Zobrazují se příspěvky se štítkemstředověká filosofie. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemstředověká filosofie. Zobrazit všechny příspěvky

pátek 14. září 2012

Kent Emery v Praze

Vynikající přednáška. Prof. Emery (viz 18.10.2010) díky své obrovské erudici ukázal na poměrně úzce vymezeném tématu široké a zásadní důsledky pro křesťanské pojetí filosofie. Středověký spor se týkal toho, jak je naše přirozenost narušená ve svých kongitivních schopnostech Adamovým pádem. Jak poznával Boha Adam ve stavu naturae innocentiae, jak my ve stavu naturae lapsae (v této miseria), a jak blažení poznávají Boha? Standardní pojetí (na rozdíl od radikálního novátora jako byl Sv. Tomáš) zní, že v tomto našem stavu jsou naše možnosti radikálně omezeny a nelze tedy na něj nijak zvláště spoléhat. Křesťan by se neměl nějak výrazněji pokoušet o "filosofii nezávislou na Zjevení a milosti". Sv. Bonaventura měl ve středověkém myšlení obrovský vliv, často nepovšimnutý, protože se týká rámce a rozvrhu otázek, spíše než partikulárních nauk.

pátek 27. dubna 2012

John Marenbon: Kdy byla středověká filosofie? (6)

Stručné hodnocení:  Marenbonova přednáška pro mne otevřela řadu témat a vrhla na ně nové světlo. Dvě z těchto témat bych rád vyzdvihnul.

Za prvé téma periodizace dějin filosofie. Před lety jsem publikoval článek "In Defense of Baroque Scholasticism", kde jsem se snažil navrhnout "novou" terminologii, v níž by se mluvilo o části filosofické produkce v období 1500-1600 jako o  renezanční scholastice a v období 1600-1700 jako o barokní scholastice. Marenbonovo "dialektické" označení tohoto období jako středověk i nestředověk, jeho rozšiřování a zároveň i "zničení" upřesňuje důležitým způsobem mou tezi. Marenbon má patrně pravdu, že myšlenkové směry mezi lety 200-1700 vykazují jakousi jednotu, jež je přirozeně vyděluje od období klasického  a helénistického, které předcházelo, a od období vzniku filosofování v národních jazycích, které následovalo. Samozřejmě opět se nejedná o příliš ostré hranice, protože mezi helénismem a myšlením třetího století je kontinuita a vliv scholastiky je patrný i na myšlení Immanuela Kanta.  Proto lze také říci, že každá periodizace dějin filosofie je striktně vzato zcestná.

Za druhé Marenbon otevřel téma motivační. Proč vlastně studovat středověkou filosofii? Doposud jsem přijímal, či spíš doufal, že studium postředověké filosofie bude časem přímo využitelné pro filosofii současnou. Marenbon mě utvrdil v tom, že přímá využitelnost patrně nebude velká. Případně by bylo možné říci, že nebude velká z hlediska "sociologického", i kdyby byla užitečně pro osobní filosofický růst. Příklad: v současnosti je v oblasti studia středověké logiky, filosofie mysli, metafyziky, atd. řada badatelů, kteří jsou kompetentní i v současné filosofii a kteří navíc svou práci vyjadřují pomocí prostředků srozumitelných i filosofům, kteří se historií nezabývají. I přes to všechno existují dvě odlišné "komunity": systematičtí filosofové, řešící otázky nezávisle na historii a systematičtí filosofové, řešící otázky skrze své studium historie. Tento rozdíl není samozřejmě absolutní. Jsou tací, kteří jsou úspěšní jak v komunitě systematiků, tak v komunitě historiků, ale těchto autorů je opravdu málo. Zdá se, že primárně historická práce nebude nikdy bestsellerem v čistě systematické komunitě a naopak. Marenbon vposledku hájí metajustifikaci - studovat dějiny filosofie je užitečné pro pochopení filosofie jako takové a toho, jak a proč vznikají její problémy a jejich řešení. Toto je zajímavý "úhybný manévr". Koneckonců nelze popřít, že stručný historický přehled je častou součástí i ryze systematických děl. Určité výsledky historických bádání jsou tedy přeci jen užitečná pro všechny filosofy, vč. těch, které samotné podrobné zkoumání historie filosofie nezajímá.

