Studia Neoaristotelica 2023/2

Studia Neoaristotelica – nové číslo.

Horton (7) Tváří v tvář příští pandemii

V závěrečné kapitole Horton poukazuje na to, že covid-19 na chvíli spojil rozdělený svět dohromady, ale následně jej ještě více rozdělil ještě dále. Mezinárodní společenství se nedokázalo spojit, aby porazilo nejhorší důsledky této pandemie. Horton očekává revizi a kontrukci rezilientních zdravotních systému, které by byly lépe schopny vydržet nápor nových nemocí, posíléní i reformu WHO, kooperaci při sdílení dat a rozptýlení desinformací a další změny. Je jasné, že

Covid-19 will chance society: „… has revealed mortal weaknesses of our nations. … The vigilant state and society will become the new normal. We must embrace it. The threat this pandemic posed will emphasize the importance of protecting and strenghteing the health of civilizations as well as communities – what we might call our planetary health.“ (s. 120).

Covid-19 will change governments: Pandemic is a political crisis and merely a health crisis – pandemics demand leadership at the highest political level (s. 121)

Covid-19 will change publics: Public will no longer view disease as a pathology of the body. We will see disease as a pathology of society. People will deman stronger systems of health/social protection

Covid-19 will change medicine: The concept of One health: „heath of humans and the helath of animals are intricately connected“ [Másledně ale Horton přeskočí na téma zdraví zranitelných populací, v sociálních péči, migrantů, atd.]

Covid-19 will change science: Speedy integration of research into clinical pracitce, equity and trancparency (e.g. in vaccine)

Obavy:

- mnozí nechápou výzvy a příležitosti Covid krize

- mnohé další problémy budou kvůli covid krizi dány stranou (chudoba, hlad, klima, atd.)

- isolacionismus USA (které potřebujeme v mez- komunitě) a „repudiace Číny“, která může přispět k řešení mnoha problémů a kterou potřebujeme integrovat v mez. komunitě. (124)

- ztrácíme schopnost být šokování: nesmíme si zvyknout na umírající lidí, nekompetenci vlád a zneužití moci.

- Společnost bude organizovaná spíše dle strachu než spolupráce (zde cituje Lars Svednsena, že strach je zákadní organizační princip společností, A philosophy of Fear, 2008) 

Důležitost paměti:

„And I worry that we will forget – forget the facts and lessions of COVID-19, just as we forgot the facts and lessons of SARS in 2002-3. Over 300,000 deaths worldwide surela counts as a significant event. In the human story. W should at least consider wehterh we have an obligation to rebember. … Do we as a global community have an obligation to remember … as a shared family? I believe we do, partly beacuse this shared memory is what we owe to thos who died and partly because we need to remind ourselves what we must do to prevent this avoidable tragedy from repeating itself. [1] 

Potřeba promyslet základy naší špolečnosti (vč. kapitalismus)

„Covid-19 has provided us with an opportunty to rething the ehthical basis of our society.“ (s. 126)

„Capitalism has many virtues. But the intense version of capitalism that has emerged over the past forty years has weakined something essential in the soial fabric of our scoeties. Those weaknesses contributed to the tragic toll of deaths. After covid-19 it is no longer acceptable to see people as means rather than ends.“ (s. 126)

Covid nás učí solidaritu:

„solidarity … mutual respect, mutual concern … My health depends on your heath. Your health depends on my health. We cannot excape on another. The liberties that we prize so highy depend on the health of all of us. … We are social being. We are political beings. Covid-19 has taught us that we are mutual beings too.“ (s. 127). 

---

Poznamky

[1] Zde cituje Avishai Margalit, že „a proper community of memoery may help shape a nation“ Ethics of Memory, (Horton, s. 126)

Horton (6): Revize riskařské společnosti

 V šesté kapitole se Horton vyjadřuje k roli vědy v (západní) společnosti, hodnocení rizik, svobody a surveillance, a obecně společenským otázkám. Cituje i některé filosofické autory (dle mého ne zrovna příli vhodné, totiž kontinentální, levicové jako je Žižek, Foucault či Marcuse ). Z kapitoly uvádím pár postřehů, zčásti ne zcela integrálně propojených:

Pohodlné přenášení zodpovědnosti na jiné u některých západních politiků:

„As the number of confirmed cases of COVID-19 in the U.S. soared past 1 million … with over 64,000 deaths … President Trump was clear about where the blame should be put. On China. The US administration, after decades of confidence-buidling between the two nations, began a programme of systeamtic disengagement with its most important strategic competitor. (s. 99-100; dále Horton popisuje situaci).

