Vánoce a Nový rok 2014

Různá krásná a vtipná přání jsem letos s vděčností obdržel (sám líný své vlastní tvořit), zde je přání "vítězné".

Feser (2013): Aristotle on Method a Metaphysics

S určitým zpožděním jsem si všiml, že Ed Feser vydal nedávno další zajímavou knihu, přispívající k současnému oživení aristotelsko-scholastické tradice (srv. např. Contemporary Aristotelian Metaphysics, 30.11.2012).

Feser v úvodu zmiňuje knihu Metaphysics: Aristotelian, Scholastic, Analytic, kterou jsme s kolegy editovali v r. 2012. Obzvláště se těším na příspěvek Oderbergův, hájících neredukovatelnost živých organismů a Feserův, diskutujících aplikaci aristotelismu na Newtonovskou a Einsteinovskou fyziku. Feserova kniha je zakotevena výrazněji v historickém aristotelském bádání, čímž se liší od naší připravované knihy, která pojímá neoaristotelismus volněji a zaměřuje se výrazněji na metafyziku.

Švýcarsko 61: Anděle a místo

Einstein v Bernu

V Bernu, v nenápadném bytě v druhém patře, byly sepsány a v roce 1905 (annus mirabilis) vydány čtyři práce, které změnily naše pojetí fyzikálního světa. Práce se týkaly fotoeletrického efektu, vysvětlení Brownova pohybu, speciální teorie relativity a ekvivalence energie a hmoty.

Dvě nejdiskutovanější knihy analytické metafyziky: Lewis a Kripke

Americká socioložka Kieran Healy má na svém blogu velmi zajímavou vizuální analýzu nejcitovanějších článků a knih v prestižních, obecně zaměřených filosofických časopisech Mind (zal. 1876), Philosophical Review (zal. 1892), Journal of Philosophy (zal. 1904) a Nous (zal. 1967). Data jsou brána z Web of Science z posledních dvaceti let, celkem více než 2 200 článků a 34 000 citací. Jádrem citačních linií jsou dvě knihy: Naming and Necessity (1980) Saul Kripkeho (17.08.2012) a On the Plurality of the World (1986) Davida Lewise.

Celkově nejdiskutovanější jsou články a knihy Davida Lewise. Zajímavý je dále její přehled 520 v daných periodicích nejdiskutovanějších článků a knih - pro mne především v tom, že z nich jsou pouze tři "klasické" (Locke, č. 45 Hume č. 141 a Kant č. 120).

Vallicella: Fiktivní individua jako nemožná individua

William F. Vallicella na svém blogu velmi pěkně rozvinul a formuloval intuici, kterou jsem krátce obhajoval ve své knize, totiž, že fiktivní individua (jako Hamlet) nemohou být reálně možná individua - což, zdá se, byl (mylný) předpoklad barokních scholastických debat o ens rationis.

Aktualizace: Lukáš Novák hájí (určitý typ) redukce fikcí a pomyslných jsoucen na possibilia ve své knize, kap. 7.1.2. Tři vynikající články k tematice possibilií má na svých stránkách Jeffrey Coombs.

Švýcarsko 45: Metafyzika, Suárez, barokní scholastika

Studia Neoaristotelica 2013-2

Pedro Hurtado de Mendoza: Universa philosophia (1615/1624)

Zde je obsah Hurtadovy Celé filosofie (Universa Philosophia), vydané r. 1624 (první verze 1615):

Disputationes de Summulis
Institutiones de arguendi ratione
Disputatio I: De terminis propositionum et eorum unione
Disputatio II: De proprietatibus terminorum
Disputatio III: De oratione, eius partibus et divisione
Disputatio IV: De propositione
Disputatio V: De modo sciendi

Logica
Disputatio I: De Objecto Logicae
Disputatio II: Qua ratione Logica attingat suum obiectum
Disputatio III: De praedicabilibus in commune
Disputatio IV: De genere
Disputatio V: De specie et individuo
Disputatio VI: De differentia, proprio et accidente
Disputatio VII: De his quae sunt quinque praedicabilibus communia
Disputatio VIII: De signo
Disputatio IX: De univocis, aequivocis, analogis et denominativis
Disputatio X: De modo sciendi
Disputatio XI: De demonstratione

Philosophia naturalis
De substantia corporea in communi et particulari
Disputatio I: De principiis rerum naturalium
Disputatio II: De materia prima
Disputatio III: De privatione
Disputatio IV: De forma substantiali
Disputatio V: De unione materiae et formae
Disputatio VI: De composito
Disputatio VII: De natura
Disputatio VIII: De causis in commune
Disputatio IX: De causa efficiente creata
Disputatio X: De causa prima
Disputatio XI: De motu, actione, et passione
Disputatio XII: De creatione
Disputatio XIII: De infinito
Disputatio XIV: De loco
Disputatio XV: De continuo permanente et succesivo
Disputatio XVI: Utrum creatura permanens potuerit esse ab aeterno
Disputatio XVII: Utrum mundus sit aeternus secundum partes permaenetes
Disputatio XVIII: Utrum ens succesivum potuerit esse ab aeterno

De substantia incorruptibili sive de Coelo
Disputatio I: De natura et essentia Coeli
Disputatio II: De Coelorum proprietatibus
Disputatio III: De Coelorum et mundi productione, sive de opere six dierum

De substantia corporea generabili et corruptibili, sive de generatione et corruptione
Disputatio I: De generatione substantiali
Disputatio II: De causis et ordine generationis
Disputatio III: De augmentatione
Disputatio IV: De raro et denso
Disputatio V: De alteratione et eius termino
Disputatio VI: De elementis eorumque mixtione

De substantia corporea animata
Prooemium
Disputatio I: De essentia et informatione Animae
Disputatio II: De compositione viventium
Disputatio III: Quid sit vivens
Disputatio IV: De potentiis animae
Disputatio V: De intellectu et eius obiecto
Disputatio VI: De intellectione in communi
Disputatio VII: De triplici intellectus operatione
Disputatio VIII: De evidentia et certitudine
Disputatio IX: De veritate et falsitate intellectus
Disputatio X: De divisione et oppositone actuumintellectus
Disputatio XI: De actu actu practico et speculativo
Disputatio XII: De speciebus impressis
Disputatio XIII: De speciebus impressis
Disputatio XIV: De actibus voluntati et eorum ab intellectu dependentia
Disputatio XV: De libertate voluntatis
Disputatio XVI: De habitibus potentiae vitalis
Disputatio XVII: De potentiis sensitivis
Disputatio XVIII: De anima separata

