.jpg)
Některé hlavní myšlenky (podrobněji srv. Stuart Brock v NDPR 2014.09.35):
Přednáška 1: Fiktivní diskurz spočívá v předstírání (pretence) a tak je zcela irelevantní pro řešení otázky, která teorie vlastních jmen je správná (deskriptivní či kauzální).
Přednáška 2: I kdyby byla dekripce spojená s fiktivním jménem "náhodou" instanciována v reálném světě, nečinila by dané fiktivní jsoucno realitou. Sherlock Holmes nemůže být reálný. Podobně ani jednorožci či draci. (O ne-realizovatelnosti individuálních fiktivních jsoucen jsem byl již delší dobu přesvědčen, novinkou pro mne bylo rozšíření teze i na druhová jména).
Přednáška 3: Kripke zde rozvíjí "artifaktualismus", podle něhož jsou fiktivní jsoucna "vytvořená abstraktní idnividua", tj. reálné, sociální konstrukce, podobně jako např. národ. Kripkě rozlišuje, podobně jako nezávisle na něm van Inwagen ("Creatures of Fiction" APQ 14 (1977): 299-308), predikaci v realitě ("Hamlet je fiktivní postava") a ve fikci ("Hamlet je melancholik").
Přenáška 4: Aplikace předchozích úvah na debatu o vnímání mezi Ayerem a Austinem.
Přednáška 5 a polovina 6: první verze Kripkeho slavného článku "Speaker's Reference and Semantic Reference" (Midwest Studies in Philosophy, 1977). (Van Inwagen ale považuje za dost nudné téma).
Přednáška 6 druhá polovina: problém negativních existenčních výroků. Výroky "Hamlet neexistuje" se zdá být pravdivý, nicméně pro artifaktualisty je nepravdivý - samozřejmě, že Hamlet existuje, je přeci fiktivní osobou. Jak tedy odvysvětlit naši intuici, že se jedná o pravdivý výrok? Artifaktualisté se snaží nalézt takové čtení věty, které by vyjádřilo pravdivý výrok (a nebylo v rozporu s artifaktualismem). Jedna možnost je chápat danou větu jako metalingvistický výrok "Jméno "Hamlet" k ničemu nereferuje" nebo "Jméno "Hamlet" je prázdné". Tuto možnost Kripke odmítá z řady důvodů (viz NDPR recenze). Vlastní Kripkeho tentativní řešení spočívá v tom, že pokud bereme "Hamlet" jako prázdné jméno (které nereferuje k fiktivnímu individuu) pak "Hamlet neexistuje" nevyjadřuje žádnou propozici, říkáme tedy "Žádná propozice Hamlet existuje není". (Mně osobně ale připadá, že nějaká verze metalingvistické strategie je ta pravá, diskuse je ale samozřejmě velmi komplikovaná).
Van Inwagen označuje Kripkeho strategii za správnou (v krátké recenzi pro Times Literary Supplement, březen 2014). Na semináři ale vyjadřoval (podobně jako Kripke) svou nespokojenost.
Dávám dohromady tu svou vlastní verzi modální ontologie, jak víš, takže pár poznámek. Nejprve k tomu, že Holmes či jednorožci nemohou být reální. Jako fikce jsou to neúplné světy, dá se ovšem říct i množiny úplných světů - takhle nějak to bere Petr Koťátko a mně se to zdá OK. Budeš se možná divit, ale v jistém smyslu souhlasím s tou Kripkeho (a tvou myšlenkou), že Holmes a jednorožci jsou nemožní i tehdy, pokud by byli v našem světě instancializování. Kopíruju ze svého (dosud neodeslaného) mailu Kolťátkovi relevantní pasáže k tomu:
OdpovědětVymazat"Chápeme coby čtenáři fikční světy jako kondicionály, uskutečněné kondicionály (skutečnost) nebo kontrafaktuální kondicionály (kontrafaktuály)? Myslím, že primárně je opravdu chápeme jako kontafaktuály, jak jste to ostatně podával ve své přednášce: tj. jako něco, co se nestalo, ale mohlo stát."
...
