Andělé v Teologické sumě ST I.59-64

ST 59: O vůli andělů
V andělech je svobodná vůle "odlišná od jejich přirozenosti". Nenachází se v nich vznětlivost ani dychtivost, tj. složky nižší smyslové snaživosti, tak jako u člověka.

ST 60: O lásce u andělů
V andělech se nachází láska vycházející z jejich přirozenosti, i láska daná jejich vůlí. Touto láskou milují andělé sebe sama i jiné anděly. Více ovšem milují Boha.

ST 61: O původu přirozeného bytí u andělů
"Andělé i všechno, co mimo Boha existuje, bylo učiněno [stvořeno] Bohem." (ST Iq61a1). Nejedná se ovšem o stvoření od věčnosti, ale poté co nebylo nic. Ohledně otázky, zda byli andělé stvoření před anebo zároveň s tělesným světem, píše Tomáš toto:

"U svatých učitelů existují v této věci dvě nauky: Pravděpodobnější se jeví ta, že andělé byli stvořeni spolu s přirozeností tělesnou. Andělé jsou totiž jakousi součástí veškerenstva a nevytvářejí sami o sobě nějaký samostatný svět. Naopak oni i tělesní tvorové ustavují společně jeden jediný svět. To je zjevné z toho, jaký je mezi jedněmi a druhými tvory vztah. Vzájemný vztah věcí je totiž dobrem světa. Žádná část oddělená od příslušného celku není dokonalá. Není tedy pravděpodobné, aby Bůh, jehož díla jsou dokonalá, jak praví Dt 32, 4, stvořil andělské tvory před tvory ostatními. Opačné mínění však nelze odmítnout jako mylné, hlavně kvůli nauce Řehoře Naziánského, jehož autorita je v oblasti křesťanské nauky taková, že se proti ní nikdy nikdo neodvážil vznášet námitky, stejně jako je tomu s naukou Athanasiovou, jak říká Jeroným." (ST Iq61a3)

Jejich stvoření je dokonce přesně lokalizováno - v nejvyšším, ohňovém nebi:

"Jak bylo řečeno, tělesní a duchovní tvorové ustavují jeden svět. Proto jsou duchovní tvorové stvořeni tak, že mají ke tvorům tělesným určitý vztah a celému tělesnému stvoření vládnou. Proto bylo vhodné, aby byli andělé jako vládci veškeré tělesné přirozenosti stvořeni na nejvyšším tělese, ať už mu říkáme ohnivé nebe nebo jakkoli jinak. Proto k textu Dt 10, 14: „Pána Boha tvého jsou nebesa i nebesa nebes“, říká Isidor, že nejvyšší nebe je nebe andělů. ST 62: O dokonalosti andělů v bytí milosti a slávy" (ST Iq61a4)

ST 62: O dokonalosti andělů v bytí milosti a slávy
Byli andělé při svém stvoření blažení? Ve smyslu přirozené blaženosti ano, ve smyslu nadpřirozené nikoli:

"Slovem „blaženost“ se označuje nejzazší dokonalost rozumové nebo intelektové přirozenosti. Z toho plyne, že je blaženost přirozenou touhou. Všechno totiž přirozeně touží po své nejzazší dokonalosti. Nejzazší dokonalost rozumové nebo intelektové přirozenosti je však dvojí. Jedné, kterou lze dosáhnout silami přirozenosti, obvykle říkáme blaženost nebo štěstí. Proto i Aristotelés nazývá nejdokonalejší nazírání člověka, kterým může v tomto životě nazírat nejlepší inteligibilní skutečnost, tj. Boha, nejzazším štěstím člověka. Nad tímto štěstím je však jiné štěstí, které očekáváme v budoucnosti. Je to štěstí vidění Boha tak, jak je. To je však nad jakoukoli přirozeností stvořeního intelektu, jak bylo ukázáno výše. 

