Právě vyšla nová kniha k tématu andělů. Jedná se o plod téměř dvouleté práce (5.8.2013), byť často přerušované. (Potenciální) čtenář(i) tohoto blogu si k tématu mohli již sem tam něco přečíst. Hlavní zásluha na knize, tj. překladu a úvodní studii, patří Tomáši Machulovi. Doufáme, že kniha podnítí nový zájem o toto podceňované téma.
Kniha vyšla ve dvou dílech v Krystalu OP (I a II).
Zobrazují se příspěvky se štítkemandělé. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemandělé. Zobrazit všechny příspěvky
pondělí 10. srpna 2015
středa 10. září 2014
Andělé dnes: různé otázky
Pokud připustíme existenci či alespoň možnost existence nemateriálních bytostí, vzniká na pozadí současného poznání a filosofie řada otázek. Jakým způsobem by probíhala myšlenková a volní aktivita bytosti, jež nemá tělo a nebyla by tedy lokalizovaná (alespoň ne nutně), nepodléhala časové následnosti a nepoužívala smysly? Jakým způsobem by tato bytost mohla zasahovat do materiálního světa? Porušovali by
andělé svou aktivitou některé z přírodních zákonů, např. zákon zachování energie? Mnohé z těchto otázek nelze řešit nezávisle na obecných filosofických teoriích času, prostoru, mysli, příčiny, materiálního jsoucna, atd.
úterý 9. září 2014
Andělé dnes: Pojem nemateriálních bytostí
Mnozí současní filosofové patrně nejen v existenci andělů (nemateriálních bytostí) nevěří, ale považují přesvědčení o jejich existenci za směšné. Nicméně, i kdyby andělé neexistovali, je jejich existence nemožná? Silnější, modální tezi, totiž, že existence andělů je nemožná, by patrně bylo obtížnější obhájit. Navíc je třeba rozlišit různé pojmy modality: Jsou andělé nemožní z logického hlediska? Jsou v rozporu s přírodními zákony? Nebo jsou pouze epistemicky "nemožní", tj. jejich existence je nepravděpodobná z důvodů nedostačné evidence o jejich existenci?
Otázky ohledně existence andělů nejsou jediné, které si by si současný filosof mohl klást. Samotný jejich pojem jakožto nemateriálních bytostí je na pozadí současných znalostí o materiálním světě obtížně uchopitelný. Prvním problémem je již samotný pojem materiálního a nemateriálního jsoucna: moderní fyzika zavedla řadu vlastností jsoucen, jež by je podle starších definic učinily materiálními: fyzikální jsoucna mohou být bezhmotná, "průchozí", vícerozměrná, multi-lokalizovaná, neohraničená, v-čase-se-vracející, samo-vznikající, atd. Pro jednoduchost i nadále jsoucna s těmito zvláštními fyzikálními charakteristikami nazývejme materiální. Zdá se, že všechna splňují minimálně dvě podmínky: nachází se v prostoru a nachází se v čase. Nemateriální jsoucna tedy musí tyto dvě podmínky porušovat a být:
(a) Mimoprostorové
Nemateriální jsoucna nejsou rozprostraněná, nemají tedy samy o sobě dimenzivní kvantitu a nelze ani zhruba určit jejich rozměr, tak jako to lze u galaxií (např. 100 000 světelných let), člověka (např. 170 cm na výšku), atomu (např. 0.1 nm v průměru), či strun (o něco delší než Planckova délka 1.6 x 10-35). V tomto smyslu se nachází mimo prostor.
(b) Mimočasové
Nemateriální jsoucna nejsou vázána na neustálé změny, jež se odehrávají v čase v tomto materiálním světě. V tomto smyslu se nachází mimo čas.
Platónovy Ideje (pokud existují) splňují obě podmínky a jedná se tedy v tomto minimálním smyslu o nemateriální jsoucna, objekty nerozprostraněné a nepodléhající času. Platónovy Ideje jsou ovšem kauzálně inertní a izolované od interakce s materiálním světem. Jedná se o jakýmsi způsobem "neaktivní nemateriální jsoucna". Nemateriální bytosti by ale měly být "aktivní nemateriální jsoucna", splňovat tedy další podmínku a být:
(c) "Kauzálně otevírající"
Aktivní nemateriální jsoucna mohou působit v našem materiálním světě. To znamená, že některé materiální účinky v tomto světě nemají materiální příčinu. Princip, že náš materiální svět je "kauzálně uzavřený", tj. že jakýkoli fyzikání/materiální účinek má fyzikální/materiální příčiny, je tím tedy porušen.
Být aktivním nemateriálním jsoucnem ovšem stále ještě neznamená, že se jedná o nemateriální bytost. Byla by totiž myslitelná i nemateriální, kauzálně aktivní jsoucna, jejichž aktivita by nevycházela z jejich myšlení a rozhodnutí, ale byla nějakým způsobem "automatická". K tomu, aby něco bylo nemateriální bytostí, je tedy třeba navíc být i jsoucno:
(d) Rozumové
Nemateriální bytosti jsou aktivní nemateriální jsoucna obdařená rozumovými a volními mohutnostmi.
Otázky ohledně existence andělů nejsou jediné, které si by si současný filosof mohl klást. Samotný jejich pojem jakožto nemateriálních bytostí je na pozadí současných znalostí o materiálním světě obtížně uchopitelný. Prvním problémem je již samotný pojem materiálního a nemateriálního jsoucna: moderní fyzika zavedla řadu vlastností jsoucen, jež by je podle starších definic učinily materiálními: fyzikální jsoucna mohou být bezhmotná, "průchozí", vícerozměrná, multi-lokalizovaná, neohraničená, v-čase-se-vracející, samo-vznikající, atd. Pro jednoduchost i nadále jsoucna s těmito zvláštními fyzikálními charakteristikami nazývejme materiální. Zdá se, že všechna splňují minimálně dvě podmínky: nachází se v prostoru a nachází se v čase. Nemateriální jsoucna tedy musí tyto dvě podmínky porušovat a být:
(a) Mimoprostorové
Nemateriální jsoucna nejsou rozprostraněná, nemají tedy samy o sobě dimenzivní kvantitu a nelze ani zhruba určit jejich rozměr, tak jako to lze u galaxií (např. 100 000 světelných let), člověka (např. 170 cm na výšku), atomu (např. 0.1 nm v průměru), či strun (o něco delší než Planckova délka 1.6 x 10-35). V tomto smyslu se nachází mimo prostor.
(b) Mimočasové
Nemateriální jsoucna nejsou vázána na neustálé změny, jež se odehrávají v čase v tomto materiálním světě. V tomto smyslu se nachází mimo čas.
Platónovy Ideje (pokud existují) splňují obě podmínky a jedná se tedy v tomto minimálním smyslu o nemateriální jsoucna, objekty nerozprostraněné a nepodléhající času. Platónovy Ideje jsou ovšem kauzálně inertní a izolované od interakce s materiálním světem. Jedná se o jakýmsi způsobem "neaktivní nemateriální jsoucna". Nemateriální bytosti by ale měly být "aktivní nemateriální jsoucna", splňovat tedy další podmínku a být:
(c) "Kauzálně otevírající"
Aktivní nemateriální jsoucna mohou působit v našem materiálním světě. To znamená, že některé materiální účinky v tomto světě nemají materiální příčinu. Princip, že náš materiální svět je "kauzálně uzavřený", tj. že jakýkoli fyzikání/materiální účinek má fyzikální/materiální příčiny, je tím tedy porušen.
Být aktivním nemateriálním jsoucnem ovšem stále ještě neznamená, že se jedná o nemateriální bytost. Byla by totiž myslitelná i nemateriální, kauzálně aktivní jsoucna, jejichž aktivita by nevycházela z jejich myšlení a rozhodnutí, ale byla nějakým způsobem "automatická". K tomu, aby něco bylo nemateriální bytostí, je tedy třeba navíc být i jsoucno:
(d) Rozumové
Nemateriální bytosti jsou aktivní nemateriální jsoucna obdařená rozumovými a volními mohutnostmi.
pondělí 8. září 2014
Andělé dnes: Je uzitečné zabývat se anděly ve filosofii?
Zdálo by se, že teorie andělů, ve smyslu teorie týkající se čistě duchovních bytostí, do filosofie nepatří. Běžné středověké argumenty o jejich existenci totiž vychází ze zastaralých kosmologických představ (např. andělů jako hybatelů nebeských sfér). A jestliže andelé neexistují, proč bychom o nich měli rozvíjet filosofické teorie? Tuto tezi hájí v kontextu Tomášových argumentů např. Bernardo Carlos Bazán (2010). Proti této tezi stojí stanovisko např. Tobiase Hoffmana (2012): bez ohledu na to, zda je jejich existence dokázána či nikoli, je užitečné se jimi zabývat. Z historicko-filosofického hlediska totiž andělé představují přinejmenším cosi jako "teoretické" či "ideální" entity, obdobné např. "hmotnému bodu" v dnešní fyzice. Andělé středověkým myslitelům umožňovali - tj. i nám umožňují - zkoumat v mezní situaci témata jako stvoření, akt-potence kompozice, možnosti komunikace bez materiálních znamení, možnosti vůle a intelektu bez materiálních omezení, vztahy immateriálna k čas, místu, změně, pobybu atd. Úvahy o andělech tedy vrhají zásadní světlo na všechna tato témata.
Literatura:
Literatura:
- BAZÁN, Bernardo Carlos. "On angels and human beings: Did Thomas Aquinas succeed in demonstrating the existence of angels?" Archives d'histoire doctrinale et littéraire du Moyen Âge 77 (2010): 47-85.
- HOFFMAN, Tobias, ed. A Companion to Angels in Medieval Philosophy. Leiden/Boston: Brill 2012.
- PERLER, Dominik. "Thought Experiments: The Methodological Function of Angels in Late Medieval Epistemology," in Angels in Medieval Philosophical Inquiry: Their Function and Significance, ed. Isabel IRRIBAREN and Martin LENZ (Aldershot and Burlington, VT: Ashgate, 2008), 143-153.
- SVOBODA, David O separovaných substancích.
- SUAREZ-NANI, Tiziana. Les anges et la philosophie: subjectivité et fonction cosmologique des substance séparés à la fin du XIIIe siècle (Paris: J. Vrin 2002)
- SUAREZ-NANI, Tiziana. Connaissance et lange des anges selon Thomas d'Aquin et Gilles de Rome (Paris: J. Vrin 2002)
pátek 5. září 2014
Andělé v Teologické sumě: ST I.106-114
Andělům se Tomáš kromě kvestií ST I.50-64 věnuje ještě v rámci poslední skupiny kvestií ST I, která je věnována Boží vládě.
ST 106: O tom, jak jeden [anděl] uvádí do pohybu druhého
Vyšší andělé mohou "pobybovat intelektem" nižších, tj. osvěcují je tím, že jim "předávají objasnění poznané pravdy". Vůlí mohou pohybovat pouze nepřímo, např. tím, že ukazují něco jako milování hodného. Nižší andělé ovšem nikdy neosvěcují vyšší (v tom se nebeská hierarchie liší od církevní, neboť v ní i ti nižší mohou někdy poučit vyšší). Vyšší andělé sdělují sobe podřízeným andělům vše, co od Boha přijali, ovšem nižší to nepřijímají stejně vznešeným způsobem, "podobně jako jednu a tutéž věc chápe učitel dokonaleji než žák, který se od něj učí."
ST 107: O rozmlouvání mezi anděly
Jeden anděl může oslovit druhého v tom smyslu, že k němu nasměřuje pojem ve své mysli. V tomto smyslu niterné mluvy spolu tedy mohou andělé rozmlouvat a to i nižší k vyšším, pokud se to týká vyjevení jejich vůle (nižší tedy vyšší neosvěcují ohledně nějaké obecné pravdy). Nezáleží přitom na tom, jak jsou od sebe vzdáleni co do místa. Tyto rozmluvy nejsou "veřejné", tj. ne každý anděl "slyší" rozmluvu mezi každým andělem, ale jen ten, komu je to určeno. K Bohu andělé mluví pro to, aby obdivovali jeho vznešenost anebo aby se poradili o Boží vůli pro své jednání.
ST 108: O uspořádání andělů do hierarchií a řádů
Nebeští duchové se vhodným způsobem dělí do tří hierarchií, každá po třech řádech: (1) Serafíni, Cherubíni, Trůny, (2) Panstva, Síly, Mocnosti, (3) Knížata, Archandělé, Andělé.
ST 109: O uspořádání zlých andělů
Padlí andělé jsou mezi sebou uspořádáni co do přirozenosti (byť nikoli co do milosti), jejich představenými jsou ale nakonec andělé dobří.
ST 110: O představenství andělů nad tělesnými tvory
Andělé, či přesněji řečeno Síly, mají vládu nad tělesnými věcmi, podobně jako Mocnosti nad démony. Tato vláda se však neprojevuje přímou působností na (formování) materie či uskutečňováním zázraků ve vlastním smyslu slova jako něčeho, co je mimo veškerý řád stvořené přirozenosti. Andělé působí pouze skrze místní pohyb těles, čímž ovšem mohou způsobovat i různé další pohyby a změny.
ST 111: O působení andělů na lidi
Andělé mohou osvěcovat rozum člověka, ale nikoli zevnitř hýbat jeho vůlí. Mohou ji pouze ovlivnit zvnějšku přemlouváním či rozněcováním vášní a pomocí vkládání smyslových představ (jež je vposled způsobeno "místním pohybem tělesných duchů a tekutin".)
