S ohledem na konstituci metafyziky jako systematické disciplíny poukazuje Charles H. Lohr SJ ve své kapitole "Metapysics" v Cambridge History of Renaissance Philosophy (1988) na význam biblisty a filosofa Beneta Perery SJ (1535–1610) a jeho De communibus omnium rerum naturalium principiis et affectionibus. Perera rozdělil své dílo na dvě části. V první části (devět knih) se zabývá obecnými principy (přirozených) věcí, v druhé části (šest knih) jejich významnými vlastnostmi (kvantita, místo, čas, pohyb). Třebaže se nezabývá primárně interpretací Aristotela, chce být jeho textu věrný. Své porozumnění Aristotelovu textu opírá především o řecké autority jako jsou Alexander z Afrodiziady ("striktní aristotelik", 2 stol. n.l.), Themistius (317-390) a Simplicius (neoplatonik, asi 490–560) a samozřejmě sv. Tomáš. Perera se výslovně a výmluvně distancuje jak od Avicenny, tak od Averroa. Obšírně ovšem kritizuje i ty, kteří odmítají filosofii jako takovou, kvůli proti-křesťanským omylům, které se u některých filosofů vyskytují. K filosofům si zachovává kritický postoj, váží si jich, ovšem i Platón a Aristotelés se někdy hrubě zmýlili; vyšší autoritu dává (kromě křesťanské víry) vlastním smyslům a dlouhodobému pozorování.
Pereirovo dílo má následující knihy:
1. De philosophia
2. De philosophia naturali
3. De via et ordine doctrinae physicae
4. De antiquis philosophis et variis eorum circa principia rerum naturalium opinionibus
5. De materia et privatione
6. De forma
7. De natura
8. De causis
9. De fortuna, casu et contingentia
10. De quantitate
11. De loco
12. De tempore, aeternitate et aevo
13. De natura motus
14. De varietate et praecipusis divisionibus motus
15. De motus et mundi aeternitate
Relevantní k otázce konstituce metafyziky jako autonomní disciplíny je především první kniha (především str. 15-36). Pereira se zde zabývá různými pojmy metafyziky a jejím postavením v dělení věd.
Podle Lohra se na Colegio Romano (prestižní jezuitské univerzitě v Římě, kde Pereira působil) rozpoutala diskuse ohledně postavení Aristotela v katolickém vzdělání: na jedné straně byli ti, kteří měli tendenci ztotožnit Aristotela s katolickou filosofií - ti museli Aristotela interpretovat např. jako obhájce nesmrtelnosti duše; na druhé straně byli ti, kteří uznávali fakt, že v některých bodech je Aristototelova nauka neslučitelná s křesťanstvím, což znamená, že v těchto bodech je třeba jeho filosofii odmítnout (a poopravit). Pereira náležel do této druhé skupiny. A byl prý (proto?) obviňován z averroismu (nerozumím ale proč). Každopádně důsledkem rezervovaného postoje k Aristotelovi je projekt nalezení pravé první filosofie - "přepsání Aristotela". Tento projekt prý byl nejprve podniknut ve Valencii (kde Pereira studoval), později v Alcale a Salamance.
Žádné komentáře:
Okomentovat