Tak je tedy třeba říci, že anděl byl stvořen blažený co do první blaženosti, kterou mohl dosáhnout silou své přirozenosti. Takovou dokonalost anděl nezískává nějakým postupným pohybem jako člověk, ale jak bylo výše řečeno, je v něm od počátku z důvodu jeho důstojnosti. Nejzazší blaženost, která přesahuje schopnosti přirozenosti, však andělé hned od počátku svého stvoření neměli, protože tato blaženosti není součástí přirozenosti, ale jejím cílem. A proto ji nemohli mít hned na počátku." (ST Iq62a1)

K tomu, aby se andělé obrátili k Bohu, tedy potřebovali milost. Ta jim byla dána podle většinového mínění již při stvoření:

"O této věci existují různá mínění. Jedni říkají, že andělé byli stvořeni pouze v přirozeném stavu, jiní zase, že byli stvořeni v milosti. Pravděpodobnější a bližší výrokům světců se však zdá být mínění, že byli stvořeni v milosti, která činí milým. Tak totiž vidíme, že vše, co bylo v průběhu času dílem božské prozřetelnosti stvořeno jednajícím Bohem, bylo při prvním uspořádání věcí učiněno podle jakýchsi „zárodečných vzorů“, jak říká Augustin v Doslovném výkladu Genesis, např. stromy, živočichové apod. Je však zřejmé, že milost, která činí milým (gratia gratum faciens) se k blaženosti vztahuje tak, jako se vztahuje „zárodečný vzor“ v přirozenosti k přirozenému účinku. Proto se milost v 1 Jan 3, 9 označuje jako "semeno Boží" [nebo "zárodek Boží"]. Jako tedy podle Augustinova mínění byly hned při prvním stvoření do tělesných tvorů vloženy „zárodečné vzory“ všech přirozených účinků, tak byli hned od počátku andělé stvořeni v milosti." (ST Iq62a3)

Na otázku, zda si blažení andělé svou blaženost zasloužili odpovídá Tomáš opět nuancovaně:

Dokonalá blaženost je přirozená pouze pro Boha, neboť „být“ je pro něj totéž co „být blažený“. Pro jakéhokoli tvora je však „být blažený“ nikoli přirozeností, ale posledním cílem. Každá věc totiž k poslednímu cíli směřuje svou činností. Tato činnost, která vede k cíli, však cíl buď působí, když cíl nepřasahuje sílu toho, co s ohledem na cíl jedná (např. léčení způsobuje zdraví), nebo si cíl zasluhuje, když cíl sílu toho, co s ohleden na cíl jedná, přesahuje. V tomto případě se cíl očekává jako dar od někoho jiného. Poslední blaženost však andělskou i lidskou přirozenost přesahuje, jak plyne z toho, co bylo řečeno. Zbývá tedy, že člověk i anděl si svou blaženost zasluhují. A jestliže byl anděl stvořen v milosti, bez které není žádné zásluhy, můžeme bez problémů říci, že si svou blaženost zasloužil. A podobně lze říci, že měl milost jaksi dříve než slávu. Jestliže však dříve, než byl blažený, milost neměl, pak je třeba říci, že měl blaženost bez zásluhy, jako my máme milost. To je ovšem v rozporu s povahou blaženosti, která má charakter cíle a je odměnou za ctnost, jak říká Filosof v 1. knize Etiky. Nebo musíme říci, že si andělé zasluhují blaženost tím, co už jako blažení konají ve službě Bohu, jak to tvrdili někteří autoři. To je ale proti povaze zásluhy, protože zásluha má povahu cesty k cíli, a ten, kdo je již v cíli, se nemusí k cíli pohybovat. Podobně si ani nikdo nezískává zásluhu pro to, co již má. Jiná možnost je říci, že jeden a týž úkon obrácení s k Bohu, nakolik vychází ze svobodného rozhodnutí, je záslužný, a nakolik dosahuje cíle, je blaženým zakoušením. Ani to se ale nezdá být přijatelné, protože svobodné rozhodnutí není dostatečnou příčinou pro získání zásluh. Úkon vycházející ze svobodného rozhodnutí tedy může být záslužný jen tehdy, když je zformován milostí. Nemůže být ale zároveň formován milostí nedokonalou, která je principem zásluh, a milostí dokonalou, která je principem zakoušení. Není tedy zjevně možné, aby zároveň zakoušel a toto zakoušení si zasluhoval. Je proto lépe říci, že měl anděl milost dříve, než se stal blaženým, a skrze tuto milost si zasloužil blaženost." (ST Iq62a4)

