzato zcestná.

Za druhé Marenbon otevřel téma motivační. Proč vlastně studovat středověkou filosofii? Doposud jsem přijímal, či spíš doufal, že studium postředověké filosofie bude časem přímo využitelné pro filosofii současnou. Marenbon mě utvrdil v tom, že přímá využitelnost patrně nebude velká. Případně by bylo možné říci, že nebude velká z hlediska "sociologického", i kdyby byla užitečně pro osobní filosofický růst. Příklad: v současnosti je v oblasti studia středověké logiky, filosofie mysli, metafyziky, atd. řada badatelů, kteří jsou kompetentní i v současné filosofii a kteří navíc svou práci vyjadřují pomocí prostředků srozumitelných i filosofům, kteří se historií nezabývají. I přes to všechno existují dvě odlišné "komunity": systematičtí filosofové, řešící otázky nezávisle na historii a systematičtí filosofové, řešící otázky skrze své studium historie. Tento rozdíl není samozřejmě absolutní. Jsou tací, kteří jsou úspěšní jak v komunitě systematiků, tak v komunitě historiků, ale těchto autorů je opravdu málo. Zdá se, že primárně historická práce nebude nikdy bestsellerem v čistě systematické komunitě a naopak. Marenbon vposledku hájí metajustifikaci - studovat dějiny filosofie je užitečné pro pochopení filosofie jako takové a toho, jak a proč vznikají její problémy a jejich řešení. Toto je zajímavý "úhybný manévr". Koneckonců nelze popřít, že stručný historický přehled je častou součástí i ryze systematických děl. Určité výsledky historických bádání jsou tedy přeci jen užitečná pro všechny filosofy, vč. těch, které samotné podrobné zkoumání historie filosofie nezajímá.

K tomu, co píše Marenbon, by bylo možné ještě dodat motivaci náboženskou. Pro křesťany totiž bude historie vždy důležitou disciplínou, protože boží zjevení a jeho porozumění se odehrává v průběhu dějin. Středověk, především latinský a řecký, je navíc obdobím pro křesťanské myšlení nanejvýš aktuálním i dnes. Křesťané tedy mají přeci jen o něco vyšší motivaci studovat středověk než nekřesťané. (I když asi ani zde není samotné studium středověkého myšlení primární výzvou pro křesťanské myslitele - je příliš mnoho aktuálnějších výzev, kde křesťanům středověk příliš nepomůže).