středa 31. října 2012

Seminární četba - Fyzika I (Aristotelés)

Společná seminární četba filosofických textů je velmi dobrým pedagogickým prostředkem. Studenti přečtou určitou pasáž a poté se pokusí svými slovy shrnout obsah dané pasáže. Učitel shrnutí případně opraví či doplní. Zdá se to jako jednoduché cvičení, ve skutečnosti je ale často obtížné smysl textu uchopit. U Aristotelovy Fyziky je to obtížné i pro učitele. Vezměmě např. tuto pasáž v překladu Antonína Kříže:

"Proto musíme postupovat od toho, co je obecné, k tomu, co je zvláštní. Neboť celek je postřehem známnější, obecno pak je jakýsi druh celku; obecno totiž zahrnuje mnoho věcí jakožto části. Právě totéž se nějak děje také u slov vzhledem k pojmu; neboť slova označují celek neurčitým způsobem, jako například slovo "kruh"; teprve jeho pojmové určení jej rozkládá v jednotliviny. Také děti nazývají nejprve všechny muže otci a ženy matkami, teprve později každé z nich rozlišují." (I.1)


V novinách bychom takové pasáže hned tak nenašli, že?

Zítra budu s bakalářskými studenty oboru humanistika (TF JČU) dokončovat četbu vybraných částí první knihy Aristotelovy Fyziky. Dalo to větší práci, než jsem očekával. Vloni jsem se studenty četl vybrané části první knihy Metafyziky a mám dojem, že to šlo snadněji.

Motivace ke studiu starověkých textů může být různá. Podle některých se jedná o zajímavé a kuriózní muzejní kousky. Podle mne má Aristotelés co říci i dnes, navzdory nejrůznějším omylům, ke kterým dospěl např. v otázce přírodních živlů, kosmologie, vysvětlení příčiny rovnoměrného přímočarého pohybu, apod. Aristotelovy omyly nejsou v hloubi jeho systému, ale na jeho povrchu. Od vzniku moderní vědy v sedmnáctém století se jako "orthodoxie" prosadilo odmítání teleologie (vnitřního účelového zaměření přírodních procesů), redukovatelnost živých, vnímajících a často i myslících bytostní na ne-živé, ne-vnímající a ne-myslící částice či jiné složky, eliminovatelnost objektivních hodnot a dober, apod. Aristotelés je stále aktuální alternativou k této orthodoxii. Abychom se odvolali na nějakou autoritu: Edward Feser asi před dvěma týdny poukázal na povážlivé přibližování jednoho z nejvýznamnějších žijících filosofů, Thomase Nagela, ateisty, k Aristotelsko-scholastické vizi.

pátek 14. září 2012

Kent Emery v Praze

Vynikající přednáška. Prof. Emery (viz 18.10.2010) díky své obrovské erudici ukázal na poměrně úzce vymezeném tématu široké a zásadní důsledky pro křesťanské pojetí filosofie. Středověký spor se týkal toho, jak je naše přirozenost narušená ve svých kongitivních schopnostech Adamovým pádem. Jak poznával Boha Adam ve stavu naturae innocentiae, jak my ve stavu naturae lapsae (v této miseria), a jak blažení poznávají Boha? Standardní pojetí (na rozdíl od radikálního novátora jako byl Sv. Tomáš) zní, že v tomto našem stavu jsou naše možnosti radikálně omezeny a nelze tedy na něj nijak zvláště spoléhat. Křesťan by se neměl nějak výrazněji pokoušet o "filosofii nezávislou na Zjevení a milosti". Sv. Bonaventura měl ve středověkém myšlení obrovský vliv, často nepovšimnutý, protože se týká rámce a rozvrhu otázek, spíše než partikulárních nauk.