De ente transnaturali sive a materia abstracto disseruntur
Disputatio I: Prooemium: De subjecto et objecto
Disputatio II: De ente in communi
Disputatio III: De entis attributis in commune
Disputatio IV: De unitate reali
Disputatio V: De unitate universali
Disputatio VI: De distinctione
Disputatio VII: De vero et bono
Disputatio VIII: De essentia et existentia
Disputatio IX: De praedicamentis
Disputatio X: De substantia in communi
Disputatio XI: De natura et supposito
Disputatio XII: De intelligentia creata
Disputatio XIII: De Quantitate
Disputatio XIV: De Qualitate
Disputatio XV: De Relatione
Disputatio XVI: De actione et passione
Disputatio XVIII: De caeteris praedicamentis
Disputatio XIX: De ente rationis
Disputatio XX: De Deo Optimo Maximo

Cestovní varia - Fribourg - Pedro Hurtado de Mendoza

Šestý týden ve Fribourgu a nelze říci, že bych naplňoval své pracovní cíle ke své spokojenosti (30.09.2013). Chodím na přednášky a semináře v němčině a francouzštině (Suarez-Nani, Karfík, Sherwin), sem tam pracuji na různých urgentnostech (korektury, Studia, výuka na TF, atd) a snažím se využít místní knihovny studiem hůře dostupné literatury. Potěšila a překvapila mě katolický ráz města, mj. dominikáni zde mají své centrum a je dost obvyklé potkat je v hábitech na ulici či na univerzitě. Město i okolí je krásné. Přijali mě do místního judo klubu Marly (22.08.2013) S francouzštinou jsem ale moc nepokročil.

Hlavní práce se týká barokní metafyziky. Příští týden mě čeká přednáška "Elements of Metaphysics: Suárez and Baroque Scholasticism" a je třeba abych nějak poskládal své dosavadní poznámky. Prošel jsem mega-díla Fonsecy, Suáreze a Hurtada - docela napínavá četba a u Hurtada občas i zábavná. Nedivím se, že se jeho Universa Philosophia prodávala. Na rozdíl od Fonsecy a Suareze píše Hurtado sem tam i osobně: studenty např. nabádá, aby při disputacích nedupali, rozebírá podstatu sexu (v diskusích o "generatione a corruptione") a naváží se do ateistů. Hurtado je svérázný myslitel, myslím, že je pro další vývoj jezuitské scholastiky a tedy i filosofie sedmnáctého století dost zásadní. Hurtado na jednu stranu omezil svou myšlenkovou pozornost hlavně na své jezuitské kolegy a Suareze vychvaluje do nebes (zajímavá by byla citační analýza). Byl tedy pravděpodobně dost důležitý v konstituci jezuitské "školy". Zároveň ale názorově vše zásadně překopal a z Tomáše Akvinského udělal Ockhama (tedy spíše naopak). Není tedy divu - jak Hurtado sám uvádí - že dominikán Francisco Araújo měl ve Valladolidu při jedné jeho disputaci veřejný záchvat (23.12.2009).

Pedro da Fonseca: Komentář k Metafyzice I

Vrátil jsem se z Portugalska a je tedy potěšením věnovat se v dalších dnech patrně nejvýznamnějšímu portugalskému scholastikovi Pedrovi da Fonseca. Alespoň bych rád prošel struktruru a obsah jeho stěžejního díla. (Vycházím z lyonské edice z r. 1585) 

Fonseca se narodil v r. 1528 v Proenca-a-Nova. Studoval v Coimbře, kde také vstoupil do jezuitského řádu, krátce působil na univerzitě v Évoře, v l. 1555-1561 jako profesor na Colegio das Artes v Coimbře. Zde inicioval projekt komentáře k Aristotelovi, Cursus conimbricensis, později převzatý Manuelem Góis (????). Poté znovu krátce působil v Évoře, odkud odešel do Říma, kde působil v záležitostech řádu (např. při přípravě Ratio studiorum, kde je výslovně zmíněn, srv. 27.09.2013). Kromě učebnice logiky (Institutionum dialecticarum libri octo, Lisbon 1564) a úvodu do filosofie (Isagoge philosophica, Lisbon 1591) na základě Porfyriova Isagoge, publikoval monumentální komentář k Aristotelově Metafyzice (10.09.2013). Fonseca uvádí řecký text, latinský překlad, prezentuje možné výklady a navrhuje řešení, která prý často přejímá Francisco Suárez. 

Nahlédněme tedy do prvního dílu Fonsecova stěžejního díla.

Úvodní epištola je datovaná v Římě 10. září 1557 a je věnována Sebastiánu I. (Dom Sebastião I. „O Desejado“, 1554–1578). Následuje zajímavý úvod (Admonitio Lectoris) a poté více než sedmset stran textu k prvním čtyřem knihám Metafyziky. Připojen je charakteristicky důkladný barokní index, který na rozdíl od dnešních indexů uvádí nejen klíčové termíny, ale i klíčová tvrzení (14.07.2013).

Níže uvádím přehled otázek, kterými se Fonseca zabývá v souvislosti s první knihou Metafyziky. Tučným písmem jsem zvýraznil důležitá témata.

In Primi Libri 
Prooemio
     1. De Aristotelis genere, institutione, et reliquo vitae progressu
     2. De libris Aristotelis
     3. De ingenio Aristotelis
     4. De ratione philosophandi Aristotelis
     5. Cur prisci Ecclesiae Doctores Academiae veteris et Stoicam doctrinam Peripateticae anteposuerit
     6. De instituto Aristotelis in hoc opere, ipsiusque operis necessitate, et subiecto
     7. De dignitate et utilitate huius scientiae
     8. De inscriptione et partitione huius operis

Cap. Primo: Commendatio huius scientiae ex naturali sciendi appetitu, et variis cognitionum gradus
Quaestio 1: Appetant ne omnes homines naturaliter scientiam sciendi causa
     1. Quibus argumentis non omnes videantur hoc pacto scientiam appetere
     2. Refutatio sententiae quorundam
     3. De appetitu innato
     4. De appetitu elicito
     5. De appetitu naturali et non naturali
     6. Omnes homines naturaliter apptere scientiam non modo appetitu innato, sed etiam elicito
     7. Dilutio argumentorum oppositae partis
Quaestio 2: Appetat ne homo naturaliter intuitivam naturae divinae cognitionem
     1. Opinio eorum, qui partem affirmativam approbant
     2. Vera quaestio explicatio
     3. Dilutio argumentorum advaersae partis
Quaestio 3: Num aspectus nobis sit carior caeteris sensibus, et ad cognitionem aptior
     1. Non videri nobis cariorem, nec caeteris certiorem, et qui latius pateat
     2. Veram esse Aristotelis sententiam, nec alibi eum oppositum docuisse
     3. Dilutio argumentorum parti negative
Quaestio 4: Num artes omnes, et scientiae experimento gignantur
     1. Ambiguitas quaestionis
     2. Non esse negandum vere in nobis generari artes omnes, et scientias
     3. Nullam in nobis generari scientiam sine experimento saltem prinsipiorum
     4. Examen secundae conclusionis
     5. Solutio ambiguitatum, quae initio proposite sunt
Quaestio 5: Sint ne omnes actiones singularium
     1. Argumenta pro utraque parte
     2. Exponitur pronuntiatum Aristotelis
     3. Vera explicatio quaestionis
     4. Dilutio argumentorum partis negativae