"Chápeme tedy jakožto čtenáři fikční svět a priori nelewisovsky, jako možný stav našeho světa v jeho numerické identitě, který fakticky nenastal. Tento přístup dokonce překračuje logickou analýzu dané věci: pokud budu číst povídku odehrávající se v sousední galaxii našeho vlastního vesmíru a ta nebude obsahovat nějaké zcela zjevné prohřešky vůči logické výstavbě ani fyzikálním zákonům našeho vesmíru, jak jej v této chvíli známe, měl bych, na rozdíl od právě popsaného příkladu s Bolkonským, chápat daný fikční svět jako nekontroverzní vůči numerické identitě našeho skutečného světa: je totiž s naším světem slučitelný i v jeho numerické, nejen strukturální identitě. Ale jako čtenář tak popis světa sousední galaxie nevnímám: nevnímám ho jako kondicionál (jehož fakticita je nejistá), ale jako kontrafaktuální kondicionál (jehož nefakticita je jistá).
Důvodem je myslím zejména náš epistemicky pravděpodobný předpoklad, že autor příběhu jej nečerpá prostřednictvím například telepatického kontaktu s bytostmi sousední galaxie, ale že jej vytvořil ve své fantazii. Z hlediska ontologické možnosti daného příběhu je ovšem původ naší epistemické dostupnosti (z fantazie, telepatie či čehokoliv jiného) zcela nepodstatný: popisovaný možný svět buď je, či není ontologicky možný, přesněji řečeno: existuje buď jako žádný, jako právě jeden nebo jako více úplných možných světů."
Takže ve zmíněném smyslu - ale JEN V NĚM - lze říci, že Holmes a jednorožci jsou nemožní bez ohledu na jejich instancializaci.
Pokud jde o analýzu výroku Hamlet neexistuje: jde o to, co přesně se tím chce říct. Obvykle to, že Hamlet existující pouze jako dramatická postava neexistuje v realitě, tj. nemá vlastní vnímání z hlediska první osoby (to považuju za klíčové, protože kdoví, jak existujeme my sami, třeb a jen nějak berkeleyánsky v nějaké Boží mysli apod.). Když ale řeknu třeba "(Postava) Hjdjfhk neexistuje", tak tím myslím to, že Hjdjfhk neexistuje ani jako dramatická postava, tedy výtvor něčí mysli - pouze s tou výjimkou, že šlo o výtvor mé mysli, když jsem ty znaky psal (ale neodpovídá jim u mne ani u nikoho jiného žádný konkrétní myšlenkový obsah, popis té postavy). Myslím, že nejdál v tom lze zajít u nemožných kontrafaktuálů (tedy takových, aby se s nimi ještě dalo pracovat na nějaké obecnější logické rovině bezesporny, i když by byly v detailech sporné), typu: "Kdyby se Mirek Dočkal narodil o pět minut dřív, než se ve skutečnosti narodil, psal by výše místo o postavě Hjdjfhk o postavě Jhdfzr." I takový kontrafaktuálo se podle mne stalnakerovsky váže k našemu světu jako jeho vlastnost, a zároveň tohle je asi minimální míra existence, jako mohou pojmy mít (například pojem "kulatého čtverce" má zřejmě VYŠŠÍ míru existence než pojem Jhdfzr, ale to už bylo na delší debatu, na kterou se necítím).
Pardon, Koťátko to bere jako třídy, ne množiny, kdyby na tom někdo terminologicky bazíroval.
VymazatTakže, když to převedu na náš starý "valicellovský" problém Boží stvořitelnosti/nestvořitelnosti Hamleta, problém není v tom, že by třída Hamletů nějak a priori vylučovala instancializaci (jednu nebo i více), ale v tom, že ty předem, a priori, definuješ Hamleta jako fiktivní, nereálné individuum, jako něco, co není totožné s čímkoliv existujícím, či dokonce jen ontologicky možným. Tj., když by před tebe Bůh sázel jednu instancializaci hamleta za druhou, ty furt budeš říkat "Ale to není můj Hamlet, ten můj je fiktivní" :-), a to i tehdy, když ona instancializace bude mít všechny znaky tvého Hamleta (což je množina možných světů), všechny s jedinou výjimkou: té fiktivnosti. Tj. fiktivnost je zde chápána jako vlastnost toho fiktivního individua, která není instancializovatelná, protože ji jakákoliv instancializace ruší.
Vymazat"... ty předem, a priori, definuješ Hamleta jako fiktivní, nereálné individuum, jako něco, co není totožné s čímkoliv existujícím, či dokonce jen ontologicky možným." Přesně tak - Hamlet je součástí hry, kterou vymyslel a popsal Shakespeare. Kripke (a Salamon či van Inwagen) jdou pak dále - je reálnou součástí světa.