Blaženost si andělé získali ihned na počátku svého stvoření jediným aktem lásky. Dána jim byla podle stupně jejich přirozených možností. Blaženost nezrušila jejich přirozenost, ale byla k ní přidána. Blažení andělé již nemohou hřešit:

"Blažení andělé hřešit nemohou. Důvod je ten, že jejich blaženost spočívá ve vidění Boha skrze jeho esenci. Esence Boží je však samotnou esencí dobra. Anděl vidící Boha se tedy k Bohu samotnému vztahuje tak, jako se ten, kdo Boha nevidí, vztahuje k obecnému pojmu dobra. Je však nemožné, aby někdo cokoli chtěl nebo dělal, aniž by bral v úvahu dobro, nebo aby se někdo odvrátil od dobra jako takového. Blažený anděl tedy může chtít a jednat pouze tak, že bere v úvahu Boha. Když ale takto chce a jedná, nemůže hřešit. Blažený anděl tedy hřešit žádným způsobem nemůže." ST Iq62a8)

Nemohou ani dosáhnout vyššího stupně blaženosti než jaký již dosáhli.

ST 63: O špatnosti andělů co do viny
Může anděl v andělu zlo viny? Ano, může. Ale jak, vzhledem k tomu, že u andělů "není možné, aby se jevilo jako dobro to, co dobrem skutečně není, protože u nich buď nemůže dojít k omylu, nebo aspoň nemůže omyl předcházet vinu"? Na tuto otázku odpovídá Tomáš takto:

"Ke hříchu dochází v úkonu svobodného rozhodnutí dvojím způsobem. Za prvé tak, že se volí něco zlého, např. když člověk hřeší tím, že si zvolí cizoložství, které je samo o sobě zlem. Takový hřích vychází vždycky z nějaké neznalosti nebo omylu, neboť jinak by se to, co je zlé, nevolilo jako dobro. Cizoložník se mýlí v konkrétní věci, kdy volí potěšení nezřízeného úkonu jako nějaké dobro, které musí nyní vykonat z náklonnosti vášně nebo habitu. Na obecné rovině se však nemýlí a má v této věci správné přesvědčení. Tímto způsobem anděl hřešit nemůže, protože v něm jednak nejsou vášně, které by spoutávaly jeho rozum či intelekt ... jednak v něm před hříchem nemohl být habitus, který by ho ke hříchu nakláněl. Za druhé dochází v úkonu svobodného rozhodnutí ke hříchu volbou toho, co je samo o sobě dobré, ale nikoli v řádu náležité míry nebo pravidla. Chyba působící hřích je tak pouze na straně volby, která postrádá náležitý řád ... Takový hřích nevychází z neznalosti, ale pouze z toho, že se neuváží náležité okolnosti. Tímto způsobem zhřešil anděl, když se obrátil svobodným rozhodnutím k vlastnímu dobru bez řádného podřízení se pravidlu božské vůle."(ST Iq63a1ad4)

Démoni hřeší pouze ryze duchovními hříchy, což jsou pýcha a závist, nikoli necudností, lakotou, leností a dokonce ani hněvem (ve smyslu tělesné vášně).

