Swinburne rozlišuje v daném kontextu mezi apriorními a aposterioriními argumenty. Apriorní jsou ty, které jsou nezávislé na křesťanském Zjevení, aposteriorní jsou na něm závislé. Aposteriorní argumenty pro Trojici tedy budou vycházet ze Zjevení - o němž ovšem potřebujeme vědět, že je spolehlivým zdrojem pravdivých informací. A k tomu potřebujeme vědět, že jeho nositelem, tj. Ježíš, je ten, za kterého se vydává, tj. Bůh.
Swinburnova argumentace tedy postupuje ve třech krocích (parafrázuji jeho handout):
(1) Apriorní argument pro Boha-Trojici
První božská osoba (Otec) na základě své dokonalé dobroty dá nutně vzniku druhé božské osobě (Syn), se kterým sdílí vše, co sama je; společně dají nutně vzniku třetí osobě (Duch), neboť tři je minimum pro nesobeckou lásku. Vznik jakékoli další osoby by byl nenutný a tudíž by tato osoba nemohla být božská.
(2) Argument pro Ježíše jako Boha
Přirozená teologie poskytuje středně silnou evidenci ve prospěch existence Boha. Lze tedy apriorně předpokládat, že Bůh vezme vážně lidské utrpení a hřích a ve vtělení bude toto utrpení sdílet, vykoupí člověka a zjeví mu řadu morálních a věcných pravd.
Pokud se tedy Bůh vtělil a stal se člověkem v nějakém proroku, tento prorok by vykazoval:
- dobrý život, přesvědčení o své identitě s Bohem a vykupujícím poslání, hluboké morální i věcné učení, založení církve
- zázraky potvrzující předchozí
V dějinách víme jen o jediném takovém proroku, který splňuje obojí, totiž Ježíši. Existuje tedy silná evidence ve prospěch teze, že Ježíš je Bůh.
(3) Aposteriorní argument pro Boha-Trojici
Jestliže vtělený Bůh založil církev, lze očekávat, že tato církev bude učit pravdivé doktríny o Boží podstatě. Ergo nauka o Bohu-Trojici je pravdivá.
Žádné komentáře:
Okomentovat