Zobrazují se příspěvky se štítkemscholastika středověká. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemscholastika středověká. Zobrazit všechny příspěvky

pátek 30. května 2014

Londýn: Medieval Philosophy in the UK

Asi největší výhodou Readingu je, že je blízko Oxfordu a Londýnu. To znamená, že řada zajímavých filosofických aktivit se koná nedaleko. Jednou z nich je dnešní setkání britských historiků středověké filosofie, které se konalo ve Warburg Institutu:

Chris Martin (Auckland): ‘The Grammar and Logic of Number and Unity at the Beginning of the Twelfth Century’ 
Robert Pasnau (Colorado): ‘When Did Ideas Become Objects of Perception?’ 
Tianyue Wu (Peking): ‘Augustine on the Election of Jacob: A Philosophical Defence of Divine Predestination’  
Giorgio Pini (Fordham): ‘Non-mutual Relations in Duns Scotus’

Setkání organizoval John Marnebon z Cambridge (20.04.2012). Škoda, že jsem dorazil se zpožděním a minul jsem Martinovu a Pasnauovu přednášku. Wuova přednáška byla mj. zajímavá i tím, že byla na vysoké úrovni (Wu aplikoval na sv. Augustina argumenty Harryho Frankfurta), což poukazuje na rozvoj bádání "středověké analytické filosofie" v Číně (třebaže podle Wua je středověkářů v Číně zatím jen minimálně).

středa 9. dubna 2014

David Svoboda - přednáška na TF

Zítra má na naší fakultě (TF JCU) přednášku David Svoboda na téma "Stvoření jako vztah a projev Boží transcendence v díle Tomáše Akvinského". Jedná se o první přednášku v rámci cyklu "Proměny středověké a raně novověké scholastické filosofie", který organizuje Jan Samohýl, viz rozhovor "Když jsme na dně, filosofie nám může pomoci". Následuje přednáška Pavla Blažka ke středověkým diskusím o morálce mnohoženství.


Plakátek k přednášce je zde.

Aktualizace, 11.04.2014:  Přednášky jak Davida Svobody, tak i Pavla Blažka byly vynikající, s hojnou účastí studentů, škoda, že se nenahrávaly. Docela by mě zajímalo, co k tématu mnohoženství říká vrcholný barokní teoretik manželství, Thomas Sanchez, 1550-1610, De sancto matrimonii sacramento).


pondělí 7. října 2013

Tomášova Teologická summa - synopse

Tento týden se vracím k práci na tématu "Andělé a místo: recepce ST I, q. 52" (05.08.2013). Příspěvek k tomuto tématu bych měl přednést na konferenci "Summistae: The Commentary Tradition on Thomas Aquinas’ Summa Theologiae" (Porto, 17-19. října 2013)

Za pozvání na tuto konferenci jsem velmi vděčný. Dostal jsem tímto příležitost zabývat se systematicky Tomášovou Summou, resp. jedním jejím "mikro-tématem", totiž v jakém smyslu a jak jsou andělé přítomni v nějakém místě. Pro konferenci je třeba, abych si připravil příspěvek, který by byl přínosný i pro odborníky, což většinou znamená, že vybranému mikro-tématu je třeba se věnovat do doposud nevídaných podrobností, tedy ukázat je v nano-měřítku (srv. 10.09.2010). V nano-měřítku se často ukáží souvislosti zajímavé a překvapivé, doposud nikým nespatřené. Nicméně nerad v tomto měřítku zůstávám, rád vidím témata i "z letadla", v širších souvislostech. Zde je schematický rozvrh Tomášovy Summy, z něhož je patrné místo, které andělé v jeho vizi zaujímají (zajímavé je zde i srovnání s rozvrhem Petra Lombarda, 26.04.2010 a Alexandra z Hales):

(autor schématu je mi neznám; pro čitelnost nutné stáhnout)

12.10. 2013 Aktualizace: V prostředí Adobe Flash lze na stránkách Corpus Thomisticum nalézt patrně nejdokonalejší a nejpřesnější interaktivní zpracování schématu Tomášovy Summy (doložené přesnými citacemi ze Summy).