Cap. secundo: Sex sapineti conditiones, et quae sit huius scientiae natura
Quaestio 1: Pertineat ne ad Metaphysicum naturarum omnium quiditatumve distincta cognitio
     1. Argumenta pro parte affirmativa
     2. Approbatio negativae partis
     3. Dissolvuntur argumenta initio proposita
Quaestio 2: Sint ne maxime universalia cognitu difficillima
     1. De quo genere universalium sit sermo, et de duplici cognitione, sive notitia
     2. Qua in re praecipue posita sit huius quaestionis difficultas
     3. Sententiae D. Thomae et Scoti
     4. Qua ratione minus universalia sint nobis notiora
     5. Diluitur obiectio, confirmatur consclusio ex Aristotele, et agitur de modo abstrahendi universalia
     6. Qua ratione universaliora sint notiora nobis, et utra sint nobis simpliciter, et absolute notiora, magis ne, an minus universalia
     7. Argumenta tria contra quartam conclusionem, et responsio quorundam ad primum
     8. Solutio argumentorum, quae contra quartam conclusionem proposita sunt.
Quaestio 3: An singularia facilius a nobis, quam universalia intelligantur
     1. Quod singularia sensibilia non solum non videantur facilius intelligi, sed ne intelligi quidem
     2. Singularia non per accidens solum, et ut in universalibus continentur, sed per se etiam percipi a nobis ipsa potentia intellectiva
     3. Refellitur quorundam sententia de conceptibus singularium
     4. Quibus argumentis ostendi videatur dari in nobis proprias soecies intelligibiles rerum singularium
     5. Non dari in nobis species intelligibiles, quae proprie sint rerum singularium
     6. Dilutio argumentorum, quibus species intelligibiles rerum singularium afferebantur
     7. Facilius a nobis singularia, qua universalia intelligi
     8. Quo pacto species intelligibiles, et conceptus in nobis gignantur; itemque; solutio  argumentorum partis oppositae
     9. Dissolvuntur argumenta initio proposita

Cap. Tertio: Causarum divisio, et Thaletis, Anaximenis, Diogenis Apolloniatis, Hippasi, Heracliti, Empedoclis, et Anaxagorae de rerum naturalium principiis opiniones

Cap. Quarto: Eorundem Leucippique et Democriti sententiae

Cap. Quinto: Opinio Pythagoreum, Xenophantis, Parmenidis ac Melissi, et summa eorum, quae relata erant ex Veteribus

Cap. Sexto: Platonis Philosophia, et omnium expositarum opinionum epilogus

Cap. Septimo: Confutatio opinionum, quae ab Antiquis traditae sunt de rerum causis, ac principiis
Quaestio 1: Quot sint causarum genera
      1. Genera causarum partim videri plura, partim pauciora, quam quae ab Aristotele traduntur
      2. Ad solum Metaphysicum spectare tractationem de causis
      3. Quid sit causa, et qua rationes spectetur, cum Philosophi agunt de causis, ut causae sunt
      4. Quatuor esse causarum genera, non plura, pauciorave
      5. Solutio argumentorum, quibus ostendi videbatur, plura esse causarum genera, quam quatuor
      6. Solutio argumentorum, quibus ostendi videbatur, nullum ex traditis causarum, generibus, esse veram causam, aut certe pauciora esse, quam quatuor vulgata
Quaestio 2. Sit ne re vera in rebus naturalibus materia prima
     1. Qua ratione nulla sit difficultas in ea asserenda
     2. Quid senserint de prima materia ii, qui unum tantum substantiale principium, aut nullum posuerunt
     3. Sententia eorum, qui unum potius esse omnia, quam uno substantiali principio constare crediderunt
     4. Opiniones eorum, qui plura principia materalia indicunt
     5. Quid nam Pythagorici, et Platonisi materiam primam esse putaverint
Quaestio 3: Sint ne inter materiam primam, et accidentia ponendae formae substantiales
     1. Quibus argumentis non videantur pondendae
     2. Formarum substantialium assertio ex ipsa rerum naturalium constitutione
     3.  Ex unitate ciuiusque rei naturalis
     4. Ex naturali conservatione rerum naturalium
     5. Ex actione rerum naturalium
     6. Solutio argumentorum, quae initio proposita sunt
     7. Ex forma substantiali colligi, materiam primam esse puram potentiam
     8. Aristotelem et Platonem re vera existimasse materiam primam esse puram potentiam
     9. Redditur ratio multorum, quae de materia et forma dici solent.

Portugalsko 1 (Porto)

Andělé a místo: Ferrariensis

Sylvester Ferrariensis (1474 – 1528) se otázkou umístění andělů zabývá v rámci diskuse boží všudypřítomnosti ve svém komentáři  Sumě proti pohanum kn. III, kap. 68 (dvoj-str. 309a až 312a), která pochází asi z r. 1516. Zde jsou úryvky z relevantních pasáží:

"saepe numero dicitur a S. Thoma quod Deus et quaelibet substantia spiritualis est in loco per operationem, quia videlicet ipsa substantia est id quod est in loco, operatio vero est sibi ratio existendi in loco, sicut substantia corporis continetur loco, dimensio vero est sibi ratio, quod a loco contineatur: et sicut non oportet substantiam corpoream prius esse in loco quam propriis dimensionibus attingat locum, sed utrumque simul est unum sicut quo, alterum sicut quod, ita non oportet Deum et substantiam spiritualem prius esse in loco quam operetur in loco, sed utrumque simul est in loco, substantia sicut quod, operatio vero sicut quo. Licet enim operari praesupponat esse, non tamen operari in loco praesupponit esse in loco in spiritualibus, sicut licet quantitas praesupponat substantiam in qua sit, non tamen quantitatem esse in loco sive contingere locum praesupponit substantiam esse in loco, sed e converso." (str. 310a, vlevo, C)

