Lohr a metafyzika jako věda o Bohu

Svoji kapitolu "Metaphysics" (Cambringe Companion, 1988) rozdělil Lohr na dvě části ("Metafyzika jako věda o Bohu" a "Metafyzika jako věda o bytí"). 

Metafyzika jako věda o Bohu
Lohr nejprve věnuje katalánskému mysliteli Ramónu Llulovi (1232-1316) a jeho projektu dokázat muslimům a židům Trojici a Vtělení (Ars inveniendi veritatem), z níž později vznikl projekt obecné vědy věd (Ars generalis); jeho mystice devíti jmen božích a jejich využití v nad-racionálním poznání, atd. Llullův vliv byl nejprve malý, ohlas rostl od 15. století především v humanistické Itálii (Padova, Benátky, atd.). Díky kontaktům s Byzancí roste počet literárních a vědeckých zdrojů a vzniká potřeba "nové encyklopedie". Llullova encyklopedičnost a multikulturnost (katalánština, latina, arabština, atd.) se s jeho ars generalis se stává přirozeným objektem zájmu. (Llull byl dále vlivný na univerzitě v Barceloně a Valencii, což Lohr neříká - doklad lze nalézt např. u Suáreze, srv. 11.08.2011). Llull očaroval i Mikuláše Kusánského (1401-1464) během jeho šestiletého pobytu v Benátkách. (Tomu se Lohr taktéž obšírně věnuje). Lohr se taktéž věnuje objevu řecko-byzanstké tradice na Západě na poč. 15. století (překlady církevních otců, objev tradice harmonizující Platóna a Aristotela, rozvoji platonismu, atd.) a Kusánského ne-Aristotelskému a ne-Platónskému De non aliud. Poté Lohr přechází k Marsiliu Ficinovi (1433–1499) a florenskému platonismu, který dělí do tří etap:

• před koncilem ve Florencii se četl Platón a Aristotelés jako díla řecké literatury
• po koncilu se začal Platón i Aristotelés studovat více spekulativně, rozpoutává se kontroverze ohledně nadřazenosti Platóna či Aristotela; averroisticky ladění aristotelici i tomisté prosazují ideu neslučitelnosti těchto dvou myslitelů
• po pádu Konstantinopole se pomalu šíří pesimismus ohledně role člověka (filosofa) ve veřejném prostoru, pozornost je věnována životu v soukromí; Ficino zahajuje svou pedagogickou a překladatelskou činnost, vzniká florentinská "akademie"; Ficino se pokouší (re-)formulovat (neo-)platonskou filosofii jako základ pro křesťanskou víru; Picco della Mirandola (1463-1494) pokračuje v integraci nových zdrojů (domnělého) poznání (Hermes Trismegistos, kabala, kterou Pico považoval za důkaz Trojice a Vtělení, atd.); v poslední fázi života Pico hájí tradičnější a střízlivější metafyziku a epistemologii v De ente et uno (Pico se zde obrací proti nadřazenosti platónského Jedna nad aristotelským Jsoucnem)

První část kapitoly uzavírá Lohr takto:

"Pico's De ente et uno - along with the death of Savonarola and the fall of the Medici - marked a turning-point in the history of metaphysics as the science of divine things. It also marked the end of the third period of Florentine Platonism. Platonism continued to play an important role both in philosophy and in the arts and sciences. But the continuity of the tradition which understood reality dynamically - a tradition respected by Ficino's interpretation of Plato - was broken or became at least irrelevant for metaphysics as the science of God. After Pico, the history of metaphysics shifted from the problem of God to the problem of being. 
      The tradition of a dynamic understanding of reality which had been represented by Lull, Nicholas of Cusa and Ficino became associated with Renaissance magic and occultism. The idea of man's creativity was paralleled by the notion of a magical control over nature and by the vision of a new technology. These ideas led, in turn, to the demand for a new system of the sciences and to the works of men like Henricus Cornelius Agrippa and Giordano Bruno. At the same time, the Renaissance was characterized by a great explosion of knowledge. The immense amount of traditional knowledge which classical scholars made available rendered the Aristotelian encyclopedia of the sciences less and less tenable. Juan Luis Vives and Petrus Ramus made great efforts to develop ways of presenting this great body of knowledge in a methodical fashion for the purpose of instruction. Both of these came together around the end of the sixteenth century, but they do no belong to the history of metaphysics." s. 584

S řadou věcí s Lohrem nesouhlasím, považuji jeho líčení za ideologicky podbarvené (dynamické vs. statické porozumnění reality; neadekvátnost aristotelské "encyklopedie", benátská a florenstká svoboda a důstojnost vs. klerikální scholastika, atd.) Nelze ovšem neobdivovat šíři a velkolepost myšlenkové tradice, kterou Lohr ve své kapitole líčí.