pátek 13. září 2013

Lohr a metafyzika jako věda o bytí


Metafyzika jako věda o bytí
Renezance vs. Aristotelés: Metodologie metafyziky

Renezanční autoři (Kusánský, Ficino, ale i Llull) rozvinuli své pojetí metafyziky nezávisle, či v přímé opozici k Aristotelovi. Za metafyziku u nich Lohr označuje disciplínu, která se týká “reality nepřístupné smyslům”, aristotelovo pojetí metafyziky se ovšem v předmětu zkoumání od renezančního pojetí příliš nelišilo. Rozdíl byl především v metodologii. Aristotelská metoda počítá s dvěma fázemu (vědeckého) poznání:

  • nejprve pomocí indukce na základě smyslové zkušenosti objevíme esence a jiné první principy 
  • poté pomocí dedukce vše systematizuje (podobně i veškeré "induktivní" geometrické poznání je u Eukleida systematizováno do důsledků axiomů a prvotních pojmů/esencí).

Renezanční myslitelé Aristotelskou metodu odmítli, jejich cílem bylo (podle Lohra) překročit nejen smysly, ale i rozumové poznání. Podle Lohra prý renezanční myslitelé byli blízcí především křesťanskému myšlení 12. století (Anselm, Richard od Sv. Victora), aplikovali prý platónovou dialektickou metodou, kterou charakterizuje takto: příjmout hypotézu a zjistit, zda obsahuje spor či nikoli; pokud ano, odmítneme ji, pokud ne, je to potvrzení, že jsme na správné cestě.Tradiční úkol teologa bylo vykládat bibli a církevní otce, až s příchodem aristotelsko-arabské učenosti na zač. 13 století vyvstala nutnost uvést do souvislosti zjevenou teologii a metafyziku, chápané jako sciencia. Nová učenost nebyla jen výzvou, přínášela i výhody: větší "vědeckost" (přesnost, propracování pojmů jako natura, subsistentia, esence, atd.); možnost využít v apologetice s muslimy, židy, pohany, atd.

Kritické připomínky: 
  • Je třeba rozlišovat dvě různé otázky: Odkud se bere poznání – ze smyslů, z rozumu, či z "nad-rozumu"? Kam směřuje poznání: k nad-smyslové skutečnosti, k nad-rozumové skutečnosti?
  • Jak Platón, tak Aristoteles uznávali „dialektiku“ (Aristotelés pravděpodobně zastával justifikaci prvních principů pomocí dialektiky).
  • Metoda, kterou (vágně) Lohr popisuje jako specificky platónsko-renezanční je spíše metoda hypoteticko-deduktivní; není na ní nic specificky „dialektického“ (metodologické rozdíly mezi platónsko-renezanční a aristotelskou metodou v metafyzice je třeba patrně hledat jinde).
Tradiční helénistické nejasnosti ohledně předmětu metafyziky (první principy, bytí, Bůh, moudrost, atd.) se znovu vynořili s recepcí Aristotelského korpusu na západě, tentokrát v kontextu křesťanství.

pondělí 5. srpna 2013

Kolik andělů může tancovat na špičce jehly?

Podle Tomáše Akvinského nemůže být na jednom místě více než jeden anděl (ST I q52a3). Otázkou ovšem zůstává, kolik jich může být na jednom velmi malém místě, jako je např. špička jehly, resp. maličký "skoro-bod" na jejím konci (dále: špička stricto sensu). Vzhledem k tomu, že rozměry andělů mohou být (podle Tomáše i Scota) libovolně malé, mohlo by se jich na špičku stricto sensu vejít nekonečně mnoho. (Kdyby jich Bůh nekonečně mnoho stvořil, což prý neudělal). Pokud bychom ovšem předpokládali, že andělé si nemohou vymezit méně prostoru, než nakolik povoluje Planckova konstanta, pak odpověď musí být jiná. Pokud navíc připustíme interpenetraci (vyplývající z Heisenbergova principu neurčitosti), pak je podle výpočtů Anderse Sandberga horní mez andělské hustoty 8.6766×10exp49. ("Quantum Gravity Treatment of the Angel Density Problem" Journal of Improbable Research 2001). Výsledná hodnota je pouze horní mez. Jiné hodnoty dostaneme v závislosti na dalších veličinách, např. na tom, zda andělé tancují a jak (je zde třeba započítat další síly, jako je frikce, apod.). Sandberg ve svých výpočtech vychází z teorie kvantové gravitace a informatiky, s poukazem na potřebu vzít v dalším výzkumu v úvahu i relativistické aspekty problému.