sobota 8. září 2012

Harré: The Philosophies of Science

Tento týden jsem se především pohyboval na TF JČU u přijímaček a státnic (Bc i Mgr, filosofie, humanistika). Zajímavé, obzvláště u magistrů i poučné a potěšující ... nicméně vyčerpávající a hodně rozptylování ... Abych se intelektuálně zabavil při všem tom dojíždění do Českých Budějovic, vypůjčil jsem si k přípravě na nadcházející seminář knihu Rom Harrého z r. 1972 o filosofii vědy. Přečetl jsem to jak detektivku! Krátka, jasná, hluboká a čtivá kniha, se sympatiemi k metafyzickému realismu, s mnoha konkrétními a spolehlivě vyloženými příklady z antické, středověké, novověké i současné vědy. Harré rozebírá nejen logiku (kap. 2) a epistemologii vědy (kap. 3), ale i metafyziku vědy; férově vykládá složité zápasy aristotelské tradice a korpuskularismu; ukazuje na rezidua korpuskularismu v současné vědě.

Kniha obsahuje podrobné synopse kapitol, zde uvádím pouze názvy kapitol a některých  sekcí:

1. The Philosophy of Science
  • logic; epistemology; metaphysics; the relation between logic and epistemology; the relation between logic and metaphysics; the relation between epistemology and metaphysics; the world as it is and as it is perceived; thinking and experimenting; the involvement of theories in description; examination of the idea that theories are not descriptive, concept.

2. The Forms of Reasoning in Science
  • examples of reasoning from the history of science (Mendel, Kepler); Mill's Canons; inductivism; objections to inductivism; Popper's doctrine of falsifiability; critique of falsificationism; positivism.
3. Scientific Knowledge
  • examples of science (chemical atoms, light rays, heat, mechanical force, force, the planetary hypotheses);  complete phenomenalism (Patricius, Berkeley, Brodie, Mach, Eddington, etc.); hypotheses as fictions; scepticism about hypotheses; the examples and the philosophical theories compared; realism; realism and phenomenalism are poles in the epistemology of science.
4. Metaphysical Theories
  • materials; individuals (Parmenidian, Heraclitean, Aristotelian); qualities; relation (space, time, causality); three main systems: Aristotelian, Corpuscularian, Power/Field/Plenum.
5. The Corpuscularian Inheritance
  • the principle of structural explanation (microexplanation - additivity and emergence, macroexplanation); quantitative items replace qualitative; differentiation of instruments (self-measurers and non-self-measurerers); philosophical background to the corpuscularian philosophy.
6. Explanation
  • analogies and models
7. Science and Society
  • science in society; science as social activity
---------------------

Literatura (použitá) 
  • HARRÉ, Rom. The Philosophies of Science: An Introductory Survey, Oxford: OUP 1972/1984.
Literatura (k dalšímu studiu)
  • BURTT, E.A. The Metaphysical Foundations of Modern Science. 1964.
  • BOSCOVICH, Ruggero A theory of natural philosophy 
  • HARRÉ, Rom. The Principles of Scentific Thinking. 1970
  • HARRÉ, Rom and MADDEN. Causal powers: a theory of natural necessity. 1975.
  • KNIGHT, David. Atoms and Elements. London 1967.
  • WALLACE, William A. The Scientific Methodology of Theodoric of Freiberg, 1959

pátek 31. srpna 2012

Hobbes: Leviathan (1651)