ST 112: O poslání andělů
Někteří andělé jsou poslaní k vnější službě, aniž by jim to překáželo v jejich stálé kontemplaci Boží esence. K těmto službám jsou posláni především nejnižší andělé, tj. andělé ve vlastním smyslu slova, a archandělé, kteří např. různé věci oznamují. Vnější poslání plní i Knížectva, jež mají "prvenství mezi jednajícími" a Síly a Mocnosti. Ostatní řády (Panstva, Trůny, Cherubové a Serafové) k vnějším službám nevychází.
ST 113: O stráži dobrých andělů
Andělé jsou člověku potřební především pro správné rozlišování:
"K dobrému jednání je třeba dvojí: za prvé, aby se afekt klonil k dobru, k čemuž dochází skrze habitus morální ctnosti. Za druhé je pak třeba, aby rozum nacházel vhodné způsoby, jak přivést dobro ctnosti k dokonalosti, což Filosof připisuje prozíravosti. Co se týká prvního případu, Bůh bezprostředně střeží člověka tím, že mu vlévá milost a ctnosti. Co se týká druhého, střeží Bůh člověka jako ten, kdo obecně poučuje, a toto jeho poučování přichází k člověku prostřednictvím andělů, jak bylo řečeno výš." (ST I q113a1)
Každému jednotlivému člověku jsou od narození ustanoveni jako stráž jednotliví andělé, tj. nejnižší nebeský řád. Knížata či Archandělé pak mají stráž obecnou (třeba nad městem či národy). Andělé člověka nikdy neopouští, leda v tom smyslu, že přijímají řád božské prozřetelnosti, když např. člověk upadá do hříchu či utrpení. Tyto pohromy ve vlastním smyslu slova anděly netrápí:
"Anděly netrápí hříchy ani tresty lidí. Zármutek a bolest jsou totiž podle Augustina způsobeny pouze tím, co se příčí vůli. Ve světě se ale neděje nic, co by se příčilo vůli andělů nebo jiných blažených, protože jejich vůle je naprosto v souladu s řádem božské spravedlnosti. A ve světě se stane pouze to, co božská spravedlnost učiní nebo dopustí. A proto, jednoduše řečeno, se ve světě nestane nic, co by se příčilo vůli blažených. Jak totiž říká Filosof ve 3. knize Etiky, naprosto dobrovolným nazýváme to, co chce člověk v konkrétním případě, kdy jedná, poté, co uvážil všechny okolnosti, přestože by danou věc obecně vzato dobrovolně neudělal, např. námořník obecně vzato nechce naházet zboží do moře, ale když hrozí bezprostřední nebezpečí, pak to chce. Je to tedy spíše dobrovolné než nedobrovolné, jak se na tomtéž místě říká. Podobně tedy andělé obecně a absolutně vzato nechtějí hříchy a tresty lidí, avšak chtějí je kvůli zachování řádu božské spravedlnosti, podle kterého někteří podléhají trestům a dopouští se hřešen." (ST Iq113a7)
Mezi strážnými anděly může dokonce občas docházet k jakémusi boji:
"Může mezi anděly docházet k boji nebo nesvornosti? ... Tato otázka se objevuje kvůli oněm slovům proroka Daniela [Dan 10, 13 říká ústy Gabrielovými: „Kníže krále Peršanů stál proti mně po jednadvacet dní.“], která Jeroným vykládal tak, že knížetem perského království je anděl stavící se proti osvobození izraelského lidu, za který se Daniel modlil, přičemž Gabriel předkládal jeho prosby Bohu. K tomuto odporu mohlo dojít proto, že to byl nějaký vládce démonů, jež přivedl Židy, kteří sídlili v Persii, do hříchu, který se stal překážkou Danielovy modlitby za tento lid. Podle Řehoře byl však knížem perského království dobrý anděl určený ke stráži nad tímto královstvím. Abychom viděli, v jakém smyslu může jeden anděl odporovat druhému, je třeba uvážit, že božské soudy týkající se různých království a různých lidí, se vykonávají skrze anděly. Ve svých činnostech jsou však andělé usměrňováni božskými příkazy. Dochází pak k tomu, že mezi různými královstvími nebo různými lidmi shledáváme protichůdné zásluhy či provinění, takže je jeden poddán druhému nebo nad ním vládne. Jak se k tomu vztahuje řád božské moudrosti, však [andělé] mohou poznat pouze prostřednictvím Božího zjevení. Musí se tedy o těchto věcech tázat božské moudrosti. Nakolik se tedy ohledně protikladných a protichůdných zásluh táží božské vůle, mluvíme o tom, že si navzájem odporují. Jejich vůle tedy nejsou protikladné, neboť se všichni shodují v tom, že se má naplnit Boží úradek. Protichůdné jsou pouze věci, o kterých se dotazují Boha." (ST Iq113a8)
ST 114: O útocích démonů
Démoni na lidí útočí ze své špatnosti a závisti, nicméně řád těchto útoků pochází od Boha, "který dokáže věci řídit tak, že zlé využívá k dobrému." (ST I q114a1) Pokoušení ve vlastním smyslu slova jakožto nabádání ke hříchu je dílem pouze démonů, třebaže ne všechny hříchy jsou výsledkem tohoto pokoušení. Démoni nemohou činit v pravém smyslu slova zázraky, byť dokáží řadu věcí, jež přesahuje lidské schopnosti a uvažování, včetně vytvoření různých vnitřních i vnějších iluzí. Pokud je od někoho ďábel přemožen, tak většinou alespoň na nějaký čas odchází.
ST 106: O tom, jak jeden [anděl] uvádí do pohybu druhého
Vyšší andělé mohou "pobybovat intelektem" nižších, tj. osvěcují je tím, že jim "předávají objasnění poznané pravdy". Vůlí mohou pohybovat pouze nepřímo, např. tím, že ukazují něco jako milování hodného. Nižší andělé ovšem nikdy neosvěcují vyšší (v tom se nebeská hierarchie liší od církevní, neboť v ní i ti nižší mohou někdy poučit vyšší). Vyšší andělé sdělují sobe podřízeným andělům vše, co od Boha přijali, ovšem nižší to nepřijímají stejně vznešeným způsobem, "podobně jako jednu a tutéž věc chápe učitel dokonaleji než žák, který se od něj učí."
ST 107: O rozmlouvání mezi anděly
Jeden anděl může oslovit druhého v tom smyslu, že k němu nasměřuje pojem ve své mysli. V tomto smyslu niterné mluvy spolu tedy mohou andělé rozmlouvat a to i nižší k vyšším, pokud se to týká vyjevení jejich vůle (nižší tedy vyšší neosvěcují ohledně nějaké obecné pravdy). Nezáleží přitom na tom, jak jsou od sebe vzdáleni co do místa. Tyto rozmluvy nejsou "veřejné", tj. ne každý anděl "slyší" rozmluvu mezi každým andělem, ale jen ten, komu je to určeno. K Bohu andělé mluví pro to, aby obdivovali jeho vznešenost anebo aby se poradili o Boží vůli pro své jednání.
ST 108: O uspořádání andělů do hierarchií a řádů
Nebeští duchové se vhodným způsobem dělí do tří hierarchií, každá po třech řádech: (1) Serafíni, Cherubíni, Trůny, (2) Panstva, Síly, Mocnosti, (3) Knížata, Archandělé, Andělé.
ST 109: O uspořádání zlých andělů
Padlí andělé jsou mezi sebou uspořádáni co do přirozenosti (byť nikoli co do milosti), jejich představenými jsou ale nakonec andělé dobří.
ST 110: O představenství andělů nad tělesnými tvory
Andělé, či přesněji řečeno Síly, mají vládu nad tělesnými věcmi, podobně jako Mocnosti nad démony. Tato vláda se však neprojevuje přímou působností na (formování) materie či uskutečňováním zázraků ve vlastním smyslu slova jako něčeho, co je mimo veškerý řád stvořené přirozenosti. Andělé působí pouze skrze místní pohyb těles, čímž ovšem mohou způsobovat i různé další pohyby a změny.
ST 111: O působení andělů na lidi
Andělé mohou osvěcovat rozum člověka, ale nikoli zevnitř hýbat jeho vůlí. Mohou ji pouze ovlivnit zvnějšku přemlouváním či rozněcováním vášní a pomocí vkládání smyslových představ (jež je vposled způsobeno "místním pohybem tělesných duchů a tekutin".)
ST 112: O poslání andělů
Někteří andělé jsou poslaní k vnější službě, aniž by jim to překáželo v jejich stálé kontemplaci Boží esence. K těmto službám jsou posláni především nejnižší andělé, tj. andělé ve vlastním smyslu slova, a archandělé, kteří např. různé věci oznamují. Vnější poslání plní i Knížectva, jež mají "prvenství mezi jednajícími" a Síly a Mocnosti. Ostatní řády (Panstva, Trůny, Cherubové a Serafové) k vnějším službám nevychází.
ST 113: O stráži dobrých andělů
Andělé jsou člověku potřební především pro správné rozlišování:
"K dobrému jednání je třeba dvojí: za prvé, aby se afekt klonil k dobru, k čemuž dochází skrze habitus morální ctnosti. Za druhé je pak třeba, aby rozum nacházel vhodné způsoby, jak přivést dobro ctnosti k dokonalosti, což Filosof připisuje prozíravosti. Co se týká prvního případu, Bůh bezprostředně střeží člověka tím, že mu vlévá milost a ctnosti. Co se týká druhého, střeží Bůh člověka jako ten, kdo obecně poučuje, a toto jeho poučování přichází k člověku prostřednictvím andělů, jak bylo řečeno výš." (ST I q113a1)
Každému jednotlivému člověku jsou od narození ustanoveni jako stráž jednotliví andělé, tj. nejnižší nebeský řád. Knížata či Archandělé pak mají stráž obecnou (třeba nad městem či národy). Andělé člověka nikdy neopouští, leda v tom smyslu, že přijímají řád božské prozřetelnosti, když např. člověk upadá do hříchu či utrpení. Tyto pohromy ve vlastním smyslu slova anděly netrápí:
"Anděly netrápí hříchy ani tresty lidí. Zármutek a bolest jsou totiž podle Augustina způsobeny pouze tím, co se příčí vůli. Ve světě se ale neděje nic, co by se příčilo vůli andělů nebo jiných blažených, protože jejich vůle je naprosto v souladu s řádem božské spravedlnosti. A ve světě se stane pouze to, co božská spravedlnost učiní nebo dopustí. A proto, jednoduše řečeno, se ve světě nestane nic, co by se příčilo vůli blažených. Jak totiž říká Filosof ve 3. knize Etiky, naprosto dobrovolným nazýváme to, co chce člověk v konkrétním případě, kdy jedná, poté, co uvážil všechny okolnosti, přestože by danou věc obecně vzato dobrovolně neudělal, např. námořník obecně vzato nechce naházet zboží do moře, ale když hrozí bezprostřední nebezpečí, pak to chce. Je to tedy spíše dobrovolné než nedobrovolné, jak se na tomtéž místě říká. Podobně tedy andělé obecně a absolutně vzato nechtějí hříchy a tresty lidí, avšak chtějí je kvůli zachování řádu božské spravedlnosti, podle kterého někteří podléhají trestům a dopouští se hřešen." (ST Iq113a7)
Mezi strážnými anděly může dokonce občas docházet k jakémusi boji:
"Může mezi anděly docházet k boji nebo nesvornosti? ... Tato otázka se objevuje kvůli oněm slovům proroka Daniela [Dan 10, 13 říká ústy Gabrielovými: „Kníže krále Peršanů stál proti mně po jednadvacet dní.“], která Jeroným vykládal tak, že knížetem perského království je anděl stavící se proti osvobození izraelského lidu, za který se Daniel modlil, přičemž Gabriel předkládal jeho prosby Bohu. K tomuto odporu mohlo dojít proto, že to byl nějaký vládce démonů, jež přivedl Židy, kteří sídlili v Persii, do hříchu, který se stal překážkou Danielovy modlitby za tento lid. Podle Řehoře byl však knížem perského království dobrý anděl určený ke stráži nad tímto královstvím. Abychom viděli, v jakém smyslu může jeden anděl odporovat druhému, je třeba uvážit, že božské soudy týkající se různých království a různých lidí, se vykonávají skrze anděly. Ve svých činnostech jsou však andělé usměrňováni božskými příkazy. Dochází pak k tomu, že mezi různými královstvími nebo různými lidmi shledáváme protichůdné zásluhy či provinění, takže je jeden poddán druhému nebo nad ním vládne. Jak se k tomu vztahuje řád božské moudrosti, však [andělé] mohou poznat pouze prostřednictvím Božího zjevení. Musí se tedy o těchto věcech tázat božské moudrosti. Nakolik se tedy ohledně protikladných a protichůdných zásluh táží božské vůle, mluvíme o tom, že si navzájem odporují. Jejich vůle tedy nejsou protikladné, neboť se všichni shodují v tom, že se má naplnit Boží úradek. Protichůdné jsou pouze věci, o kterých se dotazují Boha." (ST Iq113a8)
ST 114: O útocích démonů
Démoni na lidí útočí ze své špatnosti a závisti, nicméně řád těchto útoků pochází od Boha, "který dokáže věci řídit tak, že zlé využívá k dobrému." (ST I q114a1) Pokoušení ve vlastním smyslu slova jakožto nabádání ke hříchu je dílem pouze démonů, třebaže ne všechny hříchy jsou výsledkem tohoto pokoušení. Démoni nemohou činit v pravém smyslu slova zázraky, byť dokáží řadu věcí, jež přesahuje lidské schopnosti a uvažování, včetně vytvoření různých vnitřních i vnějších iluzí. Pokud je od někoho ďábel přemožen, tak většinou alespoň na nějaký čas odchází.