sobota 8. června 2013

Individuace v raném středověku (Gracia)

Právě jsem dočetl Introduction to the Problem of Individuation in the Early Middle Ages (Munich 1984, rev. 1988) od Jorge Gracii. Brilantní dílo, příkladná systematičnost aplikovaná na komplikovaný historický materiál. Přes svůj skromný název doposud nepřekonaná.

Gracia rozlišuje, patrně inspirován svou prací na Suárez on Individuation (Milwaukee 1982), šest aspektů problému: obsah pojmu "individualita", jeho rozsah, ontologický status individuality, její princip, princip rozlišitelnosti, a sémantický problém reference k individuím. (Kdysi jsem tyto aspekty krátce popsal v Organonu F). Na základě tohoto mustru, po detailních analýzách komplikovaných a nesourodých textů od Boethia po Abelarda, je Gracia schopen identifikovat čtyři teze tzv. Standardní teorie individuace, která byla vyvinuta především v rámci raněstředověkých komentářů k Boethiovi (Druhý komentář k Isagogé, O Trojici):

(1) Pojem individuality je chápána především jako odlišnost 
(2) Individuální jsou substance, nikoli jejich vlastnosti 
(3) Metafyzický problém principu individuace je směšován s epistemickým problémem principu rozlišitelnosti
(4) Princip individuace jsou akcidenty (jako svazek, příp. jednotlivě, především místa)

Tato teorie byla zastávaná (či předpokládána) nejrůznějšími autory jako je Jan Scottus Eriugena (asi 810–877), William z Champeaux (asi 1070–1121), Anselm z Canterbury (1033–1109), Thierry z Chartres (před r. 1155) a mnozí další. Některé její části kritizoval až Gilbert z Poitiers (1075–1154) a pak především Abelard (1079–1142). Její všeobecné opuštění způsobila až recepce Aristotela a Arabů.

Objevné pro mě bylo to, že dnes rozšířené (např. u Swinburna) pojetí vlastností jako obecnin, bylo vlastně běžné do recepce Aristotela. Dále jsem si při četbě této knihy lépe uvědomil důležitost Boethia pro pochopení zrodu západní scholastiky a komplexitu a zajímavost "před-Aristotelského" středověkého myšlení. Gracia je navíc mistr jasného psaní a uvádění souvislostí mezi historickými a současnými analytickými diskusemi.

pátek 5. dubna 2013

Historie křesťanské teologie - středověk

Z Caryho středověkých přednášek mě zaujaly především 13 a 14 - konečně jsem si systematicky ujasnil jeden ze základních rozdílů mezi západní a východní křesťanskou tradicí (neuchopitelnost Boha, nadpřirozená milost, blažené patření, Proměnění Páně a energie Trojice).

Přednáška 13: Neuchopitelnost a nadpřirozenost 
"In Christian theology, the incomprehensibility of God is a distinctively trinitarian concept. The eternal begetting of the Son by the Father is incomprehensible, and so are all three persons—in contrast to the neo-Platonist hierarchical conception in which the second divine hypostasis is intelligible rather than incomprehensible. The Greek Christian theologian called Pseudo-Dionysius or Denys emphasized the incomprehensibility of the Trinity and the consequent need to speak of God apophatically, that is, by way of negation. This causes some problems for the Augustinian tradition of the West, because Augustine thinks of God as intelligible, so that beatitude consists of intellectual vision of God. Aquinas solves the problem by teaching that a beatific vision of the essence of God is possible only by virtue of supernatural grace."