V roce 1648 byl uzavřen Vestfálský mír. Třebaže Anglie se této zdlouhavé a strašlivé, třicet let trvající války příliš neúčasnila, nejen Anglie ale celá Evropa ji s napětím sledovala. Tato válka vedla k mnoha hlubokým společenským změnám, z nichž si můžeme vyzvihnout dvě. Za prvé bylo otřeseno přesvědčení o křesťanských ideálech, protože zločiny a bezohledné krutosti byly páchány pod rouškou všech křesťanských náboženství - katolického, lutheránského či reformovaného. Za druhé byla definitivně uznána světská a církevní nejednotnost Evropy. V této době tedy Thomas Hobbes (1588–1679) píše a publikuje svého Leviathana.
       Hobbese lze řadit do první generace post-scholastické, mimo-univerzitní filosofie, která podle Pasnaua (Metaphysical Themes, p.4)  končí nominálně r. 1671, v roce dokončení první verze Essay concerning human understanding Johna Locka (1632–1704), publikovaného ovšem až r. 1689. Z významných myslitelů této generace lze dále jmenovat Francise Bacona (1561–1626), René Descarta (1596–1650), Blaise Pascala (1623–1662), a dále Pierre Gassendiho (1592–1655) či Roberta Boyle (1627–1691). Myslitelé jako je Spinoza, Malebrache, Leibniz, a později Berkeley patří podle Pasnaua do druhé generace, Hume je ještě pozdější.
       Hobbes je nesmírně vlivný myslitel svou radikalitou, kterou ovšem jako takovou téměř nikdo nenásleduje - podobně jako radikalitu Machiavelliho (1469-1527). Nalezneme tedy spíše nesčetné varianty "Hobbes-Lite" či "Machiavelli-Lite". Hobbesova kniha navíc podnítila řadu nejrůznějších čtení, přes to, že o ní sám Hobbes říká, že je "short, and I think clear" (Lev b2ch31). Jeho důraz na absolutismus suveréna je vyrovnáván jeho porozumněním pro rovnost a jisté základní svobody (Lev b2ch21). Jeho vize lidské přirozenosti je ovšem jednoznačně negativní, přirozeným stavem je boj všech proti všem. Tento fakt je odpovědí na fundamentální otázku "Co činí autoritu legitimní?", totiž "Abychom se vyhnuli tomuto strašlivému pra-původnímu boji". Hobbes jednoznačně předpokládá mechanistické uspořádání skutečnosti, vyhýbá se teleologickému vysvětlování. Stát není zdokonalení přirozenosti, jak tomu je v klasickém pojetí od Platóna po Tomáše, ale nutností, která zabraňuje horším zlům.

Další informace:

čtvrtek 30. srpna 2012

Hobbes: Leviathan (1651)

Na LibriVox jsou namluvené i další významné knihy (srv. 16.07.2012), např. Hobbesův Leviathan, neboli látka, forma a moc státu církevního a občanského (Londýn 1651)



Název knihy je inspirován biblickou mořskou nestvůrou. Na obálce je Leviathan působivě vyobrazen jako obrovský stát tvořený z maličkých jednotlivců; v jedné ruce meč, v druhé biskupskou berlu. Dílo bylo napsáno v Paříži, kam se Hobbes jako přívrženec royalistů uchýlil těsně před vypuknutím občanské války v Anglii r. 1642.

O co v knize jde? Hobbes se snaží najít a zdůvodnit vhodné společenské uspořádání. Jádrem Hobbesovy argumentace je apel na přirozený stav člověka, který je charakterizován válkou všech proti všem. Život člověk v tomto stavu je "osamělý, bídný, brutální a krátký". Aby se člověk vyhnul tomuto stavu vytváří společenskou smlouvu v níž deleguje svá práva na suveréna. Za to se lidem dostává "míru a obrany". Suverén, ať už monarchický, aristokratický či demokratický, musí být Leviathan, vládnoucí s (téměř) absolutní autoritou.

Kniha je rozdělena do čtyř části: 
  1. O člověku (Of Man)
  2. O státu (Of Common-wealth)
  3. O křesťanském státu (Of a Christian Common-wealth)
  4. O království temnoty (O a Kingdom of Darkness)
Hobbes postupuje ve svém výkladu systematicky, od elementárnich epistemických principů po interpretaci bible. (Tuto systematičnost čerpá Hobbes podle jedné hypotézy od významného renezančního aristotelika Jacobo Zabarelly, 1533-1589 podle jiné od geometrů, viz SEP; podle mého názoru Hobbes jednoduše "pochytil" aristotelismus z univerzitních učebnic a tříd, neboť na ně - s nechutí - odkazuje téměř v každé kapitolce části 1)

Z úvod knihy (vlastní titulky a zvýraznění):

