Tahko - Crane (Existence a kvantifikace znovuuvážená)

Tim Crane ve svém příspěvku "Existence and quantification reconsidered" v Tahkově sborníku pronikavým způsobem rozplétá předpoklady a důsledky současného standardního pojetí existence a kvantifikace a poukazuje na pojetí alternativní. Stežejním problémem, kterému se Crane v tomto příspěvku věnuje, je myšlení o neexistujících věcech (srv. taktéž jeho příspěvek na Philosophy Bites)

Sekce 4.1

Podle standardního pojetí je úzká souvislost mezi tím, jak v přirozeném jazyce mluvíme o existenci, jak v přirozeném jazyce kvantifikujeme a jak obojí reprezentujeme pomocí symbolů formální logiky. Tvrzení jako „prvočísla existují“ je podle tohoto pojetí ekvivalentní tvrzení „alespoň jedno prvočíslo je dáno (there is)“ a to je ekvivalentní tvrzení „některé věci jsou prvočísla“.

The verb „exist“, the verb phrase „there is“, and the quantifier „some“ are treated as all playing similar roles. And these roles are made explicit in the standard common formalization of all three sentences by a single formula of first-order logic '(Ex)[P(x) & N(x)]' …” p. 44

Standardní pojetí lze chápat buď revisionisticky anebo deskriptivně. Podle revizionisticky uchopeného standardního pojetí nezáleží na tom, jak funguje přirozený jazyk; výše uvedeným způsobem je třeba chápat existenci a kvantifikaci ve všech vážných vědeckých kontextech. Podle deskriptivně uchopeného standardního pojetí popisuje výše uvedený způsob stukturu či fungování běžného, přirozeného jazyka. Známým proponentem revizionistického pojetí je Quine (viz např. "Existence and Quantification", 1969), Cranův přístup je deskriptivní a pokračuje tak (bez výslovné zmínky) ve Strawsonovském pojetí deskriptivní metafyziky (21.10.2009). 

Cílem Craneho článku je tedy "zpochybnit propojení mezi slovesy existence a kvantifikátory v přirozeném jazyce" (s. 45).

Sekce 4.2

V čem spočívá hlavní problém pro standardní pojetí? Hlavním problémem je to, že běžně kvantifikujeme věci, které neexistují. Říkáme smysluplně (a pravdivě) např.

(S) Některé biblické postavy existovaly a některé nikoli. 

Tato věta má na první pohled stejnou strukturu jako:

(K) Někteří králové Anglie zemřeli násilnou smrtí a někteří nikoli.

Intuitivně by se zdálo, že obě věty vychází z identifikace skupiny věcí (biblické postavy, angličtí králové) a ty jsou rozděleny na dvě části (existující, zemřelí násilnou smrtí). Standardní přístup ovšem tuto intuici popírá: podle tohoto přístupu totiž tvrzení formy 'některá F jsou G' jsou ekvivalentní tvrzením formy 'existují F, která jsou G'. Tedy (S) je třeba podle standardního pojetí interpretovat takto:

(S1) Existují biblické postavy, které existují a existují biblické postavy, které neexistují. 

Což je spor. (S1) a (S) jsou tudíž nutně nepravdivé. 

Podle standardního pojetí má kvantifikátor 'někteří' existenční význam (existential import) a proto se také nazývá existenční kvantifikátor (existential quantifier). Jiným způsobem lze také charakterizovat standardní pojetí jako to, které přepokládá výhradně doménu (univerzum diskurzu) reálných, tj. existujících věcí.

Sekce 4.4 -4.6

Cranovo řešení spočívá v rozšíření univerzu diskurzu tak, aby zahrnovalo nejen existující, ale i neexistující věci. Crane tedy navrhuje zachovat běžnou formalizaci nedotčenu, pouze nyní uvažuje univerzum diskurzu s jakýmkoli myslitelným objektem (z nichž jen některé reálně existují). Crane trvá na to, že neexistující věci nejsou entity, ale „objekty myšlení“ (objects of thought):