"Considerandum ... quod in doctrina S. Thomae dubium admodum est, quid nomine operationis intelligat, dum inquit, quod substantia intellectualis est in loco per operationem. Capreolus enim in 2. distinct. q. 1 secundi, tenet quod nomine operationis intelligitur non solum vera operatio transiens, sed quaecunque unitio ad coelum, aut praesidentia aut quodcumque aliud per modum operationis transeuntis in rem corpoream locatam designatum: et sumit fundamentum ex verbis S. thomae Quod.1.ar.4 ubi ait per operationem esse intelligendum non solum motionem, sed quamcumque unitionem qua sua virtute substantia se unit corpori praesidendo vel continendo vel quocumque alio modo. [NA OKRAJI: Cajetan ST Iq52a1] alii vero dicunt, quod nomine operationis intelligitur alterum istorum trium, scilicet aut continuata exterior operatio, aut continuata attentio cum interruptione exteriori operationis, sicut angeli custodiantes homines continue attendunt ut res bene succedat, licet non continua operatione exteriori ibi aliquid agant, aut habituali applicatio angeli ad operationem, quia scil. virtus unius sit in ultima dispositione ad opus, et deducta sint omnia impedimenta. Quodcumque istorum affuerit, dicitur angelus esse in loco per operationem ... Mihi autem, salvo melori iudicio, videtur, quod nulla istarum expositionum sit ad mentem S. Thomae. ... (str. 310a, vlevo D/E)

"Ex quo patet quod ad hoc, ut angelus dicatur esse in aliquo loco, non sufficit ut habeat continuatam attentionem ad locum, aut sit proxime dispositus ad operandum, deductaque sint omnia impedimenta, sed requiritur ut ibi aliquid agat exterior actionis. Unde et 2. Sent. d. II q. 1 ar. 4 ad quintum diciture quod angelus quamvis non semper sit praesens, potest tamen semper per custodire inquantum effectus eius manet post actionem suam. Propter quod videtur mihi dicendum, quod nomine operationis debeat intelligi operatio transiens, qua effectus aliquis in loco aut re locata producitur, ita quod angelus ibis est ubi operatur tali operatione. Si autem nulla tali operatione agit in aliquem locum, nullo modo dicitur ibi esse: unde si nullibi operatur, hoc modo nullibi." (str. 310, vpravo B)

Ferrariensis dále probírá - mimo jiné - i druhý a třetí artikulus ST q. 52. Nakonec se odvolává na Capreola:

"Alia argumenta facit Scotus in Secundo, dist. 2, q. 6 ad probandum quod angelus non est in loco per operationem: sed illa plenissime soluta sunt a Capreolo et aliis Thomistis, ideo illa pretermittenda duxi, praesertim quia ex dictis facile eorum solutio haberi potest." (p. 312a, vlevo B)

Aktualizace (22-05-2014): Všiml jsem si, že Ferrariensis je online přístupný i v editio Leonina. Téma lokace andělů nezařadil do II, c. 56 (kde se věnuje způsobu jakým mohou být andělé spojeni s tělesy), ale až do III, c. 68.

Andělé a místo: Capreolus

Francouzský dominikán Jean Capréolus (c. 1380 Rodez - 1444 tamtéž), Princeps thomistarum, je zásadně důležitá osobnost pro konstituci dominikánské striktně tomistické tradice. Jeho čtyřdílný apologetický "komentář" k Sentencím Petra Lombarda Difensiones theologiae Divi Thomae Aquinatis, z první poloviny patnáctého století, byl mnohokrát přetištěn, naposledy v r. 1900 v Tours (V sedmi dílech: 1-2. k první knize, 3-4. k druhé, 5. k třetí, 6-7. k čtvrté). Italský dominikán Soncinas (Paolo Barbo, 1458-1595) publikoval později z Difensiones výtah. V tradici Capreola pokračoval (byť trochu originálněji) i Kajetán. Capreolova díla byla standardní četbou scholastiků šestnáctého století.
     O andělech a jejich místě nemluví Capreolus v I d37, ale až v II d1.  Jeho diskuse je rozdělena do čtyř konklusí:

• Conclusio 1: Angelus non est in loco, nisi per contactum et applicationem suae virtutis ad locum. 
  
• Conclusio 2: Angelus potest esse indifferenter in loco divisibili et indivisibili, et potest esse quandoque in nullo loco, et quandoque in convexo coeli empyrei. 
• Conclusio 3: Plures angeli non possunt esse simul in eodem loco. 
• Conclusio 4: Unus angelus non potest esse naturaliter in diversis locis.

Kromě shromáždění relevantních citátů z Tomáše je Capreolus užitečný tím, že se snaží vyvrátit nejdůležitější Tomášovy protivníky a tím pomáhá i v porozumnění dobové recepce Tomáše. V případě první konkluze jsou protivníci Scotus (Sent. 2, d. 2, q. 6), Aureoli, Řehoř z Rimini, a všudypřítomný Durand. (Capreolus ovšem v odpovědi na Scotovy argumenty čerpá i z děl Jindřicha z Ghentu, Godfreyho Fontaines a Bernarda z Auvergne).

Aktualizace (23-05-2014): V úvodu k moderní edici Difensiones jsem si všiml zajímavého tvrzení editorů: "Sed, proh dolor! cum sub fine saeculi decimi sexti, propter nefandam Lutheri necnon pseudoreformatorum haeresim, studia scholastica in contemptum venerint; ab hoc tempora usque nunc opera Principis Thomistarum pene oblita permanserunt." Jako kdyby scholastika končila na konci šestnáctého století! Capreolus nebyl zapomenut, jen překonán.

Za citaci stojí i Capreolova "zakladatelská charta" striktního tomismu: 

“Sed antequam ad conclusiones veniam, praemitto unum, quod per totam lecturam haberi volo pro supposito, et est quod nihil de proprio intendo influere, sed solum opiniones quae mihi videntur de mente S. Thomae fuisse recitare, nec aliquas probationes ad conclusiones adducere praeter verba sua, nisi raro. Obiectiones vero Aureoli, Scoti, Durandi, Joannis de Ripa, Henrici, Guidonis de Carmeo, Garronis, Adam et aliorum sanctum Thomam impugnantium propono locis suis adducere et solvere per dicta S. Thomae.” (p. 1)   

Bibliografie:  

Bedouelle, G., Cessario, R. , White, K. (1997). Jean Capreolus en son temps 1380-1444: Colloque de Rodez. Paris. 

Janz, K. (1983). Luther and Late Medieval Thomism: A Study in Theological Anthropology. Waterloo 

Mahoney, E. P. “The Accomplishment of Jean Capreolus, O.P.” The Thomist 68 (2004): 601-32.

