Španělsko 6: Bilbao

Bilbao či správně baskicky Bilbo je největší město Baskicka, má kolem 350 tisíc obyvatel, rozkládá se jako nudle podél stejnojmenné řeky. Jedná se o moderní, pěkně navržené město, po historické stránce ovšem není až zas tak zajímavé (i když založeno bylo ve 13. století, tj. nějaké pamětihodnosti zde jsou). Mimojiné se zde narodil slavný filosofující spisovatel Miguel de Unamuno (nar. 1864, z. 1936 v Salamance). Zhruba polovina lidí zde prý mluví baskicky, kterou nicméně stále nejsem schopen foneticky identifikovat. Nápisy jsou dvojjazyčné, nicméně když poslouchám lidi kolem sebe, nevím, zda drmolí nějaký dialekt či zda mluví baskicky. Takto zní baskičtina:

 

Tento jazyk ovšem není zajímavý jen svou slovní zásobou a tím, že nebyly nalezeny žádné příbuzenské vztahy k jiným jazykům. Má i zajímavou gramatiku, jedná se o jediný tzv. ergativní jazyk v Evropě (další ergativní jazyky jsou také dost exotické: kavkazké, tibetština, australské a některé americké domorodé, atd.). Všechny indoevropské jazyky jsou jinak (téměř výlučně) nominativně-akuzativní, tj. mají typickou strukturu (ponechávám stranou obměny slovosledu, např. SVO):

S (subjekt v nominativu)    -      O (objekt v akuzativu)         -         V (verbum či přesněji predikát)
           Muž                                         chlapce                                       viděl (transitivní sloveso)        
           Muž                                                                                            přijel (intransitivní sloveso)                

V indoevropských jazycích je, jak vidíme, neproblematická syntakticko-morfologická ekvivalence mezi subjektem transitivních a intransitivních sloves.

U ergativních jazyků je tomu jinak. Pokud bychom užili terminologie získané z nominativně-akuzativních jazyků (subjekt a objekt), řekli bychom, že je zde syntakticko-morfologická ekvivalence mezi objektem transitivního a subjektem intransitivního slovesa:

S (agens v ergativu či argument v absolutivu)   -   O (objekt v absolutivu)        -        V
        Gizon-ak (ergativ)                                      mutil-a (absolutiv)                        ikusi du.
          Muži                                                            chlapec                                   (se) viděl.
        Gizon-a (absolutiv)                                                                                        etorri da.
          Muž                                                                                                                přijel.

Lingvisté v popisu fenoménu ergativity/akuzativity mluví o agens (původce děje pro transitivní slovesa), argument (původce děje pro intransitivní slovesa), objekt (pro transitivní slovesa). Rozdíl mezi akuzativními a ergativnímu jazyky lze pak vyjádřit tak, že zatímco akuzativní jazyky pojímají ekvivalentně agens a argument, ergativní pojímají ekvivalentně argument a objekt.

Mám dojem, že gramatický fenomén ergativity/akuzativity poukazuje na odlišné před-reflexivní pojetí světa, na rozdílnou "naivní" ontologii či logiku předpokládanou "přirozeným jazykem". Alespoň ve dvou bodech:

1. Akuzativní jazyky nemají problém přijmout subjekt a predikát jako základní logicko-ontologické kategorie. Subjekt je totiž v těchto jazycích jak pro transitivní, tak pro intransitivní slovesa ve stejné formě (nominativ). U ergativních jazyků je ovšem subjekt-predikátová analýza revisionistická, protože dochází k morfologické změně subjektu u transitivních a intransitivních sloves (ergativ -> absolutiv).
2. Ergativní jazyky budou mít potíže přijmout tezi, že vnější denominace je nějakým způsobem pomyslná. Vše je totiž pro tyto jazyky jakási vnější denominace. "Muž viděl chlapce" je vyjádřeno jako "muži se viděl chlapec", tj. na aktivitu muže se hledí z perspektivy chlapce, tj. že je viděn mužem. 

Tyto dva body mě vedou k formulaci smělé historické hypotézy: Pedro Hurtado de Mendoza (1578-1641), revolucionář barokní scholastiky a rodák z baskické Balmasedy, byl ve svém myšlení ovlivněn baskičtinou. Hurtado, jenž podnítil mezi jezuity konceptualisticko-nominalistický obrat, strávil mj. dvě třetiny své disputace o pomyslných jsoucnech tím, že vyvracel pojetí podle něhož jsou vnější denominace pomyslné. (Srv. str. 125-127 mé knihy; "baskická hypotéza" mě ovšem napadla až zde, v Baskicku).

Done Jakue Plazatxoa, Bilbao

Naneštěstí nevím, zda byla pro Hurtada baskičtina mateřštinou, či zda ji vůbec uměl. Mám dojem, že význam baskičtiny vzrostl až v poslední době, pro řadu slavných baskických rodáků (sv. Ignác z Loyoly, sv. František Xaverský), nebyla jazyková identita nijak zvláště důležitá. (Baskové, mimochodem, vyvíjejí v posledních letech obdivuhodnou filosofickou aktivitu, dokonce díky nakladateli a filosofu Joxe Azurmendim, nar. 1941, byla do baskičtiny přeložena řada klasických filosofických děl, vč. Aristotela).