K tomu, co píše Marenbon, by bylo možné ještě dodat motivaci náboženskou. Pro křesťany totiž bude historie vždy důležitou disciplínou, protože boží zjevení a jeho porozumění se odehrává v průběhu dějin. Středověk, především latinský a řecký, je navíc obdobím pro křesťanské myšlení nanejvýš aktuálním i dnes. Křesťané tedy mají přeci jen o něco vyšší motivaci studovat středověk než nekřesťané. (I když asi ani zde není samotné studium středověkého myšlení primární výzvou pro křesťanské myslitele - je příliš mnoho aktuálnějších výzev, kde křesťanům středověk příliš nepomůže).

John Marenbon: Kdy byla středověká filosofie? (5)

"Asi mezi l. 200-1700" - "Nikdy"

Pokud budeme chtít nějaká data, pak je podle Marenbona třeba říci, že středověká filosofie trvala "mezi l. 200-1700". Tuto odpověď ale musíme vyvážit další odpovědí, totiž že středověká filosofie netrvala "nikdy". Historikové středověké filosofie by totiž mohli být obviněni z absurdního "imperialismu". A Marenbonovi jde nikoli o anexi dalších historických epoch pro středověk, ale o volný trh. "Schengen spíše než květen 1940". Odpověď "nikdy" vyjadřuje  potřebu vzdát se některých nálepek, jako např. "středověk", jestliže chceme mluvit o myslitelích jako je Porfyrius, Proklus, Descartes či Spinoza. Jinými slovy: tito myslitelé jsou sice součástí jednoho kulturního celku, jehož jádrem je to, co se běžně nazývá "středověk", ale pro tento kulturní celek nemáme vhodný termín - nelze jej nazývat "středověk".

Marenbon poskytuje následující pohled na "velký středověk" (můj termín - dokud nenajdu lepší):

200: Narodil se Plótínos, jehož novoplatonismus dominoval pozdní římskou říši; jeho žák Porfyrius vytvořil standardní pozdně antické kurikulum, Aristotelés byl spolu s Platónem uznán za základního filosofa, jehož myšlení je vhodným úvodem k Platónovi (s nímž není v rozporu). Toto Platónsko-Aristotelské kurikulum velkých novoplatónských škol v Athénách a Alexandrii formovalo následné čtyři filosofické tradice: řeckou, arabskou, židovskou a latinskou. Toto kurikulum je jako kmen ke čtyřem větvím, které z něho vyráží. Začít se studiem středověké filosofie v "raném latinském období" je jakobychom začali se studiem jedné větve stromu, bez znalosti kmene. Navíc tyto čtyři větve nejen rostou ze stejného stromu, ale navíce se různě proplétají a prorůstají.

1700: Zatímco počátek třetího století je poměrně přesvědčivým východiskem pro "velký středověk", jeho konec je obtížněji stanovitelný. Řecká větev, zdá se odumřela již dříve, po pádu Byzantské říše; u arabské větvě se naopak zdá, že žila déle, než do r. 1700; ovšem za představitele židovské větve lze považovat ještě Spinozu 1632-1677) a latinská tradice v sedmnáctém století ještě žila.