OdpovědětVymazatPokud by se ukázalo, že Shakespeare měl na mysli reálného dánského prince a my jsme nyní nalezli Shakespearův historický zdroj, který se ho týká, to by bylo něco jiného. Reálný Hamlet mohl být referentem Shakespearovy hry, pokud ale nebyl, je fiktivní nutně a tedy nemůže být v reálném světě realizován.
V jakém smyslu je reálnou součástí světa? V tom smyslu, že ta hra je součástí reálného světa? To by se shodovalo s tím, co si o tom myslím já.
VymazatAno - to je právě ten artifaktualismus. Souhlasím s tím jen částečně. Texty jsou součástí reálného světa, intencionálních akty jsou součástí reálného světa, ale Hamlet je obsah těchto aktů. Je tento obsah reálný? Raději bych řekl, že má sui generis modus existence, totiž intencionální. To je standardní scholastické pojetí. Scholastikové ovšem nerozlišovali mezi intencionálním Hamletem, kterého vytvořil Shakespeare a jakýmkoli týpkem, kterého si teď vymyslím, třeba Gamletem. Rozdíl mezi Hamletem a Gamletem ovšem bude patrně spočívat jen ve stupni v jakém jsou referenti těchto jmen založeny v realitě textů a jednotlivých intencionálních aktů. Hamlet je dost etablovaný, Gamlet nikoli.
OdpovědětVymazatMně ten rozdíl v etablování nepřijde moc podstatný, naopak podstatný mi přijde rozdíl v obsahu, tj. v tom, zda Gamletovi dáš jen jméno, nebo pod ním myslíš nějaký obsah. Jestli jen jméno, tak je zcela neurčitý a není ani třídou nějakých přinejmenším epistemicky možných instancializací (nebo pod něj naopak spadá instancializace čehokoliv, tj. pak by byl instancializován vším, co existuje). Pojem intencionální existence (jak ho znám třeba od Sousedíka) mi pro to přijde docela dobrý, akorát jestli ho chápu správně, tak vždy předpokládá někoho, kdo ten pojem v mysli má: tj. patřil by pod něj můj pojem Hjdjfhk, ale ne můj pojem Jhdfzr - protože Jhdfzr je pouze součástí kontrafaktuálu, tedy toho, co by má mysl měla v intenci za nějakých - neuskutečněných, a dokonce i neuskutečnitelných, ale nahrubo logicky koncipovatelných - podmínek. (V tomhle je trochu matoucí, že jsem pojem Jhdfzr v tomto textu už použil, a tím ho instancializoval, ale můžu zpřesnit třeba tak, že v tom kontrafaktuálu bych použil pojem Jhdfzr, jehož vlastností by bylo, že je mnou použit jako první - před pojmem Hjdjfhk.) Realita Jhdfzr už podle mě není intencionální, je pouze kontrafaktuální stalnakerovskou vlastností nějakého faktuálního světa (no, Lukáš N. by možná řekl, že intencionální je, protože je jako všechny kontrafaktuály v Boží mysli :-)).
VymazatJeště jsem chtěl poznamenat, že vlastně jde v té definici fiktivnosti asi o intenci autora, zda pojem požívá jako fiktivní (což se nemusí shodovat s tím, jak to podává čtenáři - tomu naopak může klidně předstírat - a často to i dělá - že jde o literaturu faktu). Zajímavé je, že i v případě, kdy autorova představa přímo odráží nějakou skutečnost - a vůbec bych jako Kripke neříkal, že ji intancializuje "nahodile", protože to přece nevíme, činí ten pojem (představu) ta intence pořád fiktivní, takovou by měla sílu (pokud bychom to chápali v duchu, v jakém bychom se na tom asi mohli spolu my dva domluvit). Tj., vrátím-li se k příkladu uvedenému mnou výše: pokud se nějakému člověku zdá příběh o jiném vesmíru a popíše ten sen v literárním díle, a domnívá se (ten autor), že jde o jeho vlastní fikci, pak to dílo musíme považovat za fikci i v případě, že původní sen byl ve skutečnosti promítnutím nějakých fakt o daném vesmíru do mozku daného člověka bytostmi z onoho vesmíru. Tj. vůbec nezáleží na tom, zda obsah odráží nějakou mimointencionální skutečnost nebo ne, pouze na postoji toho autora. Souhlasíš?