Souhlasný citát z knihy Ulricha Becka z r. 1986 Risk Society, dle níž hrozbou není „ignorance“ ale „knowledge“:

„overspecialized division of labor, their concentration on methodology and theory, their externally determined abstinence from practice – the science are entirely incapable of reacting adequately to civilizational risks“ (s. 101, Beck 183)

Horton: 

„These words seem strikingly apposite for understanding what went wrong in the Western response to the SARS-CoV-2 pandemic. The risks we faced, and continue to face, are not only from the new virus. Those risks are also embedded in the system we have created and put in place to review and adjudicate on the threat of pandemic – the régime of science policymaking.“ (s. 101)

„What constitutes knowledge about a risk, the assumptions we make about that risk, which evidence is ruled in and outof scope for consideration, who is invited to the table to discus risks, and what type of science is used to shape advice to politicioans. …UK’s SAGE …. Did not consider research published at the end of January which set out the magnitude of the threat … did not reach out to those with first-hand experience of what was taking place in Chine … did not include espxerts in intensive care medicien and respirátory medicine“ (s. 102)

Pak Horton poukazuje na nerovnou distribuci záteže (větší smrtnost v chudinských čtvrtích)

„WHO moved quickly to declre a PHEIC . Daily press briefings and situation reports kep the world informed about the evolution of the pandemi. But, looking back, I think WHO could and should have done more. For example, why didn’t the organization convene nations at an emergenc COVID-19 summit immediately after it had declared a PHEIC?“ (s. 103)

Dále se Horton kráte zabývá problematikou lepší surveillance nových a „emergentních“ infekčních chorob a imunitních pasů. Uvědomuje si ale rizika, zmiňuje Foucoultovu knihu Discipline and punish.

„How do we reconcile the need for greater surveillance to diminish risks of future pandemic – the biopolitical disciplinary society – with a demand to protect the freedoms we have so come to také for granted? Does greater surveillance sand in opposition to our right to privacy?“ (s. 108)

„I don’t fear greater state intrusion into our lived – the panopticonization of society – provided that we insist that this instrusion is guided by some agreed principles, standards and values“ (s. 109)

Vlády tedy musí mít závazek k tomu, že jejich postupy sledují hodnoty jako:

(1) universality and inalienability – privacy protection must be afforded by everyone, without exception (2) individibility, our rights are interdependent, it is not for the state to determine which rights it will and will not guarantee (3) equalty and non-discriminatory – all human beings are equal in their dignity (4) transparency – governments must be open about information and their decision-making (s. 109)"

Je třeba „vigilant society“:

„Eternal vigilance truly is the price of freedom. We cannot afford to repeat the cycle of cirsis, harm, action, complaceny, neglect and subsequent vulnerability that followd SARS in 2002-3“ (s. 110)

----

Dále Horton mluví o nejistotách, která provázela od počátku mnoho aspektů epidemie a neschopnosti adekvátně se v rámci těchto nejistot rozhodovat. (s. 112) Nezmiňuje dle mého rychlost s níž je třeba toto rozhodování činit.

----

Dále mluví Horton o různých negativních fenoménech provázející karantény (zvýšené domácí násilí), ale i pozitivních (čitší ovzduší). Jak má společnost navigovat mezi těmito ztrátami a zisky?

Jednou možností je Slavoj Žižek, dle Hortona „first serious respons to Covid-19’s implications“.

„He suggests that … the responses of governments have made us all communists now … [not] in the Soviet sense. He means communist as an expression of ‚new forms of local and global solidairty‘, ‚abandoning market mechanisms‘ to solve social problems, and avoiding a ‚new barbarism‘. (s. 113)

Ulrich Beck pak zdůrazňuje potřebu rozvinou „vigorous culture of self-criticism“ v rámci jednotlivých disciplín (s. 113) ale i o otázka „what kinds of people we want to be, about the kind of society we wish to inhabit, and what we owe to one another“ (s. 114)

Horton zmiňuje častý pokus o umlčení kritiky apelem, že „hodnocení je předčasné“, např. při pokusech srovnávat (neúspěšný) přístup britský s (úspěšnějšími) přístupy jiných zemí. Např. slovy jednoho profesora veřejného zdraví, kterého universita vybídla k mlčení: „I just don’t understand why academic can’t speak freely. Freedom of speech? So many senior people sitting quiet. While thousands die.“ (s. 115)


Jakkoli je optimismus zdrojem pozitivní silou, má své problémy: 

„can also blind us, imbue with a sens of power and overconvidence, and mask real dangers that to to be embradece, understood and addressed with humility and care. Human beings are condemned to suffer form opotimis bias. We tend to oversetimate the likelihood that good things will happen in life. … An appeal for greater pessimis in our dealings with the worl may not feel like an inspiring call to arms to avert the next pandemic . But if the scientist and politicsians who gave advice and took decision on our behaflt had adopted a little more pessimis in theri preditions and policies, the deaths of hundersd of thousands of their fellow citizens around the world would have been avoided. … We can protect and, indeed, intensity our hope through a perspective that does not mask the works that can happen to us.“ (s. 117)

(Závěrem Horton cituje krypticky Herberta Marcuse, s. 117)

Horton (5) Politika covidu

Obzvláště zajímavá je pátá kapitola. [1] Zde se nachází klíčová Hortonova teze (s níž se ztotožňuji):

„The response of governments to COVID-19 represents the greatest political failure of Western democracies since the Second World War. A government’s first reponsibility is its duty to care to citizens. Early government inaction led to the avoidable deaths of thousands of those citizens.“ (s.84)

Selhání byla mnohá.