Sentence I d. 37: andělé a místo

Pro studium středověkého myšlení je zcela zásadní Kniha sentencí pařížského arcibiskupa Petra Lombarda. Jedná se o obrovských kompilát z církevních otců, uspořádaný podle témat, s určitými náznaky diskuse reálných či domnělých rozporů mezi názory velkých církevních autorit. Je velmi záslužné, že byl vydán anglický překlad Sentencí (transl. Gulio Silano, PIMS, 2007-2010), přeci jen v angličtině se kniha většině zájemců čte rychleji. Četba této knihy jako celku dává vhled do základní inspirace a diskusního rámce středověkých teologů, umožní "naladit se na jejich vlnu". Pokud jsem dobře porozumněl tomu, co mi říkal William Duba (17.09.2013), první seznámení se Sentencemi trvalo středověkým studentům teologie asi rok či maximálně dva (pro všechny čtyři knihy, v pořadí I, IV, II, III, tj. Trojice, znamení, stvoření, vtělení; 26.04.2010)

Konkrétně bylo pro mne překvapením to, že řada základních pojmů a stanovisek k tématu andělé a místo je přítomno již v této knize. (Z četby Kajetána jsem měl naivní dojem, že s většinou přišel on).

----------

(Následují angl. úryvky. z kn. I, d. 37; str. 208-9; samotná distikce se věnuje Bohu, téma andělů je zde okrajové):

"Chapter 6 (169): 1. In what ways something is said to be local or circumscribable. In Scripture, something is said to be local or circumscribable, and vice versa, in these two ways: namely, either because it has the dimension of depth, height, and width and separates [itself] in space, like a body; or because it is defined and determined by place since, when it is somewhere, it is not found everywhere. This latter applies not only to a body, but also to any created spirit.

2. On the created spirit: that in one way it is neither local nor circumscribable, and in another way it is [both]; but the body is entirely local and circumscribable, and God is entirely unlocal and uncircumscribable. And so each body is entirely local; but a created spirit is local in one way and not local in some other way. It is said to be local because it is bounded by a definition of place since, when it is entirely present in one place, it is not found elsewhere; but it is not local in the sense of taking on a dimension that separates [itself] off in space.

3. And so the divine essence alone is entirely unlocal and uncircumscribable, which is neither moved in places in any way (namely by a finite boundedness or by taking on a dimension), nor in times (namely by affect or thought). For it is in these two ways, namely in place and time, that change occurs, to the creature, which is not the case with the Creator. ..."

"Chapter 7 (170): ... 2. The opinion of some who say that created spirits are not moved in place and are not local. As to change of place, however, a great debate occurs among researchers. For there are some who say that no spirit can at all be changed in place, and they wish to remove place entirely from every spirit. For they assert that place consists exclusively in dimension and circumscription; and they say that that alone is local, or is in place, which takes on dimension and separates [itself] off in place. ... And they say that such was the view of Augustine, who attributed to the spiritual creature only change of time, but change of place and time to the bodily creature.

3. Here a response is made to them. But as we said above, a thing is said to be local or circumscribable in two ways, namely either because it receives dimension and separates [itself] off, or because it is defined by a boundary of place; both of these fit the bodily creature, but only one fits the spiritual creature. For as we said above, the bodily creature is local or circumscribable in such a way that it is bounded by a definition of place, and separates [itself] off by taking on dimension. But a spiritual creature is only bounded by a definition of place, since it is somewhere in such a way that it is not somewhere else; but it does not take on dimension, nor does it separate [itself] off in place because, if many spirits were here, they would not crowd the place so that it would contain fewer bodies. And so Augustine attributes change of place to a body, not to a spirit, because although a spirit moves from place to place, yet in such a way that it is not circumscribed by dimensions so as to separate [itself] off from its surroundings by the interposition of itself, as happens with a body."

"Chapter 8 (171) Conclusion from the aforegoing: that created spirits are in some way local and circumscribable, but the spirit of God is entirely uncircumscribable. And so created spirits are in a place, and they pass from place to place, and are in some way local and circumscribable; but not in every way as bodily creatures are. But the uncreated Spirit, who is God, is in a place and in every place, but is entirely unlocal and uncircumscribable." 

12.10.2013 aktualizce: Tomáš v Komentáři k Sentencím I, d. 37 rozebírá téma "andělé a místo" v kvestii 3 (zde, pasáž začíná u [2656]); později kvestii přepracoval pro Teologickou sumu (ST I q. 52).

Summisté: Diego Ruiz de Montoya (1562-1632)

"Komentáře" sevillského teologa Diega Ruiz de Montoya (1562-1632) k Tomášově Summě jsou již natolik podrobné, že v jednom foliantu je rozebráno jen několik málo kvestií. Tento autor je znám především jako autor patrně nejpodrobnější knihy o Trojici, která kdy byla sepsána (je znám např. Marschlerovi 04.04.2011, nedávno se jím zabýval Lukáš Novák, 18.09.2013).

Velká část prací Ruize de Montoya je zachována jen v rukopisech, za jeho života vyšlo celkem pět dílů "komentářů":

Commentaria, ac disputationes ... De Trinitate (Prost, 1625)

• "komentář" k ST Iq27 až ST Iq43;

Commentaria ac disputationes ... De praedestinatione ac reprobatione hominum atque angelorum  (Lyon 1628) 

• "komentář" k ST Iq23 (predestinace) a ST Iq24 (kniha života);

Commentaria ac disputationes ... De scientia, de ideis, de veritate ac de vita Dei.

• "komentář" k ST Iq14 (Boží vědění), ST I q15 (ideje), ST Iq16 (pravda) ST Iq17 (nepravda), ST Iq18 (Boží život) 

Commentaria ac disputationes ... De voluntate Dei et propriis actibus eius (Lyon 1630)

• "komentář" k ST Iq19 (Boží vůle), ST Iq20 (láska), a ST Iq21 (spravedlnost a milosrdenství); 

Commentaria ac disputationes ... De providentia praedefiniente ac praebente predestinationis exordium (Lyon 1631) 

• "komentář" k ST Iq22 (Prozřetelnost) a "bonam partem ST Iq23 (predestinace)