Místo "požívá" (používá) jsem měl napsat spíš "považuje".
VymazatJen ještě poznámka k tomu postoji Lukáše N., jak ho chápu a zmiňuju: Lukáš N. je vlastně takový modální Berkeley.
Vymazat"Mně ten rozdíl v etablování nepřijde moc podstatný, naopak podstatný mi přijde rozdíl v obsahu, tj. v tom, zda Gamletovi dáš jen jméno, nebo pod ním myslíš nějaký obsah." Mám dojem, že máme na mysli totéž.
OdpovědětVymazat"Pojem intencionální existence (jak ho znám třeba od Sousedíka) mi pro to přijde docela dobrý, akorát jestli ho chápu správně, tak vždy předpokládá někoho, kdo ten pojem v mysli má" Ano, tak to také chápu.
"Tj. vůbec nezáleží na tom, zda obsah odráží nějakou mimointencionální skutečnost nebo ne, pouze na postoji toho autora. Souhlasíš?" Ano, souhlasím. Souhlasí s tím i Kripke.
Akorát mi to přijde trochu jako věc dohody o slovech, tohle používání pojmu "fiktivní", tj, že by se nic nestalo, kdybychom jej používali jinak, že to není věc lepšího/horšího popisu skutečnosti. navíc mi to přijde trochu kontraintuivní: kdybychom se ocitli v nějakém světě, který Hamleta instancializuje, tak bychom řekli asi "A heleme se! On Hamlet fakt existuje!" nebo "On Hamlet existuje TAKY fakticky!", tj. pořád bychom to k Shakespearovu Hamletovi nějak vztahovali.
VymazatNo, vlastně spíš neřekli... Nejprve by nás asi napadlo, že takový svět někdo udělal podle toho fiktivního Shakespearova (něco jako Ústřední mozek v Lundwallově Nic pro hrdiny). Protože pokud bychom se ocitli právě v takovém světě a ne jiném možném, pak by bylo výrazně pravděpodobnější, že jej někdo udělal podle toho fikčního, než že jde o nějakou shodu dvou možných světů, nebo že Shakespeare popsal Hamleta podle svého průniku (jakýmkoliv způsobem) do toho hamletovského světa.
VymazatViz co jsem psal 1. listopadu: "Pokud by se ukázalo, že Shakespeare měl na mysli reálného dánského prince a my jsme nyní nalezli Shakespearův historický zdroj, který se ho týká, to by bylo něco jiného. Reálný Hamlet mohl být referentem Shakespearovy hry, pokud ale nebyl, je fiktivní nutně a tedy nemůže být v reálném světě realizován." Totéž by platilo za předpokladu, že existují Lewisovské světy a Shakespeare je navštívil.
VymazatJá si na chvíli zahraji na "hloupého existencialistu" a řeknu resp. zeptám se: jaký je vlastně důvod, tyhle věci řešit? Jako "desirabilista" bych jeden motiv měl: vezměme si třeba jednorožce. Vůbec se mi nelíbí, jak spousta filosofů velice přesně apriorně "ví", že jednorožec neexistuje a ani existovat nemůže, je nemožností, fikcí atp. Proč je pak ale tato nemožnost zároveň desiderabilií? Jak může být nemožnost desiderabilií? Co když toužím po existenci jednorožců? Mi by se líbilo, kdyby existovali.
OdpovědětVymazatJen by mne možná zajímala nějaká "aplikace" těchto úvah - pomineme-li "poznání pro poznání" - pokud se všeobecně předpokládá, že jednorožci, Hamleti atp. neexistují a existovat nemohou. Z hlediska "touhy po jednorožcích" bych tu aplikaci viděl, ale za apriorního předpokladu jejich neexistence se zeptám: proč se tyhle věci vlastně řeší? (nechci vůbec naznačit, že si apriorně myslím, že ty důvody jsou liché: jen by mne prostě zajímaly.
Mě to zajímá z pohledu deterministické modální ontologie :-). A z mé debaty s Danem plyne (řekl bych), že jednorožci jsou fikčními objekty jakožto nemožnými jsoucny deklaratorně, tj. vůbec není řečeno, že neexistuje nikde nic s vlastnostmi jednorožce - akorát Kripke a Dan prostě řeknou, že to holt nejsou ti správní fiktivní jednorožci, které měli na mysli ti, co předtím mysleli na jednorožce jakožto fiktivní (čistě intencionální) objekty.