(1) Části vědeckých elit

„failure of technical advice … despite possessing some of the world's most talented scientists, nations such as the US, Italy, Spain, France and the UK were unable to harness their knowledge and skills to deliver timely recommendations“ 

… zčásti je to kognitivní bias v tom, že byla očekávána nová verze chřipky. 

„Did those scientis read and také seriously the early reports of Covid-19 coming from China …? Did they seek guidance from doctors and scientists in countries that first experience the effects of Covid-19? If not, why not?“ (s. 85)

(2) Politického procesu

… a failure of political process after receiveing advice from the scientists

(3) Části politiků

"Egregious failure of political leadersing. … „They failed to buidl trust and confience among their publics. They failed to act decisively. And they failed to listenc, to show humility and to learn from failure.“ (s. 85)

(4) Materiální nepřipravenost

Catastrophic failure in prepraedness, „Despite the evidence from Wuhan, political leaders failed to acquire the necessary supplies of personal protective eqipment … failed to protect other health servicies so that usual care could still be offered to thos who needed it“ (s. 85)

(5) Implementace (opatření nebyla přijatá v čas, v dostatečné míře, v rámci plánu, ale reakčně ad hoc).

(6) Selhání v komunikaci: „the messages delivered to the public were often too little, too late“ (s. 86)

Závěrem tedy nutno říci, že selhání došlo v rámci západních zemíc a nelze např. přenášet zodpovědnost na WHO či ČLR či kohokoli jiného:
 

„Together, these failure constituted an extreme example of state negligence – a failure of governments to exercise their duty of care by ignoring evidence of possible dange, thereby expossing poeple to the risk of sever, somethinge fatal, harm. The evidence shows that governments could reasonably have been expectd to know the risky posed by this new virus. … It was within the power of governments to have prevented this human crisis. They failed to prevent. They omitted to save. … Governments were cuasally complicit and responsible for thse failures.“ (s. 86)

„This message of gross inkompetence is not welcome in Western political, medical or even media circles. It conflucts with a geopolitical narraative that casts China as a negative and dstructive influence in intenational affairs. Instean, the prefecenre has been to blame China and WHO. The claim is that China hid the facto f Covid—19. The claim is that WHO colluded with China in a cover-up of enormous proportinons. … There are many reasons to be critical of contemporary China … [But] In the case of Covid.-19, China’s sicentist and physicians acted decisively and reponsibly to protect the health of the Chinese people within this historical context. They warned their government, theri government warned WHO, and WHO warned the world. Wetstern democracies failed to listen to those warnings. There are questions for the Chinese government and WHO to answer. But to blame China and WHO for this global pandemic si to rewrite the history of Covid-19 and to marginalize the failings of Western nations.“ (s.87-8).

„It is understandable that Western countries would prefer to diminish their own responsibility. Their governments are facing difficult quiestion about what they kenw and when they knew it. …Placing responsibility for the pandemic on a country already distrusted by many citizens and an international agency that most people had barely heard of were easy diversions. It seems to wrok. Anti-China sentiment grew. And, alhtough WHO received support from many European capitals after Persident Trumps’s decision to withdraw funding from the agency, there was little direct opposition to the U.S. government’s aggressive stance.“ s. 89

„Globalism, international solidarity and cooperation between states were sacrificed in favour of unilateralism, nationalism and populist self-interest. It was a sad and dissappointing contrast to the unanimity among nations following the SARS outbreak in 2002-3. … The war against WHO was an unexcpected twist in the story of COVID-19.“

Horton sám byl aktivní v poukazu na nebezpečí přicházející epidemie, s. 94-5 The Lancet publikoval důležité příspěvky a na Twitteru mj. Horton poukázal na potřebu vyhlásit PHEIC 26. ledna. Britská vláda tyto příspěvky ignorovala a 10. kvetna Johson tvrdil „We didn’t fully understand its effects“ (s. 95) Snahy nkterých britských médií Horton označuje za „Kremlinesque in its audacity“ a stejně výrzaně mluvý i o „mašinérii vládní desinformace“ (the machine of goeverment disinformation), s. 95. Britská vláda např. různým způsobem censurovala informace o úmrtí, s. 96. 

--- 

Covid-19 is not a crisis about health. It is someting much worse. (s. 96) Je to svým způsobem „crisis of life itself“ (s. 96) Vir ukázal na hybris našeho druhu a jeho vlivu na tuto planetu (s. 96).

V závěru se odvolává na práce Didiera Fassina (Life, 2018). Tato nemoc není jen biologická, ale má svůj sociální a politický aspekt. (s. 98)

Poznámky

[1] Uvedena citátem: „… health professionals of the 21st century will find that they have entered what must become politicised professions. There is nowhere else to go.“ Julian Tudor Hart, The Political Economy of Health Care (2006) 

[2] Horton se zde odvolává na Ellulovu knihu Propaganda, 1965. 