čtvrtek 4. září 2014
Andělé v Teologické sumě ST I.59-64
ST 59: O vůli andělů
V andělech je svobodná vůle "odlišná od jejich přirozenosti". Nenachází se v nich vznětlivost ani dychtivost, tj. složky nižší smyslové snaživosti, tak jako u člověka.
ST 60: O lásce u andělů
V andělech se nachází láska vycházející z jejich přirozenosti, i láska daná jejich vůlí. Touto láskou milují andělé sebe sama i jiné anděly. Více ovšem milují Boha.
ST 61: O původu přirozeného bytí u andělů
"Andělé i všechno, co mimo Boha existuje, bylo učiněno [stvořeno] Bohem." (ST Iq61a1). Nejedná se ovšem o stvoření od věčnosti, ale poté co nebylo nic. Ohledně otázky, zda byli andělé stvoření před anebo zároveň s tělesným světem, píše Tomáš toto:
"U svatých učitelů existují v této věci dvě nauky: Pravděpodobnější se jeví ta, že andělé byli stvořeni spolu s přirozeností tělesnou. Andělé jsou totiž jakousi součástí veškerenstva a nevytvářejí sami o sobě nějaký samostatný svět. Naopak oni i tělesní tvorové ustavují společně jeden jediný svět. To je zjevné z toho, jaký je mezi jedněmi a druhými tvory vztah. Vzájemný vztah věcí je totiž dobrem světa. Žádná část oddělená od příslušného celku není dokonalá. Není tedy pravděpodobné, aby Bůh, jehož díla jsou dokonalá, jak praví Dt 32, 4, stvořil andělské tvory před tvory ostatními. Opačné mínění však nelze odmítnout jako mylné, hlavně kvůli nauce Řehoře Naziánského, jehož autorita je v oblasti křesťanské nauky taková, že se proti ní nikdy nikdo neodvážil vznášet námitky, stejně jako je tomu s naukou Athanasiovou, jak říká Jeroným." (ST Iq61a3)
Jejich stvoření je dokonce přesně lokalizováno - v nejvyšším, ohňovém nebi:
"Jak bylo řečeno, tělesní a duchovní tvorové ustavují jeden svět. Proto jsou duchovní tvorové stvořeni tak, že mají ke tvorům tělesným určitý vztah a celému tělesnému stvoření vládnou. Proto bylo vhodné, aby byli andělé jako vládci veškeré tělesné přirozenosti stvořeni na nejvyšším tělese, ať už mu říkáme ohnivé nebe nebo jakkoli jinak. Proto k textu Dt 10, 14: „Pána Boha tvého jsou nebesa i nebesa nebes“, říká Isidor, že nejvyšší nebe je nebe andělů. ST 62: O dokonalosti andělů v bytí milosti a slávy" (ST Iq61a4)
ST 62: O dokonalosti andělů v bytí milosti a slávy
Byli andělé při svém stvoření blažení? Ve smyslu přirozené blaženosti ano, ve smyslu nadpřirozené nikoli:
"Slovem „blaženost“ se označuje nejzazší dokonalost rozumové nebo intelektové přirozenosti. Z toho plyne, že je blaženost přirozenou touhou. Všechno totiž přirozeně touží po své nejzazší dokonalosti. Nejzazší dokonalost rozumové nebo intelektové přirozenosti je však dvojí. Jedné, kterou lze dosáhnout silami přirozenosti, obvykle říkáme blaženost nebo štěstí. Proto i Aristotelés nazývá nejdokonalejší nazírání člověka, kterým může v tomto životě nazírat nejlepší inteligibilní skutečnost, tj. Boha, nejzazším štěstím člověka. Nad tímto štěstím je však jiné štěstí, které očekáváme v budoucnosti. Je to štěstí vidění Boha tak, jak je. To je však nad jakoukoli přirozeností stvořeního intelektu, jak bylo ukázáno výše.
Tak je tedy třeba říci, že anděl byl stvořen blažený co do první blaženosti, kterou mohl dosáhnout silou své přirozenosti. Takovou dokonalost anděl nezískává nějakým postupným pohybem jako člověk, ale jak bylo výše řečeno, je v něm od počátku z důvodu jeho důstojnosti. Nejzazší blaženost, která přesahuje schopnosti přirozenosti, však andělé hned od počátku svého stvoření neměli, protože tato blaženosti není součástí přirozenosti, ale jejím cílem. A proto ji nemohli mít hned na počátku." (ST Iq62a1)
K tomu, aby se andělé obrátili k Bohu, tedy potřebovali milost. Ta jim byla dána podle většinového mínění již při stvoření:
"O této věci existují různá mínění. Jedni říkají, že andělé byli stvořeni pouze v přirozeném stavu, jiní zase, že byli stvořeni v milosti. Pravděpodobnější a bližší výrokům světců se však zdá být mínění, že byli stvořeni v milosti, která činí milým. Tak totiž vidíme, že vše, co bylo v průběhu času dílem božské prozřetelnosti stvořeno jednajícím Bohem, bylo při prvním uspořádání věcí učiněno podle jakýchsi „zárodečných vzorů“, jak říká Augustin v Doslovném výkladu Genesis, např. stromy, živočichové apod. Je však zřejmé, že milost, která činí milým (gratia gratum faciens) se k blaženosti vztahuje tak, jako se vztahuje „zárodečný vzor“ v přirozenosti k přirozenému účinku. Proto se milost v 1 Jan 3, 9 označuje jako "semeno Boží" [nebo "zárodek Boží"]. Jako tedy podle Augustinova mínění byly hned při prvním stvoření do tělesných tvorů vloženy „zárodečné vzory“ všech přirozených účinků, tak byli hned od počátku andělé stvořeni v milosti." (ST Iq62a3)
Na otázku, zda si blažení andělé svou blaženost zasloužili odpovídá Tomáš opět nuancovaně:
Dokonalá blaženost je přirozená pouze pro Boha, neboť „být“ je pro něj totéž co „být blažený“. Pro jakéhokoli tvora je však „být blažený“ nikoli přirozeností, ale posledním cílem. Každá věc totiž k poslednímu cíli směřuje svou činností. Tato činnost, která vede k cíli, však cíl buď působí, když cíl nepřasahuje sílu toho, co s ohledem na cíl jedná (např. léčení způsobuje zdraví), nebo si cíl zasluhuje, když cíl sílu toho, co s ohleden na cíl jedná, přesahuje. V tomto případě se cíl očekává jako dar od někoho jiného. Poslední blaženost však andělskou i lidskou přirozenost přesahuje, jak plyne z toho, co bylo řečeno. Zbývá tedy, že člověk i anděl si svou blaženost zasluhují. A jestliže byl anděl stvořen v milosti, bez které není žádné zásluhy, můžeme bez problémů říci, že si svou blaženost zasloužil. A podobně lze říci, že měl milost jaksi dříve než slávu. Jestliže však dříve, než byl blažený, milost neměl, pak je třeba říci, že měl blaženost bez zásluhy, jako my máme milost. To je ovšem v rozporu s povahou blaženosti, která má charakter cíle a je odměnou za ctnost, jak říká Filosof v 1. knize Etiky. Nebo musíme říci, že si andělé zasluhují blaženost tím, co už jako blažení konají ve službě Bohu, jak to tvrdili někteří autoři. To je ale proti povaze zásluhy, protože zásluha má povahu cesty k cíli, a ten, kdo je již v cíli, se nemusí k cíli pohybovat. Podobně si ani nikdo nezískává zásluhu pro to, co již má. Jiná možnost je říci, že jeden a týž úkon obrácení s k Bohu, nakolik vychází ze svobodného rozhodnutí, je záslužný, a nakolik dosahuje cíle, je blaženým zakoušením. Ani to se ale nezdá být přijatelné, protože svobodné rozhodnutí není dostatečnou příčinou pro získání zásluh. Úkon vycházející ze svobodného rozhodnutí tedy může být záslužný jen tehdy, když je zformován milostí. Nemůže být ale zároveň formován milostí nedokonalou, která je principem zásluh, a milostí dokonalou, která je principem zakoušení. Není tedy zjevně možné, aby zároveň zakoušel a toto zakoušení si zasluhoval. Je proto lépe říci, že měl anděl milost dříve, než se stal blaženým, a skrze tuto milost si zasloužil blaženost." (ST Iq62a4)
Blaženost si andělé získali ihned na počátku svého stvoření jediným aktem lásky. Dána jim byla podle stupně jejich přirozených možností. Blaženost nezrušila jejich přirozenost, ale byla k ní přidána. Blažení andělé již nemohou hřešit:
"Blažení andělé hřešit nemohou. Důvod je ten, že jejich blaženost spočívá ve vidění Boha skrze jeho esenci. Esence Boží je však samotnou esencí dobra. Anděl vidící Boha se tedy k Bohu samotnému vztahuje tak, jako se ten, kdo Boha nevidí, vztahuje k obecnému pojmu dobra. Je však nemožné, aby někdo cokoli chtěl nebo dělal, aniž by bral v úvahu dobro, nebo aby se někdo odvrátil od dobra jako takového. Blažený anděl tedy může chtít a jednat pouze tak, že bere v úvahu Boha. Když ale takto chce a jedná, nemůže hřešit. Blažený anděl tedy hřešit žádným způsobem nemůže." ST Iq62a8)
Nemohou ani dosáhnout vyššího stupně blaženosti než jaký již dosáhli.
ST 63: O špatnosti andělů co do viny
Může anděl v andělu zlo viny? Ano, může. Ale jak, vzhledem k tomu, že u andělů "není možné, aby se jevilo jako dobro to, co dobrem skutečně není, protože u nich buď nemůže dojít k omylu, nebo aspoň nemůže omyl předcházet vinu"? Na tuto otázku odpovídá Tomáš takto:
"Ke hříchu dochází v úkonu svobodného rozhodnutí dvojím způsobem. Za prvé tak, že se volí něco zlého, např. když člověk hřeší tím, že si zvolí cizoložství, které je samo o sobě zlem. Takový hřích vychází vždycky z nějaké neznalosti nebo omylu, neboť jinak by se to, co je zlé, nevolilo jako dobro. Cizoložník se mýlí v konkrétní věci, kdy volí potěšení nezřízeného úkonu jako nějaké dobro, které musí nyní vykonat z náklonnosti vášně nebo habitu. Na obecné rovině se však nemýlí a má v této věci správné přesvědčení. Tímto způsobem anděl hřešit nemůže, protože v něm jednak nejsou vášně, které by spoutávaly jeho rozum či intelekt ... jednak v něm před hříchem nemohl být habitus, který by ho ke hříchu nakláněl. Za druhé dochází v úkonu svobodného rozhodnutí ke hříchu volbou toho, co je samo o sobě dobré, ale nikoli v řádu náležité míry nebo pravidla. Chyba působící hřích je tak pouze na straně volby, která postrádá náležitý řád ... Takový hřích nevychází z neznalosti, ale pouze z toho, že se neuváží náležité okolnosti. Tímto způsobem zhřešil anděl, když se obrátil svobodným rozhodnutím k vlastnímu dobru bez řádného podřízení se pravidlu božské vůle."(ST Iq63a1ad4)
Démoni hřeší pouze ryze duchovními hříchy, což jsou pýcha a závist, nikoli necudností, lakotou, leností a dokonce ani hněvem (ve smyslu tělesné vášně).
Zhřešil ďábel tím, že chtěl být jako Bůh? Zdálo by se, že nikoli - anděl přeci "byl stvořen s větší plností moudrosti než člověk. Žádný člověk kromě úplného blázna si však nezvolí být roven andělu, natož pak Bohu. Volba se totiž týká pouze toho, co je možné, pro co se lze rozhodnout" (ST Iq63a3obj3) Tomáš řeší otázku takto:
"Anděl bez jakékoli pochybnosti zhřešil tím, že chtěl být jako Bůh. To však lze chápat dvěma způsoby. Za prvé ve smyslu rovnosti, zda druhé ve smyslu podobnosti. Prvním způsobem nemohl chtít být jako Bůh, protože přirozeným poznáním věděl, že je to nemožné. Jeho první úkon hříchu také nepředcházel habitus nebo vášeň, které by spoutávaly jeho poznávací sílu tak, aby v konkrétním případě selhal volbou nemožného, jako se to někdy stává nám. A přesto, i kdyby to bylo možné, bylo by to proti přirozené touze. V každém je totiž přirozená touha zachovat své bytí. To by se však nezachovalo, pokud by se změnilo v jinou přirozenost. Žádná věc, která je nižšího řádu přirozenosti, proto nemůže přirozeně chtít vyšší stupeň přirozenosti, např. osel nechce být koněm, protože kdyby se přesunul na vyšší stupeň přirozenosti, přestal by být sám sebou. V tom se ale obrazotvornost mýlí, protože z toho, že chce člověk být na vyšším stupni některých akcidentálních vlastností, které mohou růst bez zániku subjektu, dochází k domněnce, že by bylo možné chtít vyšší stupeň přirozenosti, do kterého ve skutečnosti nelze přejít bez zániku subjektu. Je ovšem zjevné, že Bůh anděla převyšuje ne v něčem akcidentálním, ale ve stupni přirozenosti, a stejně tak přesahuje jeden anděl druhého. Proto není možné, aby nižší anděl chtěl být rovný vyššímu. A tím méně je možné, aby chtěl být rovný Bohu.
