Co vlastně odlišuje aristotelskou filosofii od ne-aristotelské? Co vlastně odlišuje aristotelskou metafyziku od ne-aristotelské? V posledních letech se začíná v anglo-americké analytické tradici hovořit o neoaristotelismu. V čem je ovšem tento směr specifický a podle jakých kritérií můžeme některé myslitele označit jako neo-aristoteliky? Odpověď na tyto otázky není snadná (jak už to bývá u kulturně-historických "entit"), nicméně výstižným shrnutím může být pasáž z článku J. M. Bocheńskiho OP (1902-1995), publikovaném pod pseudonymem P. Banks (viz Studia Neoaristotelica 2010-2):
ARISTOTELIK: Nejsem spokojený se situací ve filosofii. Lidé, kteří by měli rozvíjet své aristotelské dědictví, se zabavují existencialismy a dalšími -ismy, namísto aby pracovali. A ti, kteří se zabývají logikou – mám na mysli pana Nea a jeho přátele – jsou pod vlivem filosofů nehodných logiky, kteří jsou ve skutečnosti fanatickými přívrženci dalších -ismů.
NEO: A nejste snad vy sám fanatickým přívržencem aristotelismu?
ARISTOTELIK: To je jen nešťastné jméno. U aristotelismu neexistuje nic, co by se dalo porovnat s dalšími -ismy: je to prostě vědecký přístup vycházející ze zdravého rozumu, víra v rozum a zkušenost, přiznání možnosti neomezeného pokroku na tradičních základech. Aristotelismus se ve filosofii logiky podobně jako jinde staví nad svářící se strany.
PALEO: Doufáte, že se vám o platnosti tohoto pohledu podaří přesvědčit naše filosofy?
ARISTOTELIK: Bohužel ne. Právě proto, že je aristotelismus takový, jaký jsem ho popsal – vyváženým pohledem na realitu – bude vždy přesvědčením pouze malé menšiny. Většina ostatních bude následovat Platóna či Humea.
Žádné komentáře:
Okomentovat