Přednáška 14: Východní orthodoxní teologie
"The distinctive elements of Eastern Orthodox theology include icons of the saints, the Transfiguration of Christ, and the energies of the Trinity. Icons are painted images of holy persons who reflect the glory of God; they are venerated but not worshiped. The Transfiguration is the glorification of Christ in visible light, an event narrated in the Gospels, which for the Eastern Orthodox is a paradigm of what happens in the ultimate vision of God. The energies of the Trinity are distinct from the divine essence, which is incomprehensible. The energies are the uncreated glory of God in which creatures can participate, which become visible in Christ’s Transfiguration. Hence Eastern Orthodox theologians have nothing like Aquinas’s concept of the supernatural, because they deny the essence of God can ever be seen with the mind’s eye. Instead, the blessed see the energies of God with both mind and body."

Přednáška 15: Vykoupení a vycházení Ducha
"Two important developments in Western theology were the doctrine of double procession and the doctrine of vicarious atonement. Double procession is a trinitarian doctrine, teaching that the Holy Spirit proceeds eternally from both the Father and the Son. The original Nicene Creed had spoken of the Spirit proceeding “from the Father,” but in the West the Latin phrase filioque (“and the Son”) was added, a development the East never accepted. Vicarious atonement is a way of thinking about how Christ’s death on the cross saved us. Anselm, the first great theologian of vicarious atonement, taught that God became man so as to pay the infinite debt that humanity owed to satisfy the justice of God."

Přednáška 16: Scholastická teologie
"Scholastic theology, which developed in the Middle Ages, was a distinctively Western deepening of the relation of faith and reason, in which theology becomes a discipline of the university, based on Aristotelian concepts of logic and science. Scholastic theology used a method of disputation to harmonize apparent logical contradictions in the theological tradition. Thomas Aquinas, one of the most important medieval scholastic theologians, developed a theory of analogy which made it possible to conceive of theology as an Aristotelian science consisting of logical deductions, even though its primary subject matter is an incomprehensible God. Aquinas is also important for his use of an Aristotelian concept of habit to explain the enduring presence of grace in the soul, which Roman Catholic theology calls “sanctifying grace,” the basis both of the virtues of the Christian life and also of our acceptance by God."

Přednáška 17: Svátosti
"In the Middle Ages, seven specific rites came to be called “sacraments,” which means (for the Roman Catholic church) that they are “means of grace,” external signs which not only signify but confer an inner gift of divine grace. Most important are Baptism, by which people are born again in Christ, and the Eucharist, in which the life-giving flesh of Christ is made present through transubstantiation, which means that the substance of bread and wine is changed to the substance of Christ’s body and blood. Penance, popularly called “confession,” is the means by which mortal sins committed after baptism are absolved. Confirmation is a laying on of hands to confer a special gift of the Holy Spirit to those who have been baptized. The other sacraments are Extreme Unction (now called “Anointing of the Sick”), Holy Orders (that is, ordination of priests), and Matrimony (which is a sacrament only when practiced by Christians)."

Přednáška 18: Duše po smrti
"The main lines of the traditional Christian view of life after death were worked out as the Gospel story of resurrection in Jesus was supplemented with the philosophical concept of the immortal soul separated from the body at death. Key developments included the doctrine that souls could enjoy supreme blessedness even before the resurrection of their bodies and the belief that the place of this happiness, even after the resurrection, was in heaven. Jesus’s own experience of death was developed in a widespread tradition about the “harrowing of hell,” in which his soul descended to the underworld to rescue believers of previous ages (especially figures from the Old Testament) from “the limbo of the fathers” and open for them the gates of heaven. Also, in the Middle Ages an elaborate picture of Purgatory emerges, where imperfect believers who have died in a state of grace are purified of their sins and may be helped by the prayers of the living."
Licence Creative Commons
Poznámky pod čarou, jejímž autorem je Daniel D. Novotný, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: poznamkypodcarou2012.blogspot.com