[3] V kapitole je ještě pekná pasáž k infodemice, patrně spíše vhodná spíše do jiné části knihy: „I have already discussed the many strange stories of disinformation – the infodemic – that emerged during the crisis of COVID-19. What was even more surprising and unexpected was that governments themselves resorted to political desinformation campaigns in order to defend their own roles in managin the outbreak. These efforts to rewrite the narrative of COVID-19 are important to document. Just as there has been a struggle to contain the outbreak, so there is a struggle to control the was the public views government management of the outbreak. In the UK, for example, ministers have claimed they did not pursue a policty of herd immunity early in the epidemic. The statements from politicians and science advisors clearly prove the opposite.“ (p. 92)

Horton (4) První linie obrany

Ve čtvrté kapitole Horton mluví o solidaritě a společné akci jako základu služby veřejného zdravotnictví. Krátce a nepříliš systematicky se věnuje i postupu různých zemí během epidemie. 

 Stručně tedy a pár postřehů, které Horton uvádí:

-  dle Hortona přišla reakce autorit v Pekingu velmi rychle (na rozdíl od snahy lokálních autorit ve Wuhanu evidenci potlačit, srv. kauza Li Wenliang); za velmi inovativní považuje ideu Fangcang nemocnic, jíž přisuzuje mnoho úspěchů a naopak vyjadřuje lítost nad tím, že se západní země v tomto směru neinspirovali. [1] 

- kratičce se věnuje i postupu Singapuru, Hong Kongu, Tchajwanu, Jižní Korei (např. s ohledem na monitoring hranic a trasování); dle mého málo zdůraznuje „nový normál“, zcela opomíjí velmi úspěšné země jako je Thajsko či Vietnam. 

- dále např. uvádí katastrofální postup Španělska a Francie, kde byla ignorována přípravu a rané signály šířící se infekce a zdravotnictví bylo přetíženo

- celkem pochvalně je zmíněno Německo především díky robustnímu trasování a jasné komunikaci kancléřky Merklové relativně uspělo (za sebe bych zde ale zdůraznil, že úspěch je to relativní s ohledem na Evropu a USA nikoli ve srovnání s Asií, Oceánií a možná i ěkterými africkými zeměmi). 

- Švédsko označuje za „outlier“ s důrazem na individuální zodpovědnost. 

- krátce se věnuje i složité situaci v Indii a její smíšeným výsledkům. 

- k USA Horton lakonicky poznamenává: 

„The US response has been as pitiful as it has been surprising … A superpower – or its reputation at least – had been slain by a virus“ (s. 75) „Elsewehere, there was chaos.“ (Míněna Brazílie a Rusko) (s. 75)

Dále se zabývá selhání v ochraně „vulnerables“ a zdravotníků v Británii.

Západní vlády vydávají obrovské částky na zdravotnictví a vzdělaní zdraovnítků. Jak to že v lednu nezačly přípravy na blížící se epidemii? Závěrem Horton vyzývá k národní diskusi o tom, jak a v čem připravovat zdravotnictví na další pandemii, která jistě přijde. (s. 83)

 Poznámky

[1] „Sadly many contries afflicted by COVID-19 were unable to reposnd in such agile and createve ways“ s. 67. Srv. dále Simiao Chen et al. Fangcan shelter hospitals: a novel concept for responding to public health emergencies, The Lancet, 2. April 2020.

Horton (3) Věda: Paradox úspěchu a selhání

Ve třetí kapitole Horton rozebírá úspěchy vědy během současné epidemie a paradoxně zároveň obrovské selhání vědecké politiky.

„The global scientific community made an unrivalled contribution to establising a reliable foundation of knowledge to guide the reponse to the SARS-CoV-2 pandemic. And yet the management of Covid-19 represented, in many countries, the greates science policy failure for a generation. What went wrong?“ s. 41.

Úspěchy vědy jsou společné, mezinárodní, podíleli se na něm i čínští vědci. Selhání vědecké politiky nastalo především v západních zemích (Horton se zabývá zejména USA a Velkou Británií).

Je zřejmé, že tento pohled bude mezi západními politiky mimořádně nepříjemný a budou v pokušení selhání popřít. A že mezi čínskými politiky by mohl vyvolat pokušení úspěchy zveličovat a využít pro další vnitřní i vnější mocenské ambice. Objektivní zhodnocení si vyžaduje nepodléhat ani jednomu z těchto dvou pokušení.