VymazatPřesně tak.
VymazatAd motivace: poznání je hodnotné samo o sobě. Aplikace to má ale např. i v důkazech boží existence.
Ad poznání hodnotné samo o sobě. Tuto tezi jsem dřív také zastával a stále je mi docela sympatická. Později jsem však začal váhat. I Marek Otisk ve své studijní příručce ke středověké filosofii vícekrát opakuje, že někteří scholastici (i Tomáš) by úsilí o poznání pro poznání považovali za jakýsi projev pýchy. Ale možná je více možných interpretací termínu "poznání pro poznání".
VymazatNěkteří autoři, františkáští či z devotio moderna budou mít vůči poznávání negativní postoj, pýcha je ale vůči poznávání akcidentální. Mně je sympatická teorie rozpracovaná Germainem Grisezem (a Johnem Finnisem) o osmi základních lidských dobrech: http://poznamkypodcarou.blogspot.com/2009/12/clovek-jeho-hodnoty-7.html (Mám to když tak shrnuto i jako "osvětový článek", mohu zaslat)
VymazatJeště bych v souvislosti s tématem měl jeden dotaz stáčející se k teologii/teodiceji. Totiž, jako filosofující křesťané velice rychle "šermujeme" tvrzeními o tom, jak Bůh tvoří nějaký možný svět a jak má na výběr z nekonečna možných světů. Co to však je možný svět v porovnání s fikcí? Fikce je principielně nedourčená, neúplná (viz naše debata o Vallicelovi a tom, jestli si dal Hamlet v pondělí ráno k snídani párek nebo volské oko) a proto nemůže existovat. Jenomže, je možný svět "v okamžiku stvoření" plně určený? Pokud je odpověď ne, jak jej Bůh může stvořit? Pokud je odpověď ano, pak podle mne musí platit kalvinismus a teologický determinismus, protože součástí úplnosti možného světa je i věčný osud jednotlivých lidí v něm existujících. S tím ale většina křesťanů souhlasit nebude. Jenže nevidím žádné řešení. Říct, že ten svět dourčujeme my, podle mne nepomůže, protože stále platí, že neúplný-fikční svět je nestvořitelný a přesunutí dourčení toho světa na tvory se svobodou nevidím jako kompatibilní s Boží vševědoucností (řešení, že Bůh neví, jak se rozhodneme, je pro klasický teismus nepřijatelné)
OdpovědětVymazatK dotazu mne mj. přimělo tvrzení z jednoho proti-antinatalistického článku o tom, že "Bůh má morálně dobrý důvod stvořit svět s osídleným peklem", což je tedy tvrzení těžce hororové.
Rozdíl je podle mě v tom, že fikce není dourčená v žádném okamžiku, stvořitelný možný svět je dourčený aspoň pro ten okamžik, v němž je stvořen (tj. v tomto okamžiku už dourčen dál být nemůže, je plně konkrétní). V tom okamžiku je instancializací, konkrétním případem světa.
Vymazat"Pokud je odpověď ano, pak podle mne musí platit kalvinismus a teologický determinismus, protože součástí úplnosti možného světa je i věčný osud jednotlivých lidí v něm existujících. S tím ale většina křesťanů souhlasit nebude." Toto není jen kalvinismus, ale i katolicismus - predestinace je de fide. Rozdíl je v tom, že kalvinismus zastává dvojí predestinaci (ke spáse i k zavržení), kdežto katolicismus jen predestinaci ke spáse (a zavržení z toho jen vyplyne - předpoklad "double effect principle"). Nemusím jistě zdůrazňovat jak kontroverzní tyto otázky a nauky byly a jsou.
Vymazat"a zavržení z toho jen vyplyne - předpoklad "double effect principle".
VymazatTomuto asi ne zcela rozumím, můžeš to prosím upřesnit?
Jinak, nevíš, na kterém koncilu bylo deklarováno, že predestinace je de fide, a jak se pro to argumentovalo?
Existuje k tomu gigantická a těžce přehledná literatura (na níž je expert Petr Dvořák). Lukáš mi k tomu doporučil knihu Williama Mosta: http://www.catholicculture.org/culture/library/most/getwork.cfm?worknum=214 Zatím jsem ji jen krátce "prolistoval", myslím, že by Ti měla Tvé otázky zodpovědět.
OdpovědětVymazatDíky za tip!
Vymazat