Nuže, je třeba na jednu stranu rozšířit studium "středověku" na širší dějinnou epochu a na druhou stranu si uvědomit, že to není vhodná nálepka. Tímto způsobem, koneckonců postupují i někteří vynikající současní historikové filosofie (např. Martin Lenz, Robert Pasnau či Dominik Perler)

středa 25. dubna 2012

John Marenbon: Kdy byla středověká filosofie? (4)


Proč studovat filosofii minulosti? - Metajustifikace

Podle Marenbona je hlavním přínosem dějin filosofie materiál pro meta-teorii: Co je filosofie za disciplínu? Do jaké míry činí pokroky? Jak se vztahuje k jiným oblastem intelektuálního života a kultury? Do velké míry se zde jedná o empirické otázky, které k zodpovězení potřebují detailní znalost dějin filosofie (případně komparativní studie různých filosofických tradic). A zatímco vědci mohou tyto otázky druhého řádu přenechat jiným, filosofie, jakožto nauka o nejzažších otázkách, toto učinit nemůže. Filosofové tedy potřebují dějiny filosofie k tomu, aby pochopili podstatu své disciplíny, jak v celku, tak v jednotlivých případech (např. potřebují vědět jak se došlo k danému problému, proč je zajímavý, atd.)

Shrnutí diskuse o motivaci ke studiu středověké filosofie:

This two-sided justification for studying philosophy of the past differs from those I reviewed before it in one very important way. Neither the direct usefulness nor the Great Minds approach finds any importance in the chronology of past thinkers, or in their historical context. The first seizes on this or that argument or idea in isolation from its setting; the second puts us round the seminar table with Aristotle, Locke and Hegel. By contrast, the justification I have given sees past philosophy as worth studying only if it is regarded as the product of a certain period, at a certain moment both in the history of the subject, but also within broader intellectual, cultural and political history. For this reason, although we are right, in a way, to say that medieval philosophy is now – and there is even some reason (as I shall explain) to say that it doesn’t matter when it was, these answers are incomplete.

úterý 24. dubna 2012

John Marenbon: Kdy byla středověká filosofie? (3)

Proč studovat filosofii minulosti? - Inspirace génii?

Pokud je přímá užitečnost filosofie minulost problematická, pak je třeba hledat motivaci k jejímu studiu jinde. Zastánci přímé užitečnosti totiž kladou důraz na podobnost filosofie s přírodními vědami, tj. je pro ně důležité především to, co se říká. A podobně jako v přírodních vědách není potřeba k dobré vědecké práci detailní znalost dějin vědy, není to třeba ani ve filosofii. Ovšem filosofii je možné pojímat i po vzoru krásných umění. V tomto pojetí nejde jen o to, co se říká, ale i jak se to říká. A podobně jako nepředpokládáme, že by současné umění kdy nahradilo krásná díla minulosti, tak je tomu i s některými díly filosofickými.

Tento přístup je podle Marenbona taktéž legitimní, ovšem opět nedostatečný, obzvláště co se týče středověké filosofie. Ta je totiž vesměs velmi technicky orientovaná, s komplikovaným slovníkem a jen zřídka s nějakými estetickými kvalitami. Starověká či novověká filosofická díla mohou čtenáře obohatit v estetickém ohledu daleko více, k jejich čtení je třeba daleko menší námahy a navíc je těchto děl tolik, že bohatě vystačí na celý život.

pondělí 23. dubna 2012

John Marenbon: Kdy byla středověká filosofie? (2)


Proč studovat filosofii minulosti? - Přímá užitečnost?

První možná odpověď na tuto otázku je, že něco z této filosofie je přímo užitečné. Některé z argumentů a pozic minulosti může přímým způsobem obohatit současnou diskusi. Marenbon připouští, že toto se opravdu někdy stává - např. v případě etiky ctností. Otázkou ovšem je: jak často obohacuje filosofie minulosti přímým způsobem současnou debatu a do jaké míry? Nejenom, že se toto neděje často, ale ve většině případů se tak navíc děje spíše "inspiračním" způsobem, kdy vágně a nepřesně vyčtené myšlenky ze starých textů poskytnou tvořivý stimulus tvořivosti současného filosofa. Hluboká a podrobná historická znalost myšlenek nějakého minulého myslitele je pro potřeby současné myšlení potřeba jen výjimečně.