Úspěchy vědy

„After enduring the global opprobirum following its handling of SARS, Chinese leaders invested heavily in their universities, and specifically in their capacities for sicentific, technical, and medical research. Confronted by a new virus, Chinese scientists were ready, equipped and swung quickly into action“ s. 41

Jedna z prvních odborných zpráv o nové nemoc na Západě je z 24. ledna, v časopise The Lancet, Bin Cao (Peking) publikoval epidemiologické, klinické, laboratorní a radiologická data první skupiny pacientů. [2]

Další odborné milníky se týkaly např.:

- 24. ledna: human-to-human přenos (odborníci z Hongkongu a Szenzhen [3])
- 29. ledna: genomická sekvence publikovaná (týmem z čínské CDC s presidentem George Gao [4])
- 31. ledna: vysoká pravděpodobnost globální epidemie (Gabriel Leunge spolupracující s WHO a Univerzitou v Hongkongu, [5])
- od konce ledna a během února se i v odborných publikacích prokázala mimořádná rychlost zahlcení JIPek a ohrožení především starších pacientů. [6]

K úspěchům vědy jakožto mezinárodní, kooperativní aktivity patří mimojiné i to, že přes počáteční váhání (o němž příliš není známo), byla odpověď ČLR a dalších asijských zemí, velmi razantní a úspěšná i v olbasti vědecké politiky:

„The contrast between this impressive response and Chinese pitiful efforts during SARS in 2002-3 illustrates the remarkable scientific renaissance that had taken place in the country in just two decades. Bin Cao’s team was'n only able to gather the state of the art data on these early patients but also encouraged to write up their work, publish it free from consorship in foreign English-language medical journals, and make their findings available to others – all within weeks of the fire reports of the new disease. The culture, as well as the scientific shift that had taken place in China was monumental“ s. 43

Za zmínku také stojí to, co říká Horton na základě šetření teamu WHO z 16.2 až 24.2, jenž navštívil ČLR.

„In the face of a previously unknown virus, China has rolled perhpas the most ambitiou, agile and aggresive disease containment effort in history … Achieving China's exceptional coverage with and adherence to these containment measure has only been possible due to the deep commitment of the Chinese people to collective action in the face of this common threart … China’s bold approach to contain the rapid spread of this new resporatory pathohen has changed the course of a rapidly escalating and deadly epidemic.“ [7]

Horton uzavírá:

„Central to this success was the series of major emergency research program on virus genomics, antivirals, traditional Chinese medicines, clinical trials, vaccines, diagnostics and animal models‘. China's commitment to rapidly acquiring knowledge abou this new virus was a critical factor in enabling the country to contain, suppress and eventually extinguish the epidemic.“ (s. 45)

Selhání vědecké politiky

Zatímco věda jako taková během současné epidemie triumfuje, v oblasti aplikace těchto poznatků, tj. toho, co lze nazva vědecká politika (a co má i své aspekty etické a sociálně-espitemologické) došlo a stále dochází k velkému selhání:

„The story of COVID-19 in the US i some of the stangest paradoxes of the whole pandemic. No other country in the world has the concentration of scientific skill, technical knowledge and productive capacity possesed by the US. It is the worlds’s scientific superpower like none. And yet thsi colossus of science uttely failed to bring its epxertise successfully to bear on the policty and politics of the nations’s response. More people died inthe SU form COVID-19 in three months than during the entire Vietnam War. … The first case of COVID-19 in the US was reported on 21 January in a youn man from Washington state who had return from Wuhan a week earlier, on 15 January. … Commenting on the events unforlind in China, on 21 Janury President Trum worto on Titter that „It will al turn out well“. … by 30 January the US Centers for Disease Control and Prevention reported country’s first case of person-toperson transmission, in a woman whose husbnd had been in Wuhan. Still, the governmant assessed the risk to the American public as ‚low‘ (p. 46) [8]

31. ledna, tj. den po PHEIC Trum sice vyhlásil „public health emergency“ a zavedl některá omezení, ale vláda i nadále postupovala velmi málo razantně. Během února bylo zřejmé, že trasování a testování selhalo.

Srovnání situace ve Wuhanu, kde 23. ledna započala karanténa, se situací v USA nevypadá příznivě, následkem bylo zahájení anti-ČLR a anti-WHO kampaně v polovině dubna:

„Through strenuous efforst to cut the lines of viral transission, Cihina was able to begin to lift its restrictions on 8 April. As it did so, Deborah Birx, appointed by Pence as the coordinator of the White House coronavirus task forsce, reported that the epidemic had now reached its peak in the U.S. … As the economy imploded … President Trump turned his fire on China and WHO. On 14 April he announced that he would stop funding the agency, and he accused China of withholding curical information about the virus.“ (s. 49)

Co Velká Británie? Od konce ledna po celý únor a březen, asi sedm týdnů, vládní lékařští poradci příchod nového viru zcela ignorovali. 3. března Johnson doporučil mýt si ruce a tvrdil, že Británie je „extrémně dobře připravená“ (s. 50-51) 5. března v televizi prohlásil:

„Perhaps, you could sort of take it on the chin, take it all in the population without really taking as any draconinan measures“ (50).