Chtít být jako Bůh ve smyslu podobnosti je však možné dvěma způsoby. Za prvé v tom, v čem je podobnost s Bohem dotyčnému přirozená. Jestliže někdo chce být podobný Bohu tímto způsobem, pak nehřeší, když si žádá podobnost s Bohem v náležitém řádu, tj. aby ji měl od Boha. Hřešil by ovšem ten, kdo by chtěl být podobný Bohu třeba ve správném ohledu, ale chtěl by tuto podobnost získat jaksi vlastní silou a nikoli mocí Boží. Za druhé může někdo chtít být podobný Bohu v tom, v čem to pro něj přirozené není, např. kdyby chtěl někdo stvořit nebe a zemi, což je vlastní dílo Boží. Taková žádost by byla hříchem. A tímto způsobem chtěl být ďábel jako Bůh. Nešlo mu o podobnost v tom, že by nebyl nikomu poddán v asbolutním smyslu. Tím by totiž chtěl i své vlastní nebytí, neboť každý tvor může existovat pouze tím, že má v poddanosti Bohu účast na bytí. Chtěl být Bohu podobný v tom, že jako poslední cíl chtěl blaženost, ke které mohl dospět sám silou své přirozenosti, a odvrátil se od blaženosti nadpřirozené, která je dána z milosti Boží. Možné také je, že žádal jako poslední cíl onu blaženost, která je dána z milosti, ale chtěl ji dosáhnout silou své vlastní přirozenosti a ne s Boží pomocí a v souladu s Božím ustanovením. A to je v souladu s výroky Anselma, který říká, že ďábel chtěl to, co by dostal, kdyby obstál. Obě tyto možnosti se shodují v tom, že chtěl ďábel dosáhnout blaženosti svou vlastní silou, což ovšem přísluší pouze Bohu.
A protože to, co je samo o sobě, je principem a příčinou toho, co je skrze něco jiného, pak z toho také plyne, že chtěl mít vládu nad jinými. Také v tom se chtěl zvráceným způsobem podobat Bohu." (ST Iq63a3)
Démoni nejsou od přirozenosti zlí (jedná se o intelektové substance a ty přirozeně směrují k dobru). V prvním okamžiku stvoření dokonce nebyli zlí ani proviněním vlastní vůle:
"Někteří autoři tvrdili, že démoni byli hned v prvním okamžiku svého stvoření zlí; nikoli ovšem svou přirozeností, ale hříchem z vlastní vůle, neboť „jakmile se objevil ďábel, odmítl spravedlnost. A kdokoli souhlasí s tímto učením“, říká Augustin v 11. knize O Boží obci, „ten nesouhlasí s těmi heretiky, tj. manichejci, kteří říkají, že ďábel má zlou přirozenost.“ Avšak protože toto mínění protiřečí autoritě Písma (neboť v Iz 14, 12 se o ďáblu, kterého představuje vládce Babylóna, říká: „Jak jsi spadl z nebe, třpytivá hvězdo, jitřenky synu,“ a v Ez 28, 13, kde ho představuje král Týru, se o něm říká: „Byl jsi v rozkoších Ráje“), je učiteli toto mínění rozumně odmítáno jako mylné.
Proto někteří autoři říkali, že andělé v prvním okamžiku svého stvoření zhřešit mohli, ale nezhřešili. Toto mínění je však také některými odmítáno, protože dvě činnosti, z nichž jedna následuje druhou, nemohou mít svůj cíl ve stejném okamžiku. Je zjevné, že andělova činnost následovala jeho stvoření. Cílem stvoření je však samo andělovo bytí. Cílem hříšné činnosti zase to, že je anděl zlý. Zdá se tedy nemožné, aby se v prvním okamžiku, kdy anděl začal být, stal zlým.
Tato argumentace se však nezdá být dostatečná. Týká se totiž pouze pohybů probíhajících v čase, které po sobě následují. ... Jsou-li však změny okamžité, konec prvního a druhého pohybu končit ve stejném okamžiku může. ... Nic tedy nebrání tomu, aby byl konec stvoření a konec svobodného rozhodnutí ve stejném okamžiku.
A proto je třeba říci jiným způsobem, proč anděl v prvním okamžiku nemohl zhřešit nezřízeným úkonem svobodného rozhodnutí. I když nějaká věc v prvním okamžiku, kdy začíná být, může zároveň konat, tato činnost, která začíná současně s bytím věci, pochází od činitele, od něhož pochází i bytí. Například stoupat vzhůru je ohni dáno jeho původcem. Jestliže má tedy nějaká věc bytí od nedostatečného činitele, který může být příčinou nedostatečné činnosti, může mít tato věc nedostatečnou činnost od prvního okamžiku svého bytí. Když je například holenní kost od narození zchromlá kvůli slabosti v semeni, začíná ihned kulhat. Činitel, který uvádí do bytí anděly, tj. Bůh, však nemůže být příčinou hříchu. Proto nelze říci, že byl ďábel v první chvíli svého stvoření zlý." (ST Iq63a5)
Byla mezi stvořením a pádem andělů nějaká prodleva?
"V této věci existuje dvojí mínění. Pravděpodobnější a bližší výrokům svatých [učitelů] je, že ďábel zhřešil hned po prvním okamžiku svého stvoření. A je to nutné říci, jestliže tvrdíme, že v prvním okamžiku svého stvoření vykonal úkon svobodného rozhodnutí, a že byl stvořen s milostí, jak jsme uvedli výše. Protože andělé docházejí k blaženosti jediným záslužným úkonem, jak bylo výše řečeno, pak kdyby anděl v prvním okamžiku, stvořený v milosti získal zásluhu, přijal by hned po prvním okamžiku blaženost, pokud by tomu hned nepostavil do cesty překážku svým hříchem. Jestliže se ovšem tvrdí, že ďábel nebyl stvořen v milosti, nebo že v prvním okamžiku nemohl vykonat úkon svobodného rozhodnutí, pak nic nebrání tomu, aby mezi stvořením a pádem ďábla byla nějaká prodleva." (ST Iq63a6)
Je pravděpodobnější, že největší z hříšných andělů byl i největsím ze všech andělů, byť opačné mínění není vyloučeno. Hřích prvního anděla byl příčinou hříchu ostatních ne tak, že by je do hříchu nutil, ale tak, že je k hříchu jakýmsi ponoukáním svedl. Více bylo andělů, kteří vytrvali, než těch, kteří zhřešili.
ST 64: O trestu démonů
V andělech je svobodná vůle "odlišná od jejich přirozenosti". Nenachází se v nich vznětlivost ani dychtivost, tj. složky nižší smyslové snaživosti, tak jako u člověka.
ST 60: O lásce u andělů
V andělech se nachází láska vycházející z jejich přirozenosti, i láska daná jejich vůlí. Touto láskou milují andělé sebe sama i jiné anděly. Více ovšem milují Boha.
ST 61: O původu přirozeného bytí u andělů
"Andělé i všechno, co mimo Boha existuje, bylo učiněno [stvořeno] Bohem." (ST Iq61a1). Nejedná se ovšem o stvoření od věčnosti, ale poté co nebylo nic. Ohledně otázky, zda byli andělé stvoření před anebo zároveň s tělesným světem, píše Tomáš toto:
"U svatých učitelů existují v této věci dvě nauky: Pravděpodobnější se jeví ta, že andělé byli stvořeni spolu s přirozeností tělesnou. Andělé jsou totiž jakousi součástí veškerenstva a nevytvářejí sami o sobě nějaký samostatný svět. Naopak oni i tělesní tvorové ustavují společně jeden jediný svět. To je zjevné z toho, jaký je mezi jedněmi a druhými tvory vztah. Vzájemný vztah věcí je totiž dobrem světa. Žádná část oddělená od příslušného celku není dokonalá. Není tedy pravděpodobné, aby Bůh, jehož díla jsou dokonalá, jak praví Dt 32, 4, stvořil andělské tvory před tvory ostatními. Opačné mínění však nelze odmítnout jako mylné, hlavně kvůli nauce Řehoře Naziánského, jehož autorita je v oblasti křesťanské nauky taková, že se proti ní nikdy nikdo neodvážil vznášet námitky, stejně jako je tomu s naukou Athanasiovou, jak říká Jeroným." (ST Iq61a3)
Jejich stvoření je dokonce přesně lokalizováno - v nejvyšším, ohňovém nebi:
"Jak bylo řečeno, tělesní a duchovní tvorové ustavují jeden svět. Proto jsou duchovní tvorové stvořeni tak, že mají ke tvorům tělesným určitý vztah a celému tělesnému stvoření vládnou. Proto bylo vhodné, aby byli andělé jako vládci veškeré tělesné přirozenosti stvořeni na nejvyšším tělese, ať už mu říkáme ohnivé nebe nebo jakkoli jinak. Proto k textu Dt 10, 14: „Pána Boha tvého jsou nebesa i nebesa nebes“, říká Isidor, že nejvyšší nebe je nebe andělů. ST 62: O dokonalosti andělů v bytí milosti a slávy" (ST Iq61a4)
ST 62: O dokonalosti andělů v bytí milosti a slávy
Byli andělé při svém stvoření blažení? Ve smyslu přirozené blaženosti ano, ve smyslu nadpřirozené nikoli:
"Slovem „blaženost“ se označuje nejzazší dokonalost rozumové nebo intelektové přirozenosti. Z toho plyne, že je blaženost přirozenou touhou. Všechno totiž přirozeně touží po své nejzazší dokonalosti. Nejzazší dokonalost rozumové nebo intelektové přirozenosti je však dvojí. Jedné, kterou lze dosáhnout silami přirozenosti, obvykle říkáme blaženost nebo štěstí. Proto i Aristotelés nazývá nejdokonalejší nazírání člověka, kterým může v tomto životě nazírat nejlepší inteligibilní skutečnost, tj. Boha, nejzazším štěstím člověka. Nad tímto štěstím je však jiné štěstí, které očekáváme v budoucnosti. Je to štěstí vidění Boha tak, jak je. To je však nad jakoukoli přirozeností stvořeního intelektu, jak bylo ukázáno výše.
Tak je tedy třeba říci, že anděl byl stvořen blažený co do první blaženosti, kterou mohl dosáhnout silou své přirozenosti. Takovou dokonalost anděl nezískává nějakým postupným pohybem jako člověk, ale jak bylo výše řečeno, je v něm od počátku z důvodu jeho důstojnosti. Nejzazší blaženost, která přesahuje schopnosti přirozenosti, však andělé hned od počátku svého stvoření neměli, protože tato blaženosti není součástí přirozenosti, ale jejím cílem. A proto ji nemohli mít hned na počátku." (ST Iq62a1)
K tomu, aby se andělé obrátili k Bohu, tedy potřebovali milost. Ta jim byla dána podle většinového mínění již při stvoření:
"O této věci existují různá mínění. Jedni říkají, že andělé byli stvořeni pouze v přirozeném stavu, jiní zase, že byli stvořeni v milosti. Pravděpodobnější a bližší výrokům světců se však zdá být mínění, že byli stvořeni v milosti, která činí milým. Tak totiž vidíme, že vše, co bylo v průběhu času dílem božské prozřetelnosti stvořeno jednajícím Bohem, bylo při prvním uspořádání věcí učiněno podle jakýchsi „zárodečných vzorů“, jak říká Augustin v Doslovném výkladu Genesis, např. stromy, živočichové apod. Je však zřejmé, že milost, která činí milým (gratia gratum faciens) se k blaženosti vztahuje tak, jako se vztahuje „zárodečný vzor“ v přirozenosti k přirozenému účinku. Proto se milost v 1 Jan 3, 9 označuje jako "semeno Boží" [nebo "zárodek Boží"]. Jako tedy podle Augustinova mínění byly hned při prvním stvoření do tělesných tvorů vloženy „zárodečné vzory“ všech přirozených účinků, tak byli hned od počátku andělé stvořeni v milosti." (ST Iq62a3)
Na otázku, zda si blažení andělé svou blaženost zasloužili odpovídá Tomáš opět nuancovaně:
Dokonalá blaženost je přirozená pouze pro Boha, neboť „být“ je pro něj totéž co „být blažený“. Pro jakéhokoli tvora je však „být blažený“ nikoli přirozeností, ale posledním cílem. Každá věc totiž k poslednímu cíli směřuje svou činností. Tato činnost, která vede k cíli, však cíl buď působí, když cíl nepřasahuje sílu toho, co s ohledem na cíl jedná (např. léčení způsobuje zdraví), nebo si cíl zasluhuje, když cíl sílu toho, co s ohleden na cíl jedná, přesahuje. V tomto případě se cíl očekává jako dar od někoho jiného. Poslední blaženost však andělskou i lidskou přirozenost přesahuje, jak plyne z toho, co bylo řečeno. Zbývá tedy, že člověk i anděl si svou blaženost zasluhují. A jestliže byl anděl stvořen v milosti, bez které není žádné zásluhy, můžeme bez problémů říci, že si svou blaženost zasloužil. A podobně lze říci, že měl milost jaksi dříve než slávu. Jestliže však dříve, než byl blažený, milost neměl, pak je třeba říci, že měl blaženost bez zásluhy, jako my máme milost. To je ovšem v rozporu s povahou blaženosti, která má charakter cíle a je odměnou za ctnost, jak říká Filosof v 1. knize Etiky. Nebo musíme říci, že si andělé zasluhují blaženost tím, co už jako blažení konají ve službě Bohu, jak to tvrdili někteří autoři. To je ale proti povaze zásluhy, protože zásluha má povahu cesty k cíli, a ten, kdo je již v cíli, se nemusí k cíli pohybovat. Podobně si ani nikdo nezískává zásluhu pro to, co již má. Jiná možnost je říci, že jeden a týž úkon obrácení s k Bohu, nakolik vychází ze svobodného rozhodnutí, je záslužný, a nakolik dosahuje cíle, je blaženým zakoušením. Ani to se ale nezdá být přijatelné, protože svobodné rozhodnutí není dostatečnou příčinou pro získání zásluh. Úkon vycházející ze svobodného rozhodnutí tedy může být záslužný jen tehdy, když je zformován milostí. Nemůže být ale zároveň formován milostí nedokonalou, která je principem zásluh, a milostí dokonalou, která je principem zakoušení. Není tedy zjevně možné, aby zároveň zakoušel a toto zakoušení si zasluhoval. Je proto lépe říci, že měl anděl milost dříve, než se stal blaženým, a skrze tuto milost si zasloužil blaženost." (ST Iq62a4)
Blaženost si andělé získali ihned na počátku svého stvoření jediným aktem lásky. Dána jim byla podle stupně jejich přirozených možností. Blaženost nezrušila jejich přirozenost, ale byla k ní přidána. Blažení andělé již nemohou hřešit:
"Blažení andělé hřešit nemohou. Důvod je ten, že jejich blaženost spočívá ve vidění Boha skrze jeho esenci. Esence Boží je však samotnou esencí dobra. Anděl vidící Boha se tedy k Bohu samotnému vztahuje tak, jako se ten, kdo Boha nevidí, vztahuje k obecnému pojmu dobra. Je však nemožné, aby někdo cokoli chtěl nebo dělal, aniž by bral v úvahu dobro, nebo aby se někdo odvrátil od dobra jako takového. Blažený anděl tedy může chtít a jednat pouze tak, že bere v úvahu Boha. Když ale takto chce a jedná, nemůže hřešit. Blažený anděl tedy hřešit žádným způsobem nemůže." ST Iq62a8)
Nemohou ani dosáhnout vyššího stupně blaženosti než jaký již dosáhli.