Renezanční a barokní summisté - tomisté a jezuité

Scholastiku šestnáctého století lze zjednodušeně chápat jako výslednici filosofického hnutí komentářů k Aristotelovým opera omnia a teologického hnutí komentářů k Tomášově Sumě. Z těchto tradic se postupně vyvinula barokní scholastická tradice filosofických a teologických učebnic (cursus philosophicus and cursus theologicus).
           Prvním kompletním komentářem k Summě byl komentář belgického dominikána Petra Crockaerta (z. 1514), vzápětí následovaný geniálním komentářem kardinála Kajetána v Padově. (Za zmínku stojí i komentář k ST II-1 v Heidelbergu působícího dominikána Conrada Koellina, z. 1536). Inspirován pracemi Crockaerta a Kajetána začal podle Summy přednášet charismatický dominikán Franscisco de Vitoria. Vitoriovi se podařilo na Univerzitě v Salamance (02.11.2011) založit novou teologickou tradici komentování Tomášovy Summy (tato tradice postupně vytlačila komentování Sentencí Petra Lombardského).
          Kromě dominikánů si komentování Summy osvojili i jezuité a řada dalších řádů. Jezuitská volba byla obzvláště zásadní, protože se tímto k Tomášovi přihlásil poprvé i jiný řád než jeho vlastní, dominikánský (viz Scorraille, str. 215-220). Někdy se jezuitům vyčítá "malá věrnost" Tomášovi. Důležité je ale uvědomit si, že jezuité si Tomáše jako svého mistra nemuseli zvolit (mohli se orientovat na Scota, či ponechat svou orientaci otevřenou). Striktně-tomističtí kritikové jezuitů navíc předpokládají, že je třeba orientovat se na Tomáše naprosto radikálně. Jezuité tento předpoklad nesdíleli, jejich orientace byla volná, nicméně přesto reálná: své myšlení jezuité rozvíjeli v rámci rozvrhu Tomášovy Summy (07.10.2013; srv. Suárez: 21.03.2011 a 03.09.2013) a v úzké návaznosti na jeho text. Jen zřídka popírali otevřeně nějaké zásadní Tomášovo stanovisko. Či vyjádřeno jejich vlastními slovi, chtěli být "učedníci Tomáše, nikoli učedníci jeho učedníků" (Scorraile, str. 220). V jakémsi širokém smyslu slova tedy jezuité tomisté byli, ovšem není patrně užitečné smysl tohoto slova příliš "nafukovat". Vzít vážně Tomášovu teologickou vizi by měl každý katolický filosof a v tomto širokém smyslu slova být "tomista" (srv. Fides et Ratio, par. 44-5). Slovo by však zratilo svou užitečnost, proto bude patrně rozumnější nazývat "tomisty" jen ty, kteří usilují o radikální následování sv. Tomáše, o což se jezuité (až na výjimky) nikdy nesnažili.

Tomášova Teologická summa - synopse

Tento týden se vracím k práci na tématu "Andělé a místo: recepce ST I, q. 52" (05.08.2013). Příspěvek k tomuto tématu bych měl přednést na konferenci "Summistae: The Commentary Tradition on Thomas Aquinas’ Summa Theologiae" (Porto, 17-19. října 2013)

Za pozvání na tuto konferenci jsem velmi vděčný. Dostal jsem tímto příležitost zabývat se systematicky Tomášovou Summou, resp. jedním jejím "mikro-tématem", totiž v jakém smyslu a jak jsou andělé přítomni v nějakém místě. Pro konferenci je třeba, abych si připravil příspěvek, který by byl přínosný i pro odborníky, což většinou znamená, že vybranému mikro-tématu je třeba se věnovat do doposud nevídaných podrobností, tedy ukázat je v nano-měřítku (srv. 10.09.2010). V nano-měřítku se často ukáží souvislosti zajímavé a překvapivé, doposud nikým nespatřené. Nicméně nerad v tomto měřítku zůstávám, rád vidím témata i "z letadla", v širších souvislostech. Zde je schematický rozvrh Tomášovy Summy, z něhož je patrné místo, které andělé v jeho vizi zaujímají (zajímavé je zde i srovnání s rozvrhem Petra Lombarda, 26.04.2010 a Alexandra z Hales):

(autor schématu je mi neznám; pro čitelnost nutné stáhnout)

12.10. 2013 Aktualizace: V prostředí Adobe Flash lze na stránkách Corpus Thomisticum nalézt patrně nejdokonalejší a nejpřesnější interaktivní zpracování schématu Tomášovy Summy (doložené přesnými citacemi ze Summy).

Jezuitští autoři učebnic filosofie (seznam)

Zde je ještě jednou seznam jezuitských autorů učebnic filosofie (02.10.2013), resp. autorů učebnic a autorů děl týkající se metafyziky (Fonseca, Suárez, Izquierdo). Tučným písmem jsou zvýraznění hlavní autoři. Cornaeus, Semery, Lingen, atd píší stručná, spíše derivativní díla, určená pro studenty. Do seznamu nejsou zařazeni význační autoři jako je Toledo, Smiglecki, apod. protože nesepsali celkový cursus philosophicus či knihu týkající se metafyziky.

1577-87 Pedro da Fonseca (Komentáře k Metafyzice 1, 2, 3, 4; další části zpracovali Conimbricenses a Rubio)
1597 Francisco Suárez (Disputationes metaphysicae)
1615/24 Pedro Hurtado de Mendoza (Disputationum, později Universa Philosophia)

1618 Gabriel Vázquez (kompilace nazvaná Disputationes metaphysicae)
1632/69 Rodrigo de Arriaga
1640 Cosma Alamanni
1640 Francisco de Oviedo
1642-1644 Balthasar Telles (Summa philosophiae universae, 1, 2)
1646- Honoré Fabri (kompiláty Pierra Mousniera, z jeho přednášek, např. Logika 1, Fyzika 3, 4, Metafyzika, atd.)
1649 Thomas Compton Carleton
1651 Francisco Soárez
1654 Richard Lynch
1655 Ildefonso Peñafiel
1657 Melchior Cornaeus (Curriculum philosophiae peripateticae)
1658 Sylvestro Mauro
1659 Sebastian Izquierdo (Pharus scientiarum)
1666 Antonio Bernaldo de Quirós
1671 Georgius de Rhodes (Philosophia peripatetica)
1681 André Semery (Triennium philosophicum, 1, 2, 3)
1688 Giovanni Battista de Benedetti (Philosophia peripatetica, 1, 2, 3, 4)
1696 Giovanbattista Tolomei (Philosophia mentis et sensuum)
1701 José de Aguilar (Cursus philosophicus dictatus Limae, 1, 2, 3)
1705- Burchard Lingen (Cursus philosophicus, 1, 2, 3)
1711-15 Juan Ulloa (Prodromus; Dialectica, Logica, Philosophia naturali, Physica speculativa, De anima).
1714 Antonio Cordeyro (Cursus philosophicus conimbricensis, 1, 2, 3)
1724 Luis de Lossada (Institutiones dialecticae 1721, Cursus philosophicus, 1, 2, 3) 
1739 Antoninus Mayr (Philosophia peripatetica, 1, 2, 3, 4)