Ostetativně si podával ruce se všemi, se kterými se setkal. 12. března vláda přestala trasovat. Graham Medley, jeden z vládních expertů prohlásil, že je v pořádku nechat velké množství lidí infikovat, aby se vytvořila skupinová imunita (herd immnuty). Jedná se o „a nice big epidemic“, kde jde pouze o to, aby se uchránila riziková část populace. Sir Patrick Vallance, hlavní porace mluvil o cíli infikovat 60 britské populace. Až v průběhu března se začaly zavírat školy, bary a vydán byl „stay at home“ příkaz.

„What is so mysteriious is that it didn’t need the predictions of scientists at Imperial College London in March to estimate impact … Any numerate school student could make the calculation. With a mortality of 1 per cent among 60 percent of a UK population of some 66 million people, the UK could expect almost 400,000 deaths. The huge wave of critically ill patients … would quickly overwhelm the NHS. The UK’s best scientits had known since the first report from China in January that COVID-19 was a lethal illness. Yet they too did too little, too late“ s. 52 [9]

21. února, tj. tři tydny po PHEIC, považovala klíčová vládní vědecká rada vir za středně rizikový:

"There was a genuinely fatal error of judgement“ (Horton, s. 54)

"This failure … led to mortal delays in preparing the NHS for the coming wave of infections. Ther desperate pleas I received during March and Aprill from frontline NGS staff are painful to read. ...Government knew it had failed to build the necesseary intensive care surge capacity … As one doctor wrote to me „It seems hat nobody wants to learn from the human tragedy that happened in Italy. China, Spain … This is realy sad“ (s. 55)

„The official government narrative was that the UK’s national health servise had succeeded in coping with the epidemic. Yet that assessment was only true because thousands of planned appointments and elective procedures were cancelled to create the capacity for the succeeding wave of Covid-10 admisions“ (s. 55)

Nalézt příčiny selhání bude patr zajímavé téma i pro budoucí historiky. Přinejmenším část vysvětlení spočívá v jednom z kognitivních biasů: Čína a další asijské země měly již jednu zkušenost se SARS-1, kdežto západ především s epidemiemi sezónní chřipky.

***

„Covid 19 has revealed the astonishing fragility of our societies, our shared vulneralbilty. It has revealed our inability to cooperate, to cocrdinate and to act together. Perhaps we cannot control the natural world after all. Perhaps we are not quite as dominant as we once thought. If Covid-19 eventually imbues human beings with some humility, then possible we will, after all, be receptive to the lessons of this lethal virus. Or perhaps we will sing back into our culture of complaten exceptionalism and await the next plague that will surely arrive.“ (s. 56-7)

„Something went badly wrong in the way many countries handled COVID.19. In the UK, the government had the servesies of some of the most talented researches in the world on which to draw. But somehow there was a collective failure to recognize the signals that Chinese and Italian scientists were sending“

Horton pak mluví o dvou selháních současného režimu a jak postupoval při epidemii:

(1) Zneužití moci:

„It was an abuse of power because the system of science policy formation failed to act on clear and unabbiguous signals from China that culminated in a PHEIC from WHO on 30 January. When a PHEIC was called, government sicentific advisory committees … should have urgently started asking questions. The should have contacted their counterparts in China and Hong kong – Bin Cao, George Gao, George Leung – to seek first-hand testimony about what was happening. They should have called WHO country office in Beijing to understand their assesment of the situation in Wuhan. If they had don seo, our most senior scientifc advisors would have heard the same messages so starkly reported in their published papers from January – a pandemic of a bitterly toxic virus on its way to Europe. The fact that they apparenty took none of these actions is what constitutes the abuse of entrusted power.“ (s. 58)

(2) Komplicita:

„scientists and politicians agreed to act together in order to protect the government, to give the illusion that the UK was an ‚international exemplar‘ in preparedness and made the right desicions at the right time, based upon the science. (s. 55)

Závěr

„Most countries eventually too the right actions to extinguish this pandemic. But their governments lost vauable time. There were preventable deaths. The system failed. … difficult questions will have to be asked and answered. Because we can’t afford to fail again. We may not have a second chance.“ (s. 62)

Poznámky (citations are work in progress)

[1] Inspirace: Lucy Jones, The Big Ones: How Natural Disasters Have Shaped Us (And what We can Do about Them), London, Icon Books 2018.
[2] Chaolin Huang Clinical features, The Lancet, 24. ledna
[3] Jasper Fuk-Woo Chan et al A familia cluster of pneumonia … The Lancet, 24. ledna
[4] Roujian Lu et al Genomic characterization and epidemiology of 2019 novel coronavirus: implication for virus origins and receptor binding, The Lancet, 29. ledna 2020
[5] Joseph T. Wu et al Nowcasting and foeracastin the potentia domestic and international spread of the 2019-nCov outbreak, The Lancet, 31. ledna 2020.
[6] Nanchan Chen et al. Epidemological and clinical characteristics of 99 cases … The Lancet, 29. January. Huijun Chen et al. Clinical characteristics and intraterine … The Lancet, 12 February, 2020. Xiabo Yang et al. Clinical course and outcomes … The Lancet Respiratory Medicine 21 February 2020.
[7] WHO, Report of the WHO-China Jounit Mission on Coronavirus Disease 2019 --- February 2020.
[8] Srv. Také Isaac Ghinai et al. First know person-to-person … in the USA, The Lancet, 12 March 2020.
[9] K nepřipravenosti: Institute of Health, learning from SARS: Preparing for the New Disease, Washington 2004.

