Zobrazují se příspěvky se štítkemSearle John. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemSearle John. Zobrazit všechny příspěvky

pondělí 11. června 2012

John R. Searle v Praze

Dnes má v Praze přednášku John Searle (pozvánka) o sociální ontologii. Searle je skvělý spisovatel i řečník, jeho velkým tématem je "jednota světa" - jak my lidé s vědomím a svobodou, s jazykovými, morálními, právními a politickými projevy zapadáme do fyzikou a neurofyziologií popisovaného světa? Populární přednášku k tématu "svobodné vůle" měl Searle pro Authors@Google:


Searle nejprve poukazuje na to, že hlavní otázka "tradiční filosofie, která má své kořeny v 17. století" (sic!), totiž "Je možné poznání/vědění?", je dnes bezpředmětná. Nepopiratelným faktem totiž je, že "poznání roste". Skeptické obavy o existenci poznání  a reality nelze brát vážně - "nelze poslat lidi na Měsíc a zpět a ptát se zda existuje realita". Skeptické otázky jsou zajímavé, OK, ovšem jsou to jen bezvýznamné hříčky. Stěžejním filosofickým problémem je dnes podle Searla (mými slovy) "úplná naturalizace člověka". Řada dnešních naturalistů/materialist/fyzikalistů má dojem, že žádný takový problém neexistuje - víceméně je již vše podstatné vyřešeno. Jejich "rozřešení" ovšem vesměs přichází za cenu větších či menších kompromisů - nejrůznější fundamentální fenomény jazyka, vědomí, společnosti, atd. jsou prostě a jednoduše ignorovány. Searle toto nedělá a snaží se "smířit" tuto spcificky lidskou realitu s "tím, co nám říká fyzika o základních stavebních kamenech světa (ať už jsou to částice, či vln-částice, struny či cokoli jiného)."

Konkrétně problém svobody vůle prezentuje Searle ve své přednášce takto: na jednu stranu máme silnou "inklinaci" hledat dostatečné ("donucovací") příčinné vysvětlení všeho co se děje; na druhou stranu máme zkušenost s tím, že my lidé často nejednáme na základě příčin, ale důvodů. A ty nejsou plně determinované, k ničemu nás "nedonucují". Samozřejmě je možné tvrdit, že je tato naše zkušenost svobodné volby "iluzí", ovšem jedná se na rozdíl od jiných iluzí o něco, čemu se nemůžeme jen tak snadno vyhnout. Naše jednání vyžaduje jako "pracovní předpoklad" to, že si můžeme (poměrně) svobodně volit z vícero možností. Ani jako determinista si nemohu příjít do do restaurace a počkat si na to, co "mnou bude řečeno, aby mi to bylo dáno". Musím si své jídlo vybrat. Svůj život žijeme, nejsme jen tak "žiti".

Searle si netroufá tvrdit, že má řešení problému "naturalizace svobody", nicméně je přesvědčen, že řešení tohoto problému leží kdesi ve "fúzi" mozku+vědomí (jeho tradiční stanovisko) a kvantově mechanické neurčenosti (jeho nové stanovisko - dříve odmítal).

Jak již bylo řečeno: Searle je skvělý a vtipný řečník a autor, nicméně neměl by zkusit (alespoň metodicky) zapochybovat o svém naturalistickém dogmatu? Nemají jiné filosofické pozice větší šanci s vysvětlením svobody a toho, co (snad) víme o mozku a fyzikálním světě?

Literatura:

pondělí 7. května 2012

Sainsbury: Fiction and Fictionalism (1.2)

V předchozí podkapitolce (1.1) navázal Sainsbury na Currieho ve své definici fikce: jedná se o jazykový útvar (series of utterances), který se snaží v adresátech vzbudit předstíranou víru (make-believe) v tento útvar.

 V podkapitolce 1.2 se zabývá Sainsbury otázkou, zda pojem "předstírání tvrzení" (pretending to assert) by mohl sloužit k definici fiktivní intence a fikce. Jinýmimi slovy, za "předstírání" (pretending) by mohlo nahradit či osvětlit "předstíranou víru" (make-believe), kterou jsme výše uvedli v definici fikce.

Sainsbury odkazuje na teorii Johna Searla ("The Logical Status of Fictional Discourse" 1975/1979):
  • Searlova teorie je formulována v kontextu Austinovy teorie řečových aktů (SEP), kde v rámci "lokučního aktu" (vydávání zvuků určitého jazykového systému s danými významy) vytváříme i "ilokuční akty" různých typů: tvrzení (assertive), vydávání rozkazů (directive), slibování (commissive), sebe-vyjadřování (expresive), prohlašování (declarative),  kladení otázek, atd. ("I believe that speaking or writing in a language consists in performing speech acts of a quite specific kind called "illocutionary acts". These include making statements, asking questions, giving orders, making promises, apologizing, thanking, and so on." (1975/1979: 66)
  • S ohledem na mluvení ve fikci Searle říká: "autor fikce předstírá, že vykonává ilokuční akty, které ve skutečnosti nevykonává" ("an author of fiction pretends to perform illocutionary acts which he is not in fact performing" 1975/1979: 66)
Podle Sainsburyho není nutné, abychom ve fikci předstírali, že něco tvrdíme: můžeme to opravdu tvrdit - v rámci fikce - podobně jako když herec předstírá, že někdo jiný zpívá, tím, že opravdu zpívá; navíc mezi fikce lze řadit i obrazy a sochy a v těch umělci (většinou) nic netvrdí (Walton). Navíc předstírání není dostatečné, protože někdo může např. nacvičovat proslov, tím, že předstírá, že něco tvrdí a přitom nevytváří fikci.[Pozn. Sainsbury je skeptický, zda všechny tyto argumenty jednotlivě přesvědčí zastánce teorie předtírání, zdá se, že je bere tak trochu "kumulativně"]

Shrnutí: k vytvoření fiktivního diskurzu je třeba, aby tvůrce měl v úmyslu vyvolat v adresátech předstíranou víru v to, co tvoří. Pokud má tvůrce v úmyslu, aby adresáti věřili danému disurzu, jedná se o líčení faktů (a recounter of fact) - ať už pravdivé či nepravdivé.
Licence Creative Commons
Poznámky pod čarou, jejímž autorem je Daniel D. Novotný, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: poznamkypodcarou2012.blogspot.com