1755-1764 Berthold Hauser (Elementa philosophiae, 1, 2, 3, 4, 5, 6)

1782- Johann Baptist Horváth (Institutiones logicae et metaphysicae, Physica generalis, Physica particularis, Elementa matheseos)

V druhé polovině sedmnáctého století se rozšířil žánr "výběr diskutovaných otázek". Některé tyto publikace byly hájeny jako "disertace". Na rozdíl od moderních disertací ovšem autorem byl profesor, student teze pouze hájil a poté financoval jejich publikaci (srv. 28.10.2013). Zde jsou někteří (mně) známí autoři:

1669 Wojciech Tylkowski (Philosophia curiosa)

1682 Kaspar Knittel (Aristoteles curiosus et utilis)

1692 Paulus Aler (Conclusiones ex universa philosophia)

1697 Maximilian Wietrowski (Philosophia disputata, Paczinsky, Hoch) 

1702 Johann Senftleben (Philosophia aristotelica, 1, 2, 3)

 -----------

PODĚKOVÁNÍ (za náměty): Paul Richard Blum, Marco Forlivesi

Kánon významných barokních jezuitských metafyziků (poznámky)

V osmnáctém století vyšly (nakolik je mi zatím známo) tři významné učebnice z pera hispánských autorů Cursus philosophicus dictatus Limae (1701) José de Aguilara, Cursus philosophicus conimbricensis Antonia Cordeyra (Lisbon 1714), a Cursus philosophicus regalis Collegii Societatis Jesu (Salamanca 1724) Luise de Lossady. Lousadou, zdá se, hispánští jezuité s monumentálními učebnicemi skončili, štafetu přebírají jezuité němečtí. Patrně není náhodou, že poslední dva autoři, Cordeyo a Lossada, odkazují svými díly výslovně k samému počátku své tradice - Cordeyo ke Conimbricenským, a Lossada k Suárezovi.

Zajímavé je uspořádání učebnic: standardní postup je logika - fyzika - metafyzika. Patrně pod vlivem Christiana Wolffa se toto uspořádání mění, např. u Hausera. (Wolff publikoval následující: Logica 1728, Ontologia, 1730, Cosmologia, 1731, Psychologia empirica, 1732, Psychologia rationalis, 1734, Theologia naturalis, 1736-7, atd. srv. SEP).

Švýcarsko 3 - kánon významných barokních jezuitských metafyziků

Třetí den ve Fribourgu. Kromě své práce se snažím využít příležitosti navštěvovat přednášky a semináře. Včera jsem byl na přednášce o Timaiovi (Filip Karfík). Dnes (omylem) na přednášce o švýcarské literatuře (nicméně i to bylo zajímavé - mj. se zde rozebíral pojem romantismu, který pův. znamenal lidovost a neobvyklost) a dále na přednášce o trojiční teologii (Dietrich Hattrup; cosi jako umírněný kant-hegel-rahnerismus s "antropologickým" a "historicistním" obratem).

Nicméně zpět k tématu barokní metafyziky. Včera jsem nahlédl do "kánonu" Johanna Senftlebena, dnes jsem si pročetl úvodní část učebnice významného autora "třetí scholastiky" Juana José Urrábury (1844-1904). Pomůže mi to k identifikací hlavních jezuitských autorů? Urráburu byl španělský jezuita, působící především v Římě. Je autorem osmizvazkové učebnice Institutiones philosophiae quas Romae in Pontificia Universitate Gregoriana tradiderat. (Valladolid, 1890-1900) a dále (prý) pětisvazkové Compendium philosophiae scholasticae (Madrid, 1902-1904). Urráburu zmiňuje následujícící autory filosofických kurzů sednáctého století:
     Pedro Hurtado de Mendoza,
     Bartolomeo Amico,
     Francisco de Oviedo,
     George de Rhodes,
     Franscisco Soarez,
     a "alliisque  multis omissis"
Urráburu mi tedy moc nepomohl. Snad kromě následných zmínek autorů, na které bych jinak zapomněl: Johann Baptista de Benedictis [Giovanni Battista de Benedetti] (1622-1706), autor čtyřdílné Philosophia peripatetica (asi 600 stran octavo); na str. 87-8 zmiňuje Urráburu Luise de Lossadu (1681–1748), autora čtyčdílného Cursus philosophicus regalis collegii Salmanticensis; na str. 94-96 pak vypočítává nějaké "scholasticos recentissimos", kteří již přesahují rámec mého současného zájmu. Z nehispánských jezuitských autorů zmiňuje také Cosmu Alamanni SJ (1559-1634; Milán), autora vskutku tomistické a tedy na jezuitu dost neobvyklé učebnice Summa philosophiae ex variis libris D. Thomae Aquinatis ... in ordinem Cursus philosophicis accomodata, vydané posmrtně augustiniánskými kanovníky v Paříži 1640 (Alamanniho Metafyzika má v moderní edici asi 630 stran).
         Pokud tedy dáme dohromady naše dosavadní jezuitské autory barokních filosofických učebnic, zahnujících metafyziku, a doplníme je o dalších několik jmen, dostaneme následující autory (roky uvádí první a poslední verzi učebnice):

1597 Francisco Suárez
1615 a 1624 Pedro Hurtado de Mendoza
1618 (posmrtně) Gabriel Vázquez (kompilace nazvaná Disputationes metaphysicae)
1632 a 1669 Rodrigo de Arriaga
1640 (posmrtně) Cosma Alamanni
1640 a 1651 Francisco de Oviedo
1649 Thomas Compton Carleton
1651 Francisco Soárez
1654 Richard Lynch
1655 Ildefonso Peñafiel
1658 Sylvester Mauro
1659 Sebastian Izquierdo (pokud bychom jeho svérázný Pharus scientiarum považovali za učebnici)
1666 Antonio Bernaldo de Quirós
1671 (posmrtně) Georgius de Rhodes
1681 André Semery (Triennium philosophicum, sv. 1, sv. 2, sv. 3)
1688 Giovanni Battista de Benedetti (Philosophia peripatetica, sv. 1,  sv. 3, sv. 4)
1696 a 1702 Giovanbattista Tolomei (Philosophia mentis et sensuum)
1701 José de Aguilar (Cursus philosophicus dictatus Limae, sv 2, sv. 3)
1705- Burchard Lingen (Cursus philosophicus, sv. 3)
1714 Antonio Cordeyro (Cursus philosophicus conimbricensis, sv. 1)
1724 Luis de Lossada (Institutiones dialecticae 1721, Cursus philosophicus, sv. 1, sv. 2, sv. 3)