Mechanicismus: analogie stroj-člověk-stát
Příroda (umění, jímž Bůh vytvořil a řídí svět) je napodoben uměním člověka jak v mnoha jiných věcech, tak také v tom, že může vytvořit umělého živočicha. Uvážíme-li totiž, že život je jenom pohybem údu, který začíná v nějaké zásadní části uvnitř, proč bychom pak nemohli říci, že všechny automaty (stroje, které se samy pohybují pomocí pružin a koleček) mají umělý život. Neboť co je co je srdce ne-li pružina a nervy ne-li mnoho drátků a co klouby ne-li mnoho koleček, která uvádějí v pohyb celé telo, tak, jak to zamýšlel Tvůrce? Umení jde však ješte dále tím, že napodobuje ono rozumné, nejskvělejší dílo prírody, totiž člověka. Neboť uměle byl vytvoren onen velký LEVIATHAN nazývaný SPOLECENSVÍM neboli STÁTEM (v latině CIVITAS), který není nicím jiným než umelým člověkem, i když je vetší postavy a síly než prirozený člověk, k jehož ochrane a obrane byl zamýšlen. Suverenita v něm představuje umělou duši, která dává život a pohyb celému tělu. Smírčí soudci a jiní úředníci soudnictví a exekutivy jsou umělými údy; odměny a tresty (které jsou spojeny se sídlem suverenity a jimiž je každý kloub a člen veden k tomu, aby konal svou povinnost) jsou nervy, které vykonávají totéž v přirozeném tele. Blahobyt a bohatství všech jednotlivých členu představují sílu; salus populi (bezpečí lidu) je jeho úkolem; rádci, kterí mu navrhují všechny věci, jež potřebuje bezpodmínečně vědět, jsou pamětí; nestrannost a zákony jsou umělým rozumem a umělou vůlí; svornost je zdravím, vzpoura je nemocí, a občanská válka je smrtí. Konečně dohody a úmluvy, jimiž byly části tohoto politického tělesa zprvu vytvoreny, složeny a spojeny, se podobají onomu fiat nebo Učiňme člověka, což vyslovil Bůh při stvoření.
      Abych popsal přirozenost tohoto umělého člověka, budu uvažovat:

  • za prvé o látce a tvůrci; obojím je člověk;
  • za druhé, jak a kterými úmluvami vzniká stát; co jsou práva a spravedlivá moc nebo autorita nějakého suveréna; a co je zachovává a ruší;
  • za třetí, co je křesťanský stát;
  • za čtvrté, co je království temnot.

Metoda: poznej sám sebe
Co se týče prvního bodu, tak je tu nejnověji namnoze zneužívané rcení, že se moudrost nezískává čtením knih, ale lidí. Proto ty osoby, které většinou nemohou uvést žádný jiný důkaz, že jsou moudří, velmi rády ukazují, jak to zdánlivě přečetly v lidech tím, že je za jejich zády vzájemně pomlouvají. Je tu však ješte jiné rčení, kterému se již dávno rozumělo, a z něhož by se mohli opravdu naučit císt jeden z druhého, kdyby si s tím chtěli dát práci, totiž nosce te ipsum, čti v sobe samém. To neznamenalo, jak se toho dnes užívá, ani podporu barbarskému postoji držitelů moci vůči svým podřízeným ani povzbuzení
lidí z nižších vrstev k nestydatému chování vuci svým nadrízeným. Má nás to spíše poucit, že každý, kdo hledí v sebe sama a přemýšlí o tom, co ciní, když myslí, míní, usuzuje, doufá, obává se atd. a z jiných důvodů, bude pak císt a poznávat myšlenky a vášně ostatních lidí za obdobných okolností a to kvůli podobnosti myšlenek a vášní jednoho člověka s myšlenkami a vášněmi jiného. 
...
Ale nechť někdo dovede prečíst někoho jiného na základě jeho jednání sebedokonaleji, poslouží mu to jenom u jeho známého a těch je jen několik. Kdo však má vládnout celému národu, musí číst v sobě, nikoli v tom nebo onom jednotlivém člověku, nýbrž v lidském rodu. To je však težké, težší než naucit se nějakému jazyku nebo vědě. Ale podaří-li se mi řádně a jasně usporádat svou vlastní četbu, zbude na jiném jenom námaha uvažovat o tom, zda také v sobe nalezne totéž. Neboť tento druh nauky nepřipouští žádný jiný dukaz.

středa 29. srpna 2012

Církevní otcové (LibriVox a MariaLectrix)


Na LibriVox jsou od Sv. Augustina (354-430) namluvena také Vyznání (397/8) a Enchiridion (420). O křesťanské doktríně (397-426) lze nalézt na MariaLectrix, kde je také pár dopisů  Sv. Jeronýma (337/340-397) a manuál křesťanského manažmentu Rady pastýřům (590) Sv. Řehoře Velikého (540-604). Konečně, od posledního ze čtyř hlavních latinských církevních otců, Sv. Ambrože (330-397), je na LibriVox O pannách (377) a O povinnostech kněží (391).