Objects of though are not, as such, entities. An object of thought is just anything which is thought about, in the most general sense of that term. Some objects of though exist, and some do not. But to say this is not to assume that there is an ontological or quasi-ontological category of 'object of thought' to which all these things belong. When an object of thought exists – for example, when I think about the planet Neptun – then the object of thought simply is the thing itself (Neptune itself). When the object of thought does not exist, it is nothing at all.” (s. 57-58)

Toto řešení ovšem nechává otevřenou otázku ontologického statusu neexistujících věcí. O čem vlastně mluvíme, mluvíme-li o neexistujících věcech? Jsou to věci nějak závislé na našem poznání? Či nikoli? Je to čiré nic? Zdá se, že si je Crane vědom možnosti klast si podobné otázky (s. 59-61), nedává ovšem na ně jasné odpovědi:

„The approach defended in the present chapter assumes the idea of representation too, by assuming the idea of an object of thought. An object of thought is anything which can be thought about, in the broadest sense of 'object' and 'thought about'. Thinking about is a form of representation. So I am assuming the idea of representation in explaining the idea of a domain of quantification.” (s. 61)

Crane uvádí příkladem ty, kteří používají aparát možných světů, aniž by jim dávali plný status reálných věcí (kontra David Lewis). Možné světy jsou něco jiného, než čím se zdají být, např. jsou „rekombinací aktuálních vlastností“ (David Armstrong) či maximálně konsistentními množinami propozic (Robert Stalnaker). Lewis nazývá tento redukcionismus vůči možným světům ersatzismus.

Tato analogie je zajímavá, ovšem sama o sobě nám k zodpovězení otázky po ontologickém statusu neexistujících věcí příliš nepomůže. 

Sekce 4.3

Na závěr bych rád uvedl, že Crane (na rozdíl např. od Sousedíka v diskusích s Cmorejem, 2010-2012), chápe svůj příspěvek čistě deskriptivně-linguisticky, v rámci filosofie jazyka. Crane se sice hlásí k tezi, že existence je predikát prvního řádu, ovšem tato teze ho (v tomto článku) nezajímá, protože jeho cílem je zpochybnění standardního pojetí. A to je plně kompatibilní s tezí o existenci jako predikátu prvního řádu:

"The essence of the standard view is that a use of a quantified sentence of the form 'some Fs are G' expresses a belief in the existence of Fs. If you think 'exists' is not a first-level predicate you will probably take 'some Fs exist' to be of the form '(∃x) (Fx)'. But the fact that your use of 'some' commits you to the existence of the things you are quantifying over does not prevent you from treating 'exists' as one-place predicate, if you have other reasons to treat it in this way. If you did this, you would treat 'some Fs exist' as having the form '(∃x) (Fx & Ex) where 'Ex' is your first-level existence predicate. ... The standard use is about the relationship between existence and quantification, not about the logical form of 'exists'." (s. 50)

Zastánci standardního pojetí tedy mohou, ale nemusí odmítat existenci jako predikát prvního řádu. (Crane zde uvádí Gareth Evanse, 1982, 346-8, jako toho, kdo chápe 'existuje' jako predikát prvního řádu a přijímá nicméně standardní pojetí)

Crane dále výslovně poukazuje na kompatibilitu standardního pojetí s rozlišením mezi bytím a existováním, kterého tím pádem také (prvoplánově) nezajímá:

"The second irrelevant idea I need to discuss is that there is no significant (non-verbal) distinction between being and existence, and that this is the essence of the standard view. The idea is this: those who say 'there are things that do not exist' are distinguishing between what there is and what exists. So they are distinguishing between being and existence. But once we recognize that the distinction between being and existence is merely verbal, then we will see why, properly understood, a sentence like (S) is genuinely contradictory: for either it implies that there are things which there are not, or that there exist things which do not exist. 

   This line of thought is derived from Quine (1948), and the idea that there is non non-verbal difference between being and existence is described by Peter van Inwagen as 'the essence of Quine's philosophy of being and existence' (2008: 37). But it seems to me that the distinction between being and existence is largely irrelevant to the question posed by (S)." (s. 50-51)

Crane chce ukázat dvojí:

(1) Lze odmítnout standardní pojetí a přitom odmítat i distinkci mezi bytím a existencí. Toto je, zdá se, Cranovo vlastní stanovisko.Cokoli má bytí existuje a naopak. "Mít bytí" a "existovat" znamená totéž. To, že říkáme o neexistujících věcech, že jsou (v angličtině 'there are') podle Crana nikterak neznamená, že mají nějaké bytí:

"But before leaving the topic of being and existence, I need to make two final points.