1739 Antoninus Mayr (Philosophia peripatetica,sv. 1, sv. 2, sv. 3-1, sv. 4)
 1755-1764 Berthold Hauser (Elementa philosophiae, sv. 1, sv. 2,  sv. 3, až sv. 6)

Srovnáme-li Suáreze s Hauserem, je zřejmé, že jezuitská metafyzika prokazatelně doznala řadu zajímavých transformací. Některé tyto transformace jsou dány tlakem novověké fyziky (přírodní filosofie; filosofie přírody) v Německu (o tom píše mj. Hellyer). K transformacím ovšem dochází i ve Španělsku, např. u Sebastiana Izquierdo a později u Juana Ulloa SJ (1639-1723). Ulloa např. probírá princip sporu a další témata v rámci dialektiky (kterou patrně nerozlišuje od metafyziky), srv. úvod k jeho Prodromus seu Prolegomena ad scholasticas disciplinas (1711 a 1748). Ulloa výslovně ve svém díle navazuje na Izquierda. Minimální míře se věnuje metafyzice Semery, působící v Římě. 

POZN.: Jedná se o provizorní seznam. Už nyní jsem si vědom řady zvláštností. Např. Jean Vincent SJ (fl. 1658-1677), zdá se, nemá ve svém kurzu metafyziku vůbec. Proč? Jedná se jen o kontingentí fakt, tj. autor nestačil tuto část publikovat?

Švýcarsko 2 - Katalog významných barokních jezuitských autorů

V sedmnáctém století byla metafyzika standardní součástí nesčetného množství filosofických učebnic. K systematickému zmapování těchto učebnic by se hodil seznam nejvýznamnějších autorů těchto učebnic. Pomoc k vytvoření podobného seznamu nám může poskytnout pražský jezuitq Johanna Senftlebena (1648-1693). který ve své Philosophia aristotelica, Commentariis Doctorum Societatis Iesu illustrata, (Praha 1685) publikoval seznam často citovaných jezuitských autorů. Senftleben do seznamu kupodivu nezařazuje Molinu, Fonsecu, Lynche, Rhodesia a další autory (ani Izquierda a Pallavicina, které občas zmiňuje), takže je třeba jeho seznam brát s rezervou. Nicméně jedná se o zajímavý vhled do dobové scholastické jezuitské "subkultury".

Albertini, Francesco	1563-1619	Italian	Messina, Naples	T: Venezia, Naples, Lyon.
Amico, Francesco	1578-1651	Italian	Aquila Naples, Graz, Vienna	T: Duaci
Arriaga, Rodrigo de	1592-1667	Spanish	Prague	Phi-C: Antwerps T
Clavius, Christophorus	1538-1612	German	Rome	Ma: Rome
Compton Carleton, Thomas	1593-1666	English	Liège	Phi-C: Antwerps T
Coninck, Gilles de	1571-1633	Belgian	Louvain	T: Lyon, Antverps
Esparza y Artieda, Martín de	1606-1689	Spanish	Valladolid, Salamanca, Rome	T: Lyon, Rome
*Fabri, Honoré	1607-1688	French	Lyon, Rome	Phi: Lyon T
*Fonseca, Pedro da	1528-1599	Portugese	Coimbra	Phi: Rome, Frankfurt, Ingolstadt
Giattini, Giovannbattista	1601-1672	Italian	Rome	Phi: Rome.
Hurtado, Gaspar	1607-1646	Spanish	Madrid, Alcalá	T: Madrid, Alcalá
Hurtado de Mendoza, Pedro	1579-1651	Basque Spanish	Salamanca	Phi-C: Valladolid, Lyon, Mainz
*Izquierdo, Sébastian	1601-1681	Spanish	Alcalá, Madrid	Phi: Rome T
Leys, Léonard [Lessius]	1554-1623	Belgian	Louvain	T: Louvain and Antverps.
*Molina, Luis de	1536-1600	Spanish	Coimbra, Evora	T: Lisbon, Antverps
Lugo, Juan de	1583-1660	Spanish	Valladolid, Rome	T: Lyon
*Lynch, Richard	1610-1676	Irish	Valladolid, Salamanca	Phi-C: Lyon T
Mauro, Silvestro	1619-1687	Italian	Rome	Phi-C: Rome
Mazziotta, Bernardo	1587-1656	Italian	???	???
Oviedo, Francisco de	1602-1651	Spanish	Alcalá, Madrid	Phi-C: Lyon.
*Pallavicino, Pietro Sforza	1607-1667	Italian	Rome	T: Rome
Peñafiel, Ildefonso de	1594-1657	native Peruvian	Lima	Phi-C: Lyon
Pereira, Benito	1536-1610	Spanish	Rome	Phi: Rome, Köln, Lyon, Ingolstadt.
Pérez, Antonio	1599-1649	Spanish	Salamanca, Rome	T: Rome, Lyon.
Quirós, Antonio Bernaldo de	1623-1668	Spanish		Phi-C T
*Rhodes, Georges de	1597-1661	French	Lyon	Phi-C
Rubio, Antonio	1548- 1615	Spanish	Mexico and Alcalá	Phi: Alcalá, Köln, Lyon, Madrid, Paris.
Ruiz de Montoya, Diego	1562-1632	Spanish	Sevilla	T: Paris and Lyon.
Sémery, André	1630-1717	French	Rome	Phi-C: Bologna, Venezia, Köln, Rome.
*Śmiglecki, Marcin	1562/64-1618	Polish	Vilnius, Poznań, Kraków	Phi: Oxford
Soarez, Francisco	1605-1659	Portugese	Coimbra	Phi-C: Coimbra.
Suárez, Francisco	1548-1617	Spanish	Rome, Alcalá, Salamanca and Coimbra	Phi T
Tanner, Adam	1572-1632	Austrian	Vienna, Munich, Prague	T: Ingolstadt
Toledo, Francisco de	1532-1596	Spanish	Salamanca, Rome	Phi T
Valencia, Gregorio de	1551-1603	Spanish	Dillingen, Ingolstadt, Rome	T: Dillingen, Ingolstadt, Rome
Vázquez, Gabriel	1549-1604	Spanish	Alcalá, Rome	T
Wading, Peter	1580-1644	Irish	Louvain, Prague	Louvain, Prague

Notes: T (theology), Ma (mathematics), Phi (philosophy), Phi-C (Cursus philosophicus or its equivalent). If ‘Phi’ is indicated that does not imply that the author did not work in theology.