Společná seminární četba filosofických textů je velmi dobrým pedagogickým prostředkem. Studenti přečtou určitou pasáž a poté se pokusí svými slovy shrnout obsah dané pasáže. Učitel shrnutí případně opraví či doplní. Zdá se to jako jednoduché cvičení, ve skutečnosti je ale často obtížné smysl textu uchopit. U Aristotelovy Fyziky je to obtížné i pro učitele. Vezměmě např. tuto pasáž v překladu Antonína Kříže:
"Proto musíme postupovat od toho, co je obecné, k tomu, co je zvláštní. Neboť celek je postřehem známnější, obecno pak je jakýsi druh celku; obecno totiž zahrnuje mnoho věcí jakožto části. Právě totéž se nějak děje také u slov vzhledem k pojmu; neboť slova označují celek neurčitým způsobem, jako například slovo "kruh"; teprve jeho pojmové určení jej rozkládá v jednotliviny. Také děti nazývají nejprve všechny muže otci a ženy matkami, teprve později každé z nich rozlišují." (I.1)
V novinách bychom takové pasáže hned tak nenašli, že?
Zítra budu s bakalářskými studenty oboru humanistika (TF JČU) dokončovat četbu vybraných částí první knihy Aristotelovy Fyziky. Dalo to větší práci, než jsem očekával. Vloni jsem se studenty četl vybrané části první knihy Metafyziky a mám dojem, že to šlo snadněji.
Motivace ke studiu starověkých textů může být různá. Podle některých se jedná o zajímavé a kuriózní muzejní kousky. Podle mne má Aristotelés co říci i dnes, navzdory nejrůznějším omylům, ke kterým dospěl např. v otázce přírodních živlů, kosmologie, vysvětlení příčiny rovnoměrného přímočarého pohybu, apod. Aristotelovy omyly nejsou v hloubi jeho systému, ale na jeho povrchu. Od vzniku moderní vědy v sedmnáctém století se jako "orthodoxie" prosadilo odmítání teleologie (vnitřního účelového zaměření přírodních procesů), redukovatelnost živých, vnímajících a často i myslících bytostní na ne-živé, ne-vnímající a ne-myslící částice či jiné složky, eliminovatelnost objektivních hodnot a dober, apod. Aristotelés je stále aktuální alternativou k této orthodoxii. Abychom se odvolali na nějakou autoritu: Edward Feser asi před dvěma týdny poukázal na povážlivé přibližování jednoho z nejvýznamnějších žijících filosofů, Thomase Nagela, ateisty, k Aristotelsko-scholastické vizi.
Teď jsem si ten text projel automatickým překladačem. Napadá mě souvislost s perdurantistickým a eternalistickým pojetím času: pokud mezi možností a uskutečněním není reálný rozdíl a platí perdurantismus s eternalismem (pro což by svědčila teorie relativity), pak samozřejmě existuje vše, co existovat může, tam a tehdy, kde to existovat může, tj. včetně svých kauzálně i časoprostorově předchozích podmínek existence. Když se čte kauzalita takto "zepředu", tak samozřejmě vypadá jako teleologie. Teď jsem se toho trochu dotkl v jednom příspěvku o filozofii kvantové fyziky (budu ho mít na studentské konferenci o Nielsi Bohrovi v Pardubucích - můj první příspěvek na filozofické konferenci vůbec :-).
OdpovědětVymazatPodle mého názoru je standardní interpretace teorie relativity až výsledkem předchůdných filosofických stanovisek. Konkrétně logického pozitivismu: jak to naměříme, tak to je. Či ještě lépe: je nesmyslné rozlišovat mezi naměřitelností (verifikací) a realitou jako takovou. Experimenty s rychlostí světla je totiž možné interpretovat i tak, že je absolutní čas a prostor zachován. Zpomalování hodin, zkracování předmětů, atd. jsou chápany relativně k pozorovateli, aniž je tato relativita absolutizována a přisuzována času a prostoru jako takovému.
OdpovědětVymazatVím, píšu to v rychlosti takto vágně, nemám to aktuálně v paměti. Před časem jsem nicméně četl skvělé shrnutí celé problematiky u William Lane Craiga v jeho knize "Foundations of Christian Worldview" (mám o této knize na blogu záznam). Jeho argumentace mi přišla přesvědčivá.
Konference o Nielsi Bohrovi jsem si všiml, když budeš mít čas a chuť, nechceš sepsat krátko zprávu na tento blog? Niels Bohr mě zajímá už z toho důvodu, že jeho dílo Mortimer Adler zařadil mezi "Great Works of the Western Civilization".
Myslím, že by to tak chápat šlo. Šlo mi hlavně o to, že v deterministickém a zároveň perdurantistickém čtení vesmíru se vlastně smývá rozdíl mezi teleologií a neteleologií, protože vše je provázáno "dopředu" - a nejen v tom smyslu, že uskutečnění nějakého X na konci vyžaduje, aby se předtím staly A, B, C... (tak by to šlo totiž vyložit i bez perdurantismu a eternalismu), ale i v tom smyslu, že určité věci mohou vypadat vyloženě "divně" a teleologicky, aniž by takové byly - zkrátka proto, že pokud by byly jiné, daný vesmír by vůbec neexistoval. Například by stačilo, aby nemožnost časového paradoxu vysláním nějaké částice do minulosti (tam už dnes, zdá se mi, fyzika skoro je, nebo dokonce ne "skoro") byla technického, nikoliv fundamentálního charakteru.
OdpovědětVymazatPodle mě teorie realtivity určité perdurantistické "jádro" obsahuje, přinejmenším v určité slabé podobě: protože provázání času s prostorem uvnitř vesmíru problematizuje existenci času před a po existenci vesmíru. Vlastně to navazuje na Augustina.
Zprávu zkusím napsat :-), jsem na příspěvky ostatních i na jejich reakce na můj příspěvek hodně zvědav.
"v deterministickém a zároveň perdurantistickém čtení vesmíru se vlastně smývá rozdíl mezi teleologií a neteleologií"
OdpovědětVymazatMám dojem, že v nějakém smyslu věty to tak je: teleologie vychází z představy, že je jakýsi "budoucí stav", ke kterému daný měnící se objekt směřuje a který je reálný, třebaže ne aktuální. Netriviální teze. Pokud ale vše budoucí, přítomné, minulé (=eternalismus) či dokonce možné a aktuální (Tvůj necesitarianismus či co) má stejný ontický status (rozdíly se nám jen zdají, jsou epistemické), pak co se ZDÁ jako teologické zaměření objektu, je sice reálné, ale triviálně, protože alternativy jsou také reálné.
Alespoň tak nějak si to momentálně představuji, možná je to blábol. Otázkou jsem se zatím moc nezabýval a píšu to jen na rychlo z hlavy.
Jak bylo možné čekat, 9.11 zveřejnil dr. Tvrdý pár inteligentních invektiv a užitečných odkazů vůči Nagelově knize:
OdpovědětVymazathttp://massive-error.blogspot.cz/2012/11/do-you-only-have-brain.html