Hobbese lze řadit do první generace post-scholastické, mimo-univerzitní filosofie, která podle Pasnaua (Metaphysical Themes, p.4) končí nominálně r. 1671, v roce dokončení první verze Essay concerning human understanding Johna Locka (1632–1704), publikovaného ovšem až r. 1689. Z významných myslitelů této generace lze dále jmenovat Francise Bacona (1561–1626), René Descarta (1596–1650), Blaise Pascala (1623–1662), a dále Pierre Gassendiho (1592–1655) či Roberta Boyle (1627–1691). Myslitelé jako je Spinoza, Malebrache, Leibniz, a později Berkeley patří podle Pasnaua do druhé generace, Hume je ještě pozdější.
Hobbes je nesmírně vlivný myslitel svou radikalitou, kterou ovšem jako takovou téměř nikdo nenásleduje - podobně jako radikalitu Machiavelliho (1469-1527). Nalezneme tedy spíše nesčetné varianty "Hobbes-Lite" či "Machiavelli-Lite". Hobbesova kniha navíc podnítila řadu nejrůznějších čtení, přes to, že o ní sám Hobbes říká, že je "short, and I think clear" (Lev b2ch31). Jeho důraz na absolutismus suveréna je vyrovnáván jeho porozumněním pro rovnost a jisté základní svobody (Lev b2ch21). Jeho vize lidské přirozenosti je ovšem jednoznačně negativní, přirozeným stavem je boj všech proti všem. Tento fakt je odpovědí na fundamentální otázku "Co činí autoritu legitimní?", totiž "Abychom se vyhnuli tomuto strašlivému pra-původnímu boji". Hobbes jednoznačně předpokládá mechanistické uspořádání skutečnosti, vyhýbá se teleologickému vysvětlování. Stát není zdokonalení přirozenosti, jak tomu je v klasickém pojetí od Platóna po Tomáše, ale nutností, která zabraňuje horším zlům.
Další informace:
- Kors, Alan Charles. The Birth of the Modern Mind: The Intellectual History of the 17th and 18th Centuries, CD ROM, The Teaching Company, 1998. ISBN-13: 978-1565857285 [Zatím vypadá dobře, ještě ale nejsem u konce]
- Schiller, Friedrich. Geschichte des dreißigjährigen Kriegs, 1792 [LibriVox; skvělý přehled, nezahrnuje ale okolnosti kolem vlastního Vestfálského míru]
Když to teď čtu, vzpomněl jsem si, jak jsem se počátkem týdne přel s Lukášem Novákem o přestávce na konferenci učitelů filozofie na teologických fakultách (mimochodem, proč ses neobjevil? připravuješ se na postdoc konkurs analytické scholastiky na JČU? :-), kam jsem se vetřel. Šlo o Sousedíkovu knihu o lidských právech a můj názor, že lidská práva jako základ demokracie lze odůvodnit čistě formálně a na základě toho, že zpochybněním práv druhého si zpochybňující řeže větev pod vlastními právy. Moje představa byla asi taková: i při absolutním sobectví (ale zároveň racionálním uvažování) jsou lidé v dlouhodobé perspektivě nuceni samotným tímto sobectvím, aby "dobrovolně" souhlasili se zákony, které jejich sobectví omezí, protože potřebují omezit sobectví druhých, které je poškozuje. Společnost je samozřejmě mocensky stratifikována, ale tato stratifikace se časem mění a nikdo si není jist, jak dlouho jeho případná nadvláda nad druhými bude trvat. V dlouhodobém měřítku se tedy (v teoretickém modelu - otázkou je, zda bude tato tendence silnější nebo slabší než jiné vlivy, dnes se mi zdá, že je silná zhruba stejně) bude prosazovat silné právní svázání společnosti. Druhá fáze pak podle mě spočívá v tom, že jednak kvůli vyšší efektivitě a příjemnějšímu životu, jednak kvůli psychologickým nákladům jedinců na "dvojí morálku" se bude postupně prosazovat i zvnitřnění morálky z původního vnějšího právního donucení.
OdpovědětVymazatPokud jde o tu první fázi, jsem inspirovaný Rawlsem, ale koukám, že by to docela pasovalo i na Hobbesovy koncepce - až tedy na to, že já popisuji tendenci k demokracii, on k absolutismu :-).
Přesně tak, je to Hobbes ... :-)
OdpovědětVymazatDo konkursu jsem se přihlásil, ale má hlavní příprava je teď už jen modlitba k Bohu, aby to vyšlo! :-)
Na té konferenci jsem nebyl z nějakého jiného důvodu, už si nevzpomínám (nějak se mi to s něčím krylo), prý to bylo dobré ...