ST 63: O špatnosti andělů co do viny
Může anděl v andělu zlo viny? Ano, může. Ale jak, vzhledem k tomu, že u andělů "není možné, aby se jevilo jako dobro to, co dobrem skutečně není, protože u nich buď nemůže dojít k omylu, nebo aspoň nemůže omyl předcházet vinu"? Na tuto otázku odpovídá Tomáš takto:
"Ke hříchu dochází v úkonu svobodného rozhodnutí dvojím způsobem. Za prvé tak, že se volí něco zlého, např. když člověk hřeší tím, že si zvolí cizoložství, které je samo o sobě zlem. Takový hřích vychází vždycky z nějaké neznalosti nebo omylu, neboť jinak by se to, co je zlé, nevolilo jako dobro. Cizoložník se mýlí v konkrétní věci, kdy volí potěšení nezřízeného úkonu jako nějaké dobro, které musí nyní vykonat z náklonnosti vášně nebo habitu. Na obecné rovině se však nemýlí a má v této věci správné přesvědčení. Tímto způsobem anděl hřešit nemůže, protože v něm jednak nejsou vášně, které by spoutávaly jeho rozum či intelekt ... jednak v něm před hříchem nemohl být habitus, který by ho ke hříchu nakláněl. Za druhé dochází v úkonu svobodného rozhodnutí ke hříchu volbou toho, co je samo o sobě dobré, ale nikoli v řádu náležité míry nebo pravidla. Chyba působící hřích je tak pouze na straně volby, která postrádá náležitý řád ... Takový hřích nevychází z neznalosti, ale pouze z toho, že se neuváží náležité okolnosti. Tímto způsobem zhřešil anděl, když se obrátil svobodným rozhodnutím k vlastnímu dobru bez řádného podřízení se pravidlu božské vůle."(ST Iq63a1ad4)
Démoni hřeší pouze ryze duchovními hříchy, což jsou pýcha a závist, nikoli necudností, lakotou, leností a dokonce ani hněvem (ve smyslu tělesné vášně).
Zhřešil ďábel tím, že chtěl být jako Bůh? Zdálo by se, že nikoli - anděl přeci "byl stvořen s větší plností moudrosti než člověk. Žádný člověk kromě úplného blázna si však nezvolí být roven andělu, natož pak Bohu. Volba se totiž týká pouze toho, co je možné, pro co se lze rozhodnout" (ST Iq63a3obj3) Tomáš řeší otázku takto:
"Anděl bez jakékoli pochybnosti zhřešil tím, že chtěl být jako Bůh. To však lze chápat dvěma způsoby. Za prvé ve smyslu rovnosti, zda druhé ve smyslu podobnosti. Prvním způsobem nemohl chtít být jako Bůh, protože přirozeným poznáním věděl, že je to nemožné. Jeho první úkon hříchu také nepředcházel habitus nebo vášeň, které by spoutávaly jeho poznávací sílu tak, aby v konkrétním případě selhal volbou nemožného, jako se to někdy stává nám. A přesto, i kdyby to bylo možné, bylo by to proti přirozené touze. V každém je totiž přirozená touha zachovat své bytí. To by se však nezachovalo, pokud by se změnilo v jinou přirozenost. Žádná věc, která je nižšího řádu přirozenosti, proto nemůže přirozeně chtít vyšší stupeň přirozenosti, např. osel nechce být koněm, protože kdyby se přesunul na vyšší stupeň přirozenosti, přestal by být sám sebou. V tom se ale obrazotvornost mýlí, protože z toho, že chce člověk být na vyšším stupni některých akcidentálních vlastností, které mohou růst bez zániku subjektu, dochází k domněnce, že by bylo možné chtít vyšší stupeň přirozenosti, do kterého ve skutečnosti nelze přejít bez zániku subjektu. Je ovšem zjevné, že Bůh anděla převyšuje ne v něčem akcidentálním, ale ve stupni přirozenosti, a stejně tak přesahuje jeden anděl druhého. Proto není možné, aby nižší anděl chtěl být rovný vyššímu. A tím méně je možné, aby chtěl být rovný Bohu.
Chtít být jako Bůh ve smyslu podobnosti je však možné dvěma způsoby. Za prvé v tom, v čem je podobnost s Bohem dotyčnému přirozená. Jestliže někdo chce být podobný Bohu tímto způsobem, pak nehřeší, když si žádá podobnost s Bohem v náležitém řádu, tj. aby ji měl od Boha. Hřešil by ovšem ten, kdo by chtěl být podobný Bohu třeba ve správném ohledu, ale chtěl by tuto podobnost získat jaksi vlastní silou a nikoli mocí Boží. Za druhé může někdo chtít být podobný Bohu v tom, v čem to pro něj přirozené není, např. kdyby chtěl někdo stvořit nebe a zemi, což je vlastní dílo Boží. Taková žádost by byla hříchem. A tímto způsobem chtěl být ďábel jako Bůh. Nešlo mu o podobnost v tom, že by nebyl nikomu poddán v asbolutním smyslu. Tím by totiž chtěl i své vlastní nebytí, neboť každý tvor může existovat pouze tím, že má v poddanosti Bohu účast na bytí. Chtěl být Bohu podobný v tom, že jako poslední cíl chtěl blaženost, ke které mohl dospět sám silou své přirozenosti, a odvrátil se od blaženosti nadpřirozené, která je dána z milosti Boží. Možné také je, že žádal jako poslední cíl onu blaženost, která je dána z milosti, ale chtěl ji dosáhnout silou své vlastní přirozenosti a ne s Boží pomocí a v souladu s Božím ustanovením. A to je v souladu s výroky Anselma, který říká, že ďábel chtěl to, co by dostal, kdyby obstál. Obě tyto možnosti se shodují v tom, že chtěl ďábel dosáhnout blaženosti svou vlastní silou, což ovšem přísluší pouze Bohu.
A protože to, co je samo o sobě, je principem a příčinou toho, co je skrze něco jiného, pak z toho také plyne, že chtěl mít vládu nad jinými. Také v tom se chtěl zvráceným způsobem podobat Bohu." (ST Iq63a3)
Démoni nejsou od přirozenosti zlí (jedná se o intelektové substance a ty přirozeně směrují k dobru). V prvním okamžiku stvoření dokonce nebyli zlí ani proviněním vlastní vůle:
"Někteří autoři tvrdili, že démoni byli hned v prvním okamžiku svého stvoření zlí; nikoli ovšem svou přirozeností, ale hříchem z vlastní vůle, neboť „jakmile se objevil ďábel, odmítl spravedlnost. A kdokoli souhlasí s tímto učením“, říká Augustin v 11. knize O Boží obci, „ten nesouhlasí s těmi heretiky, tj. manichejci, kteří říkají, že ďábel má zlou přirozenost.“ Avšak protože toto mínění protiřečí autoritě Písma (neboť v Iz 14, 12 se o ďáblu, kterého představuje vládce Babylóna, říká: „Jak jsi spadl z nebe, třpytivá hvězdo, jitřenky synu,“ a v Ez 28, 13, kde ho představuje král Týru, se o něm říká: „Byl jsi v rozkoších Ráje“), je učiteli toto mínění rozumně odmítáno jako mylné.
Proto někteří autoři říkali, že andělé v prvním okamžiku svého stvoření zhřešit mohli, ale nezhřešili. Toto mínění je však také některými odmítáno, protože dvě činnosti, z nichž jedna následuje druhou, nemohou mít svůj cíl ve stejném okamžiku. Je zjevné, že andělova činnost následovala jeho stvoření. Cílem stvoření je však samo andělovo bytí. Cílem hříšné činnosti zase to, že je anděl zlý. Zdá se tedy nemožné, aby se v prvním okamžiku, kdy anděl začal být, stal zlým.
Tato argumentace se však nezdá být dostatečná. Týká se totiž pouze pohybů probíhajících v čase, které po sobě následují. ... Jsou-li však změny okamžité, konec prvního a druhého pohybu končit ve stejném okamžiku může. ... Nic tedy nebrání tomu, aby byl konec stvoření a konec svobodného rozhodnutí ve stejném okamžiku.
A proto je třeba říci jiným způsobem, proč anděl v prvním okamžiku nemohl zhřešit nezřízeným úkonem svobodného rozhodnutí. I když nějaká věc v prvním okamžiku, kdy začíná být, může zároveň konat, tato činnost, která začíná současně s bytím věci, pochází od činitele, od něhož pochází i bytí. Například stoupat vzhůru je ohni dáno jeho původcem. Jestliže má tedy nějaká věc bytí od nedostatečného činitele, který může být příčinou nedostatečné činnosti, může mít tato věc nedostatečnou činnost od prvního okamžiku svého bytí. Když je například holenní kost od narození zchromlá kvůli slabosti v semeni, začíná ihned kulhat. Činitel, který uvádí do bytí anděly, tj. Bůh, však nemůže být příčinou hříchu. Proto nelze říci, že byl ďábel v první chvíli svého stvoření zlý." (ST Iq63a5)
Byla mezi stvořením a pádem andělů nějaká prodleva?
"V této věci existuje dvojí mínění. Pravděpodobnější a bližší výrokům svatých [učitelů] je, že ďábel zhřešil hned po prvním okamžiku svého stvoření. A je to nutné říci, jestliže tvrdíme, že v prvním okamžiku svého stvoření vykonal úkon svobodného rozhodnutí, a že byl stvořen s milostí, jak jsme uvedli výše. Protože andělé docházejí k blaženosti jediným záslužným úkonem, jak bylo výše řečeno, pak kdyby anděl v prvním okamžiku, stvořený v milosti získal zásluhu, přijal by hned po prvním okamžiku blaženost, pokud by tomu hned nepostavil do cesty překážku svým hříchem. Jestliže se ovšem tvrdí, že ďábel nebyl stvořen v milosti, nebo že v prvním okamžiku nemohl vykonat úkon svobodného rozhodnutí, pak nic nebrání tomu, aby mezi stvořením a pádem ďábla byla nějaká prodleva." (ST Iq63a6)
Je pravděpodobnější, že největší z hříšných andělů byl i největsím ze všech andělů, byť opačné mínění není vyloučeno. Hřích prvního anděla byl příčinou hříchu ostatních ne tak, že by je do hříchu nutil, ale tak, že je k hříchu jakýmsi ponoukáním svedl. Více bylo andělů, kteří vytrvali, než těch, kteří zhřešili.
ST 64: O trestu démonů
středa 3. září 2014
Andělé v Teologické sumě ST I.54-58
ST 54: O poznání andělů
Myšlení andělů není jejich substancí. Bytí a síla a činnost se od jejich substance odlišuje, nemají činný a trpný rozum, mají pouze intelektové poznání (nikoli smyslové).
ST 55: O prostředcích andělského poznání
Andělé poznávají (alespoň některé věci) nikoli (přímo) prostřednictvím své substance, ale podobně jako lidé prostřednictvím intencionálních obrazů (species). Tyto obrazy ovšem nepřijímají z poznaných věcí, ale jsou s nimi sourodé. Andělé poznávají vše (tj. i jednotlivé) prostřednictvím menšího počtu dokonalejších, obecnějších intencionálních obrazů (asi podobně jako jedna fyzikální teorie všeho by zahrnula současnou teorii relativity a kvantovou teorii).