Marenbovými slovy (omlouvám se - nestíhám zatím překlad):

"I may seem to be taking an extreme view and claiming that philosophy never learns from its past. Not at all. I accept that, to some extent, philosophy is a discipline that makes progress, like one of the natural sciences, so that – to oversimplify – each generation builds on the one before. It is precisely for this reason that philosophers are unlikely to find new ideas to use in their work by looking at old texts. The best thinking of their predecessors will have been absorbed into the subject, adapted to new circumstances, improved and probably rendered almost unrecognizable. What remains of it, in the basic account of a problem that any textbook will provide, is just what is relevant to our thinking now. If the aim is to contribute to present philosophy, to insist on going back to the original would be perverse."

Samozřejmě se může stát, že díky kontingentním historickým okolnostem se některé slibné argumentační linie minulosti vytratily a byly zapomenuty. Někteří historikové filosofie vidí své poslaní v hledání těchto skrytých pokladů, takže bude opět možné z nich čerpat. Otázkou ovšem je: kolik je takových pokladů a jak praktické je čerpat z nich pomocí historické práce? I v případě, že nějaký výborný historik s přehledem v současné systematické filosofii připraví po vynaložení obrovské námahy knihu, která zpřístupňuje minulý poklad současným filosofům, jejich zájem se po počáteční inspiraci ubírá jinam a zcela nezávisle na historické práci (např. v případě epistemické logiky). "Překlad" argumentace minulosti do současného kontextu je totiž velmi obtížný:

"Translation usually involves continual explanation: given that they took it for granted that p (though we all believe now not-p), and that they distinguished As from Bs but not from Cs, whereas we distinguish As from Cs and not from Bs, and that they were trying to avoid positions J and K, we can see why they argued in this way or stated the position like that. Once the translation has been made, we can engage philosophically with the arguments, but we cannot put the arguments themselves into the mesh of our own argumentation without twists and turns that leave us hopelessly entangled."

neděle 22. dubna 2012

John Marenbon: Kdy byla středověká filosofie? (1)

Marenbon v letech 1978-1997 působil na "katedře" anglistiky na Trinity College na Cambridgské univerzitě. Později byl jeho post předefinován (vždy totiž pracoval na středověké filosofii) a v r. byl jmenován profesorem středověké filosofie. Třebaže jeho původní vzdělání bylo spíše medievistické (studoval např. u Michaela Lapidge, Petera Dronke a Edouarda Jeauneau), jeho zaměření, je jednoznačně filosofické.

Přednáška "Kdy byla středověká filosofie", kterou pronesl v Praze, vychází z jeho inaugurační přednášky z 30.11.2011. (Zde: audio; text). Kdy tedy byla středověká filosofie? Marenbon probírá čtyři odpovědi:

"Komu na tom záleží?"
"Nyní."
"Asi mezi l. 200 až 1700."
"Nikdy."

Podle Marenbona jsou všechny odpovědi v určitém smyslu pravdivé (tedy nikoli ve smyslu dialetheismu). Vysvětlení správného smyslu těchto odpovědí nás uvede i do důvodů proč studovat středověkou filosofii.

"Komu na tom záleží? - "Teď"
Někdo by mohl říci: "Záleží na tom, co filosofové minulosti tvrdí a proč, nikoli kdy. Berme je prostě jako kdyby byli našimi současnými partnery. Samozřejmě je třeba při studiu jejich textů vzít v úvahu historický a intelektuální kontext, ale poté, co porozumíme tomu, co myslí, je pro nás dobový kontext z filosofického hlediska vedlejší."

