Název knihy je inspirován biblickou mořskou nestvůrou. Na obálce je Leviathan působivě vyobrazen jako obrovský stát tvořený z maličkých jednotlivců; v jedné ruce meč, v druhé biskupskou berlu. Dílo bylo napsáno v Paříži, kam se Hobbes jako přívrženec royalistů uchýlil těsně před vypuknutím občanské války v Anglii r. 1642.
O co v knize jde? Hobbes se snaží najít a zdůvodnit vhodné společenské uspořádání. Jádrem Hobbesovy argumentace je apel na přirozený stav člověka, který je charakterizován válkou všech proti všem. Život člověk v tomto stavu je "osamělý, bídný, brutální a krátký". Aby se člověk vyhnul tomuto stavu vytváří společenskou smlouvu v níž deleguje svá práva na suveréna. Za to se lidem dostává "míru a obrany". Suverén, ať už monarchický, aristokratický či demokratický, musí být Leviathan, vládnoucí s (téměř) absolutní autoritou.
Kniha je rozdělena do čtyř části:
- O člověku (Of Man)
- O státu (Of Common-wealth)
- O křesťanském státu (Of a Christian Common-wealth)
- O království temnoty (O a Kingdom of Darkness)
Hobbes postupuje ve svém výkladu systematicky, od elementárnich epistemických principů po interpretaci bible. (Tuto systematičnost čerpá Hobbes podle jedné hypotézy od významného renezančního aristotelika Jacobo Zabarelly, 1533-1589 podle jiné od geometrů, viz SEP; podle mého názoru Hobbes jednoduše "pochytil" aristotelismus z univerzitních učebnic a tříd, neboť na ně - s nechutí - odkazuje téměř v každé kapitolce části 1)
Z úvod knihy (vlastní titulky a zvýraznění):
Mechanicismus: analogie stroj-člověk-stát
Příroda (umění, jímž Bůh vytvořil a řídí svět) je napodoben uměním člověka jak v mnoha jiných věcech, tak také v tom, že může vytvořit umělého živočicha. Uvážíme-li totiž, že život je jenom pohybem údu, který začíná v nějaké zásadní části uvnitř, proč bychom pak nemohli říci, že všechny automaty (stroje, které se samy pohybují pomocí pružin a koleček) mají umělý život. Neboť co je co je srdce ne-li pružina a nervy ne-li mnoho drátků a co klouby ne-li mnoho koleček, která uvádějí v pohyb celé telo, tak, jak to zamýšlel Tvůrce? Umení jde však ješte dále tím, že napodobuje ono rozumné, nejskvělejší dílo prírody, totiž člověka. Neboť uměle byl vytvoren onen velký LEVIATHAN nazývaný SPOLECENSVÍM neboli STÁTEM (v latině CIVITAS), který není nicím jiným než umelým člověkem, i když je vetší postavy a síly než prirozený člověk, k jehož ochrane a obrane byl zamýšlen. Suverenita v něm představuje umělou duši, která dává život a pohyb celému tělu. Smírčí soudci a jiní úředníci soudnictví a exekutivy jsou umělými údy; odměny a tresty (které jsou spojeny se sídlem suverenity a jimiž je každý kloub a člen veden k tomu, aby konal svou povinnost) jsou nervy, které vykonávají totéž v přirozeném tele. Blahobyt a bohatství všech jednotlivých členu představují sílu; salus populi (bezpečí lidu) je jeho úkolem; rádci, kterí mu navrhují všechny věci, jež potřebuje bezpodmínečně vědět, jsou pamětí; nestrannost a zákony jsou umělým rozumem a umělou vůlí; svornost je zdravím, vzpoura je nemocí, a občanská válka je smrtí. Konečně dohody a úmluvy, jimiž byly části tohoto politického tělesa zprvu vytvoreny, složeny a spojeny, se podobají onomu fiat nebo Učiňme člověka, což vyslovil Bůh při stvoření.
Abych popsal přirozenost tohoto umělého člověka, budu uvažovat:
Metoda: poznej sám sebe
Co se týče prvního bodu, tak je tu nejnověji namnoze zneužívané rcení, že se moudrost nezískává čtením knih, ale lidí. Proto ty osoby, které většinou nemohou uvést žádný jiný důkaz, že jsou moudří, velmi rády ukazují, jak to zdánlivě přečetly v lidech tím, že je za jejich zády vzájemně pomlouvají. Je tu však ješte jiné rčení, kterému se již dávno rozumělo, a z něhož by se mohli opravdu naučit císt jeden z druhého, kdyby si s tím chtěli dát práci, totiž nosce te ipsum, čti v sobe samém. To neznamenalo, jak se toho dnes užívá, ani podporu barbarskému postoji držitelů moci vůči svým podřízeným ani povzbuzení
lidí z nižších vrstev k nestydatému chování vuci svým nadrízeným. Má nás to spíše poucit, že každý, kdo hledí v sebe sama a přemýšlí o tom, co ciní, když myslí, míní, usuzuje, doufá, obává se atd. a z jiných důvodů, bude pak císt a poznávat myšlenky a vášně ostatních lidí za obdobných okolností a to kvůli podobnosti myšlenek a vášní jednoho člověka s myšlenkami a vášněmi jiného.