Horton (2) Proč jsme nebyli připraveni?

V druhé kapitole Why Were We not Prepared? se Horton věnuje následujícím tématům:

   - špatná připravenost Británie na pandemii a rozhodnutí USA ukončit spolupráci s WHO
   - SARS-1 a otázka zodpovědnosti Číny za průběh pandemie v západních zemích
   - infodemie: epidemie misinformací  

Kapitola si připravuje půdu pro další dikusi v kap. 3-5, kde Horton rozebírá:

„deficiencies in decision-making [that] reflect not only the surprising fragility of modern science-based societies but also something far worse - inherent failures in the mechanics of Western democracies that threaten their very existence“ (s. 40) 

Špatná připravenost 

Nepřipravenost Británie na pandemii je obtížně zpochybnitelný fakt. Horton zmiňuje cvičení Cygnus z r. 2016, simulaci, která měla prověřit národní zdravotní systému.Výsledkem bylo 200 000 mrtvých. Z těchto a podobných varovných signálů nebylo vyvozeno žádné praktické poučení. 

Podobně současní politici vesměs nevnímají současnou pandemii jako varování do budoucnosti, alenaopak hledají zástupné viníky. "National failings were sometimes sublimated into international attacks" (s. 26)

Na koho se pokouší politici přenést své selhání? Nejčastěji na WHO anebo na ČLR. Typickým příkladem selhávajícího politika, který se pokouší vyhnout se zodpovědnosti útočnými manévry, je americký president Donald Trump. Jeho útok vůči WHO dokonce nabyl extrémní podoby naprostého přerušení spolupráce. To považuje Horton za čin na úrovni "zločinu proti lidskosti":

„I believe that President Trump’s decision to cut funding to WHO in the middle of a global pandemic constituted a crime against humanity. Is that claim an exaggeration? No, and here is why. WHO exists to protect the health and wellbeing of the world’s peoples. A crime against humanity is a knowing and inhumane attack against a people. By attacking and weakening WHO while the agancy was doing all it could to protect peoples in some of the most vulnerable countries in the world, Peseident Trump, has, in my view, met the criteria for the act of violence the international community calls a crime against humanity.“ (s. 2

SARS-1

Bez ohledu na nedokonalosti postupu na straně WHO či ČLR považuje Horton jejich postupy za dramaticky lepší než postupy většiny západních zemí. Kořeny rozdílů v postupech vidí v rozdílných reakcích na SARS-1.

„So who was reposnsible for a pandemic that infected 5 miloon people and killed over 300,000? China? National goevernments? WHO? Some of the anwers, I think, lie in the lessons from the last outbreak of a SARS virus in 2002-5“ (p. 28 )

Připomeňme si základní historické skutečnosti: SARS-1 má původ v Guangdong, jižní provincii ČLR. První doložený případ „neobvyklého zápalu plic“ pochází z listopadu 2002, z města Foshan. Kvůli oslavám lunárního nového roku byly případy těchto zápalů plic vesměs ignorovány a virus se proto dál šířil populací. Teprve 31. ledna se dostala zpráva o nové nemoci k WHO. ČLR v ní uvedla, že 305 lidí je nakaženo a 5 jich zemřelo. V únoru 2003 se 12 lidí nakazilo v hotelu Metropol v Hongkongu od lékaře z ČLR. Virus se dále dostal do Singapuru, Vietnamu, Kanady, Irska a USA. Většina z 8000 doložených případů je právě z této superspredingové události. 13 března bylo vyhlášeno PHEIC. Země světa následně zareagovaly rychle, koordinovaně a impozantně efektivním způsobem. Virus byl eradikován v květnu 2003.

„The outbreak was short, sharp and, although global, strictly confined to a very limited number of countries“ p. 29

Následky byly ovšem obrovské (p. 30). Několik věcí si lze na epidemii SARS-1 povšimnout:

• nezvládnuté epideme přináší obrovské ekonomické náklady; ukázalo se, že posílení připravenosti na zdravotní rizika je otázkou národní obrany. 
• kooperace; ukázalo se, že epidemická rizika nelze řešit jen lokálně, ale koordinovaně na mezinárodní úrovni. (
• ČLR do velké míry při této epidemii selhala: slabý zdravotní systém, potlačování evidence a kooperace vedlo k mezinárodní ostudě; WHO ČLR otevřeně krizikovalo; nový president Hu Jintao odvolal Ministra zdravotnictví i pekingkského starostu; ČLR se rozhodla, že již nikdy nebude takto pokořena.