Zhřešil ďábel tím, že chtěl být jako Bůh? Zdálo by se, že nikoli - anděl přeci "byl stvořen s větší plností moudrosti než člověk. Žádný člověk kromě úplného blázna si však nezvolí být roven andělu, natož pak Bohu. Volba se totiž týká pouze toho, co je možné, pro co se lze rozhodnout" (ST Iq63a3obj3) Tomáš řeší otázku takto:

"Anděl bez jakékoli pochybnosti zhřešil tím, že chtěl být jako Bůh. To však lze chápat dvěma způsoby. Za prvé ve smyslu rovnosti, zda druhé ve smyslu podobnosti. Prvním způsobem nemohl chtít být jako Bůh, protože přirozeným poznáním věděl, že je to nemožné. Jeho první úkon hříchu také nepředcházel habitus nebo vášeň, které by spoutávaly jeho poznávací sílu tak, aby v konkrétním případě selhal volbou nemožného, jako se to někdy stává nám. A přesto, i kdyby to bylo možné, bylo by to proti přirozené touze. V každém je totiž přirozená touha zachovat své bytí. To by se však nezachovalo, pokud by se změnilo v jinou přirozenost. Žádná věc, která je nižšího řádu přirozenosti, proto nemůže přirozeně chtít vyšší stupeň přirozenosti, např. osel nechce být koněm, protože kdyby se přesunul na vyšší stupeň přirozenosti, přestal by být sám sebou. V tom se ale obrazotvornost mýlí, protože z toho, že chce člověk být na vyšším stupni některých akcidentálních vlastností, které mohou růst bez zániku subjektu, dochází k domněnce, že by bylo možné chtít vyšší stupeň přirozenosti, do kterého ve skutečnosti nelze přejít bez zániku subjektu. Je ovšem zjevné, že Bůh anděla převyšuje ne v něčem akcidentálním, ale ve stupni přirozenosti, a stejně tak přesahuje jeden anděl druhého. Proto není možné, aby nižší anděl chtěl být rovný vyššímu. A tím méně je možné, aby chtěl být rovný Bohu. 

Chtít být jako Bůh ve smyslu podobnosti je však možné dvěma způsoby. Za prvé v tom, v čem je podobnost s Bohem dotyčnému přirozená. Jestliže někdo chce být podobný Bohu tímto způsobem, pak nehřeší, když si žádá podobnost s Bohem v náležitém řádu, tj. aby ji měl od Boha. Hřešil by ovšem ten, kdo by chtěl být podobný Bohu třeba ve správném ohledu, ale chtěl by tuto podobnost získat jaksi vlastní silou a nikoli mocí Boží. Za druhé může někdo chtít být podobný Bohu v tom, v čem to pro něj přirozené není, např. kdyby chtěl někdo stvořit nebe a zemi, což je vlastní dílo Boží. Taková žádost by byla hříchem. A tímto způsobem chtěl být ďábel jako Bůh. Nešlo mu o podobnost v tom, že by nebyl nikomu poddán v asbolutním smyslu. Tím by totiž chtěl i své vlastní nebytí, neboť každý tvor může existovat pouze tím, že má v poddanosti Bohu účast na bytí. Chtěl být Bohu podobný v tom, že jako poslední cíl chtěl blaženost, ke které mohl dospět sám silou své přirozenosti, a odvrátil se od blaženosti nadpřirozené, která je dána z milosti Boží. Možné také je, že žádal jako poslední cíl onu blaženost, která je dána z milosti, ale chtěl ji dosáhnout silou své vlastní přirozenosti a ne s Boží pomocí a v souladu s Božím ustanovením. A to je v souladu s výroky Anselma, který říká, že ďábel chtěl to, co by dostal, kdyby obstál. Obě tyto možnosti se shodují v tom, že chtěl ďábel dosáhnout blaženosti svou vlastní silou, což ovšem přísluší pouze Bohu. 

 A protože to, co je samo o sobě, je principem a příčinou toho, co je skrze něco jiného, pak z toho také plyne, že chtěl mít vládu nad jinými. Také v tom se chtěl zvráceným způsobem podobat Bohu." (ST Iq63a3)

Démoni nejsou od přirozenosti zlí (jedná se o intelektové substance a ty přirozeně směrují k dobru). V prvním okamžiku stvoření dokonce nebyli zlí ani proviněním vlastní vůle:

"Někteří autoři tvrdili, že démoni byli hned v prvním okamžiku svého stvoření zlí; nikoli ovšem svou přirozeností, ale hříchem z vlastní vůle, neboť „jakmile se objevil ďábel, odmítl spravedlnost. A kdokoli souhlasí s tímto učením“, říká Augustin v 11. knize O Boží obci, „ten nesouhlasí s těmi heretiky, tj. manichejci, kteří říkají, že ďábel má zlou přirozenost.“ Avšak protože toto mínění protiřečí autoritě Písma (neboť v Iz 14, 12 se o ďáblu, kterého představuje vládce Babylóna, říká: „Jak jsi spadl z nebe, třpytivá hvězdo, jitřenky synu,“ a v Ez 28, 13, kde ho představuje král Týru, se o něm říká: „Byl jsi v rozkoších Ráje“), je učiteli toto mínění rozumně odmítáno jako mylné. 

Proto někteří autoři říkali, že andělé v prvním okamžiku svého stvoření zhřešit mohli, ale nezhřešili. Toto mínění je však také některými odmítáno, protože dvě činnosti, z nichž jedna následuje druhou, nemohou mít svůj cíl ve stejném okamžiku. Je zjevné, že andělova činnost následovala jeho stvoření. Cílem stvoření je však samo andělovo bytí. Cílem hříšné činnosti zase to, že je anděl zlý. Zdá se tedy nemožné, aby se v prvním okamžiku, kdy anděl začal být, stal zlým. 

Tato argumentace se však nezdá být dostatečná. Týká se totiž pouze pohybů probíhajících v čase, které po sobě následují. ... Jsou-li však změny okamžité, konec prvního a druhého pohybu končit ve stejném okamžiku může. ...  Nic tedy nebrání tomu, aby byl konec stvoření a konec svobodného rozhodnutí ve stejném okamžiku. 

A proto je třeba říci jiným způsobem, proč anděl v prvním okamžiku nemohl zhřešit nezřízeným úkonem svobodného rozhodnutí. I když nějaká věc v prvním okamžiku, kdy začíná být, může zároveň konat, tato činnost, která začíná současně s bytím věci, pochází od činitele, od něhož pochází i bytí. Například stoupat vzhůru je ohni dáno jeho původcem. Jestliže má tedy nějaká věc bytí od nedostatečného činitele, který může být příčinou nedostatečné činnosti, může mít tato věc nedostatečnou činnost od prvního okamžiku svého bytí. Když je například holenní kost od narození zchromlá kvůli slabosti v semeni, začíná ihned kulhat. Činitel, který uvádí do bytí anděly, tj. Bůh, však nemůže být příčinou hříchu. Proto nelze říci, že byl ďábel v první chvíli svého stvoření zlý." (ST Iq63a5)

Byla mezi stvořením a pádem andělů nějaká prodleva?

"V této věci existuje dvojí mínění. Pravděpodobnější a bližší výrokům svatých [učitelů] je, že ďábel zhřešil hned po prvním okamžiku svého stvoření. A je to nutné říci, jestliže tvrdíme, že v prvním okamžiku svého stvoření vykonal úkon svobodného rozhodnutí, a že byl stvořen s milostí, jak jsme uvedli výše. Protože andělé docházejí k blaženosti jediným záslužným úkonem, jak bylo výše řečeno, pak kdyby anděl v prvním okamžiku, stvořený v milosti získal zásluhu, přijal by hned po prvním okamžiku blaženost, pokud by tomu hned nepostavil do cesty překážku svým hříchem. Jestliže se ovšem tvrdí, že ďábel nebyl stvořen v milosti, nebo že v prvním okamžiku nemohl vykonat úkon svobodného rozhodnutí, pak nic nebrání tomu, aby mezi stvořením a pádem ďábla byla nějaká prodleva." (ST Iq63a6)

Je pravděpodobnější, že největší z hříšných andělů byl i největsím ze všech andělů, byť opačné mínění není vyloučeno. Hřích prvního anděla byl příčinou hříchu ostatních ne tak, že by je do hříchu nutil, ale tak, že je k hříchu jakýmsi ponoukáním svedl. Více bylo andělů, kteří vytrvali, než těch, kteří zhřešili.

ST 64: O trestu démonů