„Čím bude tedy anděl vyšší, tím bude moci chápat vše inteligibilní prostřednictvím menšího počtu intencionálních obrazů. A proto musí být jeho formy obecnější a tak se vztahovat k více věcem. A k tomu je možné uvést příklad vzatý od lidí. Někteří lidé jsou schopni pochopit inteligibilní pravdu pouze tehdy, když se vyloží podrobně na jednotlivých příkladech. Je to způsobeno slabostí jejich intelektu. Ti, kdo mají intelekt silnější, mohou z mála pochopit mnohé.“
ST 56: O andělském poznání věcí nemateriálních
Sami sebe poznávají andělé prostřednictvím své substance, nikoli prostřednictvím přidaného intencionálního obrazu; jiné anděly poznávají díky tomu, že "každému duchovnímu tvoru byly Slovem Božím vtištěny všechny podoby všech věcí, tělesných i duchovních". Přirozeně poznávají andělé Boha sice lépe než my lidé, protože jeho podobu přijímají přímo od něho, ne z něčeho jiného, tak jako my, ovšem podobně s námi i oni vidí Boha "pouze v zrcadle" (nikoli jeho esenci):
"A ohledně poznání Boha: Andělé nějaké poznání Boha ve svých silách mít mohou. K objasnění této věci je třeba si uvědomit, že něco je poznáváno trojím způsobem. Za prvé je poznáváno přítomností své esence v poznávajícím, což je případ světla viděného v oku. A v tomto smyslu bylo řečeno, že anděl poznává sám sebe. Za druhé je poznáváno díky přítomnosti své podoby v poznávací potenci, např. když je kámen viděn okem na základě podobnosti přítomné v oku. Za třetí je poznáváno tak, že podoba poznávané věci není přijímána poznávajícím subjektem přímo z poznávané věci, ale z věci jiné, ve které se ukazuje, např. když vidíme člověka v zrcadle. Prvnímu poznání se podobá poznání božské, kterým je Bůh viděn skrze svou esenci. Takové poznání nemůže mít v silách své přirozenosti žádný tvor, jak bylo řečeno výše. Třetímu poznání je podobné poznání, kterým Boha poznáváme na cestě pozemského života my lidé díky jeho podobnosti, kterou nacházíme ve tvorech, v souladu se slovy Řím 1, 20: „Neviditelné věci Boží nahlížíme skrze přemýšlení o věcech stvořených.“ Proto také říkáme, že Boha vidíme v zrcadle. Poznání, kterým anděl svými přirozenými silami poznává Boha, je však mezi těmito dvěma. Podobá se poznání, kterým vidíme věc prostřednictvím intencionálního obrazu přijatého z této věci. Protože je obraz Boží vtištěn v samotné přirozenosti anděla skrze jeho esenci, poznává anděl Boha, nakolik je podobou Boží. Nevidí však samotnou esenci Boží, protože žádná stvořená podoba není schopna božskou esenci představit. Proto má toto poznání blíže poznání „jako v zrcadle“. I sama andělská přirozenost je totiž jakýmsi zrcadlem představujícím božskou podobu. (vlastní důraz)
ST 57: O andělském poznání věcí materiálních
Přirozenosti materiálních věcí poznávají andělé prostřednictví intencionálních obrazů, daných od Boha a to včetně jednotlivin. Budoucí věci poznávají nakolik jsou již nyní obsaženy ve své příčině a nikoli (tak jako Bůh) v jejich vlastním bytí. Myšlenky skryté v srdci mohou poznávat jen nakolik se již nepřímo projevují ve svých účincích.
ST 58: O způsobu poznání andělů
Andělé neustále nazírají Boha, v němž spočívá jejich blaženost, ovšem na jiné věci někdy myslí, jindy nikoli. Jedním pojmem mohou myslet na více věcí zároveň. Nemyslí ovšem v postupných krocích, ani prostřednictvím soudů (skládání a rozkládání). Nepravda může být v intelektu anděla pouze akcidentálně.
Myšlení andělů není jejich substancí. Bytí a síla a činnost se od jejich substance odlišuje, nemají činný a trpný rozum, mají pouze intelektové poznání (nikoli smyslové).
ST 55: O prostředcích andělského poznání
Andělé poznávají (alespoň některé věci) nikoli (přímo) prostřednictvím své substance, ale podobně jako lidé prostřednictvím intencionálních obrazů (species). Tyto obrazy ovšem nepřijímají z poznaných věcí, ale jsou s nimi sourodé. Andělé poznávají vše (tj. i jednotlivé) prostřednictvím menšího počtu dokonalejších, obecnějších intencionálních obrazů (asi podobně jako jedna fyzikální teorie všeho by zahrnula současnou teorii relativity a kvantovou teorii).
„Čím bude tedy anděl vyšší, tím bude moci chápat vše inteligibilní prostřednictvím menšího počtu intencionálních obrazů. A proto musí být jeho formy obecnější a tak se vztahovat k více věcem. A k tomu je možné uvést příklad vzatý od lidí. Někteří lidé jsou schopni pochopit inteligibilní pravdu pouze tehdy, když se vyloží podrobně na jednotlivých příkladech. Je to způsobeno slabostí jejich intelektu. Ti, kdo mají intelekt silnější, mohou z mála pochopit mnohé.“
ST 56: O andělském poznání věcí nemateriálních
Sami sebe poznávají andělé prostřednictvím své substance, nikoli prostřednictvím přidaného intencionálního obrazu; jiné anděly poznávají díky tomu, že "každému duchovnímu tvoru byly Slovem Božím vtištěny všechny podoby všech věcí, tělesných i duchovních". Přirozeně poznávají andělé Boha sice lépe než my lidé, protože jeho podobu přijímají přímo od něho, ne z něčeho jiného, tak jako my, ovšem podobně s námi i oni vidí Boha "pouze v zrcadle" (nikoli jeho esenci):
"A ohledně poznání Boha: Andělé nějaké poznání Boha ve svých silách mít mohou. K objasnění této věci je třeba si uvědomit, že něco je poznáváno trojím způsobem. Za prvé je poznáváno přítomností své esence v poznávajícím, což je případ světla viděného v oku. A v tomto smyslu bylo řečeno, že anděl poznává sám sebe. Za druhé je poznáváno díky přítomnosti své podoby v poznávací potenci, např. když je kámen viděn okem na základě podobnosti přítomné v oku. Za třetí je poznáváno tak, že podoba poznávané věci není přijímána poznávajícím subjektem přímo z poznávané věci, ale z věci jiné, ve které se ukazuje, např. když vidíme člověka v zrcadle. Prvnímu poznání se podobá poznání božské, kterým je Bůh viděn skrze svou esenci. Takové poznání nemůže mít v silách své přirozenosti žádný tvor, jak bylo řečeno výše. Třetímu poznání je podobné poznání, kterým Boha poznáváme na cestě pozemského života my lidé díky jeho podobnosti, kterou nacházíme ve tvorech, v souladu se slovy Řím 1, 20: „Neviditelné věci Boží nahlížíme skrze přemýšlení o věcech stvořených.“ Proto také říkáme, že Boha vidíme v zrcadle. Poznání, kterým anděl svými přirozenými silami poznává Boha, je však mezi těmito dvěma. Podobá se poznání, kterým vidíme věc prostřednictvím intencionálního obrazu přijatého z této věci. Protože je obraz Boží vtištěn v samotné přirozenosti anděla skrze jeho esenci, poznává anděl Boha, nakolik je podobou Boží. Nevidí však samotnou esenci Boží, protože žádná stvořená podoba není schopna božskou esenci představit. Proto má toto poznání blíže poznání „jako v zrcadle“. I sama andělská přirozenost je totiž jakýmsi zrcadlem představujícím božskou podobu. (vlastní důraz)
ST 57: O andělském poznání věcí materiálních
Přirozenosti materiálních věcí poznávají andělé prostřednictví intencionálních obrazů, daných od Boha a to včetně jednotlivin. Budoucí věci poznávají nakolik jsou již nyní obsaženy ve své příčině a nikoli (tak jako Bůh) v jejich vlastním bytí. Myšlenky skryté v srdci mohou poznávat jen nakolik se již nepřímo projevují ve svých účincích.
ST 58: O způsobu poznání andělů
Andělé neustále nazírají Boha, v němž spočívá jejich blaženost, ovšem na jiné věci někdy myslí, jindy nikoli. Jedním pojmem mohou myslet na více věcí zároveň. Nemyslí ovšem v postupných krocích, ani prostřednictvím soudů (skládání a rozkládání). Nepravda může být v intelektu anděla pouze akcidentálně.
úterý 2. září 2014
Andělé v Teologické sumě: ST I.50-53
Stručná formulace Tomášovy nauky podle jednotlivých kvestií:
ST 50: Andělé (tj. "separované substance" či "inteligence", vč. démonů) jsou čistě duchovní bytosti, což znamená že mají mysl a vůli, ovšem nikoli smysly; jsou nemateriální (tj. nesložení z látky a formy), netělesní (tj. nerozlehlí), silně „jedineční“ (tj. v rámci druhu vždy po jednom „exempláři“) a nesmrtelní (byť samozřejmě závislí na Božím udržování v bytí); je jich moc, třebaže ne až zas tolik, jejich počet odpovídá počtu druhu věcí (alespoň v Kajetánově interpretaci).
ST 51: Andělé mohou přijímat těla a v nich napodobovat životní funkce jako jsou: místní pohyb, mluvení, pojídání, atd. Nemohou mít s lidmi sex.
ST 52: Andělé jsou (či mohou být) lokalizováni, třebaže jinak než tělesa, totiž svou „silou“; vzhledem k jejich konečnosti, multilokalizace a ko-lokalizace je nemožná.
ST 53: Andělé se mohou pohybovat spojitě i nespojitě (ve svém vlastním čase).
ST 50: Andělé (tj. "separované substance" či "inteligence", vč. démonů) jsou čistě duchovní bytosti, což znamená že mají mysl a vůli, ovšem nikoli smysly; jsou nemateriální (tj. nesložení z látky a formy), netělesní (tj. nerozlehlí), silně „jedineční“ (tj. v rámci druhu vždy po jednom „exempláři“) a nesmrtelní (byť samozřejmě závislí na Božím udržování v bytí); je jich moc, třebaže ne až zas tolik, jejich počet odpovídá počtu druhu věcí (alespoň v Kajetánově interpretaci).
ST 51: Andělé mohou přijímat těla a v nich napodobovat životní funkce jako jsou: místní pohyb, mluvení, pojídání, atd. Nemohou mít s lidmi sex.
ST 52: Andělé jsou (či mohou být) lokalizováni, třebaže jinak než tělesa, totiž svou „silou“; vzhledem k jejich konečnosti, multilokalizace a ko-lokalizace je nemožná.
ST 53: Andělé se mohou pohybovat spojitě i nespojitě (ve svém vlastním čase).
pondělí 1. září 2014
Andělé v Teologické sumě
První český překlad Teologické sumy (ST) Tomáše Akvinského byl realizován před více než sedmdesáti lety pod vedením Emiliana Soukupa OP, 1886-1962. Jedná se o překlad dnešnímu čtenáři nesrozumitelný, navíc neodpovídající současnému stavu bádání ve středověké filosofii a teologii. Práce na novém překladu je tedy v českém a slovenském kulturním prostoru velmi důležitým úkolem. V posledních letech bylo vydáno zásluhou Karla Šprunka a Tomáše Machuly několik obsáhlejších fragmentů tohoto vrcholného Tomášova díla: ST I.44-49 o stvoření; ST I.20-21, I.60, I-II.22-29, II-II.23-28, 44 o lásce; ST II.90-107 o zákonech).
Ve spolupráci s předním Tomášovým překladatelem Tomášem Machulou bychom rádi přeložili čast ST I týkající se andělů (50-64 a 106-114). Jedná se o pokračování naší spoluprace, která započala naší prací na článku o lokalizaci andělů podle ST I.52 a recepci této otázky u renezančních komentátorů, kterou jsme prezentovali na konferenci v Portugalsku (16.10.2013).
Ve spolupráci s předním Tomášovým překladatelem Tomášem Machulou bychom rádi přeložili čast ST I týkající se andělů (50-64 a 106-114). Jedná se o pokračování naší spoluprace, která započala naší prací na článku o lokalizaci andělů podle ST I.52 a recepci této otázky u renezančních komentátorů, kterou jsme prezentovali na konferenci v Portugalsku (16.10.2013).
pondělí 2. června 2014
Bibliografie k (filosofické) angelologii
Níže uvádím užitečné knihy a články k angelologii, které jsem zatím vypátral, s důrazem na filosofickou angelologii a především na otázku lokalizace andělů. Některé položky jsou popularizující (Adler a především Kreeft), některé spíše kuriozitami (Kainz, Sheldrake), některé se týkají angelologie obecně (Jones, Keck). Základními díly jsou Hoffman, Irribaren, Suárez-Nani.
Adler, M. J. (1982/1993). Angels and
Us.
Bazán, B. C. (2010). “On Angels and Human Beings: Did Thomas Aquinas Succeed in Demonstrating the Existence of
Angels?”, Archives d'histoire
doctrinale et littéraire du Moyen Âge, 77: 47-85.
Collins, J. (1947). The Thomistic Philosophy of the Angels, Washington, DC.
Cross, R. (2012) “Angelic Time and
Motion: Bonaventure to Duns Scotus”, in Hoffman
2012, pp. 117-148.
Cross, R. (2008) “The Condemnations of
1277 and Henry of Ghent on Angelic Location”, in Iribarren and Lenz 2008, pp. 73-88.
Gilson, E. (1924/1965). The Philosophy of Saint Bonaventure,
Patterson, NJ. [Originally published as La
philosophie de saint Bonaventure]
Gilson, E. (1919/2002). Thomism: the philosophy of Thomas Aquinas,
Toronto. [This is a translation of the final, sixth edition of Le Thomisme: Introduction a la philosophie
de saint Thomas d'Aquin] .