    First, a possible reason for thinking that 'there are things that do not exist' introduces a distinction between being and existence is that the expression 'there is' contains the third-person present tense form of the English verb 'to be'. But we should not move too quickly here. The merepresence of this verb is not in itself a sign that we are talking about being. (Consider: 'there are things that have no being' is not an obvious contradition.) As is well-known, the verb 'to be' has many uses which have no simple connection to being. The English verb is used to express the copula too, and there is no inferene from this use to predications of being or existence. The fact that the word 'is' occurs in 'Pegasus is a mythological horse' implies nothing, of course, about whether Pegasus has being." (p. 53)

Crane dále odmítá van Inwagenův návrh (2003), že lze rozlišovat dvojí typ kvantifikátorů (závazné a nezávazné):

"Second, it is sometimes said (e.g. by van Inwagen 2003) that 'there are things which do not exist' involves two quantifiers: a committing one (associated with existence) and a non-committing one (associated with being). I will not discuss this view in detail, for two reasons. The first is that it is implausible to regard claims about what has being to be 'non-committing'. If you really want a non-committing quantifier - and I shall argue below that our quantifiers are non-committing - then it should commit us neither to the existence nor to the being of someting. The second reason is that 'there is' is not, on the face of it, a natural language quantifier phrase. So we need good reasons for seeing it as 'really' a quantifier." (s. 54)

V těchto pasážích se jasně ukazuje to, co jsem vyčítal Cranovi již výše: jeho nezájem o vlastní ontologický status objektů myšlení, resp. těch objektů myšlení, které jsou neexistujícími věcmi. Podle Crana je možné říci beze sporu 'there are things that have no being'. Ano, ale jen když 'mít bytí' interpretujeme jako reálné či aktuální. Co když ale ono 'mít bytí' interpretujeme jako "být objektem myšlení"? V této interpretaci je potom nutně sporné tvrdit, že jsou věci, které nemají žádné bytí (ani pomyslné). (Tento tradiční argument nazývám "ontologický důkaz existence pomyslných jsoucen"). Van Inwagen se možná mýlí, když říká, že existují dva typy kvantifikátorů - protože možná 'there is' není kvantifikátor (jak si myslí Crane). Mně ovšem nejde o filosofii jazyka: i když v přirozeném jazyce 'there is' nenfunguje jako kvantifikátor, přesto souhlasím s van Inwagenem, že je možné rozlišovat mezi závazným a nezávazným kvantifikátorem, které tím pádem vyjadřují "reálné bytí" (ontologicky závazné) a pomyslné bytí (ontologicky nezávazné). Věci, které mají pouhé pomyslné bytí jsou tím, čím je nazývá Crane: pouhé objekty myšlení. Tyto objekty ale nejsou čiré nic, jak má podle všeho Crane za to. Jsou přeci myšleny; jsou to předměty Cranova univerza diskurzu. Čiré nic by tedy muselo být něco, co není ani myšlené (Čiré nic tedy striktně vzato nemůžeme myslet, respektivě můžeme ho myslet pouze tak, že odhlédáme od faktu, že ho zrovna myslíme). 

(2) Lze přijmout standardní pojetí a přitom přijímat i distinkci mezi bytím a existencí. (Aniž by tím problém s pravdivostí vět (S) byl touto distinkcí jako takovou vyřešen).