Marenbon s tímto tvrzením souhlasí jakožto s nutnou podmínkou filosofického porozumnění. Pokud jsme primárně filosofové a nikoli historikové idejí, nestačí podle něho jen parafrázovat či zaznamenat v minulosti vzniklou myšlenku - je třeba se s touto myšlenkou "poprat", tak jako kdyby vznikla v současnosti. Samozřejmě to neznamená přistupovat ke starým textům "naivně", bez znalosti kontextu, ale ani při sebelepší znalosti kontextu nelze nějakou myšlenku doopravdy uchopit, pokud ji nevezmeme vážně jakožto pro nás současnou. Někteří by toto tvrzení odsoudili jakožto "příliš filosofické" či jakožto jednu z mnoha možností. Marenbon ovšem toto tvrzení bere jakožto nutnou minimální podmínku historické práce, kde subjektem je filosofie. Nestačí jen podat zprávu o tom, co bylo, je třeba porozumět evidenci, jako kdyby byla pro nás právě teď přítomná.

V tomto smyslu tedy platí jak odpověď "Komu na to záleží?" (přesněji: "Kterému filosofovi na tom záleží?") a "Nyní". Jedná se o stanovisko platné nejen pro středověkou filosofii, ale samozřejmě i antickou a novověkou, třebaže Marenbon obzvláště zdůrazňuje důležitost tohoto stanoviska pro středověkou filosofii. Zatímco prý velká část práce historiků antické a novověké filosofie je přímo relevantní i pro současnou debatu, osmdesát procent práce historiků středověké filosofie je spíše knihovnictví ("antiquarianism") než filosofie.

Tvrzení, že studium filosofie minulosti je relevantní pro současnou filosofii potřebuje určité vysvětlení a zdůvodnění.

pátek 20. dubna 2012

Bůh ve filosofické tradici (John Marenbon)

Dnes se koná v Praze pracovní setkání na téma "Bůh ve filosofické tradici" (FÚ AV). Měl jsem v úmyslu zúčastnit se setkání, ale nakonec mi to nevyjde. Chtěl jsem se především seznámit s významných badatelem středověké filosofie Johnem Marenbonem (University of Cambridge). Marenbon je velmi plodný autor, známý především svými pracemi k dějinám raného středověkého myšlení (Boethius, Eriugena, Abelard). Kromě specializovaných studií je ovšem Marenbon i autorem přehledných úvodů do středověké filosofie (především: Medieval Philosophy: An Historical and Philosophical Introduction, Routledge 2006)

Na internetu jsem našel pouze jedno video na němž je Marenbon. Jedná se o studentské přednáškové pásmo konané filosofickým klubem na Imperial College London na téma "Existuje racionální důkaz Boží existence?"



Marenbon přistupuje ke své otázce "sociologicky": "Pokud nás zajímá, zda existuje důkaz nějaké matematické věty, jdeme za odborníky, zeptáme se jich a Ti nám řeknou, zda ano či ne. Pokud se zeptáme odborníků-filosofů na důkaz Boží existence, tak narazíme na konsenzus, že nikoli." Tolik Marenbon. Jeho názor mě velmi překvapil, protože i ze sociologického hlediska jsou mnozí filosofové, kteří by řekli, že jeden či vícero takových důkazů opravdu máme. Marenbon by nemusel chodit daleko - např. Richard Swinburne. V nejlepším případě by snad bylo možné říci, že neexistuje konsenzus, zda takový důkaz máme či nikoli, ale rozhodně nelze tvrdit, že existuje konsenzus, že nemáme.

Marenbonův přístup nás nicméně staví před zajímavou otázku "Podle jakých kritérií vybíráme odborníky? Čí názor na danou otázku brát jako názor odborníka?"

Odborník by měl být především (a) dobře obeznámen s danou otázkou; (b) chtít otázku vyřešit pro sebe, ne jen znát jaký má kdo na ní názor; (c) být poctivý ve zprávě o tom, k čemu došel.
Licence Creative Commons
Poznámky pod čarou, jejímž autorem je Daniel D. Novotný, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: poznamkypodcarou2012.blogspot.com