Hoffmann, T. (2012) A
Companion to Angels in Medieval Philosophy, Leiden.
Iribarren, I. and Lenz M., eds. (2008) Angels in Medieval Philosophical Inquiry: Their Function and Significance,
Aldershot and Burlington, VT.
Jones, A. D. (2010) Angels: A History, Oxford.
Kainz, H. P. (1998) “Artificial
Intelligence and Angelology”, delivered at the 20th World Congress of
Philosophy, accessed at http://www.bu.edu/wcp/Papers/Meta/MetaKain.htm [May 3, 2014]
Keck, D. (1998). Angels and Angelogy in the Middle Ages, Oxford.
Kreeft, P. (1995). Angels
(and Demons): What Do We Really Know About Them? San Francisco.
Marenbon, J. (2008)
“Abelard on Angels”, in Iribarren and
Lenz 2008, pp. 63-71.
Porro, P. (forthcoming) Il luogo sotto processo. La condanna del
1277 e il problema della localizzazione delle sostanze separate nel XIII secolo.
Sheldrake, R. and Fox, M. (1996) The
Physics of Angels: Exploring the Realm Where Science and Spirit Meet. San
Francisco. [Česky vyšlo jako Fyzika andělů].
Suárez-Nani,
T. (2002a). Les anges et la philosophie: Subjectivité et fonction cosmologiques des substances
séparées à la fin du XIIIe siècle, Paris.
Suárez-Nani,
T. (2002b). Connaissance et langage des anges selon Thomas d'Aquin et Gilles de
Rome. Paris.
Suárez-Nani,
T. (2008) “Angels, Space and Place: The Location of Separate Substances according
to John Duns Scotus”, in Iribarren
and Lenz 2008, pp. 89-111.
Wels, H. (2008) “Late Medieval Debates
on the Location of Angels after the Condemnation of 1277”, in Iribarren and Lenz 2008, pp. 113-127.
sobota 31. května 2014
Novověká angelologie
Stefan Heßbrüggen-Walter přednesl tento měsíc v Moskvě (Высшая школа экономики) poměrně zajímavou přednášku "Accomodating Angels" (v angličtině):
Heßbrüggen nejprve zmiňuje Kanta a jeho Träume eines Geistersehers (1766), spis v němž, jak známo, kritizuje Sweedenborga. Dále probírá krátce názory katolického teologa židovského původu Sixta Sinensis OFM (1520-1569) a jeho Bibliotheca sacra (Benátky, 1566), Pseudo-Dionysia, Bernarda z Clairvaux a Kajetána; z reformovaných teologů Girolama Zanchiho (1516–1590). Zaměřuje se ale v podstatě jen na otázku zda mají andělé tělo či nikoli (konsenzus je, že nikoli, ovšem není herezí tvrdit, že ano). Tato část je obzvláště slabá, je zřejmé, že autorem je novověkář nikoli středověkář (Srv. Heßbrüggenův blog). Za katolickou teologii by bylo mnohem vhodnější shrnout patristické názory, Tomášovu Summu teologickou I (q. 50-64), odsouzení 1277, pár reakcí (Scotus et al) a nahlédnout do Kajetánova Komentáře k Summě a Suáreze.
Asi od 16.00 přechází Heßbrüggen k Descartesovi a jeho diskusi s Henrikem Regiem, 1598–1679 a především Henry Morem, 1614–1687. Podle Descartesa není problém v ko-lokaci andělů (více než jeden na jednom místě), což není překvapivé, vzhledem k tomu, že jsou andělé pouhé res extensae. Pak následuje trochu zmatená diskuse, takže se Heßbrüggen nedostane k dvěma zajímavým tezím, které naštěstí rozvádí na svém blogu, totiž, že (a) anděl je "mysl bez představivosti" (na rozdíl od lidské mysli, k níž představivost patří esenciálně), a že (b) anděl může působit (a tedy být lokalizován) kdekoli v prostoru, na rozdíl od lidské mysli, která může být lokalizována jen ve svém těle.
Asi od 35.00 přechází Heßbrüggen k zajímavé Hobbsově teorii, podle níž jsou andělé schopni vytvářen iluze (v imaginárním prostoru), třebaže sami jsou (tak jako vše) materiální. (Podrobnosti opět na blogu); srv. též Leijenhorstovu brilantní knihu The Mechanisation of Aristotelianism, Leiden 2002).
Konečně kolem 43.00 přechází k Leibnizovi, podle něhož andělé musí mít tělo (jinak je nelze odlišit od Boha), ovšem na rozdíl od lidského těla nejsou vázáni na jedno tělo, ale mohou "transmigrovat". (Podrobnosti opět na blogu; závěrečné shrnutí zde).
Co jsem si z přednášky odnesl? O angeologii raněnovověkých filosofů jako jsou Descartes, Leibniz a Hobbes jsem toho zatím příliš nevěděl, zdá se mi nesmírně zajímavá. Je sice mnohem méně propracovaná než angeologie středověkých a post-středověkých scholastiků, na druhou stranu "kreativnější", tj. usilující o obhajobu názorů odlišných od standardních názorů scholastických. Jak scholastikové, tak ne-scholastikové evidentně řešili podobné otázky pomocí podobného pojmového aparátu a často dokonce probírali podobné argumenty.
Aktualizace (19-06-2014): Skvělou diskusi Hobbese má ve své knize Metaphysical Themes (2011) Robert Pasnau. Hobbesův základní argument: (1) Cokoli existuje, je lokalizováno. (2) Cokoli je lokalizováno, je rozprostraněno (má extenzi). (3) Cokoli je rozprostraněno, je těleso. (Závěr) Vše co existuje, je těleso. Podle Hobbese vše, tedy dokonce i andělé a Bůh, musí být lokalizováni a jsou proto tělesy. Pasnau skvěle ukazuje i logické vztahy mezi teoriemi Descarta, Hobbese a Henryho Mora.
čtvrtek 28. listopadu 2013
sobota 12. října 2013
Andělé a místo: Ferrariensis
Sylvester Ferrariensis (1474 – 1528) se otázkou umístění andělů zabývá v rámci diskuse boží všudypřítomnosti ve svém komentáři Sumě proti pohanum kn. III, kap. 68 (dvoj-str. 309a až 312a), která pochází asi z r. 1516. Zde jsou úryvky z relevantních pasáží:
"saepe numero dicitur a S. Thoma quod Deus et quaelibet substantia spiritualis est in loco per operationem, quia videlicet ipsa substantia est id quod est in loco, operatio vero est sibi ratio existendi in loco, sicut substantia corporis continetur loco, dimensio vero est sibi ratio, quod a loco contineatur: et sicut non oportet substantiam corpoream prius esse in loco quam propriis dimensionibus attingat locum, sed utrumque simul est unum sicut quo, alterum sicut quod, ita non oportet Deum et substantiam spiritualem prius esse in loco quam operetur in loco, sed utrumque simul est in loco, substantia sicut quod, operatio vero sicut quo. Licet enim operari praesupponat esse, non tamen operari in loco praesupponit esse in loco in spiritualibus, sicut licet quantitas praesupponat substantiam in qua sit, non tamen quantitatem esse in loco sive contingere locum praesupponit substantiam esse in loco, sed e converso." (str. 310a, vlevo, C)
"Considerandum ... quod in doctrina S. Thomae dubium admodum est, quid nomine operationis intelligat, dum inquit, quod substantia intellectualis est in loco per operationem. Capreolus enim in 2. distinct. q. 1 secundi, tenet quod nomine operationis intelligitur non solum vera operatio transiens, sed quaecunque unitio ad coelum, aut praesidentia aut quodcumque aliud per modum operationis transeuntis in rem corpoream locatam designatum: et sumit fundamentum ex verbis S. thomae Quod.1.ar.4 ubi ait per operationem esse intelligendum non solum motionem, sed quamcumque unitionem qua sua virtute substantia se unit corpori praesidendo vel continendo vel quocumque alio modo. [NA OKRAJI: Cajetan ST Iq52a1] alii vero dicunt, quod nomine operationis intelligitur alterum istorum trium, scilicet aut continuata exterior operatio, aut continuata attentio cum interruptione exteriori operationis, sicut angeli custodiantes homines continue attendunt ut res bene succedat, licet non continua operatione exteriori ibi aliquid agant, aut habituali applicatio angeli ad operationem, quia scil. virtus unius sit in ultima dispositione ad opus, et deducta sint omnia impedimenta. Quodcumque istorum affuerit, dicitur angelus esse in loco per operationem ... Mihi autem, salvo melori iudicio, videtur, quod nulla istarum expositionum sit ad mentem S. Thomae. ... (str. 310a, vlevo D/E)
"Ex quo patet quod ad hoc, ut angelus dicatur esse in aliquo loco, non sufficit ut habeat continuatam attentionem ad locum, aut sit proxime dispositus ad operandum, deductaque sint omnia impedimenta, sed requiritur ut ibi aliquid agat exterior actionis. Unde et 2. Sent. d. II q. 1 ar. 4 ad quintum diciture quod angelus quamvis non semper sit praesens, potest tamen semper per custodire inquantum effectus eius manet post actionem suam. Propter quod videtur mihi dicendum, quod nomine operationis debeat intelligi operatio transiens, qua effectus aliquis in loco aut re locata producitur, ita quod angelus ibis est ubi operatur tali operatione. Si autem nulla tali operatione agit in aliquem locum, nullo modo dicitur ibi esse: unde si nullibi operatur, hoc modo nullibi." (str. 310, vpravo B)
Ferrariensis dále probírá - mimo jiné - i druhý a třetí artikulus ST q. 52. Nakonec se odvolává na Capreola:
"Alia argumenta facit Scotus in Secundo, dist. 2, q. 6 ad probandum quod angelus non est in loco per operationem: sed illa plenissime soluta sunt a Capreolo et aliis Thomistis, ideo illa pretermittenda duxi, praesertim quia ex dictis facile eorum solutio haberi potest." (p. 312a, vlevo B)
Aktualizace (22-05-2014): Všiml jsem si, že Ferrariensis je online přístupný i v editio Leonina. Téma lokace andělů nezařadil do II, c. 56 (kde se věnuje způsobu jakým mohou být andělé spojeni s tělesy), ale až do III, c. 68.
pátek 11. října 2013
Andělé a místo: Capreolus
Francouzský dominikán Jean Capréolus (c. 1380 Rodez - 1444 tamtéž), Princeps thomistarum, je zásadně důležitá osobnost pro konstituci dominikánské striktně tomistické tradice. Jeho čtyřdílný apologetický "komentář" k Sentencím Petra Lombarda Difensiones theologiae Divi Thomae Aquinatis, z první poloviny patnáctého století, byl mnohokrát přetištěn, naposledy v r. 1900 v Tours (V sedmi dílech: 1-2. k první knize, 3-4. k druhé, 5. k třetí, 6-7. k čtvrté). Italský dominikán Soncinas (Paolo Barbo, 1458-1595) publikoval později z Difensiones výtah. V tradici Capreola pokračoval (byť trochu originálněji) i Kajetán. Capreolova díla byla standardní četbou scholastiků šestnáctého století.
O andělech a jejich místě nemluví Capreolus v I d37, ale až v II d1. Jeho diskuse je rozdělena do čtyř konklusí:
Aktualizace (23-05-2014): V úvodu k moderní edici Difensiones jsem si všiml zajímavého tvrzení editorů: "Sed, proh dolor! cum sub fine saeculi decimi sexti, propter nefandam Lutheri necnon pseudoreformatorum haeresim, studia scholastica in contemptum venerint; ab hoc tempora usque nunc opera Principis Thomistarum pene oblita permanserunt." Jako kdyby scholastika končila na konci šestnáctého století! Capreolus nebyl zapomenut, jen překonán.
Za citaci stojí i Capreolova "zakladatelská charta" striktního tomismu:
“Sed antequam ad conclusiones veniam, praemitto unum, quod per totam lecturam haberi volo pro supposito, et est quod nihil de proprio intendo influere, sed solum opiniones quae mihi videntur de mente S. Thomae fuisse recitare, nec aliquas probationes ad conclusiones adducere praeter verba sua, nisi raro. Obiectiones vero Aureoli, Scoti, Durandi, Joannis de Ripa, Henrici, Guidonis de Carmeo, Garronis, Adam et aliorum sanctum Thomam impugnantium propono locis suis adducere et solvere per dicta S. Thomae.” (p. 1)
O andělech a jejich místě nemluví Capreolus v I d37, ale až v II d1. Jeho diskuse je rozdělena do čtyř konklusí:
- Conclusio 1: Angelus non est in loco, nisi per contactum et applicationem suae
virtutis ad locum.
- Conclusio 2: Angelus potest esse indifferenter in loco divisibili et indivisibili, et potest esse quandoque in nullo loco, et quandoque in convexo coeli empyrei.
- Conclusio 3: Plures angeli non possunt esse simul in eodem loco.
- Conclusio 4: Unus angelus non potest esse naturaliter in diversis locis.
Aktualizace (23-05-2014): V úvodu k moderní edici Difensiones jsem si všiml zajímavého tvrzení editorů: "Sed, proh dolor! cum sub fine saeculi decimi sexti, propter nefandam Lutheri necnon pseudoreformatorum haeresim, studia scholastica in contemptum venerint; ab hoc tempora usque nunc opera Principis Thomistarum pene oblita permanserunt." Jako kdyby scholastika končila na konci šestnáctého století! Capreolus nebyl zapomenut, jen překonán.
