Tahko - Tahko (Na obranu Aristotelské metafyziky)

Ve svém příspěvku "Na obranu Aristotelské metafyziky" se Tahko zabývá metodologií metafyziky spíše než jejím obsahem. Kromě úvodu má Tahkův příspěvek tři části.

I.

V první části se Tahko předběžně vyrovnává s neo-Quineovským či spíše neo-Carnapovským pojetím, podle něhož se metafyzika zabývá tím, k jakému typu entit nás naše teorie zavazují. Toto pojetí dále rozvíjí a precizuje Thomas Hofweber  pomocí rozlišení mezi interním a externím čtením existenčního kvantifikátoru (viz jeho příspěvek v Metametaphysics 01.12.2012; Hofweber se zde evidentně inspiruje Carnapem, 10.08.2009). Interní čtení existenčního kvantifikátoru nás ontologicky nezavazuje, pouze slouží k inferencím v rámci nějaké domény, např. čísel či propozic. Externí čtení nás naopak zavazuje. Metafyzika pak spočívá v rozhodnutí, zda přijmout interní či externí čtení kvantifikátoru. Toto rozhodnutí ovšem činí metafyzika podle Hofwebera pomocí "metod používaných při studiu jazyka a podobných témat." (Metametaphysics, s. 287) Proti tomuto pojetí Tahko uvádí dva předběžné argumenty. Za prvé, metafyzika se tímto stává jakousi ne příliš zajímavou verzí lingvistiky. Za druhé, metafyzika se podle řady jejích představitelů (např. Fine) zabývá spíše podstatou věcí, než jen tím, zda jsou. Že např. čísla v nějakém smyslu jsou, je předpokladem, abychom vůbec mohli začít dělat metafyziku. Spornou otázkou je, zda jsou čísla reálná a zda (reálně) existují či nikoli. Metafyzika se tedy zabývá podstatou věcí a dále jejich základností (ground) a závislostí (dependency) - které věci jsou základem kterých, které věci (existenčně) závisí na kterých. Hofweber a jiní neo-Carnapovci toto pojetí metafyziky odmítají. Jedná se podle nich o "esoteriku", o používání slov jako je "reálný" či "základní" v podivných, neznámých významech. Tahko samozřejmě Hofweberovo pohrdání "esoterickou metafyzikou" nesdílí, nicméně uznává, že je třeba "esoterické pojetí" metafyziky lépe vyjasnit, o což se pokouší v závěrečné části svého příspěvku.

II.

V druhé části příspěvku se Takho zabývá naturalizovatelností metafyziky, především v odpovědi na výtky prezentované v knize Every Thing Must Go (Oxford 2007) od Jamese Ladymana a Dona Rosse. Podle Ladymana a Rosse "neoscholastická" metafyzika, což zahrnuje i současnou analytickou metafyziku, ignoruje nejnovější poznatky věd a spoléhá se na různé křeslové intuice (armchair intuitions) a a priori. Ladyman a Rosse poukazují na řadu metafyzických intuic, které věda falsifikovala. Tahko namítá, že i ve vědě se pracuje s intuicí, což koneckonců přiznává i Ladyman a Rosse. Vědecké intuice jsou podle nich:

"the experienced practitioner's trained ability to see at a glance how their abstract theoretical structure probably - in advance of essential careful checking - maps onto a problem space." (2007: 15) 

a nejsou brány jako evidence, ale pouhý heuristický nástroj. Tahko na to namítá, že stejným způsobem bere intuici řada metafyziků, tedy že není nutné brát metafyzické intuice jako neomylnou evidenci:

"The intuitions themselves are at best only prima facie evidence: careful study, or in some cases empirical research, is required before they can be accepted. But it is certainly a naive view of metaphysics to assume that metaphysicians simply take their intuitions at face value and leave it at that - generally a book-length study follows!" (p. 34)

Nechme ale intuice intuicemi a podívejme se na a priori. Tahko schvaluje pojetí E. J. Lowa, podle něhož metoda metafyziky spočívá v a priorním náhledu do možností, z nichž empirická věda vybírá ty, které jsou aktuálně realizované:

"... most proponents of (neo-)Aristotelian metaphysics at least contend that some kind of a priori inquiry is possible. One acount about the role of this inquiry comes from Lowe (The Possibility of Metaphysics, 1998), who suggests that metaphysics studies the realm of metaphysical possiblity - the space of the possible fundamental structures of reality - but we also need empirical science to determine which if the possible structure corresponds with the actual world. This is one way to understand the Aristotelian conception of metaphysics: the first philosophy studies the fundamental structure of reality, possibility strictly in virtue of being qua being, but we need the second philosophy, the special sciences, to determine how this structure is reflected in the actual world." (s. 35)