...
Ale nechť někdo dovede prečíst někoho jiného na základě jeho jednání sebedokonaleji, poslouží mu to jenom u jeho známého a těch je jen několik. Kdo však má vládnout celému národu, musí číst v sobě, nikoli v tom nebo onom jednotlivém člověku, nýbrž v lidském rodu. To je však težké, težší než naucit se nějakému jazyku nebo vědě. Ale podaří-li se mi řádně a jasně usporádat svou vlastní četbu, zbude na jiném jenom námaha uvažovat o tom, zda také v sobe nalezne totéž. Neboť tento druh nauky nepřipouští žádný jiný dukaz.
Příroda (umění, jímž Bůh vytvořil a řídí svět) je napodoben uměním člověka jak v mnoha jiných věcech, tak také v tom, že může vytvořit umělého živočicha. Uvážíme-li totiž, že život je jenom pohybem údu, který začíná v nějaké zásadní části uvnitř, proč bychom pak nemohli říci, že všechny automaty (stroje, které se samy pohybují pomocí pružin a koleček) mají umělý život. Neboť co je co je srdce ne-li pružina a nervy ne-li mnoho drátků a co klouby ne-li mnoho koleček, která uvádějí v pohyb celé telo, tak, jak to zamýšlel Tvůrce? Umení jde však ješte dále tím, že napodobuje ono rozumné, nejskvělejší dílo prírody, totiž člověka. Neboť uměle byl vytvoren onen velký LEVIATHAN nazývaný SPOLECENSVÍM neboli STÁTEM (v latině CIVITAS), který není nicím jiným než umelým člověkem, i když je vetší postavy a síly než prirozený člověk, k jehož ochrane a obrane byl zamýšlen. Suverenita v něm představuje umělou duši, která dává život a pohyb celému tělu. Smírčí soudci a jiní úředníci soudnictví a exekutivy jsou umělými údy; odměny a tresty (které jsou spojeny se sídlem suverenity a jimiž je každý kloub a člen veden k tomu, aby konal svou povinnost) jsou nervy, které vykonávají totéž v přirozeném tele. Blahobyt a bohatství všech jednotlivých členu představují sílu; salus populi (bezpečí lidu) je jeho úkolem; rádci, kterí mu navrhují všechny věci, jež potřebuje bezpodmínečně vědět, jsou pamětí; nestrannost a zákony jsou umělým rozumem a umělou vůlí; svornost je zdravím, vzpoura je nemocí, a občanská válka je smrtí. Konečně dohody a úmluvy, jimiž byly části tohoto politického tělesa zprvu vytvoreny, složeny a spojeny, se podobají onomu fiat nebo Učiňme člověka, což vyslovil Bůh při stvoření.
Abych popsal přirozenost tohoto umělého člověka, budu uvažovat:
- za prvé o látce a tvůrci; obojím je člověk;
- za druhé, jak a kterými úmluvami vzniká stát; co jsou práva a spravedlivá moc nebo autorita nějakého suveréna; a co je zachovává a ruší;
- za třetí, co je křesťanský stát;
- za čtvrté, co je království temnot.
Metoda: poznej sám sebe
Co se týče prvního bodu, tak je tu nejnověji namnoze zneužívané rcení, že se moudrost nezískává čtením knih, ale lidí. Proto ty osoby, které většinou nemohou uvést žádný jiný důkaz, že jsou moudří, velmi rády ukazují, jak to zdánlivě přečetly v lidech tím, že je za jejich zády vzájemně pomlouvají. Je tu však ješte jiné rčení, kterému se již dávno rozumělo, a z něhož by se mohli opravdu naučit císt jeden z druhého, kdyby si s tím chtěli dát práci, totiž nosce te ipsum, čti v sobe samém. To neznamenalo, jak se toho dnes užívá, ani podporu barbarskému postoji držitelů moci vůči svým podřízeným ani povzbuzení
lidí z nižších vrstev k nestydatému chování vuci svým nadrízeným. Má nás to spíše poucit, že každý, kdo hledí v sebe sama a přemýšlí o tom, co ciní, když myslí, míní, usuzuje, doufá, obává se atd. a z jiných důvodů, bude pak císt a poznávat myšlenky a vášně ostatních lidí za obdobných okolností a to kvůli podobnosti myšlenek a vášní jednoho člověka s myšlenkami a vášněmi jiného.
...
Ale nechť někdo dovede prečíst někoho jiného na základě jeho jednání sebedokonaleji, poslouží mu to jenom u jeho známého a těch je jen několik. Kdo však má vládnout celému národu, musí číst v sobě, nikoli v tom nebo onom jednotlivém člověku, nýbrž v lidském rodu. To je však težké, težší než naucit se nějakému jazyku nebo vědě. Ale podaří-li se mi řádně a jasně usporádat svou vlastní četbu, zbude na jiném jenom námaha uvažovat o tom, zda také v sobe nalezne totéž. Neboť tento druh nauky nepřipouští žádný jiný dukaz.
Žádné komentáře:
Okomentovat