Mezinárodní komunita si tedy se SARS-1 v kontrastu s ČLR skvěle poradila, nicméně bylo zřejmé, že je třeba se připravovat i na podobné další události. [1] 

„The public health response that was needed was also clear – surveillance, early detection, isolation, contact tracing, quarantine, accumulating surge capacity within the health system … and effective communication to the public.“ (s. 31)

Mimochodem. Horton v této souvislosti uvádí tezi, že SARS-1 patří mezi klíčové geopolitické události počínajícícho století.

„Indeed, SARS represented the beginning of an entirely new geopolitical era. As noted by David Fidler, a specialist ininternational relations and global health law, „SARS represents the first infectionus disease to emerge into a radically new and different global political enironment for public health“ The ‚historical moment‘ that was SARS came about because coronavirus was ‚the first post-Westhphalian pathogen‘. … From 1648 until 2002-3 infectious diseases – indeed all disease – could be managed largely withing the confines of national borders. For over three centuries international relations were shaped by three principles: national soveriegnity, non-interventionism in the affaires of soverign states, and consent-based internationa law … pandemics have eroded governmental omnipotence. National states have slowly had to succumb to curbs on their power and authority. SARS was a different kind of pathogen, because like HIV, it posed a truly global threat. It became a global public health emergency. SARS inaugurated a new era of post-Westphalian public health – public health that transcended national borders and national sovereighnities. And that new ear itself was inaugurated with an achievement of specutacular proportions: ‚the global campaign against SARS achieved a victory that will go down in the annals of phublic health and international relations“ (p. 32-3) cf. [2]

Kromě SARS-1 jsme měli i další dvě vyznamné epidemie, totiž eboly (2013-14) a ziky (2015-16), ani z nich si ovšem většina zemí poučení nevzala. (MERS se obtížně předává z člověka na člověka, tj. jeho nebezpeční nebylo tak výrazné, z dřívějších nových infekčních nemocí stojí za zmínku: Hendra 1994, Nipah 1998).

Shrnuto: Naneštěstí svět se nejen nepřipravoval, ale dokonce i omezoval kapacity na připravenost, a to i v bohatých západních zemích jako Francie, Británie či USA. Pokoušet se vyhnout zodpovědnosti je klam.

„Despite President Trump’s attempt to blame WHO and China for the destructive effect of Covid-19 on American society, it was the lack of readiness of the US public health care system that played a more importan part. … The US was spectacularily unprepared for SARS-CoV-2, largely owing to its own acts of self-harm.“ (p.36-7)

„[W]hen SARS-CoV-2 arrived there was no global leadiership, no willingess to cooperate, and no ablity to view what was taking place as a lethal global challenge demanding a coordinated global response. Indeed there was inattention, rivalry and accusation.“ (p. 37)

Infodemie 

Křehká a dysfunkční mezinárodní komunita byla taktéž nepřipravena na další epidemi – infodemii.

„An infodemic is an overflow of information, some of it true some of it not, which hampers a reliable and effective resopnse to an epidemic. When confronted by a plethora of claims and counter-claims, who should one believe? (p. 38)

Kromě nadmíry informovací, ať už kvalitních či nekvalitních, se šířil mnohem závažnější problém: ochromující desinformace, příp misinformace (který jsou „deliberately aimed to deceive“). Horton identifikuje čtyři kategorie desinformací. Na všech se podílí nejrůznější subjekty, je ovšem pozoruhodné, že ve všech kategoriích mimořádně vyniká přímo sám president světové supervelmoci Donal Trump.

• Původ: „The most conspiratorial is the claim that the virus was somehow engineered and then leaked from a biological wapons facility in the city [of Wuhan]. President Trump gave credence to the idea in April (p. 38) Dále např. 5G pověra.
• Symptomy a přenos: Např. někteří hinduističtí nacionalisté obvinili muslimy z korona-jihadu. Podobnou xenofobii a rasismus šířil i President Trump tím, že vir nazývá v rozporu s mezinárodními pravidly „čínský vir“.
• Léčba: Např. pomocí vitamínu C či koloidním stříbrem. President Trump zde desinformačně zmiňoval či dokonce propagoval léčbu vnitřním užitím desinfekce, ozařováním, příp. i dalšími neověřenými způsoby.
• Bagatelizace: „One theory …. that Covid 19 is largerly an invention by the media that the disease is not worske than a routine influenza epidemic“. I zde President Trump vyniká.

Poznámky

[1] Institute of Medicine, Learning from SARS: Preparing for the Next Disease Outbreak (Washington DC, National Academic Press, 2004)

[2] David Fidler, SARS,Governance and the Globalization od Disease (Basingstoke: Palgrave Macmillan, 2004). Zde Horton patrně příliš zdůrazňuje význam globální spolupráce v kontrastu k národní suverenitě. Toto delikátní téma zatím ponechávám stranou, jedná se o jeden z mírně kritických bodů, které vůči Hortonově výkladu mám.