Od řeckých církevních otců je na LibriVox Komentář k listu Galaťanům Sv. Jan Zlatoústého (349-407), Hexaemeron sv. Basila (329/30-378/9), Teologická kázání sv. Řehoř Naziánského (329-390), a Proti pohanům a  O vtělení sv. Athanáše (297-373).

úterý 28. srpna 2012

Sv. Augustin (LibriVox - O obci boží)

Dnes má svátek sv. Augustin, nejvýznamnější západní církevní otec, dobrodruh, autor gigantického filosoficko-teologického korpusu. Jedno z jeho základních děl O obci boží (413-427) jsem zatím (pro jeho délku) nebyl schopen dočíst, nicméně díky LibriVox je velká naděje, že budu schopen ho doposlouchat. Potěšení z poslechu tohoto díla je (alespoň pro mne) mnohem intenzivnější než z četby. Často se uvádí, že kniha se skládá ze dvou částí a několika podčástí:

Část I:
     Knihy 1-5: kritika římského pohanského náboženství
     Knihy 6-10: kritika pohanské filosofie
Část II:
     Knihy 11-14: původ obou obcí
     Knihy 15-18: historie obou obcí
     Knihy 19-22: zasloužený úděl obou obcí

Aktualizace 20.11.2012
Doposlouchal jsem prvních deset knih a dospěl jsem k názoru, že dělení první části, které uvádím, je nesprávné. Knihy 6-7 např. podrobně rozebírají Varronovy knihy o římském náboženství. K filosofii přechází Augustin až v kn. 8. Pozornost věnuje především platonismu.

Lepší návrh tedy zní:

Kn. 1-5:
Kritika těch, kteří tvrdí, že bohy je třeba uctívat kvůli výhodám v tomto životě.

Kn. 6-10:
Kritika těch, kteří tvrdí, že bohy je třeba uctívat kvůli výhodám v dalším životě.

Augustin reflektuje nad svým projektem na několika místech, např. v úvodu ke knize 6:

"The argument of my first five books has, I belive, given a sufficient refutation of those who suppose that many false gods are to be venerated and worshipped for advantages in this mortal life and for benefits in temporal things."

Či v první kapitolce kn. 6:

"The scheme I have prescribed for this work demands that I should now proceed to the task of refuting and instructing those who maintain that the pagan gods, which the Christian religion does away with, are to be worshipped, not with a view to this present life, but with a view to the life which is to come after death."

Shrnutí díla uvádí i ve svých Retractationes:

„However, this great undertaking was at last completed in twenty-two books. Of these, the first five refute those who fancy that the polytheistic worship is necessary in order to secure worldly prosperity, and that all these overwhelming calamities have befallen us in consequence of its prohibition. In the following five books I address myself to those who admit that such calamities have at all times attended, and will at all times attend, the human race, and that they constantly recur in forms more or less disastrous, varying only in the scenes, occasions, and persons on whom they light, but, while admitting this, maintain that the worship of the gods is advantageous for the life to come. But that no one might have occasion to say, that though I had refuted the tenets of other men, I had omitted to establish my own, I devote to this object the second part of this work, which comprises twelve books, although I have not scrupled, as occasion offered, either to advance my own opinions in the first ten books, or to demolish the arguments of my opponents in the last twelve. Of these twelve books, the first four contain an account of the origin of these two cities—the city of God, and the city of the world. The second four treat of their history or progress; the third and last four, of their deserved destinies.“
Licence Creative Commons
Poznámky pod čarou, jejímž autorem je Daniel D. Novotný, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: poznamkypodcarou2012.blogspot.com