Ladyman a Ross ovšem odmítají možnost a priorního zkoumání toho, co je metafyzicky možné:

"We differ with Low on how this task is to be accomplished, because we deny that a priori inquiry can reveal what is metaphysically possible. Philosophers have often regarded as impossible states of affairs that science has come to entertain. For example, metaphysicians confidently pronounced that non-Euclidean geometry is impossible as a model of physical space, that it is impossible that there not be deterministic causation, that non-absolute time is impossible, and so on. Physicists learned to be comfortable with each of these ideas, along with others that confound the expectations of common sense more profoundly" (2007: 16-17) 

Tahko namítá, že toto odmítnutí předpokládá, že apriorní zkoumání je neomylné. Tak tomu ale vůbec být nemusí. Kant udělal chybu, když měl za to, že Eukleidovská geometrie je jediná možná a bylo to koneckonců apriorní zkoumání matematiků jako je Gauss či Riemann, co vedlo k objevu geometrie ne-Eukleidovské. Není to tak, že by empirická věda jednoduše určovala metafyziku (jak mají za to Ladyman a Ross), spíše je to tak, že jen díky předchůdnému metafyzickému zkoumání lze vůbec s nějakými vědeckými hypotézami přijít. K otázce vztahu metafyziky a (empirické) vědy, píše jinak Tahko toto:

"I think that philosophy is indeed the queen of the sciences. However, this in no way entails that one needs to be educated in metaphysics to be able to pursue metaphysical questions or to gain access to metaphysical truths - there is no doubt that it will help, but it is not necessary. Moreover, I do not think that philosophy is the queen of the sciences because it is concerned with what reality is REALLY like: I think that both philosophy and science are concerned with reality in this capitalized sense. In fact, this is why I take metaphysics and science to be continuous. It should be emphasized here that when I say that metaphysics and science are continuous, I do not mean it in the sense that they would both have exactly the same agenda. Rather, I mean that we could not really engage in one without the other, that is, we could not get very far in our inquiry into the nature of reality with just one of these disciplines. Because of this, it might be better to say that metaphysics and science complement each other." (p. 33)

Svůj nesouhlas s Ladymanem a Rossem shruje Takto takto:

"... the call for naturalization is deeply mistaken: not only is Aristotelian metaphysics already naturalized, it is also a necessary precursor of all scientific activities." (s.27)

Co k tomu říci? S Tahkem souhlasím téměř ve všem, co v této druhé části říká: intuice ani apriorní zkoumání by neměly být brány naivně jako neomylná evidence; i jen formulace vědeckých hypotéz má své metafyzické předpoklady (tj. metafyzika, byť implicitní, je nevyhnutelná); metafyzikové i vědci zkoumají (či měli by zkoumat) stejnou realitu a tudíž jejich výsledky by měly být komplementární, atd. Svůj nesouhlas vidím v dvojím:

(1) Nesouhlasím s Tahkem v tom, že by metafyzika musela být nějak "naturalizovaná". Tedy alespoň pokud tím Tahko myslí to, co se tím běžně myslí, tj. omezená na to, co je součástí přírody. Pokud se např. neukáže pojem anděla či Boha jako metafyzicky nemožný, proč by neměl být metafyzik otevřen tomu, že některá jsoucna nejsou součástí přírody a nejsou dostupná současným empirickým vědám? Bůh je koneckonců jedním z hlavních témat tradiční metafyziky. 

(2) Klást empirickou vědu jako jediného "partnera v diskusi" vůči metafyzice přehlíží důležitou roli běžné zkušenosti. Z ní totiž věda vychází a tu různě rozšiřuje či reviduje ve světle nové evidence (mikroskop, dalekohled, urychlovače, atd.). Nicméně ani při sebevětší revizi či rozšíření běžné zkušenosti nemůže empirická věda tuto zkušenost zcela nahradit či vytlačit. Často je to právě reflexe nad běžně dostupnou zkušeností, např. změny, predikace, příčinnosti, atd. která dává základní podnět k tvorbě metafyzických teorií a žádná nová evidence empirické vědy k tomu nějak zásadně nepřispívá. Bylo by tedy lépe říci, že "metaphysics and experience, whether common or scientific, complement each other."

III.