Za citaci stojí i Capreolova "zakladatelská charta" striktního tomismu:
“Sed antequam ad conclusiones veniam, praemitto unum, quod per totam lecturam haberi volo pro supposito, et est quod nihil de proprio intendo influere, sed solum opiniones quae mihi videntur de mente S. Thomae fuisse recitare, nec aliquas probationes ad conclusiones adducere praeter verba sua, nisi raro. Obiectiones vero Aureoli, Scoti, Durandi, Joannis de Ripa, Henrici, Guidonis de Carmeo, Garronis, Adam et aliorum sanctum Thomam impugnantium propono locis suis adducere et solvere per dicta S. Thomae.” (p. 1)
Bibliografie:
Bedouelle, G., Cessario,
R. , White, K. (1997). Jean Capreolus en son temps 1380-1444:
Colloque de Rodez. Paris.
Janz,
K. (1983). Luther
and Late Medieval Thomism: A Study in Theological Anthropology. Waterloo
Mahoney, E. P. “The Accomplishment of Jean Capreolus, O.P.” The Thomist 68
(2004): 601-32.
čtvrtek 10. října 2013
Sentence I d. 37: andělé a místo
Pro studium středověkého myšlení je zcela zásadní Kniha sentencí pařížského arcibiskupa Petra Lombarda. Jedná se o obrovských kompilát z církevních otců, uspořádaný podle témat, s určitými náznaky diskuse reálných či domnělých rozporů mezi názory velkých církevních autorit. Je velmi záslužné, že byl vydán anglický překlad Sentencí (transl. Gulio Silano, PIMS, 2007-2010), přeci jen v angličtině se kniha většině zájemců čte rychleji. Četba této knihy jako celku dává vhled do základní inspirace a diskusního rámce středověkých teologů, umožní "naladit se na jejich vlnu". Pokud jsem dobře porozumněl tomu, co mi říkal William Duba (17.09.2013), první seznámení se Sentencemi trvalo středověkým studentům teologie asi rok či maximálně dva (pro všechny čtyři knihy, v pořadí I, IV, II, III, tj. Trojice, znamení, stvoření, vtělení; 26.04.2010)
Konkrétně bylo pro mne překvapením to, že řada základních pojmů a stanovisek k tématu andělé a místo je přítomno již v této knize. (Z četby Kajetána jsem měl naivní dojem, že s většinou přišel on).
(Následují angl. úryvky. z kn. I, d. 37; str. 208-9; samotná distikce se věnuje Bohu, téma andělů je zde okrajové):
"Chapter 6 (169): 1. In what ways something is said to be local or circumscribable. In Scripture, something is said to be local or circumscribable, and vice versa, in these two ways: namely, either because it has the dimension of depth, height, and width and separates [itself] in space, like a body; or because it is defined and determined by place since, when it is somewhere, it is not found everywhere. This latter applies not only to a body, but also to any created spirit.
2. On the created spirit: that in one way it is neither local nor circumscribable, and in another way it is [both]; but the body is entirely local and circumscribable, and God is entirely unlocal and uncircumscribable. And so each body is entirely local; but a created spirit is local in one way and not local in some other way. It is said to be local because it is bounded by a definition of place since, when it is entirely present in one place, it is not found elsewhere; but it is not local in the sense of taking on a dimension that separates [itself] off in space.
3. And so the divine essence alone is entirely unlocal and uncircumscribable, which is neither moved in places in any way (namely by a finite boundedness or by taking on a dimension), nor in times (namely by affect or thought). For it is in these two ways, namely in place and time, that change occurs, to the creature, which is not the case with the Creator. ..."
"Chapter 7 (170): ... 2. The opinion of some who say that created spirits are not moved in place and are not local. As to change of place, however, a great debate occurs among researchers. For there are some who say that no spirit can at all be changed in place, and they wish to remove place entirely from every spirit. For they assert that place consists exclusively in dimension and circumscription; and they say that that alone is local, or is in place, which takes on dimension and separates [itself] off in place. ... And they say that such was the view of Augustine, who attributed to the spiritual creature only change of time, but change of place and time to the bodily creature.
3. Here a response is made to them. But as we said above, a thing is said to be local or circumscribable in two ways, namely either because it receives dimension and separates [itself] off, or because it is defined by a boundary of place; both of these fit the bodily creature, but only one fits the spiritual creature. For as we said above, the bodily creature is local or circumscribable in such a way that it is bounded by a definition of place, and separates [itself] off by taking on dimension. But a spiritual creature is only bounded by a definition of place, since it is somewhere in such a way that it is not somewhere else; but it does not take on dimension, nor does it separate [itself] off in place because, if many spirits were here, they would not crowd the place so that it would contain fewer bodies. And so Augustine attributes change of place to a body, not to a spirit, because although a spirit moves from place to place, yet in such a way that it is not circumscribed by dimensions so as to separate [itself] off from its surroundings by the interposition of itself, as happens with a body."
"Chapter 8 (171) Conclusion from the aforegoing: that created spirits are in some way local and circumscribable, but the spirit of God is entirely uncircumscribable. And so created spirits are in a place, and they pass from place to place, and are in some way local and circumscribable; but not in every way as bodily creatures are. But the uncreated Spirit, who is God, is in a place and in every place, but is entirely unlocal and uncircumscribable."
12.10.2013 aktualizce: Tomáš v Komentáři k Sentencím I, d. 37 rozebírá téma "andělé a místo" v kvestii 3 (zde, pasáž začíná u [2656]); později kvestii přepracoval pro Teologickou sumu (ST I q. 52).
Konkrétně bylo pro mne překvapením to, že řada základních pojmů a stanovisek k tématu andělé a místo je přítomno již v této knize. (Z četby Kajetána jsem měl naivní dojem, že s většinou přišel on).
----------
(Následují angl. úryvky. z kn. I, d. 37; str. 208-9; samotná distikce se věnuje Bohu, téma andělů je zde okrajové):
"Chapter 6 (169): 1. In what ways something is said to be local or circumscribable. In Scripture, something is said to be local or circumscribable, and vice versa, in these two ways: namely, either because it has the dimension of depth, height, and width and separates [itself] in space, like a body; or because it is defined and determined by place since, when it is somewhere, it is not found everywhere. This latter applies not only to a body, but also to any created spirit.
2. On the created spirit: that in one way it is neither local nor circumscribable, and in another way it is [both]; but the body is entirely local and circumscribable, and God is entirely unlocal and uncircumscribable. And so each body is entirely local; but a created spirit is local in one way and not local in some other way. It is said to be local because it is bounded by a definition of place since, when it is entirely present in one place, it is not found elsewhere; but it is not local in the sense of taking on a dimension that separates [itself] off in space.
3. And so the divine essence alone is entirely unlocal and uncircumscribable, which is neither moved in places in any way (namely by a finite boundedness or by taking on a dimension), nor in times (namely by affect or thought). For it is in these two ways, namely in place and time, that change occurs, to the creature, which is not the case with the Creator. ..."
"Chapter 7 (170): ... 2. The opinion of some who say that created spirits are not moved in place and are not local. As to change of place, however, a great debate occurs among researchers. For there are some who say that no spirit can at all be changed in place, and they wish to remove place entirely from every spirit. For they assert that place consists exclusively in dimension and circumscription; and they say that that alone is local, or is in place, which takes on dimension and separates [itself] off in place. ... And they say that such was the view of Augustine, who attributed to the spiritual creature only change of time, but change of place and time to the bodily creature.
3. Here a response is made to them. But as we said above, a thing is said to be local or circumscribable in two ways, namely either because it receives dimension and separates [itself] off, or because it is defined by a boundary of place; both of these fit the bodily creature, but only one fits the spiritual creature. For as we said above, the bodily creature is local or circumscribable in such a way that it is bounded by a definition of place, and separates [itself] off by taking on dimension. But a spiritual creature is only bounded by a definition of place, since it is somewhere in such a way that it is not somewhere else; but it does not take on dimension, nor does it separate [itself] off in place because, if many spirits were here, they would not crowd the place so that it would contain fewer bodies. And so Augustine attributes change of place to a body, not to a spirit, because although a spirit moves from place to place, yet in such a way that it is not circumscribed by dimensions so as to separate [itself] off from its surroundings by the interposition of itself, as happens with a body."
"Chapter 8 (171) Conclusion from the aforegoing: that created spirits are in some way local and circumscribable, but the spirit of God is entirely uncircumscribable. And so created spirits are in a place, and they pass from place to place, and are in some way local and circumscribable; but not in every way as bodily creatures are. But the uncreated Spirit, who is God, is in a place and in every place, but is entirely unlocal and uncircumscribable."
12.10.2013 aktualizce: Tomáš v Komentáři k Sentencím I, d. 37 rozebírá téma "andělé a místo" v kvestii 3 (zde, pasáž začíná u [2656]); později kvestii přepracoval pro Teologickou sumu (ST I q. 52).
pondělí 7. října 2013
Tomášova Teologická summa - synopse
Tento týden se vracím k práci na tématu "Andělé a místo: recepce ST I, q. 52" (05.08.2013). Příspěvek k tomuto tématu bych měl přednést na konferenci "Summistae: The Commentary Tradition on Thomas Aquinas’ Summa Theologiae" (Porto, 17-19. října 2013)
Za pozvání na tuto konferenci jsem velmi vděčný. Dostal jsem tímto příležitost zabývat se systematicky Tomášovou Summou, resp. jedním jejím "mikro-tématem", totiž v jakém smyslu a jak jsou andělé přítomni v nějakém místě. Pro konferenci je třeba, abych si připravil příspěvek, který by byl přínosný i pro odborníky, což většinou znamená, že vybranému mikro-tématu je třeba se věnovat do doposud nevídaných podrobností, tedy ukázat je v nano-měřítku (srv. 10.09.2010). V nano-měřítku se často ukáží souvislosti zajímavé a překvapivé, doposud nikým nespatřené. Nicméně nerad v tomto měřítku zůstávám, rád vidím témata i "z letadla", v širších souvislostech. Zde je schematický rozvrh Tomášovy Summy, z něhož je patrné místo, které andělé v jeho vizi zaujímají (zajímavé je zde i srovnání s rozvrhem Petra Lombarda, 26.04.2010 a Alexandra z Hales):
Za pozvání na tuto konferenci jsem velmi vděčný. Dostal jsem tímto příležitost zabývat se systematicky Tomášovou Summou, resp. jedním jejím "mikro-tématem", totiž v jakém smyslu a jak jsou andělé přítomni v nějakém místě. Pro konferenci je třeba, abych si připravil příspěvek, který by byl přínosný i pro odborníky, což většinou znamená, že vybranému mikro-tématu je třeba se věnovat do doposud nevídaných podrobností, tedy ukázat je v nano-měřítku (srv. 10.09.2010). V nano-měřítku se často ukáží souvislosti zajímavé a překvapivé, doposud nikým nespatřené. Nicméně nerad v tomto měřítku zůstávám, rád vidím témata i "z letadla", v širších souvislostech. Zde je schematický rozvrh Tomášovy Summy, z něhož je patrné místo, které andělé v jeho vizi zaujímají (zajímavé je zde i srovnání s rozvrhem Petra Lombarda, 26.04.2010 a Alexandra z Hales):
(autor schématu je mi neznám; pro čitelnost nutné stáhnout)
12.10. 2013 Aktualizace: V prostředí Adobe Flash lze na stránkách Corpus Thomisticum nalézt patrně nejdokonalejší a nejpřesnější interaktivní zpracování schématu Tomášovy Summy (doložené přesnými citacemi ze Summy).
pondělí 30. září 2013
Švýcarsko 1: Fribourg
První den na Université de Fribourg. V rámci svého postdoku zde trávím dva měsíce. Kromě zlepšení francouzštiny, bych zde rád pokročil ve svém článku k recepci Tomášovy q. 52 (andělé a místo) a přehledové kapitole o metafyzice v baroku. Přijetí na katedře středověké filosofie bylo milé, interakce s kolegy (William Duba, Tiziana Suárez-Nani, atd.) bude pro mou práci velmi inspirativní.
pondělí 5. srpna 2013
Kolik andělů může tancovat na špičce jehly?
Podle Tomáše Akvinského nemůže být na jednom místě více než jeden anděl (ST I q52a3). Otázkou ovšem zůstává, kolik jich může být na jednom velmi malém místě, jako je např. špička jehly, resp. maličký "skoro-bod" na jejím konci (dále: špička stricto sensu). Vzhledem k tomu, že rozměry andělů mohou být (podle Tomáše i Scota) libovolně malé, mohlo by se jich na špičku stricto sensu vejít nekonečně mnoho. (Kdyby jich Bůh nekonečně mnoho stvořil, což prý neudělal). Pokud bychom ovšem předpokládali, že andělé si nemohou vymezit méně prostoru, než nakolik povoluje Planckova konstanta, pak odpověď musí být jiná. Pokud navíc připustíme interpenetraci (vyplývající z Heisenbergova principu neurčitosti), pak je podle výpočtů Anderse Sandberga horní mez andělské hustoty 8.6766×10exp49. ("Quantum Gravity Treatment of the Angel Density Problem" Journal of Improbable Research 2001). Výsledná hodnota je pouze horní mez. Jiné hodnoty dostaneme v závislosti na dalších veličinách, např. na tom, zda andělé tancují a jak (je zde třeba započítat další síly, jako je frikce, apod.). Sandberg ve svých výpočtech vychází z teorie kvantové gravitace a informatiky, s poukazem na potřebu vzít v dalším výzkumu v úvahu i relativistické aspekty problému.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)