Distinkce mezi bytím a existencí totiž může nabýt podoby zcela "neškodné" a přijatelné pro kohokoli, vč. Quina:

Meinong's distinction is intended to express the idea that there are different kinds of ways or modes of being. Although contemporary philosophers occasionally ridicule the idea that there are different modes of being ... the phrase has a perfectly unexceptional reading, and the idea it expresses should be accepted by everybody. Some of those who believe in events, for example, consider them to be entities which are temporally extended over time, and which have temporal parts. This is the mode of being of events as opposed to the mode of being of material objects, which have no termporal parts. ... At least with regard to the distinction between being and existence, then, Meinong's view is only terminologically different from the Quinean view. For the Quinean can distinguish between concrete and abstract objects, just as Meinongian can distinguish between existing and subsisting obejct. Each of them will agree that there are such objects, but the Quinean will say that the abstract objects exist in as much as the concrete ones do. The Quinean and the Meinongean can agree about what has being, they just dissagree about how to use the word 'exist'. There should, therefore, be no dispute between the Quinen and the Meinongean about whether there are diferent modes or kinds of being. The only dispute is whether different modes of being are decribed in terms of (say) contrast between existence or subsistence, or in some other way. And this might indeed be a verbal dispute." (s. 53)

Reálný nesouhlas mezi Meinongiány a Quiniány prý leží jinde než v rozlišení mezi bytím a existencí. Totiž v tom, zda je možné přijmout Meinongovu tezi, že některé objekty myšlení nemají vůbec žádné bytí. Podle raného Russella toto není možné - "being is that which belongs to every conceivable term, to every possible object of thought ... " (The Principles of Mathematics, 1903, par 427). Naopak podle Crana je Meinongův názor na věc zcela plauzibilní:

"Meinong (1904) did draw a distinction between being and existence, and held that only spatiotemporal things exist. Non-spatiaotemporal things - like numbers, propositions ('objectives' in Meinong's terminology) - do not exist. Rather, they have a different mode of being, which Meinong called subsistence. But in addition to these entities, there are also things that have no being at all, neither existence nor subsistence. There are the objects of thought which are 'beyond being' (Meinong 1904; Priest 2005). ... Meinong's view that not everything we think about (not every object of thought) has being is surely more plausible than Russell's. Of the many things that can be said about the concept of being, one obvious connection is with the idea or reality: what has being is what is real, it is an inhabitant or part of reality. Not everything we think about is part of reality, despite what Russell says: the Homeric gods are not. Neither are non-existent biblical characters. Not only do they not exist, but they also have no reality, they are not beings. Whatever we want to say about the vexed questions of being, this at least seems obvious. So we should reject Russell's 1903 view." (s. 51)

Odmítnutí tohoto rozlišení (jak to činí Quine) nám ovšem nijak nepomůže v problémech se (S):

"If we can think about things that have no being at all, then the problem posed by (S) remains. Distinguishing between being and existence does not help n solving the problem posed by (S). On this the Quineans are right. But rejecting the distinction in the way just indicated does not make the problem dissapear either. For the problem arose because (S) seemed to be a straightforward generalization from 'Abraham did not exist, Jesus did' etc. And yet (S) expresses a contradiction. Insisting that there is no distinction between being and existence does not show us how to avoid this contradiction." (s. 52)

(Mimochodem: Crane poukazuje na některé ironie ve vývoji Russelova myšlení: svůj názor z r. 1903 Russell prý připisuje Meinongovi, srv. My Philosophical Development, 1959: 64. Naopak s Meinongovým názorem Russell souhlasí, aniž si uvědomuje, že je Meinongův, srv. Intro to Math Philosophy, 1919: 169-70)      

K této diskusi bych ještě dodal toto: Crane tvrdí, že pro standardní pojetí a problém s větami (S) je rozlišení mezi existencí a bytím irrelevantní. Zcela irrelevantní ovšem toto rozlišení přeci není. Mírně upravené standardní pojetí plus rozlišení bytí-existence řeší problém s pravdivostí vět (S) poměrně přímočaře. Existenční kvantifikátor vyjadřuje ontologicky nezávazné bytí; jen některé věcí v univerzu diskurzu reálně existují, což lze vyjádřit speciálním predikátem, např. E!

ZAVĚR

Co říci na závěr? Cranův příspěvek, jakkoli jinak vynikající, je příspěvkem spíše k analýze některých aspektů přirozeného jazyka, než k aristotelské metafyzice. Zásadní otázky - metafyzická povaha myšlených objektů, povaha existence, atd. jsou zmíněny, ale Crane se s nimi nijak hlouběji nevyrovnává.