Meditace: Co je to?

Meditací rozumí různí lidé různé aktivity. Někteří při meditaci přemýšlí, jiní nikoli, někteří meditují krátce, jiní dlouho, někteří meditaci spojují s vnější činností, jiní se stahují do ústraní, někteří považují meditaci za činnost náboženskou, jiní jako součást psychohygieny. Lze nalézt něco, co by bylo společného všem aktivitám, které se nazývají meditací? Lze nalézt něco společného všem formám meditace?

Podívejme se nejprve na to, co znamená slovo „meditace“ ve své etymologii. Slovo „meditace“ pochází z latinského meditatio, které je odvozeno ze slovesa meditari („přemýšlet, promýšlet, reflektovat, uvažovat, dumat, hloubat“); jedná se o frekventativum z PIE kořene *med-, kde je vázáno na významy „měřit, vymezit, uvážit, poradit, zavést opatření“. V latině jsou z tohoto kořene odvozená i slova modus („míra“, „způsob“), modestus („střídmý“), modernus („současný“), mederi („uzdravovat“) a medicus („lékař“). V řečtině je z tohoto kořene dále odvozeno slovo medesthai („přemýšlet“) a medon („měřítko“), v Sanskrtu pak slovo midiur („soudit, uvažovat“). Slovem meditatio (Septuaginta: melete) bylo ve Vulgátě přeloženo hebrejské hāgâ (Hebrew: הגה) („mumlat“, „vzdychat“).

V středověku a raném novověku mělo slovo meditatio přinejmenším tři spřízněné významy:

•  „průběžné, klidné promýšlení nějakého tématu"
•  „pojednání o nějakém tématu“ 
•  „plánování, příprava, procvičování“

V prvním významu např. kartuziánský mnich Guigo II (d. 1193) nazývá druhou fázi metodické modlitby meditací (celkové schéma tedy bylo: lectio, meditatio, oratio, a contemplatio). Podobný význam, spojený s činností intelektu, uvádí i Francisco Suárez v De Religione (1608-1625). V druhém významu např. René Descartes nazval své převratné dílo o nových základech filosofie Meditace o první filosofii (1641; třebaže i u Descartesa je zachován význam první). Tolik k etymologii, která poukazuje na původní významy slova „meditace“. 

V současnosti se ovšem termínu "meditace" užívá především pro označení psychofyzických či biospirituálních metod, které vznikly na Dálném Východě. První záznamy o těchto metodách lze nalézt v 6. století př. Kr. v Indii, pod označením dhyana. Dále se tyto metody šířily po Hedvábné stezce spolu s budhismem na Východ (do Číny, Japonska a Jihovýchodní Asie), do jisté míry i na Západ (přes súfismus dorazily asi v 12. století do Byzance v tzv. hesychasmu).

Je třeba si uvědomit, že se slovo „meditace“ užívá pro označení těchto dálněvýchodních metod až někdy od 19. století. V polovině 20. století navíc dochází i k sekularizaci těchto metod – různá psychofyzická cvičení jsou rozvíjena a studována i v nenáboženském kontextu (redukce stresu, relaxace, sebezlepšování).