Jeden můj dávný kolega z antropologie měl program Pestrá Evropa. Velmi výstižné, vzhledem k rozmanité směsici různých identit, které "Evropu" utváří. Její hranice jsou navíc nejasné, na Západě, na Východě, na Severu, či na Jihu… Zdaleka nejlépe vidíme, že jsem Evropané, pokud se na sebe díváme z vnějšku – z Indie, Číny, USA, Jižní Afriky, atd. Myslím, že i toto je jedno z poselství knihy prof. Ashe a jeho nové knihy Homelands: A Personal History of Europe (Vintage, 2024).
Je rozdělena na pěti části:
• Zničená (1945)
• Rozdělená (1961–1979)
• Stoupající (1980–1989)
• Vítězící (1990–2007)
• Klopýtající (2008–2022)
Začíná vzpomínkou na návštěvu britského dítěte ve Francii a končí vzpomínkami na řecké Delfy a návštěvu místa spojeneckého vylodění v Normandii.
Navzdory výzvám, jimiž Evropa čelí, má závěrem i slova útěchy:
"Tváří v tvář … znepokojivému světu dvacátých let 21. století si připomeňme obě poučení z Delf. Zaprvé, nevíme, co se stane dnes odpoledne, natož za pár let. Zadruhé, potřebujeme inteligentní, historicky poučené odhady, abychom se připravili na výzvy, kterým pravděpodobně budeme čelit. Už ve chvíli, kdy toto čtete, se stalo něco nečekaného. Desetiletí dělají blázny i z těch nejmoudřejších vizionářů. … potřebujeme ‚pesimismus rozumu, optimismus vůle‘, jak praví skvělé motto vytvořené francouzským spisovatelem Romainem Rollandem a popularizované italským marxistickým myslitelem a aktivistou Antoniem Gramscim. Intelektuální pesimismus může být něco pozitivního. … Stručně řečeno, je to recept na duševní sílu. Očekávej to nejhorší, pracuj na tom nejlepším. … Václav Havel po svém propuštění z komunistického vězení v 80. letech vyjádřil podobnou myšlenku trochu jinými slovy: ‚Naděje není předpověď,‘ řekl. ‚Je to orientace ducha, orientace srdce.‘ Naděje je ‚schopnost pracovat na něčem proto, že je to dobré, nejen proto, že má šanci uspět… Není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že něco dává smysl, bez ohledu na to, jak to dopadne.‘"
Žádné komentáře:
Okomentovat