Konečně ve třetí části svého příspěvku se Tahko zabývá epistemologií či metodologií metafyziky. Vzhledem k tomu, že je podle Tahka (v návaznosti na Lowa) úkolem metafyziky rozvrhnout metafyzické možnosti, je pro něho zásadní výzvou modální epistemologie. Jak můžeme spolehlivě prozkoumat metafyzické možnosti? Jednou z nutných podmínek je představitelnost (conceivability), ovšem nejedná se o podmíku dostatečnou - umíme si představit i nemožnosti, aniž víme, že se jedná o nemožnosti. 

Tahko dále odmítá pojmovou analýzu jakožto dostatečné vodítko k prozkoumání metafyzických možností a poukazuje na to, že zdrojem modality je esence či přirozenost: 

"The a priori work required ... does not concern an analysis of the concepts of 'mass' and 'energy', but rather the natures of mass and energy. Einstein's insight was that really we are only talking about the nature of one thing, namely energy; mass energy, which we observe as matter, is just one of many forms of energy. In the terminology of Aristotelian metaphysics, it would appear to be a part of the essence of energy that it can exist in many forms, one of them being mass energy." (s. 41)

Podobně je třeba nejen empirického, ale i apriorního (ale nepojmového) zkoumání k tomu, abychom rozhodli o tom, např. zda je atomové číslo součástí esence prvků (srv. článek Roberta Hendryho, 2006), zda je pravdivá teze o identitě mozku a mysli, či zda vlnová funkce kvantové mechaniky je užitečnou matematickou fikcí či realitou. 

Podařilo se Tahkovy objasnit metodologii metafyziky, či alespoň modální epistemologii? Nikoli. Tahko je si toho ovšem sám vědom. V závěru naznačuje, jak by bylo možné dále téma rozvinout a odkazuje na své další články:

"Some difficult questions about the epistemic role of a priori inquiry remain. From what has been said above, it may still seem that we are dealing with some sort of mysterious rational intuition, since a priori inquiry provides the parameters for any interpretation of empirical data while also being self-corecting. Even given fallibilism, there remains a problem concerning the justification of the criteria usd to evaluate a priori propositions. But here as well I believe that Aristotelian metaphysics has a long tradition of research, for the Aristotelian categories are central to the task of determining the criteria by which we judge both empirical and rational information. Several chapters in this volume discuss either the categorical structure of reality in general or specific categories; this is exaclty the type of reasearch needed to examine the foundations of metaphysics. It should be emphasized thought that this research goes hand in hand with empirical research: there is a bootstrapping relationship between a priori and a posteriori inquiry, an we cannot engage in one without the other (Tahko 2008). Certain a priori principles, such as the ones emerging from the categorical structure of realitz, may be more fundamental, and it is perhaps with these principles that the bootstrapping begins. One of the obvious candidates for such a fundamental principle - one that Aristotle certainly considered to be fundamental - is the law of non-contradition" s. 42 (cf. Tahko 2009, 29.08.2009 a 20.05.2010)

Co říci k této třetí části?

(1) Odmítám Lowe-Tahkovu dělbu práce, při níž metafyzika zkoumá možnosti a věda aktuálnosti, což mimochodem připomíná pojetí Sebastiana Izquierdo (srv. 06.07.2011). Nejsem si jist, zda metafyzika zkoumá existenci jen v abstrakci od aktuálnosti; navíc se metafyzika dopracovává k nutně aktuálnímu jsoucnu (Bohu).

(2) Lowe-Tahko se dále výslovně hlásí k tezi, že "possibility precedes actuality" (s. 39). Není příliš zřejmé, co je tímto myšleno, ovšem někteří recenzenti (Koons) z tohoto důvodu označují Tahkovo pojetí za "platónské" spíše než aristotelské a poukazují na aristotelštější alternativy (metafyzické možnosti odvozené z aktuality, srv. Alexander Pruss, Actuality, Possibility and Worlds, Continuum 2011)

(3) Tahko příliš bryskně odsuzuje pojmovou analýzu a klade ji do protikladu k náhledu do esencí či přirozenosti věcí. To je dané tím, že nemá vypracovanou teorii pojmů, která v realistickém pojetí má právě vazbu na esence věcí. Pojmová analýza "není odtržená od reality", jak je tomu v současných běžných, ne-realistických pojetí pojmů. (Celou tematiku má brilantně promyšlenou Lukáš Novák v řadě svých pracích, jak je Úvod do logiky, Scire Deum esse, online např. "Virtuální obsaženost namísto syntetických a priori jako vysvětlení možnosti metafyziky")